Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Pád do Temnoty

Pád do Temnoty - kapitola pátá

31. března 2011 / 4. kvetna 3

...tak já jsem se teda celkem kvalitně opil alpou, poslechnul si Wardrunu, Dordeduhy, Negura Bunget a podobně a sesmolil jsem tohle. A je to GENIÁLNÍ! Akorát nevím, jestli všichni všechno pochopí, ale to už je problém všech (a takovýhle problémy mě principielně nezajímají, hu). Takže penis!

Sklesle jsem seděl, dokud mě nějaký ignorant mé depresivní polokajícnosti nedonutil změnit polohu slovy „obžalovaný povstaňte“. V soudní místnosti se nade mnou snášelo hmatatelné mračno. Okolo mě desítky lidí tiše prosící bohy o moji smrt a ve mně rozporuplná neurčitost. Smích mě přešel, ale rány bolely každým nemrkajícím pohledem plným opovrhující nenávisti víc a víc. Byla tam také Ona, snášela se nade mnou v podobě prchavé vrány. Cítil jsem její smích, bolest však připadla na pozemšťana.

 

Vyslechl jsem si verdikt odsuzující mě spoustou trapně korektních slov na důkladná psychologická vyšetření a následnou léčbu nebo doživotní odnětí svobody. Nakonec si ctěný soudce neodpustil něco, co všem přítomným viselo na rtech.

„V tomto případě lituji, že středověké kázeňské metody nejsou záležitostí dnešku. Do zápisu uveďte, že tento případ byl vrcholně neprecedentní. Doufám, že naši následníci nebudou mít tak shovívavé zákony jako my, alespoň co se podobných žalostně vele-trestuhodných případů týče.“ Soud skončil a soudce si setřel z čela studený pot.

 

Zavřený ve vazbě, opovržení a strach všude, Ona tam nebyla.

 

Verdikt byl vyřčen, mé kostky jsou vrženy a já byl taktéž vržen. Padal jsem fialovým autobusem do bílé budovy. Bílé, ale zastaralé a opršené budovy. Do takové, jaké nejsou ve snech o krásném domě avantgardní architektury někde na pobřeží. Tohle byla patologická noční můra z pohledu ležícího. A pršelo.

 

Oni se tvářili nevinně a já je chtěl zabít. Seděli v oprášeně bílých pláštích a já je chtěl zabít. Jejich úsměvy byly duše klaunů z hororových filmů a já je všechny chtěl zabít. A Ona taky.

 

Ptali se mě na mé rodiče, na mé přátele a na hromadu dalších krámů pod vrstvou mnohaletého prachu. Všechno jsem to měl schované ve sklepě svého trochu šedivěji opršeného ostravského paneláku. Mlčky jsem seděl a vybavoval si výraz mrtvé dívky, jež se nevinně ptá proč a také Její dotyk, který mě hřál jako oheň, u kterého se zmrzlý polárník dychtící po teple popálí. A taky jsem je chtěl zabít.

 

Po několika dnech mi plešatý masku stírající zlo-klaun s nestrojenou upřímností, ale s hanebně nepatřičnou decentností řekl: „Poslouchej, jestli myslíš, že jsi drsnej, když nám neřekneš ani slovo, tak jsi fakt mimo. Laskavě si uvědom, že na zprávě co pošlu soudnímu řízení závisí zbytek tvýho mizernýho života!“ Mlčel jsem. Zbytek mého života přece daleko víc záležel na Ní.

 

Znovu mě zkoušeli vyslýchat a já jsem předstíral snahu si něco vybavit. Bylo to mučení, vykopávání něčeho, co mělo zůstat pohřbeno hluboko. Každou zmínkou o mé matce, škole či o mých přátelích Ona mizela. Trpěla se mnou, i ze své transcendentní nedotknutelnosti. Visela nade mnou a éteričtěla v oblaku přiléhavého oparu. Natahoval jsem po Ní svoji ruku a šeptem ji prosil, abych byl to, co jsem. Doktor doposud vzhlížel z okna, nyní se však zneklidněn absencí mých vyhýbavých odpovědí nabroušeně otočil.

S kým si to povídáš?“ zeptal se na hranici své trpělivosti a velmi zneklidněně koukal ke stropu, kde moji pozornost hypnotizovala Ona.

„Dej mi sebe,“ šeptl jsem Jí, když se naše obličeje přiblížily do těsného kontaktu, div ne do polibku.

„Jak to myslíš?“, zeptal se nechápavě doktor, který byl polo-nevidomým svědkem našeho kontaktu. „Jsi zamilovaný?“ zeptal se seriózně a zároveň ohromeně ten narušitel. Byl stále mimo. A nebo ne?

 

Čekal jsem na něco jako byl revolver v kapse. Klaun zavolal sestru a laskavě se rozhodl, že potřebuji pár otupujících injekcí. Koukal jsem se nahoru a děsně jsem se potil. Něco jsem říkal, ale sám vůbec netuším co. Ona začala mizet a já začal křičet. Chtěl jsem Ji a chtěl jsem sebe, obojí jsem teď poměrně rychle ztrácel zejména potom, co mi ten kazimír vrazil do vystouplé žíly koňskou dávku. Před očima se mi slastně zatmívalo, pocit jehly pod kůží způsobující podobně vynucené uvolnění jsem znal moc dobře. Ona zmizela a já jsem poslední zbytky své pozornosti obrátil na něj. V záchvatu jsem ho chytil za ruku, vytrhl injekci ze svého předloktí a vrazil ji tomu otrapovi přímo do krku.

 

Padl na zem s vyděšenou strnulostí a já začal usínat s pocitem naplněného dne. Zabil jsem ho. Ona se usmívala spolu se mnou, vytáhla injekci – nyní plnou tmavě rudé kapaliny – z jeho krku a s pubertální laškovností olízla hrot.

 

Nebo jsem to možná udělal já, já už nevím...

 

By Himbajs!

 

All rights reserved! ©2011 by TV-Nora  spol. - Don’t copying!!!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.