Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Pád do Temnoty

Pád do Temnoty - kapitola šestá

15. dubna 2011 / 19. kvetna 3

Spadl jsem do propasti a rozbil se o její dno. Dno se rozevřelo a já padal do daleko hlubší propasti s daleko drsnějším dnem. Stále, nebo aspoň co jsem si pamatoval. Člověk, který se dostane pod zem, patra už nepočítá. Slunce zmizelo vysokánsko nade mnou, ale Ona se blížila každým bolestivým pádem z podlaží. Od mé poslední vraždy mě lidé naprosto přestali považovat za příslušníka jejich živočišného druhu. Spadl jsem do patra, kam výtahy nejezdí a Ona mě stále táhla dolů. Ani nevím, k čemu mě to vlastně se svou idejí spravedlivé konvence odsoudili, celý proces jsem si dloubal nehty a nesoustředil se absolutně na nic. Seděl jsem sám v malé cele někde mimo město. Byla tam tma, zima, hlad a absťák. Taky tam byla Ona a možná jsem tam trochu byl i já, i když jsem pozvolna začínal dostávat pocit, že nejsem pro jistotu vůbec nikde. Člověk (a možná dokonce i já) má při takovéto izolaci sklony sahat hluboko do sebe, když není do čeho jiného. Mně se to nedařilo, byl jsem smazaný. Ve mně byly jenom zážitky posledních týdnů a hlavně Ona. Přestával jsem být v sobě.

 

Pak to přišlo. Mělo to šedivé vlasy, albu a kněžskou štolu. Mluvilo to se mnou a bylo to tak trochu já, Ona to nenáviděla. Nereagoval jsem vyrývaje nahodilé obrazce a výjevy do zdi pomocí svých měsíce nestříhaných nehtů. Potom se všechno zlomilo a já začal létat. Přes zrezivělou mřížku ve stěně se mě kaplan asi posté zeptal na mé jméno. Já jsem ho tentokrát poslouchal a uvědomil si, co říká. Kdo jsem? Jak se jmenuji?

„Já jsem... ehm, vlastně...“ vykoktal jsem a snažil se vzpomenout si na jméno existence, která mizí. Potom jsem se zarazil a poprvé pohlédl na jeho ještě zaraženější starý a zachmuřený obličej.

„Ondřeji!?“ vykoktal ze sebe páter Rozhořínský naprosto překvapeně a zákeřně. V ten moment jsem se chytil posledního stébla nad propastí a na něm vylétl nahoru. Vystrčil jsem hlavu z kanálového poklopu a začal jsem vidět něco, co málem přestalo být pravdou. Hrozně to bolelo, možná víc než padat dolů. Hleděl jsem do tváře podobně afektovaného muže, který mě měsíc po mém narození pokřtil, který mě nechával ministrovat do mých šestnácti let každou neděli v kostele, a který mě vždy ve zpovědnici přísně káral za každou jehlu. A já jsem si ho pamatoval, zatímco pro změnu mizející Ona ho hrozně chtěla zabít. Vzpomínal jsem jako uzdravený slepec a mé slzy kanuly po špinavé stěně na portréty lidí, které jsem zabil. Byly to jejich slzy, slzy pro ně a pro mě. Ona ty slzy nesnášela. Nutila mi do ruky zbraň, ale ven z kanálu nedosáhla. „Ty jsi dopadl chlapče, pojď a přijmi rozhřešení,“ řekl otec a zcela sundaný plakal se mnou. Já padl na kolena a poslouchal jeho přerušovanou řeč, po dlouhé době jsem něco vnímal. Hříchy nebylo třeba vyznat, vlastně to bylo tak nespecifikovatelné, že jsem namísto jednotlivých prohřešků popisoval akorát výrazy mrtvých.

Kněz mluvil o očistě a já pocítil mrazení na zádech. Malinkatý prostor za mnou v mé cele mi začal připadat jako nebezpečná noční ulička a za mnou se něco plížilo. Měl jsem z toho hrozně špatný pocit, cítil jsem nadcházející úder. Pomalu jsem přestával poslouchat knězova slova a čekal jsem ránu zezadu. Bál jsem se ohlédnout, prostě jsem jen věděl, že mě někdo napadne. Když můj šestý smysl vyloženě řval z blízkosti úderu, skryl jsem si hlavu a zavřel oči. Kněz doteď klidně mluvící zneklidněl. Asi vteřinu jsem očekával smrtící úder, potom se mě něco dotklo. Hrozně jsem se lekl, ale nebolelo to.

 

Něco mě bezbolestně, ale přitom se vší děsivostí, pohladilo po hlavě něžnou rukou. Pomalu jsem se zaklonil a uviděl jsem Její obličej usmívající se odněkud z hlubiny. Kněz se velmi vylekaně vzpřímil a vyděšeně odskočil od mříže, zatímco mě Ona přátelsky hladila po vlasech jako malého kluka.

„Odstup od něj, nepatří ti!“ vzkřikl kněz bojovně a vytáhl malý dřevěný kříž z kapsy. On Ji viděl, Ona ho nenáviděla. Skrz Její dotyk jsem ucítil Její bolest, projela celým mým tělem. „Ondřeji, lituj svých hříchů a přijmi rozhřešení!“ vzkřikl kněz v jakémsi podivuhodně spirituálním zápase s Ní. Pohlédl jsem do Jejích prosebně podmračených černých očí s tázavých výrazem. Chlácholivě mě pohladila po rameni a mimoděk mi podala do ruky pistoli. Spiklenecky na mě mrkla a spustila se do své hlubiny. Kněz mezitím nepřestával ve svém bojovném mystickém monologu zakončeném slovy: „Ondřeji, uděluji ti rozhřešení, ve jménu Otce i...“ Věta byla přerušeny třemi výstřely do jeho hrudníku. S bojovně nenaplněným výrazem se svalil k zemi a ležel. Já padal, padal jsem za Ní. Padal jsem rychlostí vyšší, než si smrtelníci ve svých alkoholových či rodinných pádech nedovedou představit. Vlastně jsem spíše letěl, protože „padat“ zní trochu nedobrovolně. Letěl jsem za Ní.

 

By Himbajs!

 

All rights reserved! ©2011 by TV-Nora  spol. - Don’t copying!!!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.