Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Muhara

Muhara - 1. sága

Muhara - Sága 1

- 1. sága Muharových příběhů

- Muhara 1; Muhara 2; Muhara 3; Muhara 4; Muhara 5; Muhara 6; Muhara 7; Muhara 8; Muhara 9; Muhara 10

#Muhara 1

 

[V]Část první-Dědictví[V]

 

[B]B[B]ylo deštivé a studené jarní odpoledne, Muhara zvolna kráčel po vesnici zachumlaný do svého tmavě zeleného pláště. Dědeček si s ním přál mluvit. Přišel k velkému patrovému kamennému domu na návsi, třikrát bouchl do dveří, načež se ozvalo Muharovi známým hlasem „jo, už jdu... á, to jseš ty Muharo, pojď dál!“ Vešli do malované světnice a posadili se ke stolu. Vnuku můj, jsem už starý a slabý a na to, abych byl strážcem vesnice již sám nestačím. Mnohá léta jsem bránil civilisty před nestvůrami a poslední dobou i před těmi strašlivými Mučai, ale už toho mám dost a krom toho víš, že bez ruky se špatně bojuje... Muharovi zmizel úšklebek a rychle vstoupil dědovi do řeči. „Nelíbí se mi kam tím směřuješ, dědo. Vždyť víš, že neumím bojovat a že se chci stát profesorem jako strýc Muhopolo.“ Načež lehce podmračený děda odpověděl „ne Muharo, tebe by bylo na profesora fakt škoda, to si piš. Tvůj osud je trochu jinde.“ Ale ne! Zase to tvé čtení osudu a hádání budoucnosti, copak nechápeš, že to je zcela nevědecké a nesmyslné? „Doháje, co ti to zase v tý škole nalhali? Měl jsem ti tam zakázat chodit. To musím být já prvním, kdo ti řekl o existenci magie?“ Ale dědečku, máš to asi na stará kolena nějak popletené... každý ví, že magie, obludy o kterých často vyprávíš ani zlým duchem posedlí Mučaiové neexistují. „Že neexistují!?“ Vykřikl polorozzlobený děda. „a co je jako tohle?“ zařval a ukázal na hlavu jakéhosi obrovského ještěra vysícího nad krbovou římsou. „Ale dědo, to je přece hlava trošku většího kousavce bahenního“ odpověděl jsem. „A co jako tohle?“ nepřestával rozzlobeně křičet. Svou zdravou ruku natáhl do vzduchu a chvíli se soustředil. V místnosti se zvedl podivný vítr a papíry začaly létat ze stolu. „Ale dědo, to mi mistr Muhsasa vyprávěl, prý existují lidé, kteří mají tak rozvinutou část mozku jménem retikulární formace, díky které jsou schopni ovládat vlnění zvané antigravitony všude okolo nás, díky nim ty papíry vzlétly. „a už tě mam fakt dost! Věda je největším nepřítelem pravdy! A víš co!? Už do tý tvý mizerný školy ani jednou nepudeš!“ děda mi zakázal chodit do školy už tolikrát, že jsem to přestal počítat a stejně tam neustále chodím, tak jsem tomuto zákazu nehodlal dávat těžkou váhu. Přesto jsem se pokusil vykroutit. „Ale dědo, jak se ze mě má stát profesor, když nebudu chodit do školy? Vždyť ze mě vyroste nuzák, nebo přinejmenším nějaký neintelekt.“ Načež se děda rozhodl ukončit tuto směšnou hádku něčím, co navždy pozměnilo můj život. „Tak pojď, ukážu ti něco, co tady mám už od dob války proti minotaurům. Než jsem mu stihl namítnout, že minotauři neexistují, přišel ke skříni, otevřel ji a následně s překvapivou hbitostí kopl do zadní stěny skříně. Stěna se jakoby prolomila a tam, kde jsem čekal, že bude zeď mezi světnicí a kuchyní byly temné, kamenné a špinavé schody dolu. Ne! To je nějaký nesmysl nebo trik! Tam nemohou být schody, jak by se proboha vešly mezi zeď a skříň, když tam jsou sotva dva palce místa!? Utíkal jsem do kuchyně abych vyloučil možnost, že tyto temné schody jsou ve skutečnosti kuchyně, ale k mému ještě většímu překvapení jsem tuto možnost doopravdy vyloučil. Celý vystrašený jsem doběhl zpět do světnice,k de stál dědeček a smál se. Až teď mi to došlo! Takový lacinný trik! Že mě to nenapadlo hned! Ty schody musí být jen namalované! Také jsem se zasmál a vylíčil dědovi své zjištění, připadal jsem si jako blázen, že jsem na to nepřišel hned, ale ono to vypadalo tak opravdově... To však bylo zcela nic vůči mému pocitu, když se děda usmál a začal po tomto schodišti sestupovat dolů.

 

[B]T[B]eď už jsem nevěděl, co si mám jako myslet. Že by na mě děda použil nějaký halucinogen? Ne, to je nesmysl, vždyť ani neví co to je. Začal jsem také pomalu sestupovat po točitém strmém schodišti dolů. Dole byla relativně velká místnost, plná pozoruhodných věcí. Nebyla ani zdaleka tak nehostinná jako to schodiště, dokonce jsem se v ní cítil překvapivě pohodlně. Zdi byly kamenné ověšené všelijakými zbraněmi a trofejemi z válek, na zemi byl vzorkovaný koberec a na stropě skleněný lustr. Děda se teď už zcela neskrývaně usmíval a pravil „vidíš Muharo? Magie existuje a příšery a Mučaiové taky. Já jsem ochráncem naší vesnice, vycvičil mě kdysi dávný mistr Muhagin kdesi ve Fénixových horách. Celý svůj život jsem zabíjel obludy a loupežníky, bojoval mečem a kouzil a ta dnešní mládež mi to ani nevěří!“. Chvíli jsem přemýšlel, načež ze mě vylezla rozpačitá odpověď. „Víš dědečku, já už ti to věřím, jen je to takový zvláštní, víš já nikdy žádnou obludu neviděl“. „To buď taky rád, Muharo! Taky bys setkání s ní nemusel přečkat. Na našem světe je spousta příšer a oblud a Mučaiů, akorát díky takovým jako jsem já s nimi takoví jako jsi ty nikdy nepřijdou do styku.“ Opět jsem chvíli přemýšlel. „Ty dědo, ty opravdu umíš bojovat? Víš, já tě taky nikdy neviděl bojovat a ta představa vypadá zvláštně... To si piš, i když teď mi to už zase tak moc nejde, právě proto se musíš stát mým nástupcem a bojovat proti silám zla namísto mě. Žádný profesor není tak důležitý a užitečný jako strážce vesnice, odpověděl mi. Zase jsem chvíli přemýšlel, bylo to pro mě nějak moc informací najednou a já měl už za dva měsíce skládat mistrovské zkoušky a měl jsem o svém osudu zcela jasno a najednou tohle... „Víš dědo, ale já vůbec neumím bojovat ani kouzlit“ odpověděl jsem nesměle. „No, to já v tvém věku sice už uměl, ale nikdy není zas tak pozdě, dáš se do učení. A ke komu? Kdo tady umí bojovat a kouzlit a mohl by mě učit? Ty?“ Děda se chabě usmál a odvrátil „ne, já ne, jsem již příliš starý, ale mistr Muhagin tě jistě rád bude cvičit. Muhagin? To je ten co cvičil tebe, ne? On furt žije? Vždyť jsi před chvílí říkal, že už když cvičil tebe byl starý a nechci být nezdvořilý, ale tobě není zrovna dvacet. „Checheche“, zasmál se děda poloironicky. Mistr Muhagin je asi nejmocnějším mágem kterého znám, on je nesmrtený. „Nesmrtelný?“ Tak to už je moc, napadlo mě. Jak může být někdo nesmrtelný? I když po tom co jsem už viděl by to až tak nemožné nebylo, no nevím, pořád je to divné... a podobné myšlenky se mi honily hlavou jedna za druhou. A kde toho Muhagina najdu? On bydlí tady ve vesnici? Nebo v Sorsolu za humny? Že jsem o něm nikdy neslyšel. Dědeček odpověděl jednoduše „ne“. A kde tedy bydlí? To budu muset jít až do Okliandu? Ne, ani v Okliandu nebydlí. Má své sídlo kdesi daleko na sever, až tam kde je sníh. „Sníh?“ Teď už to děda fakt přehnal. Každý přece ví, že sníh je leda v pohádkách pro děti. Ne, namítl dědeček, sníh doopravdy existuje, tam na severu trošku východně od moře, kde jsou hory... „A dost!“ Vykřikl jsem nahlas. „Nedělej ze mě úplného blbce, všichni víme, že moře neexistuje! „Ale existuje“, odvětil děda. Já jsem se ale teď už tak snadno nedal, voda sice nemůže zmrznout, to je nesmysl, ale aby existoval nekonečně dlouhý rybník! Začal jsem hned vysvětlovat po vzoru univerzitního mistra Muhsasy. „nic nekonečného v reálném světě nemůže existovat, nekonečno je pouze naznačené početní znaménko, nic takového nemůže existovat!“ Děda odpověděl další nesmysl: „není nekonečné, je jenom tak velké, že nedohlídneš na druhou stranu. Jsou v něm ostrovy a na druhé straně další pevnina zvaná Thyrion, kde žijí elfové. Teď už jsem dědovi nevěřil fakt nic, chtěl jsem odejít a na tuto hru starého blázna zapomenout, když tu přišel ke staré truhle, otočil klíčem a z truhly vytáhl dlouhý meč. Měl drátem obmotanou rukojeť vyzdobenou na konci hlavou draka se zasazenými drahokamy v očích a byl v rudé kožené pochvě ozdobené reliéfy. Podal mi ho do ruky, i když jsem nechápal proč. Když jsem ho tasil, ke svému překvapení jsem zjistil, že jeho čepel hoří krátkým zelenooranžovým plamenem. Jak může ocel hořet? A jaktože nezhasla, když byl oheň bez vzduchu v pochvě, případně jaktože pochva neshořela? A odkdy je vlastně oheň zelenooranžový!? Pomalu jsem se dotkl špičky meče, když tu jsem zjistil, že ten oheň doopravdy pálí! Po dlouhé odmlce děda promluvil: „Tohle je můj meč, jmenuje se Surisagama, (jak měl meč skutečně vyryto do čepele). Vezmi si ho, jdi na sever do Fénixových hor a vyhledej mistra Muhagina. Ten tě vyučí jak s ním zacházet. Znělo to zajímavě tahle nabídka, ale hrozně jsem se bál pomyšlění, že se budu dny a noci plahočit sám neznámou krajinou abych našel nějakého nesmrtelného pomatence co mě má učit nevědecké nesmysly a mávání s hořící ocelí. Děda měl ale pravdu, jestli jsou někde venku za zdmi vesnice nějjaké příšery a Mučaiové, potřebujeme nového ochránce, kterým by se sice mohl stát i někdo jiný, ale pokusím se to brát spíše jako čest. A tak jsem svůj život naždy změnil pouhým slovem „dobře“.

#Muhara 2

 

[V]Část druhá-cesta[V]

 

[B]S[B]balil jsem si jídlo na měsíc a rezervní oblečení, víc toho vlastně ani nemám. Vzal jsem si své sváteční černé kalhoty a zelený plášť s kapucí. Na opasek jsem si připnul pochvu se Surisagamou a ze stromu na návsi si ulomil klacek podobný holi. Ještě než jsem dal sbohem své vsi jsem se šel rozloučit s dědou. Ten mu pouze ve dveřích velmi stručně řekl „Musíš jít rychle, začíná se blýskat na hodně špatný časy, nechoď po cestách a zůstaň ve skrytu. Surisagamu nikde neukazuj! Jo a ještě něco... pozdravuj Muhagina.“. Bez dalšího loučení jsem vykročil a prošel vesnickou branou pryč. Kráčel jsem po cestě směrem od svého dětství a mládí pryč do neznáma k nějakým zasněženým horám kdesi na severu najít nějakého děsně starého blázna, který mě má naučit šermovat mečem a kouzlit nesmysly. Asi v podobném duchu se mi honily myšlenky hlavou po cestě, že jsem si ani nevšiml, že už zapadá slunce. Prví noc jsem přečkal zachumlaný do pláště asi dvacet sáhů od cesty na kraji drobného hvozdu. Ráno jsem zase šel po stejné cestě a den nato zase a zase...

 

[B]U[B]ž skoro dva týdny jsem neviděl živáčka, pochoduju hustým lesem po jakési strmé pěšině. To, že jdu správně pouze odhaduji z určení severu, jež se podle lišejníku na stromech nalézá přede mnou. Je tady děsná zima a co hůř, v noci neustále slyším vytí nějakých divokých šelem.

 

[B]P[Bokud správně počítám, zítra to bude měsíc od mého odchodu z vesnice. Dobrou zprávou je, že už nejdu lesem ale po travnatém porostu. Pěšina se proměnila v kamennou cestu a vede na sever. Špatná zpráva je, že mi dochází jídlo a je tu snad tisíc stupňů muha pod mínusem. Když tu najednou vidím něco, co mi vyrazilo dech. V dálce na obzoru jsem zpozoroval zasněžené špičky kopců a stromů. Jasně bílá krajina a hory sahající až do oblak, že jim nebyly vidět vršky! Zapoměl jsem na únavu a rozeběhl se dopředu. Proti mně šla po stejné cestě nějaká postava. Zpomalil jsem a znejistěl. Mám se schovat? Není to loupežník? Na druhou stranu jak mám sám v takhle obrovských horách najít jediný příbytek? Třeba by mi mohl poradit... Důvěřivost zvítězila nad nedůvěřivostí a přišel jsem k němu. Už z dálky si mě pozorně prohlížel, jeho pohled zejména utkvěl na mém chabě schovaném meči. Ke svému neblahému zjištění jsem zjistil, že se mu u pasu také houpe meč. Byl starší než já, odhadem tak tři tucty zim a byl o půl hlavy vyšší. Měl jasně hnědé oči, černé kudrnaté vlasy splývající až po ramena. Na to jaká tu byla zima byl dosti nalehko – měl krátké kalhoty a pletený svetr z hrubé ovčí vlny, trochu otrhaný. Nesměle jsem se ho zeptal: „Promiňte pane, jdu tudy správně za nějakým Muhaginem?“ Jeho úsměv následující po mé otázce se mi nelíbil. „Za Muhaginem? Toho znám. Co mu takový slabounký mládeneček chce?“ Trochu jsem z toho znejistěl. Původně jsem teď chtěl odpovědět, že mě posílá můj děda Muhala, ale pak jsem si vzpomněl, jak mi děda říkal, ať se raději moc neprozrazuji. Tak jsem prostě odpověděl „Nesu mu tajný dar z dálky“. On se usmál, teď skoro upřímně. „Jo, tak to už jsi trošku přešel, to se budeš muset vrátit asi půl kilometru zpátky odkud si přišel a pak jít po takový zvířecí pěšince vyšlapaný od jelenů.“ Poděkoval jsem mu a otočil jsem se, najednou jsem na něm zpozoroval něco zvláštního, co jsem si předtím vlastně ani neuvědomil. Asi to bylo tím, že jsem měsíc před tímhle setkáním neviděl živáčka, ale to je vlastně jedno. Ten pán měl na levé tváři kresbu černou barvou. Na té kresbě byl jakýsi zvláštní předmět, vypadal jako cenný přívěsek, nebo spíše jeho půlka. Znovu jsem se otočil k němu, abych si to mohl lépe prohlídnout. Jen tak mimochodem jsem se ho zeptal „A pane, co vy tady vlastně děláte?“ Jeho úsměv vybledl. „Ale o víš, sbíram tady dřevo.“ To bylo už trochu moc, protože s sebou žádné dřevo netáhl. „A kam to dřevo dáváte?“ zeptal jsem se. On si zcela otevřeně vzpomněl, že s sebou vlastně žádné nemá, chvíli přemýšlel a pak řekl, že ho má v kapse svetru. Připadal mi velice divný, teď už jsem si všiml další zvláštní věci. Z kapsy mu čouhal svinutý pergamen. „Vy jste tajný posel, žejo?“, zeptal jsem se ho. On na mě chvíli civěl, pak se zmohl na krátkou odpověď „ne“. Ze zvědavosti jsem se ho zeptal, jestli se můžu mrknout na zprávu, že udržím tajemství. Zachoval se velice nečekaně. Vyplašeně poodstoupil o jeden krok a rychle tasil meč. „Co ode mě chceš!?“ vykřikl na mě. „O co se to vůbec snažíš? Poslali tě, abys chytal zvědy, že!?“ Teď už mi bylo jasné, že toto individuum se zde neprochází s dobrým úmyslem. Pravděpodobně ani o tom sídle Muhagina nic nevěděl, protože jsem si žádné pěšinky od srnců před chvílí nevšiml a vůbec nejspíš to je nějaký nepřátelský posel a podobně... Na jednu stranu jsem se cítil vítězně, že jsem ho odhalil, na druhou stranu „doháje, co teď“? Je tu někdo pravděpodobně vycvičený v boji s dobrým důvodem zavraždit mě a má meč. Neměl jsem se s ním zaplétat. No nic, teď už to nevyřeším. Nenapadlo mě nic lepšího, než začít utíkat prostě pryč od něj, třeba jsem rychlejší. Otočil jsem se a běžel co nejrychleji po cestě odkud jsem přišel. Podle dusotu bot za mnou jsem pochopil, že mě pronásleduje a myslí to vážně. Jenom jsem zrychlil. Po asi půlduhého kilometru jsem zabočil vlevo do lesa s úmyslem ukrýt se. Už jsem ho za sebou neviděl, což také nemuselo nic znamenat. Byla tu pěšina. Utíkal jsem dál sprintem a větve jehličnanů okolo se mi zabodávaly do tváře. Sníh padající ze stromů se mi sypal za krk. Byl tak neuvěřitelně studený a pomalu se roztékal, hrozně nepříjemný pocit! Po další chvíli jsem před sebou uviděl schody po strmé hoře nahoru. Vzhlédl jsem a uprostřed neprostupné mlhy jsem spatřil jakousi stavbu rozličných tvarů. Zaradoval jsem se, třeba to je to sídlo Muhagina! Za sebou jsem zaslechl hlas toho kudrnáče, zplna hrdla klel, moc jsem toho nezaslechl přes krev, jež mi pulzovala ve spáncích a nutila mě nemyslet na nic jiného. Lezl jsem nahoru jak jen nejrychleji to šlo, dokud jsem se asi po půldruhé hodiny nedoplazil před dveře této drobné pevnosti. Byla to rozlehlá stavba o dvou patrech s vysokou věží nahoře. Přišel jsem ke tlusté dubové bráně a klepadlem ve tvaru půlky toho samého amuletu, jako měl ten člověk vytetovaný na tváři. Akorát toto byla pravá půlka, celá bílá. Za chvíli se dveře bezhlučně otevřely a já vešel dovnitř. Byla tam dlouhá místnost lemovaná podpůrnými sloupy s připevněnými pochodněmi. Mezi každými dvěma sloupy stála brnění držící meče. Nebo v těch brněních byli živí lidé? To těžko říct. Na konci bylo hranaté okno svítící mi do očí a pod ním masivní křeslo, na kterém někdo seděl. Kvůli světlu z okna prolínajícího přítmí jsem mu neviděl do tváře, pouze jeho siluetu. Nesměle jsem šel dál. Když sem přišel asi pět metrů od toho člověka, už jsem mu docela dobře viděl do obličeje. Byl nepochybně velmi starý, ale zachovalý. Měl šedé delší rovné vlasy, výrazné obočí, jasně modré oči, ostře řezanou lehoulince vrásčitou tvář a dlouhou šedivou bradku. Byl oblečen do bílého roucha. „యాet aเงินหรือสีเหkhนหú“ řekl mi. Bohůžel jsem mu nějak nerozuměl. „promiňte, nějak vám nerozumím“. On odpověděl již srozumitelně. „To chápu, pouze cituji své citáty a elfština lépe zní. Proč přicházíš? Vzhledově mi připomínáš jednoho muže, co jsem znal. Víte, chci se nechat vycvičit, posílá mě můj děd Muhala, toho jste pravděpodobně myslem tím „mužem“. On chvíli přemýšlel. Pak se zeptal: „a co soudí tvé srdce? Měl by ses nechat vycvičit a bojovat za nás proti démonům a Mučaiům?“ Odpověděl jsem jednoduše „ano“. Do místnosti vběhl zvenčí nějaký muž. Byl pozuby ozbrojený a přiběhl až k Muhaginovi. Něco mu pošeptal. Pak na mě Muhagin promluvil. „Tvému výcviku se budeme věnovat později, teď máme něco naléhavějšího. Neviděl jsi cestou nějakého muže tady poblíž?“ Vyprávěl jsem jim o své příhodě s Kudrnatým podivínem. Bylo vidět, že se znepokojil. Tleskl a zanedlouho začaly ze dveří po stranách vybíhat nějací muži. Všichni vyzbrojení kyrysem, přilbou, mečem a štítem. Muhagin zařval „Všichni připravit, poblíž se potuluje Mučaiský posel! Váš úkol je ho zabít a ukrást dopis, asi ho má v kapse“ Všichni ozbrojenci začali vybíhat ven ze dveří. Pak se mistr podíval na mě a promluvil. „Uvidíme, jestli se nám tu hodíš nebo ne. Jdi s mými muži a zabij toho Mučaie. Pozor, je nebezpečný, ale to jsi asi už zjistil sám.“ Vyběhl jsem ven a rozeběhl se k místu, kde jsem ho naposledy viděl. Za mnou běžel ještě jeden ozbrojenec z naší strany. Zanedlouho jsem spatřil stopu jeho tvrdých kožených bot ve sněhu, v té pěšině kam jsem zabočil. Rozeběhli jsme se po nich. Chvíli na to se ten druhý zastavil a z trnité větvičky strhl kadeř hrubých kudrnatých vlasů. Přičichl si k nim. „Nemůže bejt daleko, pot na nich ještě nestačil zamrznout, už ho skoro máme!“ a běželi jsme dál. Za relativně dlouhou dobu jsme se dostali na paseku. Když jsme jí probíhali, spatřili jsme ho na druhé straně jak zabočuje mezi stromy. Ten ozbrojenec navrhl, že mu nadběhne zleva, že to tam zná a že tam ten kudrnáč bude muset zabočit kvůli velké skále stojící napravo. Souhlasil jsem a rozeběhl se přímo za kudrnáčem. Skutečně když už jsem byl necelé dva tucty metrů za ním se napravo z lesa vztyčila skála. Teď už ho máme! On si ale vytáhl zpod svetru lano a hodil ho nahoru. To se zachytlo na výbežku se skály a on po něm začal šplhat. Lano za sebou potom zvedl a obmotával si ho kolem těla, čímž se zároveň i jistil proti pádu. Tím mě teda docela dostal. Když jsem přiběhl k lanu, byl už dost vysoko na tu, abych na něj dosáhl. Hned nato se z lesa vyřítil kolega. Mlčky jsem mu ukázal na šplhajícího kudrnáče a on se zapřemýšlel. Pak mě něco napadlo, když jsem uviděl jsem sníh na špičce skály. Bylo ho tam několik tun a všechen visící jen na vlásku. Začal jsem tleskat. Ten ozbrojenec (později jsem zjistil, že se jmenuje Muhajfa) na mě tázavě pohlédl. Vysvětlil jsem mu svůj plán a pak jsme řvali, tleskali, cinkali meči o skálu a o sebe a prostě vydávali co největší randál. Sníh nahoře se uvolnil a začal bleskurychle sjíždět ze skály. Kudrnáče drapl s sebou a strhl ho ze skály. Jeho výkřik zmizel v nesčetné mase bílé rychle padající hmoty. Kousek jsme poodstoupili a lavina s rachotem dopadla na zem. Zažali jsme se v ní prohrabovat a hledat zbytky toho kudrnáče. Tu jsme si všimli, že se při pádu zachytil skály asi dva tucty metrů nad zemí. Visel tam mlčky za jednu ruku se zprávou v zubech. Pomalu začal bez lana šplhat nahoru. Ten má teda tuhý kořínek! Začali jsme s Muhajfou šplhat po provizorním schodišti vytvořeném ze spadlé laviny, až jsme se dostali těsně nad něj. Stáli jsme na plošině na skále, za jejíž konec se kudrnáč držel konečky prstů a z posledních sil se snažil vydrápat se nahoru. Pergamen měl neustále v zubech. Vytáhl jsem meč a přiblížil jeho oheň ke konečkům jeho prstů. „Dej sem ten vzkaz“ řekl jsem drsným hlasem. On se jednou rukou pustil a vzal si vzkaz. Natáhl jsem pro něj ruku. Ten mizera pergamen upustil na římsu pod sebou, chytl mě za ruku a škubl. Cítil jsem, jak ztrácím rovnováhu, jak se nakláním dopředu. Po asi dvou vteřinách balancování jsem přepadl a jen tak tak se chytil za kudrnáčovu nohu. Snažil se mě setřást, ale nešlo mu to. Surisagamu jsem mezitím upustil. Když jsem se po ní ohlédl, zjistil jsem, že se zabodla do dopisu na dolejší římse, který od jejího

 plamene chytil a začal hořet. Zavolal jsem na Muhajfu. Ten nás začal oba vytahovat. Byl naštěstí dost silný a tak nás oba vytáhl. Na kudrnáče namířil mečem. Ten si klaknul a dal si ruce za hlavu. Rychle jsem mu vylíčil co se děje s doposem. On nic nečekal, meč zatasil do pochvy a stoupl si na okraj naší římsy. Natáhl ruku dolů a okolo začal vát vítr. Já jsem jen mlčky pozoroval. Ten mizera jakoby neměl dost se vymrštil a strčil Muhajfu dolu. Dokonce mu při tom ještě stihl vytrhnout meč z pochvy. Mě teď nezbylo nic jiného než se vzdát. On mě nechal naživu ale vytáhl si zpod svetru druhé lano a spoutal mi s ním ruce za zády. Pak začal slézat dolů. Podíval jsem se přes okraj římsy. Muhajfa se zachytil o jednu traverzu pod námi a podařilo se mu uhasit zbytku dopisu. Taky držel v ruce moji Surisagamu. Ten kudrnáč tam zrovna také dolezl a začali spolu bojovat. Já jsem se pokoušel dostat se z pout, ale nešlo to. Odhodlal jsem se tedy k riskování života a skočil dolů. Asi dva metry jsem letěl, pak jsem spíše klouzal po zamrzlé skále. Dojel jsem až na traverzu pod sebou kde bojovali Muhajfa s kudrnáčem. Bohůžel a zároveň naštěstí se mi nezachovala setrvačnost a já se zastavil. Bohůžel proto, že jsem měl v plánu zkopnout kudrnáče dolů. Naštěstí proto, že bych asi letěl za ním. Přiběhl jsem k Muhajfovi, který mě jediným máchnutím meče zbavil pout. Po dalších dvou Muhajfových výpadech Surisagamou se podařilo kudrnáčovi seknout Muhajfu do nohy. Ten vykřikl a zkácel se na zem. Pak se kudrnáč zachytil povazu vysícího z této první traverzy a začal se spouštět dolů. Bylo to od něj dost neprozíravé. Vzal jsem Muhajfovi Surisagamu a rozsekl provaz. Kudrnáč spadl z výšky asi pěti metrů a zabořil se do sněhu. Možná měl něco zlomeného, možná také ne. Druhá varianta se zdála pravděpodobnější. Poprosil jsem Muhajfu o půjčení přilby. Ten si sice trochu divil, ale souhlasil. Jeho přilbu jsem pak vši silou mrskl po vztávajícím kudrnáčovi a zasáhl ho z výšky možná dvou tuctů metrů do hlavu. Ozvalo se cinknutí a kudrnáš se zkácel k zemi, asi omráčený. Dole z lesa vyběhla po chvíli skupinka ozbrojenců od mistra Muhagina. Křikl jsem na ně, že tu mám zraněného Muhajfu. Chvíli na to se těsně vedle mě na traverze objevil mistr Muhagin. Nevím, jak toho docílil, buďto skočil zeshora a nebo se kouzlem přemístil, to ale není podstatné. Chytil Muhajfu a skočil s ním dolů. Letěli pomalu houpavě coby pírko. Když dopadli, nic se jim nestalo a Muhagin několika kouzly zacelil Muhajfovu ránu. Schval jsem Surisagamu do pochvy a sjel po ledové lavině coby po skluzavce dolů. „Výborně, bojovat sice ještě neumíš, tak alespoň zapojuješ šikovnost a inteligenci, tak se mi to líbí!“ Pravil mistr Muhagin. Sebral ze země ohořelý rozmočený dopis a poplácal mě po rameni. Všichni jsme společně odešli do pevnosti a cestou si povídali. Muhagin také po cestě rozbalil dopis a přečetl si to, co bylo alespoň trochu čitelné. Pak četl nahlas:

  

[C] „Posádko tábora vlčí hory!

Blíží se k vám jistý chlapec slyšící na Muhara. Kdokoli z vás by s ním přišel do styku, sledujte ho!

Hledá pevnost mistra Muhagina, stejně jako my a při sledování bysme mohli zjistit, kde se nachází. Pak ho zabijte, mohl by být dosti nebezpečný. Jinak přeji pěkný den

Velký Mučai!“[C]

 

[B]P[B]o tomto dopise se mi skoro zatajil dech. „myslíte, že mě sledovali a našli mě?“ zeptal jsem se nesměle Muhagina. „Je to možné“ odpověděl.. „Naše pevnost je totiskrytá v mraku který je průhledný jen když chci. Viděl jsem tě utíkat před tím kudrnáčem a tak jsem naši pevnost odkryl. Pravděpodobně to, co na tebe nastražili byla past a kudrnáč návnada a teď jejich špioni vědí, kde jsme. Otázkou by pak ale zůstalo, proč měl tenhle kudrnatý mučai u sebe ten dopis od Velkého Mučaie. Budu o tom meditovat“. Došli jsme až k pevnosti a můj výcvik začal.

 

#Muhara 3

 

[V]Část třetí-výcvik[V]

 

[B]P[B]o dlouhou dobu jsem se v pevnosti mistra Muhagina cvičil nejrůznějším dovednostem. Bojovali jsme tam s meči, noži, holemi, kopími, sekerami, stříleli z luku, učili se správně používat brnění. Každý den dělali snad tisíc kliků a dělali nevědecké nesmysly. Na druhou stranu je ale pravda, že mistr Muhagin opravdu umí čarovat a že začínám doopravdy věřit v magii, asi jsem se prostě zkazil.

 

[B]K[B]aždé tři dny jsme taky běhali do zasněžené přírody na celý den a hráli různé zvrhlé hry, například stopování, na superhoněnou a podobně. Někdy jsem měl dokonce i pocit, že si z nás Muhagin jen tak utahuje V šermu s mečem už jsem dokázal porazit jednoho jednorukého spolužáka a lukem jsem střílel lépe nežli Muhajfa. Jednoho dne jsem si dokonce i zabojoval s Muhaginem, i když on to vlastně ani moc boj nebyl. Stáli jsme proti sobě v kruhu, v rukou dřevěné meče. On stál asi čtyři metry ode mě a najednou po jednom krůčku stál u mě a dal mi meč ke krku. „Musíš se ještě hodně učit“, řekl mi doslova. A tak dny plynuly a ze dní se stávaly týdny a z nich měsíce. Zima byla za námi cobydup a začalo jaro. Tady nahoře v pevnosti to moc poznat nebylo, byla tu neustále hrozná zima, ale dole pod horami jsem zase viděl střídavě sníh a střídavě zelenou promrzlou trávu. Docela jsem se tady aklimatizoval. Po třech měsících strávených ostrými boji a meditacemi se mi podařilo něco, o čem jsem donedávna myslel, že je to nemožné. Postavil jsem tenkou a vysokou hořící svíčku na stůl a chvíli se soustředil. Lehký vánek vanoucí okolo sfoukl svíčku která jakýmsi kouzlem spadla na zem. Nebylo na tom nic náročného, vlastně se stačilo prostě pekelně soustředit nějakou chvíli a pak to šlo úplně samo. Muhagin mi vysvětlil, že to co všichni používáme není magie, ale „prosté“ ovládání elementů a ovládat vzduch je nejjednodušší. On prý umí ovládat všechny a tak je nad přírodními živly svým způsobem všemocný, ale tomu jsem tedy moc nevěřil. Po dalším týdnu jsem zaznamenal další úspěch. Opět jsem se utkal s Muhaginem a tentokrát se mi podařilo odvrátit jeho první úder, o to víc ale ten druhý do kolene a třetí do ramene ze shora bolely, ale to sem nepatří. Pak jsem také bojoval s Muhajfou, se kterým jsem si z celé posádky pevnosti asi nejvíce rozuměl. Stáli jsme na změti spousty kůlů zaražených do země, že se po nic dalo chodit a každý jsme měli meč a štít. Pomalu jsem se k němu blížil, on dělal to samé. Když byl ode mě na zvládnutelnou vzdálenost, sekl jsem zeširoka zprava, on tak jednoduše dal štít. Pak on bodnul přímo na mé břicho. Poodstoupil jsem kousek a ztratil balanc. Padal jsem na záda a vzpomněl si na kůl asi půl metru za mnou. Natáhl jsem ruce nad hlavu a nabodl si štít na tupou stranu kůlu. Visel jsem mezi dvěma kůly a nemohl vstát a on se pomalu blížil. Vzepnul jsem všechny síly a dostal se táhle do stojky na štítu. Dalo to dost zabrat. Ze stojky jsem pak úmyslně přepadl na dva kůly vedle sebe za mnou. Mistr Muhagin když to to viděl zatleskal. Meč jsem měl pořád v ruce. Muhajfa skočil dlouhým skokem na ten kůl, jak jsem na něj napíchl štít a z něj na další napravo ode mě. Doskočil bych tam, ale cestou by mě bodl mečem. Skočil jsem na kůl, kde jsem měl naražený štít. Serval jsem ho z něj. Měl veprostřed díru o průměru kůlu a byl už nepoužitelný. Skočil jsem na jeden za dvou kůlů dosti blízku sebe a pokynul na něj, ať přijde. On nečekal a skočil na ten druhý. Těsně před tím, než na něj přistál jsem vrhl diskem ve výši nohou směrem na ten druhý kolík. Když dopadl, dostal bolestivě štítem do kotníku a spadl z kůlu. Byl poražen. Mistra to pobavilo a zatleskal. „Bojovat sice ještě tolik neumíš, ale pálí ti to“ řekl mi jako další pochvalu. Muhajfu zase ocenil za jeho šermířský výkon, který byl krátký, ale účinný. Z toho co jsem vypozoroval by Muhajfa asi nejlepší cvičenec v šermu z celé pevnosti. Jaro se časem přehouplo v léto a já už zvládal vyčarovat silný vítr a nasměrovat ho a zvednout i docela těžký předmět na tucet metrů a podat si ho. Časem jsem i vyfasoval svou ocelovou přilbici. Chránila celou hlavu, zejména ze zadu, kde končila až na ramenou. Vepředu končila na čele a měla proužek přes nos, chránící ho proti zlomení. Na ten se na špičce nosu napojovaly další dva tenké, ale silné úzké plíšky ze stran, každý z jedné. Vlastně to bylo takové primitivní chránění horní části obličeje. Zezdola na tom byla připínací drátěná látka přes pusu a tváře končící až na krku, kde byla řemínkem připevněna kolem krku. Na čelní části měla vyrytý ornament půlky amuletu. Celá se leskla a byly na ni závity na našroubování pírek jako ozdob, jako to vždy nosili rytíři z pohádek. Muhajfa měl na své přilbě jedno červené brko, které prý ukradl z hnízda ohromného ptáka fénixe. Dál jsem dostal kyrys. Byl tvrdý z hrubého a tlustého železa. Na hrudi jsem měl vyrytý totožný symbol jako na přilbě. Vydržel bez prasknutí i lehčí úder obouruční sekerou, ale raději na to nebudu spoléhat. Trochu mě omezoval v pohybu, ale pokud jsem neměl zrovna v úmyslu provozovat břišní tance, vlastně mi vůbec nevadil. Časem jsem také dostal rukavice z medvědí kůže vyztužené ocelí na prstech a na zápěstí a s trny čouhajícími nebezpečně ven po vzoru jedné dědečkovi zbraně. Trny měla také na zápěstí směrem od těla, ty ale nebyly určené k boji, ale k zasekávání do ledu a skály a k usnadnění lezení na hory. Muhagin mi jediným mávnutím ruky vyšil bílou nití na svůj zelený plášť půlku amuletu. Celé ty dny jsme jedli jen to, co se v horách dalo najít. Bylo toho ale pozoruhodně dost. Hlavně z drobné kouzly hnojené bramborové farmy na dvorku pevnosti. Jako maso jsme jedli většinou velké medvědy a jeleny, kterých bylo tady ve Fénixových horách doopravdy dost. Od té doby co jsem sem přišel jsme se taky nedostali do styku s žádnými Mučai, což bylo po mé zkušenosti s podlým a téměř nesmrtelným kudrnáčem jen dobře. Někdy v létě jsem dostal i provaz zamotaný na konci do smyčky, jež se po chycení předmětu výrazně zmenšuje každým zatáhnutím, prostě šikovná věc a také luk a šípy do něj. Už jsem dokázal strefit jelena na tucet metrů, při troše štěstí ze zálohy i na třicet. Naučil jsem se i ovládat plamen, jímž hořela Surisagama. Uměl jsem ho vypnout, nebo posílit, či jím šlehnout na velmi krátkou vzdálenost. Můj prvotní výcvik skončil někdy uprostřed června, skoro rok na to, co jsem odešel z vesnice.

 

#Muhara 4

 

[V]Část čtvrtá-Mučaiové[V]

 

[B]D[B]nes je to přesně rok od té chvíle, co jsem odešel sem na sever. Netuším co se změnilo u nás ve vsi, je dost možné že děda umřel, doufal jsem, že ne. U mě se změnilo hodně, podstatně jsem zesílil, naučil jsem se bojovat a ovládat vzduch. Vzduch proto, že my Muhaiové vlastně nekouzlíme, pouze ovládáme elementy a podmanit se vzduch je nejlehčí. Mistr Muhagin je umí ovládat všechny a díky tomu umí vlastně doopravdy čarovat, nebo alespoň takhle mi to vysvětlil. Úplně nejlehčí je ovládnout vzduch, pak vodu, zemi a nakonec oheň. Mučaiové to mají prý přesně naopak, nejjednodušší je pro ně „magie“ ohně a nejobtížnější zase vzduch. Ten den jsme už necvičili a já měl volno. Toulal jsem se po lese a vzpomínal na vesnici a na její obyvatele. Jak se jim asi vede? No, to teď jen tak nezjistím. Z mého zamyšlení mě vytrhl zvuk praskajících větví možná sto metrů ode mě. Kdo to může být? Co já vím, nikdo jiný by tu být neměl. Z opatrnosti jsem vylezl na nejbližší strom. Schoval jsem se v koruně a pozoroval. Zahlédl jsem skupinku sedmi postav, zahalených do zelených a černých plášťů s kapucemi přes hlavy. Nevypadali ozbrojeně. Postupovali obezřetně a všude se nedůvěřivě rozhlíželi. Na plášti jednoho z nich jsem viděl jakýsi vzorec, chtěl jsem ale podložit svá obvinění, která mě teď zrovna napadala a tak jsem se začal soustředit. Po chvílí se zvednul vítr a zafoukal té postavě do pláště. Teď jsem zcela neomylně zahlédl černou půlku amuletu vyšitou na plášti jednoho z nich. Mučaiové! Zase se potloukají tady po severu naší země. Musím rychle varovat mistra, napadlo mě. Ale jak? Když teď slezu, spatří mě. Pozoroval jsem je ve snaze zjistit, co tu dělají. Vypadalo to, že vyzvídají. Něco asi hledali, nebo jen obhlíželi? To těžko říct. Teď jsem docela zřetelně viděl jejich meče chabě schované pod plášti. Jeden z nich měl i kuši. Já jsem tu byl zcela neozbrojen, neprozíravě jsem si vlastně jen tak vyrazil na procházku úplně nalehko, jako bych zapomněl, jak jsem tady před skoro rokem potkal toho kudrnáče. Zanedlouho odešli, spíše něco spatřili a rozeběhli se za tím, což mě ještě víc znepokojilo. Sešplhal jsem dolů a vyšel opatrně ke skryté pevnosti. Snažil jsem se zůstat co nejvíce ve skrytu. Nikde jsem je tu už neviděl. Doběhl jsem do pevnosti a oznámil mistrovi, co se stalo. Všichni jsme se ozbrojili a navlíkli na sebe brnění a vyrazili je hledat. Vzal jsem si s sebou Surisagamu, luk, lano a štít a na sebe přilbu, kyrys a rukavice. Ukázal jsem, kde jsem je viděl naposled. Všichni jsme se tam rozeběhli. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že po nich nezůstala ani stopa, tak jsme se snažili jít tím směrem, kam šli oni. Zanedlouho jsme se dostali na drobnou mýtinu, kde byl v trávě otisk boty a kousek za ním útržek zelené nitě. V tom z křoví nalevo vystřelil šíp a zasáhl jednoho z nás, jehož jméno jsem si nějak nepamatoval do břicha. Ten se zhroutil mrtvý k zemi. Všichni jsme tasili zbraně a začali se krýt. Mistr Muhagin dal rozkaz k opuštění mýtiny, aby neměli výhodu, že mohou střílet do nekrytého terče. Nepochybně jich bylo víc. Za necelých deset sekund se začaly ozývat výkřiky a cinkot mečů. Vytáhl jsem Surisagamu, v běho se kryl štítem a utíkal k jednomu Mučaiovi, jež zrovna mířil někam o devadesát stupňů doprava ode mě. Když mě spatřil, upustil luk i se šípem a vytáhl z poblíž ležící mrtvoly Mučaie kopí. Namířil ho na mě. Bylo asi půltřetího metru dlouhé“a moc tlusté na to, abych ho přeseknul. Zkřížil jsem mu s kopím Surisagamu a vypustil její oheň. Kopí najednou začalo hořet. On se podivil a pokusil se mě s ním bodnout. Dal jsem mu do cesty štít. Kopí se hrotem zabodlo asi dva centimetry hluboko do štítu, který začal taky hořet. Neváhal jsem, vyvlíkl jsem si ruku ze štítu a chytil jeho kopí těsně za hrotem, nedbaje ohled na oheň. Ruku jsem si díky rukavici nepopálil a podařilo se mi vyškubnout mu kopí z ruky. Zahodil jsem ho stranou i se štítem, jež byl na něm připíchnut a hned od této hořící změti chytl keř a od něj začalo hořet jehličí na zemi. Ten mučai byl teď neozbrojený. Začal couvat, pak do něj ze strany přilétl šíp a on se svalil mrtvý k zemí. Využil jsem této přestávky a rozhlédl jsem se, jak se vede ostatním. Muhagin měl v ruce hůl, zaostřenou na konci a střídavě magií a holí srážel Mučaie jednoho po druhém. Muhajfa se nepochopitelně dostal na velmi širokou větev asi čtyři metry nad zemí a zápolil tam s jedním Mučaiem stojícím na zemi. (velmi zvláštní pohled). Oni sice ještě pořád měli početní převahu a přibíhali další, ale vypadalo to, že vyhráváme, hlavně díky Muhaginovi. Zasunul jsem Surisagamu do pochvy a vytáhl luk. Obratně jsem z toulce tasil šíp a zasadil ho do tětivy. Klekl jsem si, od bitvy kryt stromem a začal jsem se rozhlížet po příhodném terči. Pak jsem zahlédl jednoho krvácejícího Mučaie chystající se dorazit raněného Muholina, našeho spolužáka. Dlouho jsem nečekal a vypálil. Zasáhl jsem ho do lýtka. A to tak nešikovně, že ho to jen škrtalo, proseklo nohavici a zapíchlo se do stromu za ním. On se ohlédl, ale nečekal a bodl Muholinovi do břicha nůž. Vykřikl jsem. Byla to moje chyba. Mohl jsem ho zachránit! Plný vzteku na sebe a na Mučaie jsem vytasil Surisagamu a cestou sebral ležící mrtvole Mučaie jednoruční sekeru. Běžel jsem přímo mezi Mučaie, nevšímal jsem si šípů, které kolem mě občas prosvištěli a utíkal přímo za tím Mučaiem. Když jsem byl rozběhnutý skoro sedm metrů od něj, spatřil mě. Tasil dva meče a stoupl si do bojové polohy. Vší silou jsem mrštil sekerou. On se ale jednoduše vyhnul a sekera přesekla tlustou větev poblíž stojícího hořícího stromu. Jediné, co mě teď napadlo, bylo „doháje“. Nechal jsem se příliš unést pomstychtivostí. On udělal dva kroky ke mně a sekl mečem v levé ruce směrem zprava na mou hlavu. Dal jsem tam Surisagamu. Téměř zároveň bodl směrem na mé tělo a já jsem skočil dozadu. Pak udeřil oběma meči ze shora směrem mě na hlavu. Dal jsem tam Surisagamu, kterou mi s cinknutím vyrazil z ruky. Couval jsem před ním, dokud jsem nedošel ke stromu, který mě blokoval v dalším couvání. Rozhlídl jsem se, kudy bych ho obešel, ale tam šlehaly vysoké plameny, do nichž se mi chodit teda fakt nechtělo. On mi namířil mečem na srdce a usmál se. Byl velký a silný, měl jasně černé plavé dlouhé vlasy. Vousy mu sahaly až skoro po pás. Měl je taktéž husté, rovné a černé. Na čele měl hlubokou jizvu vedenou diagonálně ze shora zleva až k pravému oku. Dal jsem ruce nad hlavu a doufal, že mě nezabije. On se zle usmál a špičkou meče mi pomalu sjížděl po hrudi dolů. Zůstávala mi po něm krvavá čára. Bolelo to. Pak mi bez varování bodl ne špičku, ale celý meč do břicha těsně pod žebry. Cítil jsem, jak mnou prošel a zarazil se za mnou do stromu. Hrozně to bolelo. Myslím, že mi ani žádný důležitý orgán nepoškodil, ale i tak mě tu připíchl jako motýla. Pomalu mě opouštěl život. Viděl jsem ještě, jak naši vítězí a Mučaiové se pomalu dávají na útěk. Pak ten vousáč chytil meč, jež mnou prošel za rukojeť a bolestivě s ním otočil. Vytáhl ho ze mě. Začal jsem padat na břicho. V pádu mě ale chytil, dal si mě přes rameno jako pytel a začal utíkat. Cestou propíchl sténajícího Muhaie a pak už jsem jen ztratil vědomí.

 

#Muhara 5

 

[V]Část pátá-zajatec[V]

 

[B]O[B]tevřel jsem oko, pak i to druhé. Natáhl jsem levou ruku a začal šmátrat po hrníčku s vodou. Žádný tam nebyl! Zvedl jsem hlavu a s překvapením zjistil, že nejsem ve své ložnici v pevnosti v horách kdesi na severu. Sedl jsem si až mě velice odporně zabolelo břicho. Pak jsem si vzpomněl. Vyhrnul jsem si košili a nahmatal tam, kde jsem čekal, že budu mít díru jako vrata nepříjemnou jizvu. Ale žil jsem! Porozhlédl jsem se kolem. Ležel jsem na zemi přikrytý dekou, v prázdné, ale relativně útulné místnosti. Byla malinkatá, měla jasně bílé stěny a obsahovala jen improvizovanou postel, židli a malé dveře někam pryč. Vstal jsem a chtěl jsem vzít za kliku. Pak jsem si ale uvědomil možná nebezpečí. Chytil jsem židli, připravil se na nejhorší a prudce otevřel dveře.

 

[B]P[B]řede mnou se rozléhala veliká chodba s vysokým stropem. Vycházely z ní spousty dveří, stejných jako ty, ze kterých jsem vyšel. Nalevo ode mě končila točitými schody nahoru a napravo ode mě velkými vraty. Byla osvětlená stropními okny a na zemi byl dlouhý modrý koberec. Ta chodba mohla být dlouhá i padesát metrů. Nebyla ale prázdná, jako ta první místnost. Všude po stranách byly obrazy, skříně a různé harampádí a přes ní se potulovala spousta různých lidí. Přišel jsem k nejbližšímu. Byl to muž, docela starý, ledabyle oblečený s vrásčitou tváří a propadlýma očima. „Promiňte, ale... kde to jsem?“ On se chabě pousmál. „Jsi v Mučadonově sídle“. Mučadonovo sídlo? Z toho jsem teda nebyl o nic chytřejší. Pak jsem zahlédl skupinku lidí, kteří se prodírali směrem ke mně. Všichni na sobě měli černé pláště a stříbrně ocelové masky, rukavice a boty. V jejich čele kráčel onen vousatý a vlasatý muž, který mě v té šarvátce bodl mečem, dokud jsem neztratil vědomí. Začal jsem se rozhlížet po možné zbrani a couvat. Pak můj pohled padl na vysoký kovový svícen. Serval jsem z něj svíčku, chytil jsem ho za konec a pak už jen stál. On pořád šel ke mně. Rozeběhl jsem se a švihl se svícnem na něj. Vypadal, že to čekal, ale nebránil se, ani nikdo z těch šesti zakuklenců za ním. Zastavil jsem svícen při úderu těsně nad jeho hlavou. Ani teď se nebránil, vlastně ani nebyl ozbrojen! Pomalu jsem sklopil svícen, ale neustále jsem byl připraven k protiúderu. „Co mi chcete!?“ vyštěkl jsem na něj. „Chci tě přivítat ve svém domě“, řekl zcela neutrálním hlasem. Podivil jsem se. „A co tu vlastně dělám a jaktože jsem živej a co se stalo s...“ umlčel mě zdvihnutím ruky. Pak začal postupně odpovídat na mé otázky. „Jsi teď mým sluhou, budeš mi tady pomáhat s různými prácemi, které se vždycky najdou. Zůstal jsi na živu, protože jsem ti ránu zacelil letkvarem, který tady mimo jiné vyrábím a co se stalo s... ostatními, jestli myslíš tohle, to by sis mohl domyslet už z toho, jakou jsme měli přesilu. Přežilo vás jen pár a ty jsme zajali.“. Nenapadla mě chytřejší otázka než „takže jsem vlastně otrok!?“ Jeho to lehce popudilo, ale ne tak, aby to bylo poznat, takže vlastně netuším, jak jsem to poznal. „Ne, nejsi otrok. Jsi můj zaměstnanec v továrně na všechno možný.“ řekl chladně. „A můžu odejít?“ zeptal jsem se. On odpověděl zcela prostě „Ne“. Pak začal hned informovat o tom, co a jak budu dělat. „Budeš támhle míchat ten kotel támhletou vařečkou o velikosti dospělého člověka a bydlet budeš tam, kde ses probudil. Jídlo budeš dostávat támhle v kuchyni a budeš sekat elfštinu a poslouchat rozkazy, jasný?“

 

[B]K[B]ývl jsem hlavou, vzal vařečku, kterou jsem stěží unesl a začal jsem míchat obrovský kotel plný červené tuhé hmoty. Šlo to hrozně stěží. Pak byla večeře a pak zase noc a pak celý úmorný týden. Na konci týdne míchání, jedení a spaní jsem dostal docela hezkou příležitost uniknout. Stál jsem pozdě večer po práci sám na chodbě. Všechny dveře ale byly zamčeny a tak jsem poprvé vyběhl nahoru po schodech. Ocitl jsem se v další chodbě, taky opuštěné. Byla mnohem menší a zdobenější a vedly z ní čtyři dveře na čtyři strany místnosti. Osud zavedl mé kroky nalevo. Potichu a pomalu jsem pootevřel dveře. Naskytl se mi pohled na středně velký pokoj. Bylo v něm velké zrcadlo na stěně, postel, šatní skříně, spousty obrazů, okno ven a co nejhůř – nějaká slečna seděla u zrcadla a vzhlížela v něm své zvláštní černobílé vlasy. Měla vždy jeden pramen vlasů černý, druhý bílý a všechny byly docela dlouhé a rovné. Z odrazu zrcadla ve tmě jsem zpozoroval její obličej, její černé oči, zapadlé tváře a bílou kůži. Byla hubená, ale ne až tak. Víc ohledně její postavy jsem kvůli huňatému županu co měla na sobě nezahlédl. Byla krásná, nesmírně krásná, ale zvláštním způsobem. Chtěl jsem utéct oknem, ale při cestě k oknu by si mě všimla a udělala poplach. Nezbylo mi nic jiného, než ji omráčit nebo zabít. Rozhodl jsem se pochopitelně pro to první. Pro jistotu jsem vzal dlouhý, nesmírně ostrý zahnutý nůž, který měla z nepochopitelných důvodů na nočním stolku a blížil jsem se k ní. Pak jí spadla sponka do vlasů na zem, sehnula se pro něj a když se zase zvedla obrácená směrem k zrcadlu a zjistila, že není sama. Stál jsem těsně za ní. A okamžitě jsem jí přiložil ruku na ústa a rozmáchl se druhou rukou pro úder do zátylku. Ona si instinktivně dala ruku za hlavu a útočící ruku zachytila a bolestivě s ní škubla. Nůž mi vypadl z ruky. Vykroutila se mi, skočila na postel a zpod polštáře vytáhla další podobný nůž. Neřešil jsem, k čemu to tam měla, ale bylo mi to vcelku jedno. Stála ve výhružné pozici, s rukama s nožem napřaženýma před hlavu a jednou nohou před sebe. Vlasy a stíny nosu jí zakrývaly polovinu obličeje. Pak tím nožem vrhla, sehnul jsem se a ozvala se hrozná rána, jak se roztříštilo zrcadlo. Moc dlouho netrvalo a už ve dveřích stál Mučadon a dva zakuklenci. Všichni měli meče. Nečekal jsem ani vteřinu, skočil k neozbrojené dívce a sestrčil jí na zem. Ona spadla a než se stihla překulit, už jsem jí tiskl nůž na krk. Pomalu jsme vstali, vzhlížejíce na Mučadona a kumpány. „Mučačo! Neudělal ti nic!?“ zařval Mučadon a zdvihnutím ruky zastavil zakuklence, nažhavené mě kuchnout. Začal jsem si klást podmínky. „Teď půjdu k oknu, spolu s tou Mučačou skočíme dolů a půjdu až k velkým vratům ze zahrady. Tam jí nechám a uteču. Nikomu se nic nestane, co vy na to?“ Muhadon se zamyslel, pak nahlas zauvažoval „a jakou máme záruku, že jí přitom nepodřízneš?“ Odpověděl jsem zcela upřímně: „žádnou“. Pak jsem pokračoval k oknu, otevřel ho a hodil Mučaču dolů. Hned jsem jí následoval. Ona ale dopadla podstatně dřív, narovnala se a když jsem dopadl do kleku, vší silou mě kopla do čela. Svalil jsem se na zem a pustil nůž, ale neztrácel jsem vědomí. Ona po noži skočila rukama napřed a lehla si při tom, toho jsem se rozhodl využít. Skočil jsem blíž a nemilosrdně jsem jí klekl na záda. Jen hekla. Rozháněla se nožem, kopala a snažila se převrátit se. Nedařilo se jí to. Udeřil jsem jí do zátylku a ona znehybněla a upadla do spánku. Popadl jsem jí a vzal jí přes rameno. Do ruky jsem vzal nůž a utíkal co nejrychleji k bráně z pozemku továrny na zvláštní věci. K mému nepotěšení jsem zjistil, že u brány stojí jeden zakuklenec se sekerou těžkou asi jako Mučača. Postavil jsem ji před sebe a přidržoval jí. Dal jsem jí nůž pod bradu a přikázal bezmocnému strážci továrny, aby opustil svou pozici. On tomu tak učinil a já se s rozeběhl pryč, do neznámých ulic neznámé vesnice či města neznámo kde na mapě. Mučaču jsem původně hodlal na tomto místě propustit, ale protože jsem zjistil, že mě asi třicet zakuklenců společně s dělníky vyzbrojenými improvizovanými zbraněmi a vedenými Muhadonem, dal jsem si jí opět přes rameno a zdrhal dál, do neprobádané a tajemné tmy nočního města, s nožem v ruce a neznámou krásnou dívkou, ke které měl pravděpodobně Muhadon nějaký blízký vztah přes rameno.

 

#Muhara 6

 

[V]Část šestá-útěk[V]

 

[B]B[B]ěžel jsem pryč co mi síly stačily. Mučaču jsem měl stále přes rameno. Už se pomalu probírala, ale ještě nebyla s to se ani cukat. Hned za vraty továrny byla tmavá prázdná ulička, vydal jsem se nalevo, pak napravo, pak zase napravo a pak ještě jednou napravo. Chtěl jsem setřást své pronásledovatele. Mučaču jsem si nesl jako pojistku, kdyby mě dostihli, aby měli alespoň jeden důvod mě nechat žít. Bylo to ode mě odporné, ale ne tak jako to jejich otrokářství. Uprostřed další úzké uličky jsem zjistil, že jsou pořád za mnou ti zakuklení ozbrojenci – hlídači továrny. Napojil jsem se na širokou a tlustou ulici lemovanou dost vysokými domy. Tahle ulice byla i docela frekventovaná. Jezdili po ní vozy tažené koňmi a chodili spousty lidí, konkrétně mučaiů. Zaběhl jsem do otevřeného vchodu a vydal se po schodech nahoru. Chtěl jsem se ukrýt v nějaké světnici tohohle zvláštního stavení. Žádná tu ale nebyla, schody vedly rovnou na střechu a zpět jsem se vrátit nemohl, po schodech už lezli nahoru hordy mučaiů. Otevřel jsem stropní dveře a vylezl i s Mučačou na střechu. Rozeběhl jsem se. Zanedlouho jsem se dostal až k okraji domu. Další střecha byla ve stejné výškové úrovni, ale vzdálená skoro půlčtvrtého metru. Neodradil jsem se, vší silou jsem vrhl Mučaču, která byla naštěstí dost lehká a hned skočil za ní. Mučača přistála na břicho a balancovala na pokraji zhroucení do hlubin na ulici, ale doskočil jsem dřív než spadla a vytáhl jí. Ta rána jí asi probrala, už měla otevřené oči a drmolila něco nesrozumitelného. Podepřel jsem jí pod paží a utíkal s ní dál. Teď jsem teprve detailně viděl kdo mě pronásleduje. Bylo jich osm – sedm zakuklenců a Mučadon. Všichni přeskákali na střechu ke mně, až na dva zakuklence, kteří si to netroufli, sešli dolů po schodech a začali hledat náhradní cestu. Všichni běželi rychle, zejména Muhadon. Netrvalo dlouho a zase jsem se dostal na okraj střechy. Teď jsem ale neskákal ani já. Další střecha byla vzdálená skoro sedm metrů. Chytil jsem Mučaču za jednu ruku a zdvihl ji nad propast. Všichni se zastavili. „Nechte mě sejít dolů a nepustím jí“ zařval jsem na ně. Tentokrát mě ignorovali, měli vytasené meče a šli směrem ke mně, docela rychle, až moc! Podíval jsem se dolů. Byli jsme hrozně vysoko, pád z takové výšky by mě stál zlomené všechny kosti v těle v lepším případě. Vytáhl jsem Mučaču nahoru a držel jí za rukáv nad jámou. Pak Mučadon udělal něco neočekávaného. Rozeběhl se ke mně. Připravil jsem si nůž k sebeobraně. Pak se ale stalo něco, co jsem původně neplánoval. Mučače se utrhl rukáv, za který jsem jí držel a ona padala dolů. Mučadon skočil přes úroveň domu a chytil Mučaču za ruku. Sám visel za druhou. Zakuklenci mě jen odstrčili a snažili se ty dva vytáhnout nahoru. Nešlo jim to. Měl jsem nádhernou příležitost je tam dolů srazit všechny najednou, stačilo by drknout do nejbližšího a všichni popadají. Z nepochopitelného důvodu jsem to ale nedokázal udělat, pravděpodobně kvůli Mučače. Vlastně za nic nemohla, a teď by zemřela... ne, to nešlo. Pak mě něco napadlo, když jsem zahlédl vůz se slámou tažený dvěma koni o ulici vedle. Rozeběhl jsem se a skočil do slámy. Kdybych se netrefil, zabil bych se, ale to se naštěstí nestalo. Dopadl jsem dosti měkce do slámy. Nicnetušícího řidiče jsem omráčil kopem do hlavy zezadu a obrátil koně s vozem. Přijel jsem vozem se slámou pod místo, kde všichni viseli a hvízdl jsem. Mučača už se úplně probrala. Tam zeshora do slámy spadli celkem tři lidi – Mučača, Mučadon a jeden zakuklenec, kterému pravděpodobně podjeli nohy. Mučadon mě při dopadu málem rozťal vedví mečem, ale vyhnul jsem se. Po dopadu jsem neváhal a bodl vší silou nemířeně do slámy. Zasáhl jsem Mučadona do paže. Vyjekl bolestí a pustil meč. Zakuklenec s Mučačou zatím vstávali. Vzal jsem Mučadonův meč, rozmáchl jsem se, meč zasvištěl směrem na jeho hlavu. Než jsem stihl zavřít oči a chránit si je tak před sprškou krve, která by následovala, ozval se jekot. Mučača mě zpozorovala a s hlasitým „Nééééééé“ skočila před svého otce Mučadona. Zastavil jsem se. „Uhni“ zařval jsem na ní. „Jestli zemře otec, já taky!“ řekla nebojácně. Uvědomil jsem si, že mučaiové jsou taky lidi, že i oni jsou schopni lásky jak jsem viděl a že jsou s námi ve válce pravděpodobně ze stejných důvodů jako my s nimi. Nechal jsem je tam tak ležet, otočil jsem se a utekl co nejdál od nich. Když jsem se naposledy ohlédl, už zase vstávaly jako kdyby neměli dost. A co hůř ze vchodu necelých pět metrů za mnou vyběhli ti zakuklenci, kteří nespadli a slezli po schodech. Zrychlil jsem. Zabočil jsem za další roh a začal i docházet dech. Z čela mi po celé tváři stékal studený pot a jediné co mě teď řídilo byl adrenalin a pud sebezáchovy. Zkusil jsem se ztratit v davu, což se neukázalo jako moc chytré, akorát mě to zpomalilo. Už se objevil i další zakuklenec, Mučadon a Mučača. Už mě hrozně bolestivě bodalo v boku. Otočil jsem se, třikrát mávnul mečem a očekával boj s následnou smrtí. Byl jsem u stěny, utéct jsem nemohl kvůli vyčerpání, které bylo sice značné i u mých pronásledovatelů, ale ne tolik jako u mě. Do levé ruky jsem si vzal nůž. První ke mně přiběhl jeden zakuklenec. Sekl po mě svým jedenapůlručním mečem prudce ze shora. Uhnul jsem do strany a jeho meč za doprovodu rány a jisker spadl na dlaždici. Vykopl jsem mu ho lehkým pohybem nohy z rukou, ale než jsem ho stihl dorazit, už tu byli další a já ten boj vzdal. Otočil jsem se nalevo a začal zase zdrhat. Napadlo mě, že na střechách přece jen budu mít větší šanci přežít. Přede mnou se naštěstí tyčil vysoký žebřík až na střechu. Lezl jsem po něm ostošest a vylezl nahoru ještě než se k němu dostali pronásledovatelé. Předstíral jsem, že odchází, po pár vteřinách jsem ale nakoukl zpět dolů. Po žebříku sem lezli dva zakuklenci a zbytek šel po schodech. Odstrčil jsem žebřík. Ten dole se pustil a dopadl měkce, ale ten co byl už skoro nahoře to měl podstatně horší. Utíkal jsem dál po střeše těžko říct kam, hlavně pryč od nich. Dvoumetrovou průrvu mezi domy jsem přeskočil a ani nezbrzdil a běžel dál. Oni ale vytrvale za mnou. Pak se situace zhoršila. Dorazil jsem na přelom domů s asi čtyřmetrovou, možná větší mezerou. Chtěl jsem skočit, ale jen tak tak jsem se zastavil. Bylo to moc daleko. Už byli skoro u mě. Čtyři zakuklenci a otec se sympatickou dcerou. Rozeběhl jsem se proti nim. To nečekali, ale nezpomalili. Srazil jsem se s prvním ze zakuklenců a meče se s ohromnou ránou zarazili do sebe a vypadli nám z rukou. Zeširoka jsem sekl nožem a prosekl jeho hrdlo. Druhý na mě skočil s obrovskou energií a mečem nataženým před sebou. Srazil jsem ho nožem do strany a on mě kinetickou energií svého těla popostrčil a spadli jsme na záda, těsně před okraj jámy. Šel jsem do kotoulu vzad, jeho jsem kopem přes sebe svrhl za sebe do jámy a dokončil kotoul vzad. Předposlední z ozbrojenců využil toho, že jsem jen tak tak balancoval na pokraji zhroucení a sekl po mě, aby mě přinutil ustoupit do propasti. Podařilo se mu to. Balancoval jsem na jedné noze na pokraji zhroucení a následné smrti. On ale udělal chybu. Do svého závěrečného bodnutí dal hrozně moc síly, skoro se na to rozeběhl, jen aby měl jistotu, že mě zahubí. Udělal jsem hvězdu do strany a on minul a začal balancovat jako předtím já. Popostrčil jsem ho rukou a on spadl. Pokusil se mě ještě chytit za nohavici, ale ucukl jsem. Poslední z nich vytáhl dva dlouhé meče. Obezřetně ke mně přistupoval. Mučadon a Mučača celý souboj mlčky pozorovali. Usmál jsem se na něj a vší silou jsem po něm mrštil nožem. Zabodl se mu do břicha a on se krvácející svalil na zem. Už jsem se radoval z vítězství, když tu Mučadon vytasil kord a zahleděl se na mě. To byl ale divný ředitel továrny, raději riskoval svůj život, než aby nechal jednoho bezvýznamného otroka plavat. Řekl jsem si, že to s ním skoncuju stejně jako s jeho stráží, ale pak mi došlo, že nejsem ozbrojen! Instinktivně jsem se rozhlédl, ale nic co by se dalo použít tu nebylo. Ten poslední strážce ležel příliš daleko a jeho zbraně ještě dál. Odhodlal jsem se k poslednímu pokusu přežít. Využil jsem toho něco málo místa co mi tam zbylo pro rozeběh a pak jsem se levou nohou ze všech sil odrazil. Letěl jsem neuvěřitelně dlouho. Už to vypadalo, že tam doskočím, ale pak jsem začal ztrácet výšku a klesat. Konečky prstů jsem se zachytil protější střechy. Pokusil jsem se přitáhnout, ale byl jsem příliš zesláblý. Ze statku nalevo ode mě se ozývaly jakési výkřiky a dupot, ale to bylo to poslední na co jsem teď myslel. Podíval jsem se dolů, ale vypadalo to beznadějně. Pak ze strany za mnou, kde stáli Mučadon s Mučačou přilétl vržený nůž. Zabodl se do střechy přímo mezi mé prsty, kterými jsem svíral to poslední, co mě dělilo od smrti. Znovu jsem se zkusil vzepřít, teď už se mi to podařilo. Vyhoupl jsem se na střechu domu. Tryskem jsem se rozeběhl dál. Mučača ani Mučadon se mezeru mezi domy nepokusili přeskočit, tak museli zase slézt. Teď už jsem neměl nikoho bezprostředně v patách. Trochu jsem si oddychl a pak jsem po schodech sešel dolů a ztratil se v davu. Svůj zelený plášť jsem si vzal naruby, kde byl tmavě hnědý abych nebyl poznat. Unikl jsem!

 

#Muhara 7

 

[V]Část sedmá-setkání[V]

 

[B]N[B]ezpomalil jsem. Už jsem sice nemohl, ale ten pocit, že mě zase doženou mě hnal stále dopředu. Několikrát jsem zakličkoval mezi ulicemi a pak se o zeď jedné zapadlé slepé uličky svezl na zem a vydechl si. Po pěti minutách odpočinku jsem zase vstal. Vykoukl jsem a ke svému nepotěšení zjistil, že je po mě pátráno. Ulicí běhali spousty zakuklenců a hledali mě. Nechápal jsem proč, nebyl jsem přece důležitý. Zkusil jsem zapadnout do davu, tentokrát jsem ale takové štěstí neměl. Jeden z těch podivných zakuklenců v černo-stříbrném mě zpozoroval a hned zavolal na ostatní. „Tady je!“ znělo mi v uších ještě chvilku na to. Rozeběhl jsem se dál a doufal, že moje cesta nebude zahrazena. Měl jsem štěstí a vběhl do menší nefrekventované uličky. Za mnou běžel hotový dav rozzuřenců. Uvědomil jsem si, že na střeše budu mít asi větší možnost uniknout a tak jsem po schodech vně jedné budovy vyběhl nahoru. Běžel jsem po střechách pořád pryč od nich, až jsem zase z jednoho statku napravo ode mě uslyšel podivný řev a když jsem přeskočil na další střechu, zjistil jsem, že mi někdo běží zprava do cesty. V ruce měl meč, byl v otrhaném plášti a za ním vylézal na střechu rozzuřený dav jako za mnou. Málem jsme do sebe vrazili. Až teď mi došlo, kdo je to vlastně zač.

 

[B]M[B]uhajfa! Na pozdrav jsem zvedl ruku, on mi pozdrav opětoval a běželi jsme vedle sebe. „Co tu děláš“ zeptal jsem se ho za běhu. „To samý co ty, utíkám“ odpověděl ve spěchu. Pak jakoby se situace opakovala z minulého útěku. Před námi se otevřela škvíra mezi domy, široká možná čtyři až pět metrů. Muhajfa se ani nezastavil a s rezervou ji přeskočil. Chtěl jsem udělat to samé, ale pak mi došlo, že je to příliš daleko. Neskočil bych to. „Dělej doháje, já tě chytnu!“ zařval Muhajfa a připravil se na okraj druhé střechy. Zrychlil jsem tedy znova s odhodláním to risknout. Už jsem našlapoval na pravou nohu, ze které se většinou odrážím. Pak mi ramenem projela bolest. Palčivá a rychlá. Chtěl jsem zastavit, ale setrvačnost hrála proti mně a tak jsem spadl dolů do propasti mezi domy. Tam na mě žádný vůz se senem jako minule nečekal. Spadl jsem na nohy, které ošklivě zabolely a křuply a hned následoval i pád na kolena a ruce. Až teď jsem měl čas věnovat pozornost svému rameni. Měl jsem v něm zaseknutý nůž. Naštěstí ne zabodnutý, jen čepel se vrazila do kůže a do svalu, do kostí už ne. Vytáhl jsem ho a otřel z něj i ze svých zad krev. Bolelo to, ale ne až tak. Pak jsem měl čas věnovat se svým nohám. Pravá noha mi nepříjemně otékala a bolela. Levá byla v pořádku. Zkusil jsem s raněnou nohou hnout. Šlo to, zlomená nebyla, ale bolela. Namáhavě jsem si stoupl. Ti, jež mě honili si pochopitelně netroufli skočit za mnou a tak museli oklikou slézat po schodech. Začal jsem kulhat směrem dopředu, abych se setkal s Muhajfou.

 

[B]P[B]o několika minutách s pronásledovateli v patách se mi to povedlo. Na střeše domu jsem se potkal s Muhajfou. Všiml si mého zranění a navrhl, abychom se pronásledovatelům postavili čelem, přinejmenším je tím překvapíme. Pochopitelně jsem souhlasil a začal si protahovat ruce. Sevřel jsem jílec meče a několikrát s ním zatočil nad hlavou, abych si uvolnil zápěstí. Muhajfa se zhluboka nadechl a stejně zhluboka vydechl a začal vymýšlet plán. „Až sem vylezou, pár jich pobijeme a pak jako rukojmí vezmeme tu holku nebo toho vousáče, dobře?“ navrhl mi. Souhlasil jsem s jeho plánem. Za necelou půlminutu se po schodech nahoru vyřítila skupinka lidí. Čtyři zakuklenci, devět náhodných kolemjdoucích s touhou získat odměnu za uprchlé otroky vyzbrojené improvizovanými zbraněmi, Mučača a Mučadon. Překvapilo je, že zde stojíme a neutíkáme. Muhajfa se s řevem vyřítil dopředu a mečel čistě usekl hlavu jednomu civilistovi vyzbrojenému krátkým nožem. Jeho bezvládné tělo s žuchnutím spadlo ze střechy a ostatní se na sebe podívali. První se z jejich řad vyřítil jakýsi zakuklenec s obouručním mečem a hnal se přímo na Muhajfu, který se vyhnul jeho prvnímu úderu a začal s ním zápasit. Hned na to se zmobilizovali všichni ostatní a vrhnuli se na nás. Mučadon taky, Mučača stála v pozadí a pozorovala souboj. Natáhl jsem meč před sebe a odrazil široký úder vidlemi, který jsem oplatil seknutím do ruky. Pak po mě jeden zakuklenec udeřil ze strany pěstí, já se skrčil a převalil se dozadu. Tím jsem získal trochu času. Sekl jsem vší silou naslepo dopředu, ale moje rána byla zblokována. Muhajfa si zatím vedl dobře, přinejmenším stále žil. Nepřátelé se mě pokusili obklíčit a v tom jsem spatřil svojí příležitost. Nechal jsem je a pak jsem se rychle vyřítil směrem k Mučače. Muže, který mi stál v cestě jsem probodl, ale můj meč mi uvízl někde v jeho těle. Neměl jsem čas ho vytahovat, běžel jsem rychle dál a nůž si vzal do pravé ruky. Zprava se na mě vyřítil Mučadon a sekl po mě zeširoka. Uhnul jsem vlevo mimo jeho dosah, ale sekl mě do předloktí. Špička meče mi projela kůží spolu s bolestí a s výkřikem jsem upustil nůž. Ale nezastavil jsem se. Mučača jakoby poznala co se chystám udělat, vzala nůž a mrštila s ním po mě. Letěl mi přímo směrem na hlavu. Vztáhl jsem na něj rychle ruku a chytil ho za rukojeť. Byl jsem necelý metr od Mučačy. Byla mým chycením jejího nože tak ohromená, že se dál nestihla bránit a než se zmohla na jakýkoliv odpor, pevně jsem jí držel ruce za zády a nůž pod krkem. „Nechte ho bejt!“ zařval jsem na hlouček lidí bojujících s Muhajfou. „Nebo jí podříznu!“. Všichni zanechali souboje a otočili se na mě. Muhajfa toho využil a sebral ze země další meč. „Nech jí bejt a dám vám náskok“ řekl Mučadon. „Dobře, ale dáš nám náskok a všechny zbraně“ odpověděl jsem. Mučadon kývl a všichni položili zbraně. Pak se stalo něco nečekaného. Mučača mě vši silou udeřila loktem do břicha a já jí pustil spolu s nožem a přepadl přes okraj střechy. Pokusil jsem se něčeho chytit a povedlo se to – chytil jsem se Mučačiny nohy, kterou jsem s sebou strhl dolů. Hned nahoře mě a Mučaču něco chytilo ve vzduchu a táhlo nahoru. Byl to Muhajfa, který stál na okraji střechy a snažil se nás „kouzlem“ vytáhnout nahoru. Byl jsem nahoře dřív než Mučača, rychle jsem vylezl, chopil se nože a poděkoval Muhajfovi, který akorát vytáhl Mučaču. Mučadon spěchal pomoci vylézt nahoru Mučače a naši pronásledovatelé mu buďto pomáhali nebo se nás chystali zavraždit. Muhajfa udělal další nečekanou věc. Rozmáchl se svými meči a zabil hned dva zcela nepřipravené Mučaie. Pak ty dva meče vrazil do dalších dvou Mučaiů a kouzlem srazil dolů jednoho zakuklence. Já jsem neváhal a mrštil nůž po druhém zakuklenci. Ten se vyhnul do strany a nůž neomylně zasáhl Mučadona do břicha. Ten spadl na zem a pokusil se vyndat si nůž. Nedařilo se mu to. Umíral. Mučača to zpozorovala a sebrala poblíž ležící obouruční meč. Celá vzteklá se na mě rozeběhla. Muhajfa zatím likvidoval přeživší nepřipravené Mučaie. Nebyl jsem ozbrojen, tak jsem začal couvat. Mučača mě brzy dohnala a pokusila se mi setnout hlavu. Letmo jsem se skrčil a pokusil se o protiúder. Zlehka jsem ji udeřil do ramene pěstí, ale snad to ani nezpozorovala. Pokusila se mě diagonálně přeseknout na dvě části. Tomu už se nešlo vyhnout tak jsem ustoupil a ona mečem udeřila do země. Ten jí vypadl z ruky a odletěl dolů ze střechy. Chytil jsem ji pod krkem. „Já ho nechtěl zabít, je mi to líto“ pošeptal jsem jí do ucha. Celou dobu jí tekly slzy. Už neměla dost síly se zmáhat na úder, tak se mi vytrhla a utíkala zpět k umírajícímu Mučadonovi. Křikl jsem na Muhajfu a začali jsme utíkat po schodech dolů. Muhajfa mezitím pokosil všechny nepřátele a chystal se dorazit Mučadona. „Mám zabít jeho a tu holku?“ houkl na mě. „ne, nech je bejt a pojď“. Odpověděl jsem mu. Za normálních okolností bych byl spíše pro vyhlazení všech pronásledovatelů, ale z nepochopitelných důvodů jsem nechtěl, aby Mučača zemřela. Zanechali jsme za sebou vzlykající Mučaču a kvanta mrtvých těl a běželi dolů po schodech. „Muharo, já tě zabiju! Přísahám!“ Řvala za mnou Mučača, když jsem utíkal.

 

#Muhara 8

 

[V]Část osmá-Velký Mučai[V]

 

[B]S[B]eběhli jsme po schodech. Dole už jsme neutíkali, nýbrž jenom šli. Ještě by jsme byli nápadní. Už jsme stejně všechny pronásledovatele svými nadlidskými výkony zlikvidovali, až na Mučaču, která nás zrovna nepronásledovala. Schovali jsme zkrvavené zbraně pod pláště a začali si regenerovat rány. Nikdo z nás nebyl vážně zraněn. Ubírali jsme se po úzké ulici stále dopředu. Pak jsme našli přesně to, co jsme nevědomky v hloubi duše hledali. Na drobném náměstíčku stála mapa. Prodrali jsme se davem Mučaiů stojících na náměstí a přišli až k mapě. Nahoře poblíž hor, ve kterých má Muhagin pevnost a byla značka „stojíte zde“. Začali jsme zkoumat kudy by jsme se měli ubírat a vymýšlet cestu zpět domů.

„Věděli jsme, že zamíříte sem“ řekl chladným hlasem muž stojící nalevo ode mě. Byl zahalený do černého pláště a prohlížel si mapu, nebo to alespoň tak dělal.

„Kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe.

On luskl a kolem nás se shromáždila nespočetná kupa lidí. Všichni si ze sebe shodili civilní oblečení, pod kterým měli brnění a tasili zbraně.

„Já jsem Muweon“ odpověděl prostě.

 

[B]P[B]ak se ke mně otočil. Do obličeje mu stále nebylo vidět. Muhajfa si zatím vytasil meč a zkoumal možná dobrých padesát ozbrojenců.

„Vzdejte se a pojďte se mnou“. Pravil muž, který sám sebe nazýval Muweonem.

„Ani mě nehne, radši chcípnu“ zařval Muhajfa. Napadl ho asi podobný plán jako předtím – rukojmí. Rozeběhl se k Muweonovi s mečem v ruce. Chtěl jsem ho podpořit, ale než jsem stihl cokoliv udělat, Muhajfa se vznesl do vzduchu. Muweon jen luskl prsty a Muhajfův plášť vzplanul. Pak se Muhajfa snesl k zemi, oheň kterým hořel vyhasnul a Muhajfa upadl do bezvědomí. Vytasil jsem meč, který mi ale účinkem Muweonovy magie vypadl z ruky a shořel. Položil jsem nůž na zem a zvedl ruce. Ozbrojenci mě obestoupili a svázali ruce za zády tuhými řemeny. Začali mě i s Muhajfou vléct někam neznámo kam do centra města. Za dobrou hodinku soukání se v poutech nás přivedli před honosný dům, vlastně to byl spíš zámek. Zatáhli nás dovnitř. Zámek měl čtyři patra a dvě velké věže s vyhlídkou. Kolem dokola byl vysoký železný plot a všude spousta stráží. Když jsme vešli dovnitř, interiér byl ještě luxusnější. Odvlekli nás do místnosti ve třetím patře. Muhajfu, který byl stále v bezvědomí zase odvlekli někam jinam a mě nabídli, ať se posadím na židli. Udělal jsem tak. Pak zavřeli dveře. Spolu se mnou v místnosti zůstal Muweon, s tváří stále zakrytou kapucí a jakýmsi neprůhledným stínem. I když v místnosti bylo světlo a Muweon měl kapuci sotva na čelo, nebylo mu do tváře vidět, jakoby žádnou neměl. U dveří stáli dvě stráže vyzbrojené dlouhými meči. Muweon se také posadil.

„Víš, proč jsme tě sem přivedli?“ zeptal se mě.

„Protože jsem Muhai a chcete ze mě dostat informace?“ odpověděl jsem.

„Ne, to ne. Tvé informace o umístění Muhaginovy pevnosti už stejně máme a nic jiného nevíš. Jsi tu kvůli něčemu docela jinému.“ řekl.

 

[B]N[B]evěděl jsem vůbec o co mu jde, až pak mi to došlo. Zabil jsem přece Mučadona! To bude asi ono, ale co s tím chtějí oni dělat?

„Jsem tu, protože jsem zabil Mučadona? Zeptal jsem se.

„Ne, to také ne. Ten starý blázen si to zasloužil. Půjčili jsme mu ho a on tě skoro nechal zdrhnout, hlupák jeden stará.“ odpověděl mi.

Pak konečně přestal pokládat otázky a začal vysvětlovat.

„Mohli jsme tě zabít, ale nezabili, protože víme, že nám budeš ještě relativně dost užitečný. Teda alespoň náš pán si to myslí. Neví se jak, ale předpokládám, že nám budeš užitečnější živý než mrtvý. Aby toho náš pán zjistil víc, musel by tě vidět a o to mi taky přesně jde.“ pronesl svým monotónním hlasem.

„Jaký váš pán?“ zeptal jsem se nesměle. „A co se mnou bude, až to zjistí.

„Náš pán, Velký Mučai jak ho znáte vy Muhaiové. Velký vůdce a učitel našeho národa, Muhaginův bratr.“ odpověděl.

„A co s tebou bude, až to zjistí? To záleží na tom co zjistí, taky může zjistit, že se mýlil a pak tě hned zabijeme“. Z toho jsem teda valnou radost neměl. Pak mě stráže chytili a vlekli pryč. Nebránil jsem se, šel jsem dobrovolně. Pak jsem si vzpomněl. „Co bude s Muhajfou?“ křikl jsem na Muweona (měl mimochodem legrační jméno, byl to Mučai a jeho jméno nezačínalo na Muča, toho museli mít rodiče tedy dost málo rádi, ale netroufl jsem si o tom mluvit, ještě by mi něco udělal).

„Muhajfa? To je ten druhej? Jo, toho zabijeme“ křikl na mě přes dveře a lehce se zasmál.

 

[B]P[B]okusil jsem se vykroutit se strážím, ale nešlo to. Odtáhli mě pryč ze zámku do jiného sídla. Ještě podstatně bohatšího. Byl to obrovský palác, většina zdí byla pozlacená a všude byly rozvěšeny obrovské obrazy. Bylo tu přítmí a nepůsobilo to tu ani trochu sympaticky. Všude bylo ticho a naše kroky se odrážely od zdí a zase zpět k nám. Byl tu černý koberec. Došli jsme až nahoru do vysoké věže po mramorových schodech. Otevřeli jsme zdobené dubové dveře a vstoupili dovnitř. Byla tu možná třicet metrů dlouhá místnost. Na druhé straně bylo velké okno se zataženými závěsy. Před oknem byl stůl a za ním křeslo, nebo spíš trůn. Ke stolu vedl koberec po jehož stranách stálo dvacet vojáků, všichni v černo - stříbrném a s dlouhými meči. Na trůně seděl jakýsi muž. Byl oblečen v černém a skrze tmu mu nebylo vidět do tváře. Na hlavě měl něco jako korunu a na trůnu mu visel meč. Zamrazilo mě v kostech. Celé to tu působilo nepříjemně a strašidelně. Stráže mě strčili ať jdu dál, uklonili se a odešli. Šel jsem nesměle po koberci směrem k trůnu. Přišel jsem až těsně před stůl za kterým trůn stál a podíval se na Velkého Mučaie. Byl nízký, ne moc silný a měl zcela bílou kůži. Oči měl černé a v tváři ostré rysy. Byl vyhublý. Vlasy měl černé, rovné, spíše delší. Na hlavě měl korunu z jakési bílé látky zapletenou do složitých tvarů a na krku se mu houpala černá půlka amuletu na masivním řetězu. Jeho pohled byl zcela nemilosrdný a koukal se přímo na mě.

„Ty jsi Muhara!?“ zařval na mě naplno.

„Ano“ odpověděl jsem mu potichu.

Na stole mu ležela křišťálová koule na stojanu z kostí, velká černá kniha a nůž.

„Nastav ruku“ šeptl mi potom. Lekl jsem se. Co mi chce udělat? „Doháje tu ruku!!!!“ zařval na mě zplna hrdla. Nesměle jsem směrem k němu vztáhl pravici. Nůž sám vzlétl ze stolu a sekl mě do žíly na ruce. Vykřikl jsem, bolelo to. Pak mi bleskovým pohybem ruky chytil tu mojí a držel jí nad knihou. Když moje krev pokapala knihu, pustil mi ruku a rána se na ní okamžitě zahojila. Knihou projel blesk a Velký Mučai jí otevřel. Pak chvíli četl.

„Kdo je to Muhala!!?“ zaječel na mě svým neúprosným hlasem, z nějž bylo cítit zlo a vztek.

„M-m-m- můj děda“ odpověděl jsem nesměle.

„A kde je!!!?" zječel na mě.

„Nevím“ odpověděl jsem polohlasně.

„Řekni mi to!!! Koukej mi to říct!!!“ Začal nelidsky ječet. Jeho hlas se ozýval všude okolo.

 

[B]D[B]oteď nehybně seděl na židli, teď se ale odrazil rukama od opěrátek židle, vymrštil se, přeskočil stůl a než jsem stihl zareagovat, kopl mě do hrudi. Odlétl jsem možná deset metrů, dopadl na zem a převalil se do kotoulu vzad. On se odrazil od stolu a skočil až ke mně. Dopadl na mě a bolestivě mě povalil na záda. Každý jeho dotek příšerně bolel a vysával ze mě život. Pak dal ukazováček a prostředníček s dlouhými rudými nehty k sobě, ostatní prsty schoval do dlaně. Jeho prsty zazářily a přitiskl mi je na krk. Bolelo to. Bolest a čisté zlo, které stálo, nebo spíš klečelo nade mnou mě přinutilo zavřít oči. Viděl jsem černou půlku amuletu, všude tmu a dokola se opakoval jeho hlas.

„Řekni to!!!! Kde je?!!“. Ozývalo se mi v uších.

„Ne – ne – já nevím“ vykoktal jsem ze sebe.

Pak ještě přiostřil a začal vyhrožovat. „Zabiju tě, zničím tě, roztrhám tě na malý kousky, vytrhám ti vnitřnosti nohou a narvu zpátky rukou!!!!“ řval na mě neustále.

„Já nevím“ řekl jsem popravdě. Ještě trochu zesílil.

„A kde alespoň myslíš, že je!!?“ ozývalo se mi v hlavě.

„V naší vesnici, tam na jihu“ odpověděl jsem.

Cítil jsem, jak se mi had v jeho mysli vkrádá do mé. Snažil jsem se bránit se, ale nešlo to. Sám jsem si vzpomínal na všechno, co jsem o Muhalovi věděl a vzpomínky se mi ztrácely před očima. Pak všechno ustalo a já otevřel oči. Rychle jsem dýchal a koukal stále do neúprosných očí Velkého Mučaie.

„Děkuji ti pěkně“ řekl posměšně.

„Co s ním chcete udělat? Zeptal jsem se ho.

 

[B]Z[B]ačal se nenávistně šklebit a smát. „Vyrvu mu srdce, utrhám mu končetiny a roztrhám mu břicho.“ pronesl posměšně a nenávistně. Neměl jsem sílu mu odporovat, ani bych to nijak nedokázal. Pak skočil salto dozadu a hladce usedl na své místo. Vstal jsem a přišel zpět k němu.

„A co bude teď se mnou?“ zeptal jsem se nesměle. Velký Mučai se zasmál svým odporným hlasem. „Teď vypadni, nebo tě roztrhám na malinkatý kousky. A ať tě ani nenapadne se někdy vidět s Mučačou!“ zařval na mě nemilostně a pak se uvelebil v křesle. Dal nohy na stůl a ukázal na dveře. Byl jsem trochu zmatený, dost jsem přemýšlel o tom, co se teď stalo. Vyšel jsem ze dveří. Vedle mě šly stráže a hlídali abych neutekl. Byli čtyři, zbylí zůstali u Velkého Mučaie. Pak jsem si vzpomněl, že musím zachránit Muhajfu. Když jsme byli v přízemí, zahlédl jsem oknem Dva muže vedoucí Muhajfu už při vědomí kamsi pryč. Nečekal jsem ani půl vteřiny. Strčil jsem vší silou do strážce, který vypadal nejnebezpečněji. Ten to zcela nečekal a přepadl na záda. Nemohl vstát, tížilo ho masivní brnění. Sebral jsem mu meč a rozmáchl se po dalším Mučaiovi. Ten překvapivě rychle uskočil a všichni tři tasili meče. Neměl jsem čas, chuť ani prostředky je zmalovat, tak jsem se rozeběhl k oknu, za kterým byl Muhajfa a skočil. Sklo mě ani nepořezalo a už jsem stál venku. Když mě Muhajfa spatřil, dal pěstí jednomu za strážců a natáhl ruku směrem ke mně. Hodil jsem mu meč a on hladce probodl druhého Mučaie. Začali jsme utíkat k vratům. Mučaiové nás sice pronásledovali, ale nevypadalo to, že jim na nás nějak záleží. V klidu jsme přišli zpět na náměstí s mapou a vydali se směrem k Muhaginově pevnosti.

 

#Muhara 9

 

[V]Část devátá-Král[V]

[B]O[B]pustili jsme město a šli neznámou krajinou směrem asi na sever do hor. Neměli jsme s sebou zásoby jídla a vody ani oblečení, ve kterém by nám nebyla zima. Šlo se nám značně nepohodlně. Jedli jsme jen to, co jsme našli nebo ulovili a pili jen vodu z potoků. Za pár dní jsme našli pěšinu a šli po ní. Muhajfa našel na větvičce u pěšiny kousek černého pláště, takového, jako nosí Mučaiové. Pravděpodobně nás tudy nesli. Mezitím jsme si povídali kdo se jak měl a co se stalo se zbytkem Muhaiů co s námi byli. Dozvěděl jsem se, že Muhajfu někdo omráčil asi deset sekund po mém probodnutí a že toho neví o moc víc jak já. Když upadl do bezvědomí, naši lehce vyhrávali, ale ztráty byly těžké. Po pár dnech jsme se dostali na paseku, kde se bojovalo. Supi a hyeny si dali práci s odklízením mrtvol, jinak tady ale všichni zůstali. Procházeli jsme se kolem mrtvých těl a hledali jsme někoho, koho jsme znali. Nikdo známý tady ale neležel a tak jsme se vydali k Muhaginově pevnosti. Našli jsme ji docela rychle. Z komína se kouřilo, takže v ní stále někdo byl. Přišli jsme ke vratům a Muhajfa zaklepal. Dveře se otevřely a mi vstoupili dovnitř.

„Muharo, Muhajfo! Věděl jsem, že se vrátíte“ pravil Muhagin sedící na svém křesle jako vždy naproti dveřím a popíjející vodu.

 

[B]N[B]ěco se tu ale změnilo. Stěny byly vymalovány a všude bylo živo. Nehořelo tu pár svíček jako minule, ale u stropu byl velký lustr. Všude tu chodili sem a tam spousty různých Muhaiů, civilistů i vojáků. Přišli jsme k Muhaginovi. Měl kolem očí zavázanou bílou pásku a byl plešatý, jinak to byl ale stále on. „Co se vám stalo, mistře?“ zeptal jsem se ho.

„Při boji jsem přišel o oči“ odpověděl prostě. „Utíkal jsem a zavadil o větvičku s trny, která mi vypíchla oko. O druhé jsem přišel při pádu. Narazil jsem si ho na pařez“ odpověděl s úsměvem. Nechtělo se mi věřit, že mistr Muhagin je takový nemotora, ale stále to bylo možnější, než že si dělá legraci. To nikdy nedělal. Ještě ten den jsem mu vyprávěl o Velkém Mučaiovi, o Muweonovi, Mučadonovi a Mučače.

„Vážně Velký Mučai ani nenaznačil, jak jim máš být užitečný?“ zeptal se.

„Ne“ odpověděl jsem mu. Zeptal jsem se ho, jestli to neví on, ale nevěděl. Pak jsem si vybavil, že Velký Mučai naznačil něco jako, že jsou s Muhaginem bratři. Zeptal jsem se ho na to.

„Ano, je to tak.“ pronesl. „Oba žijeme už přes devět set let a vedeme své národy proti sobě. Kvůli amuletu. Já mám jednu půlku a on má druhou. A to nedělá dobrotu. Pak jsem se ho zeptal na Muweona, co je to zač. Bylo zvláštní, že si dokázal stínem zakrýt tvář a ovládal i magii vzduchu, která je pro Mučaie skoro nenaučitelná.

„On není Mučai“, vyvedl mě z omylu Muhagin. „Je skoro stejně starý jako já nebo Velký Mučai. Táhne to tak nějak zvláštně. Připojí se vždy na stranu, která vyhrává. Není ani Muhai ani Mučai, proto ovládá bezproblémově všechny druhy nejrůznější magie. Není ani živý, ani mrtvý. Kdysi dávno sice zemřel, ale síla amuletu ho vrátila zpět na svět. Ani spojený amulet ale nemá takovou sílu, aby někomu dal tělo.“ vysvětlil mi.

„On tedy vlastně nemá tělo?“ zeptal jsem se mistra. „Nemá tělo, je to jen duch. Nenech se tím ale zmást! Je mnohem mocnější než by si mnohý smrtelník kdy dovedl představit. Přesvědčením není ani dobrý, ani zlý. Uvítal bych ho, kdyby se k nám přidal, dělal by nám dobrou posilu.“ odpověděl dlouze.

„A jakto, že je tak silný, když ani nemá tělo?“ zeptal jsem se ho.

„Protože pohlédl kdysi dávno na spojený amulet, který mu dal neskutečnou moc. Vlastně Muweon není postava ani osoba. Možná by se dal kategorizovat jako bytost. Amulet mu dal sílu, ale i poslání. Jeho životním úkolem je držet válku a nechávat amulet osudu rozpůlený.“

 

[B]P[B]ak jsem se ho zeptal, jak je možné, že znal naše jména ještě před tím, než jsme promluvili, když je slepý.

„Poslední dobou mi zrak stejně už moc nesloužil, proto tu bylo jen pár svíček a přítmí, aby mi oči ještě chvilku sloužili. Stejně jsem si ale přivykl všechno dělat i bez očí.“ vysvětlil.

„A jaktože Velký mučai, když je stejně starý jako vy vidí dobře a vypadá mnohem mladší?“ zeptal jsem se zase.

„Díky lektvarům, které vyráběl Mučadon ve své továrně. Mučadon byl šlechtic, který tě měl se svou skupinou za úkol přivést.“.

To jsem netušil, že jsem tak důležitý pro Mučaie, dost mě to překvapilo. Pak Muhagin luskl a přiběhl nějaký mladý páže.

„Ten meč“ rozkázal Muhagin. Páže odešel, hned se zase vrátil a podal mi Surisagamu. Ještě si k tomu tak hezky poklekl a sklonil hlavu, až mě to skoro dojalo. Vzal jsem jí a poděkoval.

„Příště si jí líp chraň. Našli jsme jí ležet v trávě na bojišti potom co tě odtáhli“ pravil můj slepý mistr. Poděkoval jsem mu. Zvědavost mě nenechala jen tak stát a tak jsem se začal vyptávat. „Mistře, jak jste ale přišel o vlasy a proč je tu najednou tolik lidí?“ zeptal jsem se. Muhagin si povzdechl.

„Věděl jsem, že se zeptáš“ řekl skoro smutně. „Vlasy jsem si ostříhal sám, protože jsem tehdá po dlouhé době vyšel na světlo a všiml si, že je mám šedivé (už je měl šedivé víc jak tři sta let!) a ty lidi sem šli sami, připojí se k nám na cestě do města.“ vysvětlil, i když jsem z toho moc nepochopil. „My někam půjdeme?“ zeptal jsem se jako hlupák.

„Ano, půjdeme do královského města, kde se král nechá znovu korunovat. Spory s Mučai přerostly přes určitou mez a bez krále Muhaiů a centralizace to dál nepůjde.“ řekl.

„A kdo bude ten král Muhaiů a kde leží to město? Ptal jsem se dál.

„Víš, já jsem právoplatný král všech Muhaiů a to město leží daleko na západě, u moře“.

 

[B]T[B]o mě docela vzalo. Starý mistr Muhagin byl králem všech Muhaiů! Pak jsem se ho zeptal, jestli se Velký Mučai také nechá korunovat králem Mučaiů. Odpověděl, že pochopitelně ano. „Mučaiové nepřipustí, abychom byli centralizovaní a oni ne. Budou s námi dál válčit a co hůř, nebudou sami, mají spojence. Spousty spojenců. Naštěstí ještě nedorazili na naši zem, ale oni přijdou a až přijdou, bude to stát doopravdy zato“ pronesl potom tiše.

„Kdo jsou ti jejich spojenci?“ zeptal jsem se.

„Démoni, všelijaké zrůdy žijící předaleko od naší země na východ. Není jisté, že dorazí. Ale docela bych se divil, kdyby nedorazili.“ řekl vážně.

Pak jsem se s ním rozloučil a odešel spát zase do své obvyklé postele po dlouhé době cestování. Dlouho do noci mi vrtaly hlavou události posledních pár dnů. Muhagin jako král, neznámí démoni z východu, kteří nás přijedou zničit a hlavně Mučača. Proč se k ní nemám přibližovat? A proč jsem jí nezabil, když přísahala, že ona mě zabije? Splní to? Uvidím jí ještě? Bylo to zvláštní, ale nedokázal jsem si popsat pouto spojující mě a Mučaču. Nenávidíme se, přinejmenším ona mě a přesto se nemáme sejít a nechceme si ublížit. Kdyby mi ona chtěla ublížit, byla by mě tehdy na té střeše tím obouručákem snadno zabila. Bylo to nepochopitelné. Usnul jsem až pozdě, netušící co mě čeká v budoucnu. Kdybych to věděl, asi bych se zamkl někam do sklepa a zapomenul na všechen svět kolem sebe...

 

#Muhara 10

 

[V]Část desátá – Mučarix[V]

 

[B]R[B]áno jsem se vzbudil odporně pozdě. Vstal jsem a hned po snídani se stavil za Muhaginem. Seděl tam jako vždy – v hale na svém trůně pod oknem proti dveřím. Byl oblečen do královského hermelínu a měl ostříhané vousy. Pozdravil jsem ho, on mi pozdrav letmo opětoval. Celý den jsem strávil povídáním si s ostatními cvičenci o tom, co se nám s Muhajfou stalo. Pak z nepochopitelných důvodů Muhagin zavelel sbalit si věci a rychle se přichystat k odchodu. Celá pevnost byla vyklizena během pár minut. Vzali jsme kočár tažený dvěma koňmi – jedinými, co tu v pevnosti byli – a vydali se rychle pryč. Cestou jsme se vyptávali Muhagina, co se děje. „Ví, kde jsme a pokusí se nás všechny zabít. Velký Mučai vyslal stovky Mučaiů jen proto, aby mě zabili, ukradli mi moji půlku amuletu a tebe pravděpodobně odvedli za Velkým Mučaiem.“ Ta představa se mi nelíbila, tak jsem raději přidal do kroku. Už dlouho jsem si ale lámal marně hlavu s jednou věcí. Nedalo mi to a zeptal jsem se Muhagina, jak je to s těma dvěma půlkama amuletu. Muhagin si odkašlal a pak začal vyprávět. „Kdysi příšerně dávno byl amulet, byl spojený a lidé se měli dobře. Pak ho ale někdo rozpojil, neví se kdo a neví se proč, když se tou dobou všichni měli díky němu dobře, ale na tom ani nesejde. Jednu půlku jsem dostal já, náčelník jednoho z tehdá žijících kmenů a druhý můj bratr – Velký Mučai. Od té doby je tady na zemi trvalá válka. Válčí v ní nesčetná množství Muhaiů a Mučaiů. A k tomu amulet sám povolává nejrůznější příšery a stvoření z dalekých krajů i jiných světů, které se ho nesnaží spojit, ale získat ho a s ním i moc, kterou má. Amulet musí být spojen, ale ne jen tak. Kdyby ho spojil Velký Mučai, udělal by peklo na zemi. Kdysi jsme oba dva byli dobří, ale černá půlka amuletu umí rozsévat jen zlo, zatímco bílá dobro. Amulet osudu může být nástrojem míru i teroru, záleží jenom na tom, které ze spojených půlek dá uživatel přednost.“ vysvětlil král.

 

[B]V[B]ěděl jsem, že na jih od nás jsou statisíce dalších Muhaiů a Mučaiů, kteří žijí víceméně v míru mezi sebou, dokonce spolu bydlí ve městech a tady na severu je situace horší, Muhaiové a Mučaiové se na potkání zabíjí a vedou proti sobě výpravy, ale kdyby se do války zapojil i jih, jak Muhagin naznačil, že se stane... a k tomu ty démoni. Viděl jsem pár mrtvých démonů vystavěných u dědy v domě a nechtěl bych se s nimi setkat, když ještě žili. A pak ještě ti útočníci z cizích světů, co vidíme v noci na obloze. Neměl jsem chuť se Muhagina dál vyptávat na to, co jsou zač, ale věděl jsem, že z toho nic dobrého koukat nebude. Pochodovali jsme dál a když jsme se dostali na kopec naproti od pevnosti, uviděli jsme jak se z místa, kde stála pevnost valí kouř. Všichni jsme se ani nehnuli a chvíli zmlkli a poslouchali. Byl slyšet dusot tisíců bot, viděli jsme v dálce kopí trčící do vzduchu blížící se k nám a spousty Mučaiů s jediným cílem – zničit nás a získat amulet. Odhodili jsme nepotřebné věci a rozeběhli se. Za běhu jsem se navlékl do kyrysu a nasadil helmu. Surisagamu jsem si odepnul od pasu a přivázal na záda, aby se mi lépe běželo. Z žebřiňáku taženého koňmi jsem si vzal štít, luk a toulec šípů. Věděl jsem, že když, nebo spíš až nás doženou, výsledek stejně nezvrátím, ale přece. Po možná deseti kilometrech jsme měli přestávku. Muhagin si dřepl a přitiskl ucho na zem. Pak vstal. „Vyslali jezdce na koních, musíme značně přidat“. To byla špatná zpráva. Štít, kyrys i přilbu jsem vrátil do žebřiňáku a rozeběhl sprintem na jih spolu s ostatními. Muhagin navzdory svému stáří běžel nejrychleji jako první a všechny nás poháněl. Ti, co už doopravdy nemohli si sedli na žebřiňák a nabírali nové síly. Pak to přišlo. Jeli jsme po pasece a z lesa za námi se vyřítil jeden jezdec. Byl sám – nejrychlejší z Mučaiů. Na sobě měl černý plášť a stříbrnou masku a rukavice. Nebál se nás, i když byl sám a nás bylo bezmála padesát. V ruce držel dlouhé kopí a hnal se přímo na Muhagina. Ten se zastavil a otočil. Byl slepý, ale vsadil bych se, že věděl, co se děje. Pomalu mu vycházel naproti. Mučai jel vší rychlostí s kopím před sebou na Muhagina, připraven ho propíchnout. Až teď mi došlo, že Muhagin sice ví o jezdci, ale nemůže vědět o tom kopí. Rozeběhl jsem se mu na pomoc, ale nestihl jsem to. Jezdec bodl vší silou v trysku po Muhaginovi.

 

[B]T[B]en kopí ale chytil těsně za hrotem do pravé ruky a škubl s ním na stranu. Mučai s křupnutím dopadl na zem a kůň se zastavil. Muhagin ho tam jen tak nechal ležet a sténat nad zlomenými kostmi. Pak Muhagin nasedl na Mučaiova koně. „Pojedu s dovolením napřed sehnat pomoc a zachránit amulet. Z toho, že nevidím si nic nedělejte, do města trefím. Utíkejte co nejrychleji a zachraňte se.“ křikl na nás ze sedla a odjel tryskem. Z toho jsem moc radost neměl, na jednu stranu zachrání amulet, na druhou stranu byl ale naší největší oporou v případě napadení Mučai. Rozeběhli jsme se za ním. Další jezdci byli naštěstí dostatečně vzdálení, abychom se ještě chvíli mohli snažit zachránit.

Zanedlouho nad námi osud vynesl ortel. Běželi jsme lesem a museli kličkovat, aby nás nedostali smrtící šípy. Někteří z nás ztratili trpělivost nebo vytrvalost a pokusili se jezdcům vzdorovat násilím, ti pak ale měli jen málo času uvědomit si, že to byla hloupost. Běžel jsem vepředu, vedle Muhajfy hned za žebřiňákem taženým koňmi. Vedle mě se do kmenů stromů zabodávaly šípy. Slyšel jsem za sebou rychlá kopyta koně jak se blíží, ale nemohl jsem se v tom spěchu otočit. Ještě jsem zrychlil. Nemělo to smysl, kůň byl mnohem rychlejší, ale pokusil jsem se mu prostě utéct. Když už jsem cítil, jak mi dýchá na záda a jak se jezdec připravuje k úderu, který zkoncuje můj život, rychle jsem udělal kotoul do strany a přitom si ze zad bleskovým pohybem serval luk a vytáhl z toulce šíp. Zasazení šípu do tětivy mi netrvalo ani půl vteřiny a hned jsem vystřelil. Měl jsem štěstí, jezdce jsem zasáhl do zad. Luk jsem jen pustil na zem a toulec si odepnul ze zad, aby se mi lépe běželo. Dohnal jsem dohnal Muhajfu a běželi jsme dál. Chvíli na to nás přestali mordovat za běhu a předjeli. Snažili jsme se kličkovat a dostat se z jejich sevření, ale bylo jich moc a nás málo. Obklíčili nás. Jezdci sesedli z koní a zablokovali nám cestu pryč. Vydechnul jsem si a připravil se na boj a následnou smrt. Hledal jsem, kudy bych mohl utéct, ale nešlo to. Bylo nás tu něco přes čtyřicet. Stáli jsme v kruhu v jejímž prostředku byl žebřiňák, který nám kryl záda. Mučaiů bylo možná sto a přijížděli další. Dokonce už začali i přibíhat ti, co neměli koně a přesto stačili našemu tempu. Mučaiové čekali na posily aby nás mohli vyřídit beze ztrát, To jsme nesměli připustit, napadlo mě. Z žebřiňáku jsem si vzal štít a dva nože. Nože jsem si zastrčil do bot a vytáhnul Surisagamu. Pak jsme se rozhodli zkusit útok.

 

[B]V[B]yběhl jsem dopředu. Surisagamu napřáhl a štít dal před sebe. Oheň Surisagamy se rozžehnul do obrovských rozměrů. Udělal jsem poryv větru, tak silný, že tři Mučaie stojící vepředu povalil. Napřáhl jsem Surisagamu před sebe. Vyšlehl z ní obrovský plamen spalující vše přede mnou, včetně Mučaiů. Pak jsem se rozehnal naslepo Surisagamou. Rozbil jsem štít, který mi Mučai dal do cesty a pak jsem bodl. Jeden Mučai se odhodlal a sekl po mě vší silou obouručním mečem. Praštil jsem do jeho letícího meče štítem. Oba celky se srazli, zakousli do sebe a spadli na zem. Ohnal jsem se po něm svým mečem a zasáhl ho. Svalil se na zem. Podíval jsem se po svých spolubojovnících. Vedli jsme si moc dobře, i když jsme všichni věděli, že dlouho vzdorovat nemůžeme. Přiběhl jsem na pomoc Muhajfovi. Stáli jsme zády k sobě a sráželi hordy nepřátel na kolena. Zanedlouho jsme je – i když to zní neuvěřitelně – pobili. Respektivě ty, co sem přijeli jako první. Pak jsme si všimli falangy pěšáků blížících se relativně rychle k nám. Chtěli jsme nasednout na koně zabitých Mučaiů, než jsme tak ale udělali, ze stromu se spustil Mučai. Nebyl jako ostatní. Měl černý plášť prošívaný stříbrem a neměl ani kapuci ani masku. Rukavice i boty měl stejné jako ostatní a to stříbrné. Měl středně dlouhé rozcuchané černé vlasy, černé oči a velmi ostré rysy. Byl relativně hubený, ale velmi svalnatý. Mohlo mu být tak sedmnáct, osmnáct jako mě. Nejblíž jsme od něj byli já s Muhajfou. Oba jsme instinktivně tasili meče a namířili je na něj. On nereagoval a blížil se k nám. Už byl tak daleko, že kdybych ruku prudce natáhl ještě víc, probodl bych ho. Zkusil jsem to. Meč mi ledabyle srazil do strany. Bývali by jsme ho už dávno zabili, ale zaráželo nás, jak se nás nebál. „Vy dva musíte být Muhara a Muhajfa, žejo?“ řekl. Muhajfa přikývl. „Ale to ti může bejt jedno, leda že bys chtěl vědět, kdo že tě to zabil“ dodal. Mučai se ušklíbl. Pak hrozně rychlým pohybem ruky udeřil ze strany do Muhajfova meče a vyrazil mu ho z ruky. Muhajfa se pokusil odporovat, ale nestihl to. Než si uvědomil, co se děje, už mu neznámý Mučai tiskl nůž na krk. Držel ho pevně zezadu. „Vyměnim tady tvýho kámoše za to tvý skvostný párátko“ a pokynul na Surisagamu. Souhlasil jsem s podal jsem mu Surisagamu. Vzal jí za jílec a prohlížel si jí. Prudce zapálil její oheň a pak ho zase nechal klesnout. Prohlížel si jí.

„Teď ho pusť, řekl jsem zvolna“. Zakroutil hlavou. „Říkal jsi, že ho pustíš!“ křikl jsem na něj rozzlobeně.

„Lhal jsem, odpověděl chladně a pomalu podřízl Muhajfovi hrdlo“

 

[B]V[B]ykřikl jsem a pokusil jsem se Muhajfu zachránit. Skočil jsem k nim, ale bylo pozdě. Muhajfa bezvládně spadl k zemi. Zvedl jsem ho a podíval se mu do očí. Čekal jsem, že ještě něco řekne, něco jako „Muharo, sbohem“ nebo tak něco. Neudělal to – byl mrtvý. V očích měl vyděšený výraz a krev z jeho krku mi takla po rukou. Pak jsem se podíval na toho Mučaie, který mě za tu dobu už dávno mohl zabít. Stál tam nade mnou se založenýma rukama. Nesmál se, ani se netvářil smutně. „Ty mizero!“ zařval jsem na něj. Jediným pohybem ruky jsem mu vytrhl Surisagamu. Pustil jsem bezvládného Muhajfu a vztek ve mně rozžhavil Surisagamu do běla. Mučai nezměnil pozici, o něčem usilovně přemýšlel. Pak se usmál a podíval se na mě. Vší silou jsem se rozehnal Surisagamou po něm. On to sice zblokoval nožem, ten mu ale vylétl z ruky. Sekl jsem po něm znovu a on musel couvnout. Pokusil jsem se toho mizeru propíchnout skrz naskrz, ale zase couvl. Zahnal jsem ho až k pahýlu vyvráceného stromu. Nemohl dál couvat, jen tam tak stál a prohlížel si mě. Napřáhl jsem meč s úmyslem zavraždit ho. Pak jsem se zastavil. On nereagoval. Kdybych ho teď zcela chladnokrevně zamordoval, nebyl bych svým způsobem o nic lepší než on. No, to je jedno, stejně ho zabiju. Vztek vyhrál nad solidárností a já jsem bodl před sebe. Meč se zastavil těsně před ním. Zapíchl se do jakési ohnivé poloprůhledné stěny, kterou on rychle přičaroval. Zesílil jsem a špičku meče ještě o něco přiblížil k němu. Koukal jsem se mu přímo do těch jeho nenávistných černých očí. Měl je stejné jako jedna Mučaiská dívka, se kterou jsem se nedávno střetl. Přetlačovali jsme se dál. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Já jsem Mučarix, Mučaiský šlechtic a jeden z upřednostňovaných vojáků velkého Mučaie“ odpověděl vztekle.

„Proč jsi zabil Muhajfu? Vždyť jsem ti dal Surisagamu“ zeptal jsem se pak.

„Protože mám rozkaz vás všechny vykosit, byla to jen lest“ odpověděl zase suše.

„Nebyla to lest, byla to lež!“ namítl jsem vztekle. On se usmál. „Ano, lhal jsem“ připustil. Pak jsem ze vzteku ještě zesílil. Dal jsem všechnu svou sílu do Surisagamy, která jakoby vybouchla a všude kolem začala sršet plameny. Bylo tu hrozné horko. V mžiku jsem prorazil jeho kouzelný štít a bodl dopředu. Jen tak tak uhnul do strany. Setrvačnost mě přinutila zarazit meč až po rukojeť do pahýlu stromu. Toho on využil a kopl mě ze strany. Spadl jsem na zem a převalil se na nohy. Instinktivně jsem zvedl ruce před obličej a jednu nohu dal dopředu. Pomalu jsem se k němu přibližoval. On se narovnal. Jednu ruku vztáhl dopředu a druhou se kryl. Ruka, kterou se kryl spolu s vlasy házela stín na půlku jeho obličeje. Opět jsem v něm rozpoznal rysy Mučači. Na to jsem ale nemyslel. On udeřil první. Vykryl jsem jeho úder a pokusil se ho kopnout do hlavy. On se uhnul a než stihl udělat cokoliv jiného, kopl jsem rychle ještě zdvihnutou nohou podruhé a zasáhl ho do zubů. Spadl na záda a zaklel. Nečekal jsem a skočil do vzduchu. Pokusil jsem se mu dupnutím rozdrtit žebra, převalil se ale do strany a kopl mě do holeně nohy, která dupla naprázdno. Zabolelo to a přinutilo mě to jít k zemi. Hned jsem se ale narovnal. On také. Pak kopl on, směrem mě na hlavu. Jeho nohu jsem chytil a škubl s ní vzhůru. Neudržel rovnováhu a spadl do sedu. Kopl jsem ho do břicha a hned na to do hlavu. Dal ruce před sebe a pokusil se vstát. Kopl jsem ho ještě jednou a od zase spadl. Zase jsem kopl a on to zase schytal a až pak se dokázal převalit dozadu. Tekla mu krev z nosu, z pusy a z čela. Držel se za břicho. Pokusil jsem se ho v takhle omámeném stavu dorazit a udeřil jsem vší silou pěstí do jeho obličeje. Ruku mi chytil oběma svýma a otočil mi ji jednou dokola. Zařval jsem a bolest mě přinutila spadnout k zemi. Ležel jsem na zemi a držel se za zápěstí. Měl jsem ho zlomené a to docela ošklivě. Bolest byla hrozná. Pak mi udělal to samé, co já předtím jemu. Kopl mě do břicha, do hlavy a zase do hlavy. Než jsem se stačil dát na útěk, kopl mě do hlavy ještě jednou. Vstal jsem a zbaběle utíkal. Konečně jsem se stihl porozhlédnout, jak to vypadá s ostatními. Asi pětadvacet se nás ještě drželo naživu. Nepřátel bylo mnoho.

 

[B]P[B]ak mě Mučarix chytil zezadu za krk a začal škrtit.

„Vidíš to, všechny vás pobijeme do jednoho a časem i získáme amulet“ pošeptal mi do ucha. Ohnal jsem se po něm zdravou rukou, ale nešlo to. Už mi docházel dech a já ztrácel vědomí, nebo spíš život. Pak se z lesa ozval lesní roh a začaly vybíhat stovky vojáků. Myslel jsem, že mám vidiny, ale neměl jsem. Mučarix mě pustil, vzal dlouhý pevný klacek a zlomil mi ho o krk zezadu. Naštěstí mi to nepoškodilo vaz, jak původně zamýšlel. Na druhý úder už se neodvážil a začal utíkat. Z posledních sil jsem se otočil směrem, odkud se ozýval roh. Všichni vojáci byli ve fialovo – zlatém a v jejich čele běžel Muhagin – král Muhaiů. Divil jsem se, že je tu tak rychle, ale zachránil mi život. Mučaiové se obrátili na útěk. Neměl jsem sílu ani chuť je pronásledovat. Pak jsem uviděl Mučarixe. Zrovna vraždil nějakého Muhaie, který právě přišel.

„Zabiju tě Mučarixi! Ty mizero jeden mizerná!“ zařval jsem na něj. On sebral ze země kámen a hodil ho po mě. Ledabyle jsem zvedl vítr a kámen odfoukl. Na další útok se Mučarix nezmohl. Dav Muhaiů dychtící po jeho krvi byl toho příčinou. Seděl jsem tam na zemi a sténal bolestí nad zpřelámanou rukou. Pomalu jsem bolestí ztrácel vědomí. Viděl jsem Muhaie, jak proásledují prchající Mučaie a pak mistra Muhagina, jak se ke mně sklání, jak něco hladá po kapsách a jeho amulet, nebo spíš polovinu, která se mu houpala na krku, stále tam, kde být měla, nedotčená žádným Mučaiem...

 

[I]KONEC PRVNÍ SÁGY...[I]

[I]KONETS PRVNI SAKI...[I]

Žádné komentáře
 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.