Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Pád do Temnoty

Pád do Temnoty - kapitola první

13. ledna 2011 / 17. unora 3

Sněžilo, ale mým roztaženým cévám, ve kterých pomalu proudila krev obohacená o nějaké to promile mráz nevadil. Byl nejspíš podzim, těžko říct. Poslední rok mám sychravě podzimní náladu stále. Sníh obohacený o popílek příznačný pro industriálně naladěné klima města Ostravy se snášel okolo mě na zablácené betonové schody, na mé dlouhé rozcuchané vlasy a starý kabát. Okolo mě občas někdo prošel, nikdo mě ale nezaregistroval. Byl jsem hnusnou součástí stejně hnusné postranní uličky kdesi mezi Hulváky a Novou Vsí. Pokusil jsem se znovu pozvednout láhev k ústům a uvědomil jsem si, jak mám zkřehlou ruku. Láhev byla prázdná a navíc ještě studená. Upustil jsem ji a nechal ji kutálet se po schodech dolů na ulici. Flaška se tvrdě rozbila o namrzlou dlažbu a vyplašila nějaké kolemjdoucí, na které jsem neviděl. Mým tělem prošel mráz, začal jsem se třást zimou. Následoval následný otřes - abstinenční příznaky na pervitin. Upadl jsem do polospánku smíšeného s polobezvědomím.

 

Do postranní uličky vstoupila žena. Alespoň myslím, že to byla žena. Sice jsem ji neviděl, ale její tvář jsem si z její aury, která přebila pach mého těla dokázal představit. Musela to být žena. Navzdory nepřízni počasí byla spoře oblečená, ale zima jí nebyla. Sníh na její tvář nedopadal, protože se bál. Byla odhalená, otevřená a upřímná a přesto zakuklená do oblaku otazníků. Už od první chvíle co jsem ji uviděl mi došlo, že jde ke mně, přesto mě to překvapilo až vyděsilo, když si nade mě stoupla a zahleděla se mi do očí. Většinou když se člověku zadíváte do očí, víte co si o vás myslí a co se chystá udělat. Tady tomu tak nebylo, ona nebyla člověk.

„Jsi smrt? Jdeš si pro mě?“ vyhrklo mi z krku doprovázeno krvavým kašlem. Znovu jsem se jí bázlivě podíval do očí. Neodpovídala, ale její vyjádření bylo zřetelnější než nejkonkrétnější odpovědi. Budila ve mně energii. Chtěl jsem se postavit, ale nohy mi nesloužily. V tom zcela nečekaně promluvila: „Ne, smrt si musíš zasloužit. A ne, nejdu si pro tebe, to ty si jdeš pro mě, ačkoliv o tom ještě nevíš.“

Nerozuměl jsem jí. Její hlas ve mně vzbuzoval zájem smíšený se strachem. Její obličej se přibližoval blíž k tomu mému, přestal jsem vnímat cokoliv jiného. Těžko říct, jestli mě chtěla políbit nebo zabít. Pomalu jsem přicházel k sobě a její obraz mizel. „Pojď za mnou,“ zašeptala mi do ucha a strčila mi něco do kapsy kabátu. Potom zmizela a já se prudce vymrštil.

 

„Kdo jsi? Kde tě najdu?“ vykřikl jsem do bodavě studené tmy. Překvapivě jsem tu nebyl sám, do uličky se hlučně belhala dvojice shrbených postav. Dva staří bezdomovci se opilecky trmáceli, kašlali a kleli. Jeden z nich mě spatřil a upozornil toho druhého. Dostal jsem strach a vstal jsem, bohužel příliš pomalu, už byli u mě. Jeden z nich mi chabě sevřel levou paži svojí špinavou rukou a praštil mě do břicha, moc síly ale neměl. Ten druhý překvapivě hbitě ověřoval prázdnost lahví okolo mě. Chtěl jsem se vymanit ze sevření, ale nedařilo se mi to, byl jsem moc zesláblý. Pokusil jsem se tomu zvířeti co mě drželo dát ránu pěstí, ale nedokázal jsem ani ohnout své zmodralé prsty do tvaru pěsti, tak jsem mu alespoň slepě strčil ruku do obličeje. Lehce ucukl a zaklel, moji snahu následně korunoval úderem do nosu. Ten druhý bezdomovec po svém neúspěšném pátrání po alkoholu vzal jednu prázdnou láhev a rozbil mi ji o hlavu. Zapotácel jsem se a svezl se na kolena, zatímco jsem byl stále držen, mlácen a prohledáván. Z původní beznaděje vysávající mi sílu bojovat se stala nenávist. Ucítil jsem v sobě něco nechutného a přesto přitažlivého, něco, kvůli čemu stojí za to tyhle dva ubožáky brutálně zabít, přestože jsem na to neměl sil. Těžko říct proč, ale tyto pocity se rýsovaly se stejnou tváří jako ona dívka, kterou jsem před chvílí viděl. Při vzpomínce na ni jsem vložil pravačku do natržené kapsy kabátu a nahmátl hřejivý kov. Zvědavě jsem jej vytáhl ven. Ozvala se ohlušující rána. Mou paži, teď o trochu křečovitěji, svírající muž, padl v bolestivém výkřiku mrtvý k zemi. Ten druhý zůstal vylekaně stát s otevřenou pusou, následně začal drmolivě křičet cosi v nějakém východním jazyce a utíkat pryč. Já nebyl ohromen o nic méně, pozoroval jsem krev řinoucí se ze špinavého bezvládného těla ležícího pod schody, jak se vpíjí do sněhu okolo. Ze starého revolveru v mé ruce se spokojeně kouřilo. Viděl jsem Ji někde nade mnou a cítil jsem, jak se usmívá.

 

By Himbajs!

 

All rights reserved! ©2011 by TV-Nora  spol. - Don’t copying!!!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.