Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Pád do Temnoty

Pád do Temnoty - kapitola druhá

20. ledna 2011 / 24. unora 3

Procházel jsem bludištěm zasněžených ulic Ostravy a hledal. Od našeho prvního setkání jsem si připadal jako vyměněný člověk, připadal jsem si jako plnohodnotný člověk. Chodil jsem stále dokola po až příliš důvěrně známém namrzlém betonu a hledal Ji, ačkoliv jsem v hloubi srdce, jehož tep jsem nyní registroval, věděl, že ji mohu nalézt pouze uvnitř sebe samotného. Podvědomě jsem při jedné ze svých kruhobludných obchůzek opět vešel do malé uličky, ve které jsem Ji poprvé uviděl. Skupina policistů za červenobílou páskou fotografovala bezvládné tělo nalezené ráno. Pohladil jsem revolver ve své kapse a šel se podívat blíž, ale byl jsem strážníkem vulgárně odvelen pryč a ještě dál. Požádal jsem kolemjdoucího chlapce o cigaretu. Namísto obvyklého strachu a odporu, jež jsem vyvolával v lidech mi ji poměrně ochotně poskytl s přáním veselých Vánoc. Zapálil jsem si a posadil se na lavičku masíruje si pravou líci. Ten otrapa mě včera poměrně solidně udeřil, nejspíš mi vyhodil čelist. Obzvlášť s narůstajícím absťákem se bolest stupňovala. Cigareta mé tváři moc neprospívala, tak jsem ji zahodil a bolestivě se snažil nahodit si čelist do správné polohy. Bolelo to stále víc a víc.

 

Potom se objevila Ona. Už jsem doufal, že mi pomůže s některým z mých narůstajících problémů, vstal jsem a zamířil k ní. Koukala se na mě poměrně mile a něco rozvažovala. Při způsobu jejího pohledu jsem předem vzdal otázky a čekal na její akci. Nakonec ke mně přišla, pohladila mi tvář, která mě ale znenadání bodavě zabolela ještě víc a odvrátila se ode mne. Vyhrkl jsem bolestí drže se za epicentrum bolesti a zklamaně za ní klopýtal. Ohlédla se přes levé rameno, hodila na mě příznivý pohled a kamsi se vydala. Věděl jsem, že ji musím následovat. Šla poměrně rychle a v čerstvě napadeném sněhu za sebou nezanechala jedinou stopu. Kdykoliv jí někdo na celkem rušném chodníku vstoupil do cesty, záhadně zakopl na námraze. Její krajkované černé plesové šaty ostře kontrastovaly s prostředím, ale stejně ji nejspíš nikdo neviděl. Ze své zcela přímé trasy skrz padající lidi a telefonní budky, které hned po jejím průchodu začaly zvonit, zahnula jenom jednou. Na lavičce seděl mladý muž, tvářil se nerozhodně a v pravačce si točil s mobilem. Ona k němu přišla, na chvíli jsem měl dokonce pocit, že jí vidí. Potom jej něžně políbila na tvář a ještě chvíli nad ním setrvala koukaje se na jeho mobil. Lehce jsem zažárlil a přiblížil se, zatímco ona prudce vstala a groteskně se s úsměvem otočila, přičemž hodila svými šaty a já spatřil její bosé opálené nohy. Přiznávám, tak trochu jsem zíral. Upřel jsem pozornost na muže na lavičce. Četl si nějakou bezpochyby zdrcující SMS a otíral si slzu vytékající z jeho oka. Když jsem odcházel za Ní, ještě jsem se za ním ohlédl. Zrovna praštil mobilem o zem a vzlykaje do kapesníku sklesle odešel. Ještě před chvílí vyrovnaný seriózní muž teď vypadal jako odsouzenec při cestě na popravu. Taky že jo, šel se zabít, ale to jsem vlastně ani nevěděl, šlo jen o pocit.

 

Ušli jsme poměrně dlouhý kus cesty, nebylo jednoduché s Ní udržet tempo, místy jsem musel i běžet a mé ochablé nohy se začaly třást zimou a vyčerpáním. Otočila se na mě, ale nezastavovala se. Pochopil jsem, že tam už budeme. Potom mi poslala vzdušný polibek a mě opět prudce zabolela vykloubená čelist. Ušli jsme ještě pár kroků a Ona mě rukou nasměrovala do dveří malé kůlny na samém kraji města a zmizela. Přišel jsem k vylomeným plechovým dveřím a zahleděl se do nerozměrné tmy vevnitř. Pomalu jsem vstoupil rozkoukávaje se v noční tmě zahuštěné o páchnoucí až tlející atmosféru tohoto úkrytu. Na zemi jsem rozpoznal smradlavé spící tělo lehce se třesoucí zimou navzdory své staré otrhané bundě, kterou měl ten muž přes hlavu i nohy stočené do klubíčka. Dvakrát jsem do něj strčil špičkou boty a čekal až procitne. Rána ze včerejšího boje mě zatím ukrutně bolela. Stvoření se na mě ze své špíny pode mnou vylekaně podívalo, něco mlelo a pak se začalo poplašeně plazit pryč. Uviděl jsem jeho tvář a uslyšel jeho hlas poplašeně blekotající něco nejspíš rusky. Byl to ten mizera co mě včera praštil. Kopl jsem ho do hlavy, kterou si pomateně kryl rukama.

„Ty parchante,“ zaječel jsem na něj jak jen mi to stoupající bolest pomalu se rozlévající do celé hlavy dovolila.

 

Potom jsem se lekl. Nebyli jsme zde sami. V rohu místnosti stál obrys postavy. Měla založené ruce a cítil jsem její upřený pohled. Splašeně jsem na ni namířil zbraň, kterou jsem zase pomalu sklopil, když jsem si uvědomil, že to je Ona. Svoji pozornost jsem opět upřel na toho bezdomovce. Byl nejspíš silně opilý a k tomu v šoku, stále se krčil v rohu a něco nesrozumitelně mumlal.

„Na mě si nikdo dovolovat nebude! Nemysli si, že ti to projde, já jsem nezapomněl,“ řekl jsem mu zostra a vypálil po jeho levé noze, kterou za sebou nemotorně táhl. Hrozně zakřičel a rozplakal se. Jeho bolest mi přinášela...úlevu. A Ona na tom byla evidentně ještě mnohem lépe. V euforickém smíchu se roztančila po kůlně v rytmu mých zbývajících čtyř výstřelů a jeho řevu. Když můj revolver namísto výstřelu cvakl o prázdnou nábojnici, zůstal jsem strnule stát. Bezdomovec sebou škubal v poslední křeči když k němu Ona přišla. Nechala jeho život vyhasnout, zavřela jeho pomatené oči a něco mu šeptala do již nic neslyšícího ucha. Potom vstala a upřímně se na mě usmála.

„Potěšil jsi mě,“ řekla rozradostněně a zmizela. V tu ránu mě tvář přestala bolet, ulevilo se mi.

 

By Himbajs!

 

All rights reserved! ©2011 by TV-Nora  spol. - Don’t copying!!!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.