Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Muhara

Muhara

Muhara vše

- soupis doteď vyšlých dílů

- Muhara 1; Muhara 2; Muhara 3; Muhara 4; Muhara 5; Muhara 6; Muhara 7; Muhara 8; Muhara 9; Muhara 10; Muhara 11; Muhara 12; Muhara 13; Muhara 14; Muhara 15; Muhara 16; Muhara 17; Muhara 18; Muhara 19; Muhara 20; Muhara 21; Muhara 22; Muhara 23

#Muhara 1

 

[V]Část první-Dědictví[V]

 

[B]B[B]ylo deštivé a studené jarní odpoledne, Muhara zvolna kráčel po vesnici zachumlaný do svého tmavě zeleného pláště. Dědeček si s ním přál mluvit. Přišel k velkému patrovému kamennému domu na návsi, třikrát bouchl do dveří, načež se ozvalo Muharovi známým hlasem „jo, už jdu... á, to jseš ty Muharo, pojď dál!“ Vešli do malované světnice a posadili se ke stolu. Vnuku můj, jsem už starý a slabý a na to, abych byl strážcem vesnice již sám nestačím. Mnohá léta jsem bránil civilisty před nestvůrami a poslední dobou i před těmi strašlivými Mučai, ale už toho mám dost a krom toho víš, že bez ruky se špatně bojuje... Muharovi zmizel úšklebek a rychle vstoupil dědovi do řeči. „Nelíbí se mi kam tím směřuješ, dědo. Vždyť víš, že neumím bojovat a že se chci stát profesorem jako strýc Muhopolo.“ Načež lehce podmračený děda odpověděl „ne Muharo, tebe by bylo na profesora fakt škoda, to si piš. Tvůj osud je trochu jinde.“ Ale ne! Zase to tvé čtení osudu a hádání budoucnosti, copak nechápeš, že to je zcela nevědecké a nesmyslné? „Doháje, co ti to zase v tý škole nalhali? Měl jsem ti tam zakázat chodit. To musím být já prvním, kdo ti řekl o existenci magie?“ Ale dědečku, máš to asi na stará kolena nějak popletené... každý ví, že magie, obludy o kterých často vyprávíš ani zlým duchem posedlí Mučaiové neexistují. „Že neexistují!?“ Vykřikl polorozzlobený děda. „a co je jako tohle?“ zařval a ukázal na hlavu jakéhosi obrovského ještěra vysícího nad krbovou římsou. „Ale dědo, to je přece hlava trošku většího kousavce bahenního“ odpověděl jsem. „A co jako tohle?“ nepřestával rozzlobeně křičet. Svou zdravou ruku natáhl do vzduchu a chvíli se soustředil. V místnosti se zvedl podivný vítr a papíry začaly létat ze stolu. „Ale dědo, to mi mistr Muhsasa vyprávěl, prý existují lidé, kteří mají tak rozvinutou část mozku jménem retikulární formace, díky které jsou schopni ovládat vlnění zvané antigravitony všude okolo nás, díky nim ty papíry vzlétly. „a už tě mam fakt dost! Věda je největším nepřítelem pravdy! A víš co!? Už do tý tvý mizerný školy ani jednou nepudeš!“ děda mi zakázal chodit do školy už tolikrát, že jsem to přestal počítat a stejně tam neustále chodím, tak jsem tomuto zákazu nehodlal dávat těžkou váhu. Přesto jsem se pokusil vykroutit. „Ale dědo, jak se ze mě má stát profesor, když nebudu chodit do školy? Vždyť ze mě vyroste nuzák, nebo přinejmenším nějaký neintelekt.“ Načež se děda rozhodl ukončit tuto směšnou hádku něčím, co navždy pozměnilo můj život. „Tak pojď, ukážu ti něco, co tady mám už od dob války proti minotaurům. Než jsem mu stihl namítnout, že minotauři neexistují, přišel ke skříni, otevřel ji a následně s překvapivou hbitostí kopl do zadní stěny skříně. Stěna se jakoby prolomila a tam, kde jsem čekal, že bude zeď mezi světnicí a kuchyní byly temné, kamenné a špinavé schody dolu. Ne! To je nějaký nesmysl nebo trik! Tam nemohou být schody, jak by se proboha vešly mezi zeď a skříň, když tam jsou sotva dva palce místa!? Utíkal jsem do kuchyně abych vyloučil možnost, že tyto temné schody jsou ve skutečnosti kuchyně, ale k mému ještě většímu překvapení jsem tuto možnost doopravdy vyloučil. Celý vystrašený jsem doběhl zpět do světnice,k de stál dědeček a smál se. Až teď mi to došlo! Takový lacinný trik! Že mě to nenapadlo hned! Ty schody musí být jen namalované! Také jsem se zasmál a vylíčil dědovi své zjištění, připadal jsem si jako blázen, že jsem na to nepřišel hned, ale ono to vypadalo tak opravdově... To však bylo zcela nic vůči mému pocitu, když se děda usmál a začal po tomto schodišti sestupovat dolů.

 

[B]T[B]eď už jsem nevěděl, co si mám jako myslet. Že by na mě děda použil nějaký halucinogen? Ne, to je nesmysl, vždyť ani neví co to je. Začal jsem také pomalu sestupovat po točitém strmém schodišti dolů. Dole byla relativně velká místnost, plná pozoruhodných věcí. Nebyla ani zdaleka tak nehostinná jako to schodiště, dokonce jsem se v ní cítil překvapivě pohodlně. Zdi byly kamenné ověšené všelijakými zbraněmi a trofejemi z válek, na zemi byl vzorkovaný koberec a na stropě skleněný lustr. Děda se teď už zcela neskrývaně usmíval a pravil „vidíš Muharo? Magie existuje a příšery a Mučaiové taky. Já jsem ochráncem naší vesnice, vycvičil mě kdysi dávný mistr Muhagin kdesi ve Fénixových horách. Celý svůj život jsem zabíjel obludy a loupežníky, bojoval mečem a kouzil a ta dnešní mládež mi to ani nevěří!“. Chvíli jsem přemýšlel, načež ze mě vylezla rozpačitá odpověď. „Víš dědečku, já už ti to věřím, jen je to takový zvláštní, víš já nikdy žádnou obludu neviděl“. „To buď taky rád, Muharo! Taky bys setkání s ní nemusel přečkat. Na našem světe je spousta příšer a oblud a Mučaiů, akorát díky takovým jako jsem já s nimi takoví jako jsi ty nikdy nepřijdou do styku.“ Opět jsem chvíli přemýšlel. „Ty dědo, ty opravdu umíš bojovat? Víš, já tě taky nikdy neviděl bojovat a ta představa vypadá zvláštně... To si piš, i když teď mi to už zase tak moc nejde, právě proto se musíš stát mým nástupcem a bojovat proti silám zla namísto mě. Žádný profesor není tak důležitý a užitečný jako strážce vesnice, odpověděl mi. Zase jsem chvíli přemýšlel, bylo to pro mě nějak moc informací najednou a já měl už za dva měsíce skládat mistrovské zkoušky a měl jsem o svém osudu zcela jasno a najednou tohle... „Víš dědo, ale já vůbec neumím bojovat ani kouzlit“ odpověděl jsem nesměle. „No, to já v tvém věku sice už uměl, ale nikdy není zas tak pozdě, dáš se do učení. A ke komu? Kdo tady umí bojovat a kouzlit a mohl by mě učit? Ty?“ Děda se chabě usmál a odvrátil „ne, já ne, jsem již příliš starý, ale mistr Muhagin tě jistě rád bude cvičit. Muhagin? To je ten co cvičil tebe, ne? On furt žije? Vždyť jsi před chvílí říkal, že už když cvičil tebe byl starý a nechci být nezdvořilý, ale tobě není zrovna dvacet. „Checheche“, zasmál se děda poloironicky. Mistr Muhagin je asi nejmocnějším mágem kterého znám, on je nesmrtený. „Nesmrtelný?“ Tak to už je moc, napadlo mě. Jak může být někdo nesmrtelný? I když po tom co jsem už viděl by to až tak nemožné nebylo, no nevím, pořád je to divné... a podobné myšlenky se mi honily hlavou jedna za druhou. A kde toho Muhagina najdu? On bydlí tady ve vesnici? Nebo v Sorsolu za humny? Že jsem o něm nikdy neslyšel. Dědeček odpověděl jednoduše „ne“. A kde tedy bydlí? To budu muset jít až do Okliandu? Ne, ani v Okliandu nebydlí. Má své sídlo kdesi daleko na sever, až tam kde je sníh. „Sníh?“ Teď už to děda fakt přehnal. Každý přece ví, že sníh je leda v pohádkách pro děti. Ne, namítl dědeček, sníh doopravdy existuje, tam na severu trošku východně od moře, kde jsou hory... „A dost!“ Vykřikl jsem nahlas. „Nedělej ze mě úplného blbce, všichni víme, že moře neexistuje! „Ale existuje“, odvětil děda. Já jsem se ale teď už tak snadno nedal, voda sice nemůže zmrznout, to je nesmysl, ale aby existoval nekonečně dlouhý rybník! Začal jsem hned vysvětlovat po vzoru univerzitního mistra Muhsasy. „nic nekonečného v reálném světě nemůže existovat, nekonečno je pouze naznačené početní znaménko, nic takového nemůže existovat!“ Děda odpověděl další nesmysl: „není nekonečné, je jenom tak velké, že nedohlídneš na druhou stranu. Jsou v něm ostrovy a na druhé straně další pevnina zvaná Thyrion, kde žijí elfové. Teď už jsem dědovi nevěřil fakt nic, chtěl jsem odejít a na tuto hru starého blázna zapomenout, když tu přišel ke staré truhle, otočil klíčem a z truhly vytáhl dlouhý meč. Měl drátem obmotanou rukojeť vyzdobenou na konci hlavou draka se zasazenými drahokamy v očích a byl v rudé kožené pochvě ozdobené reliéfy. Podal mi ho do ruky, i když jsem nechápal proč. Když jsem ho tasil, ke svému překvapení jsem zjistil, že jeho čepel hoří krátkým zelenooranžovým plamenem. Jak může ocel hořet? A jaktože nezhasla, když byl oheň bez vzduchu v pochvě, případně jaktože pochva neshořela? A odkdy je vlastně oheň zelenooranžový!? Pomalu jsem se dotkl špičky meče, když tu jsem zjistil, že ten oheň doopravdy pálí! Po dlouhé odmlce děda promluvil: „Tohle je můj meč, jmenuje se Surisagama, (jak měl meč skutečně vyryto do čepele). Vezmi si ho, jdi na sever do Fénixových hor a vyhledej mistra Muhagina. Ten tě vyučí jak s ním zacházet. Znělo to zajímavě tahle nabídka, ale hrozně jsem se bál pomyšlění, že se budu dny a noci plahočit sám neznámou krajinou abych našel nějakého nesmrtelného pomatence co mě má učit nevědecké nesmysly a mávání s hořící ocelí. Děda měl ale pravdu, jestli jsou někde venku za zdmi vesnice nějjaké příšery a Mučaiové, potřebujeme nového ochránce, kterým by se sice mohl stát i někdo jiný, ale pokusím se to brát spíše jako čest. A tak jsem svůj život naždy změnil pouhým slovem „dobře“.

 

#Muhara 2

 

[V]Část druhá-cesta[V]

 

[B]S[B]balil jsem si jídlo na měsíc a rezervní oblečení, víc toho vlastně ani nemám. Vzal jsem si své sváteční černé kalhoty a zelený plášť s kapucí. Na opasek jsem si připnul pochvu se Surisagamou a ze stromu na návsi si ulomil klacek podobný holi. Ještě než jsem dal sbohem své vsi jsem se šel rozloučit s dědou. Ten mu pouze ve dveřích velmi stručně řekl „Musíš jít rychle, začíná se blýskat na hodně špatný časy, nechoď po cestách a zůstaň ve skrytu. Surisagamu nikde neukazuj! Jo a ještě něco... pozdravuj Muhagina.“. Bez dalšího loučení jsem vykročil a prošel vesnickou branou pryč. Kráčel jsem po cestě směrem od svého dětství a mládí pryč do neznáma k nějakým zasněženým horám kdesi na severu najít nějakého děsně starého blázna, který mě má naučit šermovat mečem a kouzlit nesmysly. Asi v podobném duchu se mi honily myšlenky hlavou po cestě, že jsem si ani nevšiml, že už zapadá slunce. Prví noc jsem přečkal zachumlaný do pláště asi dvacet sáhů od cesty na kraji drobného hvozdu. Ráno jsem zase šel po stejné cestě a den nato zase a zase...

 

[B]U[B]ž skoro dva týdny jsem neviděl živáčka, pochoduju hustým lesem po jakési strmé pěšině. To, že jdu správně pouze odhaduji z určení severu, jež se podle lišejníku na stromech nalézá přede mnou. Je tady děsná zima a co hůř, v noci neustále slyším vytí nějakých divokých šelem.

 

[B]P[Bokud správně počítám, zítra to bude měsíc od mého odchodu z vesnice. Dobrou zprávou je, že už nejdu lesem ale po travnatém porostu. Pěšina se proměnila v kamennou cestu a vede na sever. Špatná zpráva je, že mi dochází jídlo a je tu snad tisíc stupňů muha pod mínusem. Když tu najednou vidím něco, co mi vyrazilo dech. V dálce na obzoru jsem zpozoroval zasněžené špičky kopců a stromů. Jasně bílá krajina a hory sahající až do oblak, že jim nebyly vidět vršky! Zapoměl jsem na únavu a rozeběhl se dopředu. Proti mně šla po stejné cestě nějaká postava. Zpomalil jsem a znejistěl. Mám se schovat? Není to loupežník? Na druhou stranu jak mám sám v takhle obrovských horách najít jediný příbytek? Třeba by mi mohl poradit... Důvěřivost zvítězila nad nedůvěřivostí a přišel jsem k němu. Už z dálky si mě pozorně prohlížel, jeho pohled zejména utkvěl na mém chabě schovaném meči. Ke svému neblahému zjištění jsem zjistil, že se mu u pasu také houpe meč. Byl starší než já, odhadem tak tři tucty zim a byl o půl hlavy vyšší. Měl jasně hnědé oči, černé kudrnaté vlasy splývající až po ramena. Na to jaká tu byla zima byl dosti nalehko – měl krátké kalhoty a pletený svetr z hrubé ovčí vlny, trochu otrhaný. Nesměle jsem se ho zeptal: „Promiňte pane, jdu tudy správně za nějakým Muhaginem?“ Jeho úsměv následující po mé otázce se mi nelíbil. „Za Muhaginem? Toho znám. Co mu takový slabounký mládeneček chce?“ Trochu jsem z toho znejistěl. Původně jsem teď chtěl odpovědět, že mě posílá můj děda Muhala, ale pak jsem si vzpomněl, jak mi děda říkal, ať se raději moc neprozrazuji. Tak jsem prostě odpověděl „Nesu mu tajný dar z dálky“. On se usmál, teď skoro upřímně. „Jo, tak to už jsi trošku přešel, to se budeš muset vrátit asi půl kilometru zpátky odkud si přišel a pak jít po takový zvířecí pěšince vyšlapaný od jelenů.“ Poděkoval jsem mu a otočil jsem se, najednou jsem na něm zpozoroval něco zvláštního, co jsem si předtím vlastně ani neuvědomil. Asi to bylo tím, že jsem měsíc před tímhle setkáním neviděl živáčka, ale to je vlastně jedno. Ten pán měl na levé tváři kresbu černou barvou. Na té kresbě byl jakýsi zvláštní předmět, vypadal jako cenný přívěsek, nebo spíše jeho půlka. Znovu jsem se otočil k němu, abych si to mohl lépe prohlídnout. Jen tak mimochodem jsem se ho zeptal „A pane, co vy tady vlastně děláte?“ Jeho úsměv vybledl. „Ale o víš, sbíram tady dřevo.“ To bylo už trochu moc, protože s sebou žádné dřevo netáhl. „A kam to dřevo dáváte?“ zeptal jsem se. On si zcela otevřeně vzpomněl, že s sebou vlastně žádné nemá, chvíli přemýšlel a pak řekl, že ho má v kapse svetru. Připadal mi velice divný, teď už jsem si všiml další zvláštní věci. Z kapsy mu čouhal svinutý pergamen. „Vy jste tajný posel, žejo?“, zeptal jsem se ho. On na mě chvíli civěl, pak se zmohl na krátkou odpověď „ne“. Ze zvědavosti jsem se ho zeptal, jestli se můžu mrknout na zprávu, že udržím tajemství. Zachoval se velice nečekaně. Vyplašeně poodstoupil o jeden krok a rychle tasil meč. „Co ode mě chceš!?“ vykřikl na mě. „O co se to vůbec snažíš? Poslali tě, abys chytal zvědy, že!?“ Teď už mi bylo jasné, že toto individuum se zde neprochází s dobrým úmyslem. Pravděpodobně ani o tom sídle Muhagina nic nevěděl, protože jsem si žádné pěšinky od srnců před chvílí nevšiml a vůbec nejspíš to je nějaký nepřátelský posel a podobně... Na jednu stranu jsem se cítil vítězně, že jsem ho odhalil, na druhou stranu „doháje, co teď“? Je tu někdo pravděpodobně vycvičený v boji s dobrým důvodem zavraždit mě a má meč. Neměl jsem se s ním zaplétat. No nic, teď už to nevyřeším. Nenapadlo mě nic lepšího, než začít utíkat prostě pryč od něj, třeba jsem rychlejší. Otočil jsem se a běžel co nejrychleji po cestě odkud jsem přišel. Podle dusotu bot za mnou jsem pochopil, že mě pronásleduje a myslí to vážně. Jenom jsem zrychlil. Po asi půlduhého kilometru jsem zabočil vlevo do lesa s úmyslem ukrýt se. Už jsem ho za sebou neviděl, což také nemuselo nic znamenat. Byla tu pěšina. Utíkal jsem dál sprintem a větve jehličnanů okolo se mi zabodávaly do tváře. Sníh padající ze stromů se mi sypal za krk. Byl tak neuvěřitelně studený a pomalu se roztékal, hrozně nepříjemný pocit! Po další chvíli jsem před sebou uviděl schody po strmé hoře nahoru. Vzhlédl jsem a uprostřed neprostupné mlhy jsem spatřil jakousi stavbu rozličných tvarů. Zaradoval jsem se, třeba to je to sídlo Muhagina! Za sebou jsem zaslechl hlas toho kudrnáče, zplna hrdla klel, moc jsem toho nezaslechl přes krev, jež mi pulzovala ve spáncích a nutila mě nemyslet na nic jiného. Lezl jsem nahoru jak jen nejrychleji to šlo, dokud jsem se asi po půldruhé hodiny nedoplazil před dveře této drobné pevnosti. Byla to rozlehlá stavba o dvou patrech s vysokou věží nahoře. Přišel jsem ke tlusté dubové bráně a klepadlem ve tvaru půlky toho samého amuletu, jako měl ten člověk vytetovaný na tváři. Akorát toto byla pravá půlka, celá bílá. Za chvíli se dveře bezhlučně otevřely a já vešel dovnitř. Byla tam dlouhá místnost lemovaná podpůrnými sloupy s připevněnými pochodněmi. Mezi každými dvěma sloupy stála brnění držící meče. Nebo v těch brněních byli živí lidé? To těžko říct. Na konci bylo hranaté okno svítící mi do očí a pod ním masivní křeslo, na kterém někdo seděl. Kvůli světlu z okna prolínajícího přítmí jsem mu neviděl do tváře, pouze jeho siluetu. Nesměle jsem šel dál. Když sem přišel asi pět metrů od toho člověka, už jsem mu docela dobře viděl do obličeje. Byl nepochybně velmi starý, ale zachovalý. Měl šedé delší rovné vlasy, výrazné obočí, jasně modré oči, ostře řezanou lehoulince vrásčitou tvář a dlouhou šedivou bradku. Byl oblečen do bílého roucha. „యాet aเงินหรือสีเหkhนหú“ řekl mi. Bohůžel jsem mu nějak nerozuměl. „promiňte, nějak vám nerozumím“. On odpověděl již srozumitelně. „To chápu, pouze cituji své citáty a elfština lépe zní. Proč přicházíš? Vzhledově mi připomínáš jednoho muže, co jsem znal. Víte, chci se nechat vycvičit, posílá mě můj děd Muhala, toho jste pravděpodobně myslem tím „mužem“. On chvíli přemýšlel. Pak se zeptal: „a co soudí tvé srdce? Měl by ses nechat vycvičit a bojovat za nás proti démonům a Mučaiům?“ Odpověděl jsem jednoduše „ano“. Do místnosti vběhl zvenčí nějaký muž. Byl pozuby ozbrojený a přiběhl až k Muhaginovi. Něco mu pošeptal. Pak na mě Muhagin promluvil. „Tvému výcviku se budeme věnovat později, teď máme něco naléhavějšího. Neviděl jsi cestou nějakého muže tady poblíž?“ Vyprávěl jsem jim o své příhodě s Kudrnatým podivínem. Bylo vidět, že se znepokojil. Tleskl a zanedlouho začaly ze dveří po stranách vybíhat nějací muži. Všichni vyzbrojení kyrysem, přilbou, mečem a štítem. Muhagin zařval „Všichni připravit, poblíž se potuluje Mučaiský posel! Váš úkol je ho zabít a ukrást dopis, asi ho má v kapse“ Všichni ozbrojenci začali vybíhat ven ze dveří. Pak se mistr podíval na mě a promluvil. „Uvidíme, jestli se nám tu hodíš nebo ne. Jdi s mými muži a zabij toho Mučaie. Pozor, je nebezpečný, ale to jsi asi už zjistil sám.“ Vyběhl jsem ven a rozeběhl se k místu, kde jsem ho naposledy viděl. Za mnou běžel ještě jeden ozbrojenec z naší strany. Zanedlouho jsem spatřil stopu jeho tvrdých kožených bot ve sněhu, v té pěšině kam jsem zabočil. Rozeběhli jsme se po nich. Chvíli na to se ten druhý zastavil a z trnité větvičky strhl kadeř hrubých kudrnatých vlasů. Přičichl si k nim. „Nemůže bejt daleko, pot na nich ještě nestačil zamrznout, už ho skoro máme!“ a běželi jsme dál. Za relativně dlouhou dobu jsme se dostali na paseku. Když jsme jí probíhali, spatřili jsme ho na druhé straně jak zabočuje mezi stromy. Ten ozbrojenec navrhl, že mu nadběhne zleva, že to tam zná a že tam ten kudrnáč bude muset zabočit kvůli velké skále stojící napravo. Souhlasil jsem a rozeběhl se přímo za kudrnáčem. Skutečně když už jsem byl necelé dva tucty metrů za ním se napravo z lesa vztyčila skála. Teď už ho máme! On si ale vytáhl zpod svetru lano a hodil ho nahoru. To se zachytlo na výbežku se skály a on po něm začal šplhat. Lano za sebou potom zvedl a obmotával si ho kolem těla, čímž se zároveň i jistil proti pádu. Tím mě teda docela dostal. Když jsem přiběhl k lanu, byl už dost vysoko na tu, abych na něj dosáhl. Hned nato se z lesa vyřítil kolega. Mlčky jsem mu ukázal na šplhajícího kudrnáče a on se zapřemýšlel. Pak mě něco napadlo, když jsem uviděl jsem sníh na špičce skály. Bylo ho tam několik tun a všechen visící jen na vlásku. Začal jsem tleskat. Ten ozbrojenec (později jsem zjistil, že se jmenuje Muhajfa) na mě tázavě pohlédl. Vysvětlil jsem mu svůj plán a pak jsme řvali, tleskali, cinkali meči o skálu a o sebe a prostě vydávali co největší randál. Sníh nahoře se uvolnil a začal bleskurychle sjíždět ze skály. Kudrnáče drapl s sebou a strhl ho ze skály. Jeho výkřik zmizel v nesčetné mase bílé rychle padající hmoty. Kousek jsme poodstoupili a lavina s rachotem dopadla na zem. Zažali jsme se v ní prohrabovat a hledat zbytky toho kudrnáče. Tu jsme si všimli, že se při pádu zachytil skály asi dva tucty metrů nad zemí. Visel tam mlčky za jednu ruku se zprávou v zubech. Pomalu začal bez lana šplhat nahoru. Ten má teda tuhý kořínek! Začali jsme s Muhajfou šplhat po provizorním schodišti vytvořeném ze spadlé laviny, až jsme se dostali těsně nad něj. Stáli jsme na plošině na skále, za jejíž konec se kudrnáč držel konečky prstů a z posledních sil se snažil vydrápat se nahoru. Pergamen měl neustále v zubech. Vytáhl jsem meč a přiblížil jeho oheň ke konečkům jeho prstů. „Dej sem ten vzkaz“ řekl jsem drsným hlasem. On se jednou rukou pustil a vzal si vzkaz. Natáhl jsem pro něj ruku. Ten mizera pergamen upustil na římsu pod sebou, chytl mě za ruku a škubl. Cítil jsem, jak ztrácím rovnováhu, jak se nakláním dopředu. Po asi dvou vteřinách balancování jsem přepadl a jen tak tak se chytil za kudrnáčovu nohu. Snažil se mě setřást, ale nešlo mu to. Surisagamu jsem mezitím upustil. Když jsem se po ní ohlédl, zjistil jsem, že se zabodla do dopisu na dolejší římse, který od jejího

 plamene chytil a začal hořet. Zavolal jsem na Muhajfu. Ten nás začal oba vytahovat. Byl naštěstí dost silný a tak nás oba vytáhl. Na kudrnáče namířil mečem. Ten si klaknul a dal si ruce za hlavu. Rychle jsem mu vylíčil co se děje s doposem. On nic nečekal, meč zatasil do pochvy a stoupl si na okraj naší římsy. Natáhl ruku dolů a okolo začal vát vítr. Já jsem jen mlčky pozoroval. Ten mizera jakoby neměl dost se vymrštil a strčil Muhajfu dolu. Dokonce mu při tom ještě stihl vytrhnout meč z pochvy. Mě teď nezbylo nic jiného než se vzdát. On mě nechal naživu ale vytáhl si zpod svetru druhé lano a spoutal mi s ním ruce za zády. Pak začal slézat dolů. Podíval jsem se přes okraj římsy. Muhajfa se zachytil o jednu traverzu pod námi a podařilo se mu uhasit zbytku dopisu. Taky držel v ruce moji Surisagamu. Ten kudrnáč tam zrovna také dolezl a začali spolu bojovat. Já jsem se pokoušel dostat se z pout, ale nešlo to. Odhodlal jsem se tedy k riskování života a skočil dolů. Asi dva metry jsem letěl, pak jsem spíše klouzal po zamrzlé skále. Dojel jsem až na traverzu pod sebou kde bojovali Muhajfa s kudrnáčem. Bohůžel a zároveň naštěstí se mi nezachovala setrvačnost a já se zastavil. Bohůžel proto, že jsem měl v plánu zkopnout kudrnáče dolů. Naštěstí proto, že bych asi letěl za ním. Přiběhl jsem k Muhajfovi, který mě jediným máchnutím meče zbavil pout. Po dalších dvou Muhajfových výpadech Surisagamou se podařilo kudrnáčovi seknout Muhajfu do nohy. Ten vykřikl a zkácel se na zem. Pak se kudrnáč zachytil povazu vysícího z této první traverzy a začal se spouštět dolů. Bylo to od něj dost neprozíravé. Vzal jsem Muhajfovi Surisagamu a rozsekl provaz. Kudrnáč spadl z výšky asi pěti metrů a zabořil se do sněhu. Možná měl něco zlomeného, možná také ne. Druhá varianta se zdála pravděpodobnější. Poprosil jsem Muhajfu o půjčení přilby. Ten si sice trochu divil, ale souhlasil. Jeho přilbu jsem pak vši silou mrskl po vztávajícím kudrnáčovi a zasáhl ho z výšky možná dvou tuctů metrů do hlavu. Ozvalo se cinknutí a kudrnáš se zkácel k zemi, asi omráčený. Dole z lesa vyběhla po chvíli skupinka ozbrojenců od mistra Muhagina. Křikl jsem na ně, že tu mám zraněného Muhajfu. Chvíli na to se těsně vedle mě na traverze objevil mistr Muhagin. Nevím, jak toho docílil, buďto skočil zeshora a nebo se kouzlem přemístil, to ale není podstatné. Chytil Muhajfu a skočil s ním dolů. Letěli pomalu houpavě coby pírko. Když dopadli, nic se jim nestalo a Muhagin několika kouzly zacelil Muhajfovu ránu. Schval jsem Surisagamu do pochvy a sjel po ledové lavině coby po skluzavce dolů. „Výborně, bojovat sice ještě neumíš, tak alespoň zapojuješ šikovnost a inteligenci, tak se mi to líbí!“ Pravil mistr Muhagin. Sebral ze země ohořelý rozmočený dopis a poplácal mě po rameni. Všichni jsme společně odešli do pevnosti a cestou si povídali. Muhagin také po cestě rozbalil dopis a přečetl si to, co bylo alespoň trochu čitelné. Pak četl nahlas:

  

[C] „Posádko tábora vlčí hory!

Blíží se k vám jistý chlapec slyšící na Muhara. Kdokoli z vás by s ním přišel do styku, sledujte ho!

Hledá pevnost mistra Muhagina, stejně jako my a při sledování bysme mohli zjistit, kde se nachází. Pak ho zabijte, mohl by být dosti nebezpečný. Jinak přeji pěkný den

Velký Mučai!“[C]

 

[B]P[B]o tomto dopise se mi skoro zatajil dech. „myslíte, že mě sledovali a našli mě?“ zeptal jsem se nesměle Muhagina. „Je to možné“ odpověděl.. „Naše pevnost je totiskrytá v mraku který je průhledný jen když chci. Viděl jsem tě utíkat před tím kudrnáčem a tak jsem naši pevnost odkryl. Pravděpodobně to, co na tebe nastražili byla past a kudrnáč návnada a teď jejich špioni vědí, kde jsme. Otázkou by pak ale zůstalo, proč měl tenhle kudrnatý mučai u sebe ten dopis od Velkého Mučaie. Budu o tom meditovat“. Došli jsme až k pevnosti a můj výcvik začal.

 

#Muhara 3

 

[V]Část třetí-výcvik[V]

 

[B]P[B]o dlouhou dobu jsem se v pevnosti mistra Muhagina cvičil nejrůznějším dovednostem. Bojovali jsme tam s meči, noži, holemi, kopími, sekerami, stříleli z luku, učili se správně používat brnění. Každý den dělali snad tisíc kliků a dělali nevědecké nesmysly. Na druhou stranu je ale pravda, že mistr Muhagin opravdu umí čarovat a že začínám doopravdy věřit v magii, asi jsem se prostě zkazil.

 

[B]K[B]aždé tři dny jsme taky běhali do zasněžené přírody na celý den a hráli různé zvrhlé hry, například stopování, na superhoněnou a podobně. Někdy jsem měl dokonce i pocit, že si z nás Muhagin jen tak utahuje V šermu s mečem už jsem dokázal porazit jednoho jednorukého spolužáka a lukem jsem střílel lépe nežli Muhajfa. Jednoho dne jsem si dokonce i zabojoval s Muhaginem, i když on to vlastně ani moc boj nebyl. Stáli jsme proti sobě v kruhu, v rukou dřevěné meče. On stál asi čtyři metry ode mě a najednou po jednom krůčku stál u mě a dal mi meč ke krku. „Musíš se ještě hodně učit“, řekl mi doslova. A tak dny plynuly a ze dní se stávaly týdny a z nich měsíce. Zima byla za námi cobydup a začalo jaro. Tady nahoře v pevnosti to moc poznat nebylo, byla tu neustále hrozná zima, ale dole pod horami jsem zase viděl střídavě sníh a střídavě zelenou promrzlou trávu. Docela jsem se tady aklimatizoval. Po třech měsících strávených ostrými boji a meditacemi se mi podařilo něco, o čem jsem donedávna myslel, že je to nemožné. Postavil jsem tenkou a vysokou hořící svíčku na stůl a chvíli se soustředil. Lehký vánek vanoucí okolo sfoukl svíčku která jakýmsi kouzlem spadla na zem. Nebylo na tom nic náročného, vlastně se stačilo prostě pekelně soustředit nějakou chvíli a pak to šlo úplně samo. Muhagin mi vysvětlil, že to co všichni používáme není magie, ale „prosté“ ovládání elementů a ovládat vzduch je nejjednodušší. On prý umí ovládat všechny a tak je nad přírodními živly svým způsobem všemocný, ale tomu jsem tedy moc nevěřil. Po dalším týdnu jsem zaznamenal další úspěch. Opět jsem se utkal s Muhaginem a tentokrát se mi podařilo odvrátit jeho první úder, o to víc ale ten druhý do kolene a třetí do ramene ze shora bolely, ale to sem nepatří. Pak jsem také bojoval s Muhajfou, se kterým jsem si z celé posádky pevnosti asi nejvíce rozuměl. Stáli jsme na změti spousty kůlů zaražených do země, že se po nic dalo chodit a každý jsme měli meč a štít. Pomalu jsem se k němu blížil, on dělal to samé. Když byl ode mě na zvládnutelnou vzdálenost, sekl jsem zeširoka zprava, on tak jednoduše dal štít. Pak on bodnul přímo na mé břicho. Poodstoupil jsem kousek a ztratil balanc. Padal jsem na záda a vzpomněl si na kůl asi půl metru za mnou. Natáhl jsem ruce nad hlavu a nabodl si štít na tupou stranu kůlu. Visel jsem mezi dvěma kůly a nemohl vstát a on se pomalu blížil. Vzepnul jsem všechny síly a dostal se táhle do stojky na štítu. Dalo to dost zabrat. Ze stojky jsem pak úmyslně přepadl na dva kůly vedle sebe za mnou. Mistr Muhagin když to to viděl zatleskal. Meč jsem měl pořád v ruce. Muhajfa skočil dlouhým skokem na ten kůl, jak jsem na něj napíchl štít a z něj na další napravo ode mě. Doskočil bych tam, ale cestou by mě bodl mečem. Skočil jsem na kůl, kde jsem měl naražený štít. Serval jsem ho z něj. Měl veprostřed díru o průměru kůlu a byl už nepoužitelný. Skočil jsem na jeden za dvou kůlů dosti blízku sebe a pokynul na něj, ať přijde. On nečekal a skočil na ten druhý. Těsně před tím, než na něj přistál jsem vrhl diskem ve výši nohou směrem na ten druhý kolík. Když dopadl, dostal bolestivě štítem do kotníku a spadl z kůlu. Byl poražen. Mistra to pobavilo a zatleskal. „Bojovat sice ještě tolik neumíš, ale pálí ti to“ řekl mi jako další pochvalu. Muhajfu zase ocenil za jeho šermířský výkon, který byl krátký, ale účinný. Z toho co jsem vypozoroval by Muhajfa asi nejlepší cvičenec v šermu z celé pevnosti. Jaro se časem přehouplo v léto a já už zvládal vyčarovat silný vítr a nasměrovat ho a zvednout i docela těžký předmět na tucet metrů a podat si ho. Časem jsem i vyfasoval svou ocelovou přilbici. Chránila celou hlavu, zejména ze zadu, kde končila až na ramenou. Vepředu končila na čele a měla proužek přes nos, chránící ho proti zlomení. Na ten se na špičce nosu napojovaly další dva tenké, ale silné úzké plíšky ze stran, každý z jedné. Vlastně to bylo takové primitivní chránění horní části obličeje. Zezdola na tom byla připínací drátěná látka přes pusu a tváře končící až na krku, kde byla řemínkem připevněna kolem krku. Na čelní části měla vyrytý ornament půlky amuletu. Celá se leskla a byly na ni závity na našroubování pírek jako ozdob, jako to vždy nosili rytíři z pohádek. Muhajfa měl na své přilbě jedno červené brko, které prý ukradl z hnízda ohromného ptáka fénixe. Dál jsem dostal kyrys. Byl tvrdý z hrubého a tlustého železa. Na hrudi jsem měl vyrytý totožný symbol jako na přilbě. Vydržel bez prasknutí i lehčí úder obouruční sekerou, ale raději na to nebudu spoléhat. Trochu mě omezoval v pohybu, ale pokud jsem neměl zrovna v úmyslu provozovat břišní tance, vlastně mi vůbec nevadil. Časem jsem také dostal rukavice z medvědí kůže vyztužené ocelí na prstech a na zápěstí a s trny čouhajícími nebezpečně ven po vzoru jedné dědečkovi zbraně. Trny měla také na zápěstí směrem od těla, ty ale nebyly určené k boji, ale k zasekávání do ledu a skály a k usnadnění lezení na hory. Muhagin mi jediným mávnutím ruky vyšil bílou nití na svůj zelený plášť půlku amuletu. Celé ty dny jsme jedli jen to, co se v horách dalo najít. Bylo toho ale pozoruhodně dost. Hlavně z drobné kouzly hnojené bramborové farmy na dvorku pevnosti. Jako maso jsme jedli většinou velké medvědy a jeleny, kterých bylo tady ve Fénixových horách doopravdy dost. Od té doby co jsem sem přišel jsme se taky nedostali do styku s žádnými Mučai, což bylo po mé zkušenosti s podlým a téměř nesmrtelným kudrnáčem jen dobře. Někdy v létě jsem dostal i provaz zamotaný na konci do smyčky, jež se po chycení předmětu výrazně zmenšuje každým zatáhnutím, prostě šikovná věc a také luk a šípy do něj. Už jsem dokázal strefit jelena na tucet metrů, při troše štěstí ze zálohy i na třicet. Naučil jsem se i ovládat plamen, jímž hořela Surisagama. Uměl jsem ho vypnout, nebo posílit, či jím šlehnout na velmi krátkou vzdálenost. Můj prvotní výcvik skončil někdy uprostřed června, skoro rok na to, co jsem odešel z vesnice.

 

#Muhara 4

 

[V]Část čtvrtá-Mučaiové[V]

 

[B]D[B]nes je to přesně rok od té chvíle, co jsem odešel sem na sever. Netuším co se změnilo u nás ve vsi, je dost možné že děda umřel, doufal jsem, že ne. U mě se změnilo hodně, podstatně jsem zesílil, naučil jsem se bojovat a ovládat vzduch. Vzduch proto, že my Muhaiové vlastně nekouzlíme, pouze ovládáme elementy a podmanit se vzduch je nejlehčí. Mistr Muhagin je umí ovládat všechny a díky tomu umí vlastně doopravdy čarovat, nebo alespoň takhle mi to vysvětlil. Úplně nejlehčí je ovládnout vzduch, pak vodu, zemi a nakonec oheň. Mučaiové to mají prý přesně naopak, nejjednodušší je pro ně „magie“ ohně a nejobtížnější zase vzduch. Ten den jsme už necvičili a já měl volno. Toulal jsem se po lese a vzpomínal na vesnici a na její obyvatele. Jak se jim asi vede? No, to teď jen tak nezjistím. Z mého zamyšlení mě vytrhl zvuk praskajících větví možná sto metrů ode mě. Kdo to může být? Co já vím, nikdo jiný by tu být neměl. Z opatrnosti jsem vylezl na nejbližší strom. Schoval jsem se v koruně a pozoroval. Zahlédl jsem skupinku sedmi postav, zahalených do zelených a černých plášťů s kapucemi přes hlavy. Nevypadali ozbrojeně. Postupovali obezřetně a všude se nedůvěřivě rozhlíželi. Na plášti jednoho z nich jsem viděl jakýsi vzorec, chtěl jsem ale podložit svá obvinění, která mě teď zrovna napadala a tak jsem se začal soustředit. Po chvílí se zvednul vítr a zafoukal té postavě do pláště. Teď jsem zcela neomylně zahlédl černou půlku amuletu vyšitou na plášti jednoho z nich. Mučaiové! Zase se potloukají tady po severu naší země. Musím rychle varovat mistra, napadlo mě. Ale jak? Když teď slezu, spatří mě. Pozoroval jsem je ve snaze zjistit, co tu dělají. Vypadalo to, že vyzvídají. Něco asi hledali, nebo jen obhlíželi? To těžko říct. Teď jsem docela zřetelně viděl jejich meče chabě schované pod plášti. Jeden z nich měl i kuši. Já jsem tu byl zcela neozbrojen, neprozíravě jsem si vlastně jen tak vyrazil na procházku úplně nalehko, jako bych zapomněl, jak jsem tady před skoro rokem potkal toho kudrnáče. Zanedlouho odešli, spíše něco spatřili a rozeběhli se za tím, což mě ještě víc znepokojilo. Sešplhal jsem dolů a vyšel opatrně ke skryté pevnosti. Snažil jsem se zůstat co nejvíce ve skrytu. Nikde jsem je tu už neviděl. Doběhl jsem do pevnosti a oznámil mistrovi, co se stalo. Všichni jsme se ozbrojili a navlíkli na sebe brnění a vyrazili je hledat. Vzal jsem si s sebou Surisagamu, luk, lano a štít a na sebe přilbu, kyrys a rukavice. Ukázal jsem, kde jsem je viděl naposled. Všichni jsme se tam rozeběhli. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že po nich nezůstala ani stopa, tak jsme se snažili jít tím směrem, kam šli oni. Zanedlouho jsme se dostali na drobnou mýtinu, kde byl v trávě otisk boty a kousek za ním útržek zelené nitě. V tom z křoví nalevo vystřelil šíp a zasáhl jednoho z nás, jehož jméno jsem si nějak nepamatoval do břicha. Ten se zhroutil mrtvý k zemi. Všichni jsme tasili zbraně a začali se krýt. Mistr Muhagin dal rozkaz k opuštění mýtiny, aby neměli výhodu, že mohou střílet do nekrytého terče. Nepochybně jich bylo víc. Za necelých deset sekund se začaly ozývat výkřiky a cinkot mečů. Vytáhl jsem Surisagamu, v běho se kryl štítem a utíkal k jednomu Mučaiovi, jež zrovna mířil někam o devadesát stupňů doprava ode mě. Když mě spatřil, upustil luk i se šípem a vytáhl z poblíž ležící mrtvoly Mučaie kopí. Namířil ho na mě. Bylo asi půltřetího metru dlouhé“a moc tlusté na to, abych ho přeseknul. Zkřížil jsem mu s kopím Surisagamu a vypustil její oheň. Kopí najednou začalo hořet. On se podivil a pokusil se mě s ním bodnout. Dal jsem mu do cesty štít. Kopí se hrotem zabodlo asi dva centimetry hluboko do štítu, který začal taky hořet. Neváhal jsem, vyvlíkl jsem si ruku ze štítu a chytil jeho kopí těsně za hrotem, nedbaje ohled na oheň. Ruku jsem si díky rukavici nepopálil a podařilo se mi vyškubnout mu kopí z ruky. Zahodil jsem ho stranou i se štítem, jež byl na něm připíchnut a hned od této hořící změti chytl keř a od něj začalo hořet jehličí na zemi. Ten mučai byl teď neozbrojený. Začal couvat, pak do něj ze strany přilétl šíp a on se svalil mrtvý k zemí. Využil jsem této přestávky a rozhlédl jsem se, jak se vede ostatním. Muhagin měl v ruce hůl, zaostřenou na konci a střídavě magií a holí srážel Mučaie jednoho po druhém. Muhajfa se nepochopitelně dostal na velmi širokou větev asi čtyři metry nad zemí a zápolil tam s jedním Mučaiem stojícím na zemi. (velmi zvláštní pohled). Oni sice ještě pořád měli početní převahu a přibíhali další, ale vypadalo to, že vyhráváme, hlavně díky Muhaginovi. Zasunul jsem Surisagamu do pochvy a vytáhl luk. Obratně jsem z toulce tasil šíp a zasadil ho do tětivy. Klekl jsem si, od bitvy kryt stromem a začal jsem se rozhlížet po příhodném terči. Pak jsem zahlédl jednoho krvácejícího Mučaie chystající se dorazit raněného Muholina, našeho spolužáka. Dlouho jsem nečekal a vypálil. Zasáhl jsem ho do lýtka. A to tak nešikovně, že ho to jen škrtalo, proseklo nohavici a zapíchlo se do stromu za ním. On se ohlédl, ale nečekal a bodl Muholinovi do břicha nůž. Vykřikl jsem. Byla to moje chyba. Mohl jsem ho zachránit! Plný vzteku na sebe a na Mučaie jsem vytasil Surisagamu a cestou sebral ležící mrtvole Mučaie jednoruční sekeru. Běžel jsem přímo mezi Mučaie, nevšímal jsem si šípů, které kolem mě občas prosvištěli a utíkal přímo za tím Mučaiem. Když jsem byl rozběhnutý skoro sedm metrů od něj, spatřil mě. Tasil dva meče a stoupl si do bojové polohy. Vší silou jsem mrštil sekerou. On se ale jednoduše vyhnul a sekera přesekla tlustou větev poblíž stojícího hořícího stromu. Jediné, co mě teď napadlo, bylo „doháje“. Nechal jsem se příliš unést pomstychtivostí. On udělal dva kroky ke mně a sekl mečem v levé ruce směrem zprava na mou hlavu. Dal jsem tam Surisagamu. Téměř zároveň bodl směrem na mé tělo a já jsem skočil dozadu. Pak udeřil oběma meči ze shora směrem mě na hlavu. Dal jsem tam Surisagamu, kterou mi s cinknutím vyrazil z ruky. Couval jsem před ním, dokud jsem nedošel ke stromu, který mě blokoval v dalším couvání. Rozhlídl jsem se, kudy bych ho obešel, ale tam šlehaly vysoké plameny, do nichž se mi chodit teda fakt nechtělo. On mi namířil mečem na srdce a usmál se. Byl velký a silný, měl jasně černé plavé dlouhé vlasy. Vousy mu sahaly až skoro po pás. Měl je taktéž husté, rovné a černé. Na čele měl hlubokou jizvu vedenou diagonálně ze shora zleva až k pravému oku. Dal jsem ruce nad hlavu a doufal, že mě nezabije. On se zle usmál a špičkou meče mi pomalu sjížděl po hrudi dolů. Zůstávala mi po něm krvavá čára. Bolelo to. Pak mi bez varování bodl ne špičku, ale celý meč do břicha těsně pod žebry. Cítil jsem, jak mnou prošel a zarazil se za mnou do stromu. Hrozně to bolelo. Myslím, že mi ani žádný důležitý orgán nepoškodil, ale i tak mě tu připíchl jako motýla. Pomalu mě opouštěl život. Viděl jsem ještě, jak naši vítězí a Mučaiové se pomalu dávají na útěk. Pak ten vousáč chytil meč, jež mnou prošel za rukojeť a bolestivě s ním otočil. Vytáhl ho ze mě. Začal jsem padat na břicho. V pádu mě ale chytil, dal si mě přes rameno jako pytel a začal utíkat. Cestou propíchl sténajícího Muhaie a pak už jsem jen ztratil vědomí.

 

#Muhara 5

 

[V]Část pátá-zajatec[V]

 

[B]O[B]tevřel jsem oko, pak i to druhé. Natáhl jsem levou ruku a začal šmátrat po hrníčku s vodou. Žádný tam nebyl! Zvedl jsem hlavu a s překvapením zjistil, že nejsem ve své ložnici v pevnosti v horách kdesi na severu. Sedl jsem si až mě velice odporně zabolelo břicho. Pak jsem si vzpomněl. Vyhrnul jsem si košili a nahmatal tam, kde jsem čekal, že budu mít díru jako vrata nepříjemnou jizvu. Ale žil jsem! Porozhlédl jsem se kolem. Ležel jsem na zemi přikrytý dekou, v prázdné, ale relativně útulné místnosti. Byla malinkatá, měla jasně bílé stěny a obsahovala jen improvizovanou postel, židli a malé dveře někam pryč. Vstal jsem a chtěl jsem vzít za kliku. Pak jsem si ale uvědomil možná nebezpečí. Chytil jsem židli, připravil se na nejhorší a prudce otevřel dveře.

 

[B]P[B]řede mnou se rozléhala veliká chodba s vysokým stropem. Vycházely z ní spousty dveří, stejných jako ty, ze kterých jsem vyšel. Nalevo ode mě končila točitými schody nahoru a napravo ode mě velkými vraty. Byla osvětlená stropními okny a na zemi byl dlouhý modrý koberec. Ta chodba mohla být dlouhá i padesát metrů. Nebyla ale prázdná, jako ta první místnost. Všude po stranách byly obrazy, skříně a různé harampádí a přes ní se potulovala spousta různých lidí. Přišel jsem k nejbližšímu. Byl to muž, docela starý, ledabyle oblečený s vrásčitou tváří a propadlýma očima. „Promiňte, ale... kde to jsem?“ On se chabě pousmál. „Jsi v Mučadonově sídle“. Mučadonovo sídlo? Z toho jsem teda nebyl o nic chytřejší. Pak jsem zahlédl skupinku lidí, kteří se prodírali směrem ke mně. Všichni na sobě měli černé pláště a stříbrně ocelové masky, rukavice a boty. V jejich čele kráčel onen vousatý a vlasatý muž, který mě v té šarvátce bodl mečem, dokud jsem neztratil vědomí. Začal jsem se rozhlížet po možné zbrani a couvat. Pak můj pohled padl na vysoký kovový svícen. Serval jsem z něj svíčku, chytil jsem ho za konec a pak už jen stál. On pořád šel ke mně. Rozeběhl jsem se a švihl se svícnem na něj. Vypadal, že to čekal, ale nebránil se, ani nikdo z těch šesti zakuklenců za ním. Zastavil jsem svícen při úderu těsně nad jeho hlavou. Ani teď se nebránil, vlastně ani nebyl ozbrojen! Pomalu jsem sklopil svícen, ale neustále jsem byl připraven k protiúderu. „Co mi chcete!?“ vyštěkl jsem na něj. „Chci tě přivítat ve svém domě“, řekl zcela neutrálním hlasem. Podivil jsem se. „A co tu vlastně dělám a jaktože jsem živej a co se stalo s...“ umlčel mě zdvihnutím ruky. Pak začal postupně odpovídat na mé otázky. „Jsi teď mým sluhou, budeš mi tady pomáhat s různými prácemi, které se vždycky najdou. Zůstal jsi na živu, protože jsem ti ránu zacelil letkvarem, který tady mimo jiné vyrábím a co se stalo s... ostatními, jestli myslíš tohle, to by sis mohl domyslet už z toho, jakou jsme měli přesilu. Přežilo vás jen pár a ty jsme zajali.“. Nenapadla mě chytřejší otázka než „takže jsem vlastně otrok!?“ Jeho to lehce popudilo, ale ne tak, aby to bylo poznat, takže vlastně netuším, jak jsem to poznal. „Ne, nejsi otrok. Jsi můj zaměstnanec v továrně na všechno možný.“ řekl chladně. „A můžu odejít?“ zeptal jsem se. On odpověděl zcela prostě „Ne“. Pak začal hned informovat o tom, co a jak budu dělat. „Budeš támhle míchat ten kotel támhletou vařečkou o velikosti dospělého člověka a bydlet budeš tam, kde ses probudil. Jídlo budeš dostávat támhle v kuchyni a budeš sekat elfštinu a poslouchat rozkazy, jasný?“

 

[B]K[B]ývl jsem hlavou, vzal vařečku, kterou jsem stěží unesl a začal jsem míchat obrovský kotel plný červené tuhé hmoty. Šlo to hrozně stěží. Pak byla večeře a pak zase noc a pak celý úmorný týden. Na konci týdne míchání, jedení a spaní jsem dostal docela hezkou příležitost uniknout. Stál jsem pozdě večer po práci sám na chodbě. Všechny dveře ale byly zamčeny a tak jsem poprvé vyběhl nahoru po schodech. Ocitl jsem se v další chodbě, taky opuštěné. Byla mnohem menší a zdobenější a vedly z ní čtyři dveře na čtyři strany místnosti. Osud zavedl mé kroky nalevo. Potichu a pomalu jsem pootevřel dveře. Naskytl se mi pohled na středně velký pokoj. Bylo v něm velké zrcadlo na stěně, postel, šatní skříně, spousty obrazů, okno ven a co nejhůř – nějaká slečna seděla u zrcadla a vzhlížela v něm své zvláštní černobílé vlasy. Měla vždy jeden pramen vlasů černý, druhý bílý a všechny byly docela dlouhé a rovné. Z odrazu zrcadla ve tmě jsem zpozoroval její obličej, její černé oči, zapadlé tváře a bílou kůži. Byla hubená, ale ne až tak. Víc ohledně její postavy jsem kvůli huňatému županu co měla na sobě nezahlédl. Byla krásná, nesmírně krásná, ale zvláštním způsobem. Chtěl jsem utéct oknem, ale při cestě k oknu by si mě všimla a udělala poplach. Nezbylo mi nic jiného, než ji omráčit nebo zabít. Rozhodl jsem se pochopitelně pro to první. Pro jistotu jsem vzal dlouhý, nesmírně ostrý zahnutý nůž, který měla z nepochopitelných důvodů na nočním stolku a blížil jsem se k ní. Pak jí spadla sponka do vlasů na zem, sehnula se pro něj a když se zase zvedla obrácená směrem k zrcadlu a zjistila, že není sama. Stál jsem těsně za ní. A okamžitě jsem jí přiložil ruku na ústa a rozmáchl se druhou rukou pro úder do zátylku. Ona si instinktivně dala ruku za hlavu a útočící ruku zachytila a bolestivě s ní škubla. Nůž mi vypadl z ruky. Vykroutila se mi, skočila na postel a zpod polštáře vytáhla další podobný nůž. Neřešil jsem, k čemu to tam měla, ale bylo mi to vcelku jedno. Stála ve výhružné pozici, s rukama s nožem napřaženýma před hlavu a jednou nohou před sebe. Vlasy a stíny nosu jí zakrývaly polovinu obličeje. Pak tím nožem vrhla, sehnul jsem se a ozvala se hrozná rána, jak se roztříštilo zrcadlo. Moc dlouho netrvalo a už ve dveřích stál Mučadon a dva zakuklenci. Všichni měli meče. Nečekal jsem ani vteřinu, skočil k neozbrojené dívce a sestrčil jí na zem. Ona spadla a než se stihla překulit, už jsem jí tiskl nůž na krk. Pomalu jsme vstali, vzhlížejíce na Mučadona a kumpány. „Mučačo! Neudělal ti nic!?“ zařval Mučadon a zdvihnutím ruky zastavil zakuklence, nažhavené mě kuchnout. Začal jsem si klást podmínky. „Teď půjdu k oknu, spolu s tou Mučačou skočíme dolů a půjdu až k velkým vratům ze zahrady. Tam jí nechám a uteču. Nikomu se nic nestane, co vy na to?“ Muhadon se zamyslel, pak nahlas zauvažoval „a jakou máme záruku, že jí přitom nepodřízneš?“ Odpověděl jsem zcela upřímně: „žádnou“. Pak jsem pokračoval k oknu, otevřel ho a hodil Mučaču dolů. Hned jsem jí následoval. Ona ale dopadla podstatně dřív, narovnala se a když jsem dopadl do kleku, vší silou mě kopla do čela. Svalil jsem se na zem a pustil nůž, ale neztrácel jsem vědomí. Ona po noži skočila rukama napřed a lehla si při tom, toho jsem se rozhodl využít. Skočil jsem blíž a nemilosrdně jsem jí klekl na záda. Jen hekla. Rozháněla se nožem, kopala a snažila se převrátit se. Nedařilo se jí to. Udeřil jsem jí do zátylku a ona znehybněla a upadla do spánku. Popadl jsem jí a vzal jí přes rameno. Do ruky jsem vzal nůž a utíkal co nejrychleji k bráně z pozemku továrny na zvláštní věci. K mému nepotěšení jsem zjistil, že u brány stojí jeden zakuklenec se sekerou těžkou asi jako Mučača. Postavil jsem ji před sebe a přidržoval jí. Dal jsem jí nůž pod bradu a přikázal bezmocnému strážci továrny, aby opustil svou pozici. On tomu tak učinil a já se s rozeběhl pryč, do neznámých ulic neznámé vesnice či města neznámo kde na mapě. Mučaču jsem původně hodlal na tomto místě propustit, ale protože jsem zjistil, že mě asi třicet zakuklenců společně s dělníky vyzbrojenými improvizovanými zbraněmi a vedenými Muhadonem, dal jsem si jí opět přes rameno a zdrhal dál, do neprobádané a tajemné tmy nočního města, s nožem v ruce a neznámou krásnou dívkou, ke které měl pravděpodobně Muhadon nějaký blízký vztah přes rameno.

 

#Muhara 6

 

[V]Část šestá-útěk[V]

 

[B]B[B]ěžel jsem pryč co mi síly stačily. Mučaču jsem měl stále přes rameno. Už se pomalu probírala, ale ještě nebyla s to se ani cukat. Hned za vraty továrny byla tmavá prázdná ulička, vydal jsem se nalevo, pak napravo, pak zase napravo a pak ještě jednou napravo. Chtěl jsem setřást své pronásledovatele. Mučaču jsem si nesl jako pojistku, kdyby mě dostihli, aby měli alespoň jeden důvod mě nechat žít. Bylo to ode mě odporné, ale ne tak jako to jejich otrokářství. Uprostřed další úzké uličky jsem zjistil, že jsou pořád za mnou ti zakuklení ozbrojenci – hlídači továrny. Napojil jsem se na širokou a tlustou ulici lemovanou dost vysokými domy. Tahle ulice byla i docela frekventovaná. Jezdili po ní vozy tažené koňmi a chodili spousty lidí, konkrétně mučaiů. Zaběhl jsem do otevřeného vchodu a vydal se po schodech nahoru. Chtěl jsem se ukrýt v nějaké světnici tohohle zvláštního stavení. Žádná tu ale nebyla, schody vedly rovnou na střechu a zpět jsem se vrátit nemohl, po schodech už lezli nahoru hordy mučaiů. Otevřel jsem stropní dveře a vylezl i s Mučačou na střechu. Rozeběhl jsem se. Zanedlouho jsem se dostal až k okraji domu. Další střecha byla ve stejné výškové úrovni, ale vzdálená skoro půlčtvrtého metru. Neodradil jsem se, vší silou jsem vrhl Mučaču, která byla naštěstí dost lehká a hned skočil za ní. Mučača přistála na břicho a balancovala na pokraji zhroucení do hlubin na ulici, ale doskočil jsem dřív než spadla a vytáhl jí. Ta rána jí asi probrala, už měla otevřené oči a drmolila něco nesrozumitelného. Podepřel jsem jí pod paží a utíkal s ní dál. Teď jsem teprve detailně viděl kdo mě pronásleduje. Bylo jich osm – sedm zakuklenců a Mučadon. Všichni přeskákali na střechu ke mně, až na dva zakuklence, kteří si to netroufli, sešli dolů po schodech a začali hledat náhradní cestu. Všichni běželi rychle, zejména Muhadon. Netrvalo dlouho a zase jsem se dostal na okraj střechy. Teď jsem ale neskákal ani já. Další střecha byla vzdálená skoro sedm metrů. Chytil jsem Mučaču za jednu ruku a zdvihl ji nad propast. Všichni se zastavili. „Nechte mě sejít dolů a nepustím jí“ zařval jsem na ně. Tentokrát mě ignorovali, měli vytasené meče a šli směrem ke mně, docela rychle, až moc! Podíval jsem se dolů. Byli jsme hrozně vysoko, pád z takové výšky by mě stál zlomené všechny kosti v těle v lepším případě. Vytáhl jsem Mučaču nahoru a držel jí za rukáv nad jámou. Pak Mučadon udělal něco neočekávaného. Rozeběhl se ke mně. Připravil jsem si nůž k sebeobraně. Pak se ale stalo něco, co jsem původně neplánoval. Mučače se utrhl rukáv, za který jsem jí držel a ona padala dolů. Mučadon skočil přes úroveň domu a chytil Mučaču za ruku. Sám visel za druhou. Zakuklenci mě jen odstrčili a snažili se ty dva vytáhnout nahoru. Nešlo jim to. Měl jsem nádhernou příležitost je tam dolů srazit všechny najednou, stačilo by drknout do nejbližšího a všichni popadají. Z nepochopitelného důvodu jsem to ale nedokázal udělat, pravděpodobně kvůli Mučače. Vlastně za nic nemohla, a teď by zemřela... ne, to nešlo. Pak mě něco napadlo, když jsem zahlédl vůz se slámou tažený dvěma koni o ulici vedle. Rozeběhl jsem se a skočil do slámy. Kdybych se netrefil, zabil bych se, ale to se naštěstí nestalo. Dopadl jsem dosti měkce do slámy. Nicnetušícího řidiče jsem omráčil kopem do hlavy zezadu a obrátil koně s vozem. Přijel jsem vozem se slámou pod místo, kde všichni viseli a hvízdl jsem. Mučača už se úplně probrala. Tam zeshora do slámy spadli celkem tři lidi – Mučača, Mučadon a jeden zakuklenec, kterému pravděpodobně podjeli nohy. Mučadon mě při dopadu málem rozťal vedví mečem, ale vyhnul jsem se. Po dopadu jsem neváhal a bodl vší silou nemířeně do slámy. Zasáhl jsem Mučadona do paže. Vyjekl bolestí a pustil meč. Zakuklenec s Mučačou zatím vstávali. Vzal jsem Mučadonův meč, rozmáchl jsem se, meč zasvištěl směrem na jeho hlavu. Než jsem stihl zavřít oči a chránit si je tak před sprškou krve, která by následovala, ozval se jekot. Mučača mě zpozorovala a s hlasitým „Nééééééé“ skočila před svého otce Mučadona. Zastavil jsem se. „Uhni“ zařval jsem na ní. „Jestli zemře otec, já taky!“ řekla nebojácně. Uvědomil jsem si, že mučaiové jsou taky lidi, že i oni jsou schopni lásky jak jsem viděl a že jsou s námi ve válce pravděpodobně ze stejných důvodů jako my s nimi. Nechal jsem je tam tak ležet, otočil jsem se a utekl co nejdál od nich. Když jsem se naposledy ohlédl, už zase vstávaly jako kdyby neměli dost. A co hůř ze vchodu necelých pět metrů za mnou vyběhli ti zakuklenci, kteří nespadli a slezli po schodech. Zrychlil jsem. Zabočil jsem za další roh a začal i docházet dech. Z čela mi po celé tváři stékal studený pot a jediné co mě teď řídilo byl adrenalin a pud sebezáchovy. Zkusil jsem se ztratit v davu, což se neukázalo jako moc chytré, akorát mě to zpomalilo. Už se objevil i další zakuklenec, Mučadon a Mučača. Už mě hrozně bolestivě bodalo v boku. Otočil jsem se, třikrát mávnul mečem a očekával boj s následnou smrtí. Byl jsem u stěny, utéct jsem nemohl kvůli vyčerpání, které bylo sice značné i u mých pronásledovatelů, ale ne tolik jako u mě. Do levé ruky jsem si vzal nůž. První ke mně přiběhl jeden zakuklenec. Sekl po mě svým jedenapůlručním mečem prudce ze shora. Uhnul jsem do strany a jeho meč za doprovodu rány a jisker spadl na dlaždici. Vykopl jsem mu ho lehkým pohybem nohy z rukou, ale než jsem ho stihl dorazit, už tu byli další a já ten boj vzdal. Otočil jsem se nalevo a začal zase zdrhat. Napadlo mě, že na střechách přece jen budu mít větší šanci přežít. Přede mnou se naštěstí tyčil vysoký žebřík až na střechu. Lezl jsem po něm ostošest a vylezl nahoru ještě než se k němu dostali pronásledovatelé. Předstíral jsem, že odchází, po pár vteřinách jsem ale nakoukl zpět dolů. Po žebříku sem lezli dva zakuklenci a zbytek šel po schodech. Odstrčil jsem žebřík. Ten dole se pustil a dopadl měkce, ale ten co byl už skoro nahoře to měl podstatně horší. Utíkal jsem dál po střeše těžko říct kam, hlavně pryč od nich. Dvoumetrovou průrvu mezi domy jsem přeskočil a ani nezbrzdil a běžel dál. Oni ale vytrvale za mnou. Pak se situace zhoršila. Dorazil jsem na přelom domů s asi čtyřmetrovou, možná větší mezerou. Chtěl jsem skočit, ale jen tak tak jsem se zastavil. Bylo to moc daleko. Už byli skoro u mě. Čtyři zakuklenci a otec se sympatickou dcerou. Rozeběhl jsem se proti nim. To nečekali, ale nezpomalili. Srazil jsem se s prvním ze zakuklenců a meče se s ohromnou ránou zarazili do sebe a vypadli nám z rukou. Zeširoka jsem sekl nožem a prosekl jeho hrdlo. Druhý na mě skočil s obrovskou energií a mečem nataženým před sebou. Srazil jsem ho nožem do strany a on mě kinetickou energií svého těla popostrčil a spadli jsme na záda, těsně před okraj jámy. Šel jsem do kotoulu vzad, jeho jsem kopem přes sebe svrhl za sebe do jámy a dokončil kotoul vzad. Předposlední z ozbrojenců využil toho, že jsem jen tak tak balancoval na pokraji zhroucení a sekl po mě, aby mě přinutil ustoupit do propasti. Podařilo se mu to. Balancoval jsem na jedné noze na pokraji zhroucení a následné smrti. On ale udělal chybu. Do svého závěrečného bodnutí dal hrozně moc síly, skoro se na to rozeběhl, jen aby měl jistotu, že mě zahubí. Udělal jsem hvězdu do strany a on minul a začal balancovat jako předtím já. Popostrčil jsem ho rukou a on spadl. Pokusil se mě ještě chytit za nohavici, ale ucukl jsem. Poslední z nich vytáhl dva dlouhé meče. Obezřetně ke mně přistupoval. Mučadon a Mučača celý souboj mlčky pozorovali. Usmál jsem se na něj a vší silou jsem po něm mrštil nožem. Zabodl se mu do břicha a on se krvácející svalil na zem. Už jsem se radoval z vítězství, když tu Mučadon vytasil kord a zahleděl se na mě. To byl ale divný ředitel továrny, raději riskoval svůj život, než aby nechal jednoho bezvýznamného otroka plavat. Řekl jsem si, že to s ním skoncuju stejně jako s jeho stráží, ale pak mi došlo, že nejsem ozbrojen! Instinktivně jsem se rozhlédl, ale nic co by se dalo použít tu nebylo. Ten poslední strážce ležel příliš daleko a jeho zbraně ještě dál. Odhodlal jsem se k poslednímu pokusu přežít. Využil jsem toho něco málo místa co mi tam zbylo pro rozeběh a pak jsem se levou nohou ze všech sil odrazil. Letěl jsem neuvěřitelně dlouho. Už to vypadalo, že tam doskočím, ale pak jsem začal ztrácet výšku a klesat. Konečky prstů jsem se zachytil protější střechy. Pokusil jsem se přitáhnout, ale byl jsem příliš zesláblý. Ze statku nalevo ode mě se ozývaly jakési výkřiky a dupot, ale to bylo to poslední na co jsem teď myslel. Podíval jsem se dolů, ale vypadalo to beznadějně. Pak ze strany za mnou, kde stáli Mučadon s Mučačou přilétl vržený nůž. Zabodl se do střechy přímo mezi mé prsty, kterými jsem svíral to poslední, co mě dělilo od smrti. Znovu jsem se zkusil vzepřít, teď už se mi to podařilo. Vyhoupl jsem se na střechu domu. Tryskem jsem se rozeběhl dál. Mučača ani Mučadon se mezeru mezi domy nepokusili přeskočit, tak museli zase slézt. Teď už jsem neměl nikoho bezprostředně v patách. Trochu jsem si oddychl a pak jsem po schodech sešel dolů a ztratil se v davu. Svůj zelený plášť jsem si vzal naruby, kde byl tmavě hnědý abych nebyl poznat. Unikl jsem!

 

#Muhara 7

 

[V]Část sedmá-setkání[V]

 

[B]N[B]ezpomalil jsem. Už jsem sice nemohl, ale ten pocit, že mě zase doženou mě hnal stále dopředu. Několikrát jsem zakličkoval mezi ulicemi a pak se o zeď jedné zapadlé slepé uličky svezl na zem a vydechl si. Po pěti minutách odpočinku jsem zase vstal. Vykoukl jsem a ke svému nepotěšení zjistil, že je po mě pátráno. Ulicí běhali spousty zakuklenců a hledali mě. Nechápal jsem proč, nebyl jsem přece důležitý. Zkusil jsem zapadnout do davu, tentokrát jsem ale takové štěstí neměl. Jeden z těch podivných zakuklenců v černo-stříbrném mě zpozoroval a hned zavolal na ostatní. „Tady je!“ znělo mi v uších ještě chvilku na to. Rozeběhl jsem se dál a doufal, že moje cesta nebude zahrazena. Měl jsem štěstí a vběhl do menší nefrekventované uličky. Za mnou běžel hotový dav rozzuřenců. Uvědomil jsem si, že na střeše budu mít asi větší možnost uniknout a tak jsem po schodech vně jedné budovy vyběhl nahoru. Běžel jsem po střechách pořád pryč od nich, až jsem zase z jednoho statku napravo ode mě uslyšel podivný řev a když jsem přeskočil na další střechu, zjistil jsem, že mi někdo běží zprava do cesty. V ruce měl meč, byl v otrhaném plášti a za ním vylézal na střechu rozzuřený dav jako za mnou. Málem jsme do sebe vrazili. Až teď mi došlo, kdo je to vlastně zač.

 

[B]M[B]uhajfa! Na pozdrav jsem zvedl ruku, on mi pozdrav opětoval a běželi jsme vedle sebe. „Co tu děláš“ zeptal jsem se ho za běhu. „To samý co ty, utíkám“ odpověděl ve spěchu. Pak jakoby se situace opakovala z minulého útěku. Před námi se otevřela škvíra mezi domy, široká možná čtyři až pět metrů. Muhajfa se ani nezastavil a s rezervou ji přeskočil. Chtěl jsem udělat to samé, ale pak mi došlo, že je to příliš daleko. Neskočil bych to. „Dělej doháje, já tě chytnu!“ zařval Muhajfa a připravil se na okraj druhé střechy. Zrychlil jsem tedy znova s odhodláním to risknout. Už jsem našlapoval na pravou nohu, ze které se většinou odrážím. Pak mi ramenem projela bolest. Palčivá a rychlá. Chtěl jsem zastavit, ale setrvačnost hrála proti mně a tak jsem spadl dolů do propasti mezi domy. Tam na mě žádný vůz se senem jako minule nečekal. Spadl jsem na nohy, které ošklivě zabolely a křuply a hned následoval i pád na kolena a ruce. Až teď jsem měl čas věnovat pozornost svému rameni. Měl jsem v něm zaseknutý nůž. Naštěstí ne zabodnutý, jen čepel se vrazila do kůže a do svalu, do kostí už ne. Vytáhl jsem ho a otřel z něj i ze svých zad krev. Bolelo to, ale ne až tak. Pak jsem měl čas věnovat se svým nohám. Pravá noha mi nepříjemně otékala a bolela. Levá byla v pořádku. Zkusil jsem s raněnou nohou hnout. Šlo to, zlomená nebyla, ale bolela. Namáhavě jsem si stoupl. Ti, jež mě honili si pochopitelně netroufli skočit za mnou a tak museli oklikou slézat po schodech. Začal jsem kulhat směrem dopředu, abych se setkal s Muhajfou.

 

[B]P[B]o několika minutách s pronásledovateli v patách se mi to povedlo. Na střeše domu jsem se potkal s Muhajfou. Všiml si mého zranění a navrhl, abychom se pronásledovatelům postavili čelem, přinejmenším je tím překvapíme. Pochopitelně jsem souhlasil a začal si protahovat ruce. Sevřel jsem jílec meče a několikrát s ním zatočil nad hlavou, abych si uvolnil zápěstí. Muhajfa se zhluboka nadechl a stejně zhluboka vydechl a začal vymýšlet plán. „Až sem vylezou, pár jich pobijeme a pak jako rukojmí vezmeme tu holku nebo toho vousáče, dobře?“ navrhl mi. Souhlasil jsem s jeho plánem. Za necelou půlminutu se po schodech nahoru vyřítila skupinka lidí. Čtyři zakuklenci, devět náhodných kolemjdoucích s touhou získat odměnu za uprchlé otroky vyzbrojené improvizovanými zbraněmi, Mučača a Mučadon. Překvapilo je, že zde stojíme a neutíkáme. Muhajfa se s řevem vyřítil dopředu a mečel čistě usekl hlavu jednomu civilistovi vyzbrojenému krátkým nožem. Jeho bezvládné tělo s žuchnutím spadlo ze střechy a ostatní se na sebe podívali. První se z jejich řad vyřítil jakýsi zakuklenec s obouručním mečem a hnal se přímo na Muhajfu, který se vyhnul jeho prvnímu úderu a začal s ním zápasit. Hned na to se zmobilizovali všichni ostatní a vrhnuli se na nás. Mučadon taky, Mučača stála v pozadí a pozorovala souboj. Natáhl jsem meč před sebe a odrazil široký úder vidlemi, který jsem oplatil seknutím do ruky. Pak po mě jeden zakuklenec udeřil ze strany pěstí, já se skrčil a převalil se dozadu. Tím jsem získal trochu času. Sekl jsem vší silou naslepo dopředu, ale moje rána byla zblokována. Muhajfa si zatím vedl dobře, přinejmenším stále žil. Nepřátelé se mě pokusili obklíčit a v tom jsem spatřil svojí příležitost. Nechal jsem je a pak jsem se rychle vyřítil směrem k Mučače. Muže, který mi stál v cestě jsem probodl, ale můj meč mi uvízl někde v jeho těle. Neměl jsem čas ho vytahovat, běžel jsem rychle dál a nůž si vzal do pravé ruky. Zprava se na mě vyřítil Mučadon a sekl po mě zeširoka. Uhnul jsem vlevo mimo jeho dosah, ale sekl mě do předloktí. Špička meče mi projela kůží spolu s bolestí a s výkřikem jsem upustil nůž. Ale nezastavil jsem se. Mučača jakoby poznala co se chystám udělat, vzala nůž a mrštila s ním po mě. Letěl mi přímo směrem na hlavu. Vztáhl jsem na něj rychle ruku a chytil ho za rukojeť. Byl jsem necelý metr od Mučačy. Byla mým chycením jejího nože tak ohromená, že se dál nestihla bránit a než se zmohla na jakýkoliv odpor, pevně jsem jí držel ruce za zády a nůž pod krkem. „Nechte ho bejt!“ zařval jsem na hlouček lidí bojujících s Muhajfou. „Nebo jí podříznu!“. Všichni zanechali souboje a otočili se na mě. Muhajfa toho využil a sebral ze země další meč. „Nech jí bejt a dám vám náskok“ řekl Mučadon. „Dobře, ale dáš nám náskok a všechny zbraně“ odpověděl jsem. Mučadon kývl a všichni položili zbraně. Pak se stalo něco nečekaného. Mučača mě vši silou udeřila loktem do břicha a já jí pustil spolu s nožem a přepadl přes okraj střechy. Pokusil jsem se něčeho chytit a povedlo se to – chytil jsem se Mučačiny nohy, kterou jsem s sebou strhl dolů. Hned nahoře mě a Mučaču něco chytilo ve vzduchu a táhlo nahoru. Byl to Muhajfa, který stál na okraji střechy a snažil se nás „kouzlem“ vytáhnout nahoru. Byl jsem nahoře dřív než Mučača, rychle jsem vylezl, chopil se nože a poděkoval Muhajfovi, který akorát vytáhl Mučaču. Mučadon spěchal pomoci vylézt nahoru Mučače a naši pronásledovatelé mu buďto pomáhali nebo se nás chystali zavraždit. Muhajfa udělal další nečekanou věc. Rozmáchl se svými meči a zabil hned dva zcela nepřipravené Mučaie. Pak ty dva meče vrazil do dalších dvou Mučaiů a kouzlem srazil dolů jednoho zakuklence. Já jsem neváhal a mrštil nůž po druhém zakuklenci. Ten se vyhnul do strany a nůž neomylně zasáhl Mučadona do břicha. Ten spadl na zem a pokusil se vyndat si nůž. Nedařilo se mu to. Umíral. Mučača to zpozorovala a sebrala poblíž ležící obouruční meč. Celá vzteklá se na mě rozeběhla. Muhajfa zatím likvidoval přeživší nepřipravené Mučaie. Nebyl jsem ozbrojen, tak jsem začal couvat. Mučača mě brzy dohnala a pokusila se mi setnout hlavu. Letmo jsem se skrčil a pokusil se o protiúder. Zlehka jsem ji udeřil do ramene pěstí, ale snad to ani nezpozorovala. Pokusila se mě diagonálně přeseknout na dvě části. Tomu už se nešlo vyhnout tak jsem ustoupil a ona mečem udeřila do země. Ten jí vypadl z ruky a odletěl dolů ze střechy. Chytil jsem ji pod krkem. „Já ho nechtěl zabít, je mi to líto“ pošeptal jsem jí do ucha. Celou dobu jí tekly slzy. Už neměla dost síly se zmáhat na úder, tak se mi vytrhla a utíkala zpět k umírajícímu Mučadonovi. Křikl jsem na Muhajfu a začali jsme utíkat po schodech dolů. Muhajfa mezitím pokosil všechny nepřátele a chystal se dorazit Mučadona. „Mám zabít jeho a tu holku?“ houkl na mě. „ne, nech je bejt a pojď“. Odpověděl jsem mu. Za normálních okolností bych byl spíše pro vyhlazení všech pronásledovatelů, ale z nepochopitelných důvodů jsem nechtěl, aby Mučača zemřela. Zanechali jsme za sebou vzlykající Mučaču a kvanta mrtvých těl a běželi dolů po schodech. „Muharo, já tě zabiju! Přísahám!“ Řvala za mnou Mučača, když jsem utíkal.

 

#Muhara 8

 

[V]Část osmá-Velký Mučai[V]

 

[B]S[B]eběhli jsme po schodech. Dole už jsme neutíkali, nýbrž jenom šli. Ještě by jsme byli nápadní. Už jsme stejně všechny pronásledovatele svými nadlidskými výkony zlikvidovali, až na Mučaču, která nás zrovna nepronásledovala. Schovali jsme zkrvavené zbraně pod pláště a začali si regenerovat rány. Nikdo z nás nebyl vážně zraněn. Ubírali jsme se po úzké ulici stále dopředu. Pak jsme našli přesně to, co jsme nevědomky v hloubi duše hledali. Na drobném náměstíčku stála mapa. Prodrali jsme se davem Mučaiů stojících na náměstí a přišli až k mapě. Nahoře poblíž hor, ve kterých má Muhagin pevnost a byla značka „stojíte zde“. Začali jsme zkoumat kudy by jsme se měli ubírat a vymýšlet cestu zpět domů.

„Věděli jsme, že zamíříte sem“ řekl chladným hlasem muž stojící nalevo ode mě. Byl zahalený do černého pláště a prohlížel si mapu, nebo to alespoň tak dělal.

„Kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe.

On luskl a kolem nás se shromáždila nespočetná kupa lidí. Všichni si ze sebe shodili civilní oblečení, pod kterým měli brnění a tasili zbraně.

„Já jsem Muweon“ odpověděl prostě.

 

[B]P[B]ak se ke mně otočil. Do obličeje mu stále nebylo vidět. Muhajfa si zatím vytasil meč a zkoumal možná dobrých padesát ozbrojenců.

„Vzdejte se a pojďte se mnou“. Pravil muž, který sám sebe nazýval Muweonem.

„Ani mě nehne, radši chcípnu“ zařval Muhajfa. Napadl ho asi podobný plán jako předtím – rukojmí. Rozeběhl se k Muweonovi s mečem v ruce. Chtěl jsem ho podpořit, ale než jsem stihl cokoliv udělat, Muhajfa se vznesl do vzduchu. Muweon jen luskl prsty a Muhajfův plášť vzplanul. Pak se Muhajfa snesl k zemi, oheň kterým hořel vyhasnul a Muhajfa upadl do bezvědomí. Vytasil jsem meč, který mi ale účinkem Muweonovy magie vypadl z ruky a shořel. Položil jsem nůž na zem a zvedl ruce. Ozbrojenci mě obestoupili a svázali ruce za zády tuhými řemeny. Začali mě i s Muhajfou vléct někam neznámo kam do centra města. Za dobrou hodinku soukání se v poutech nás přivedli před honosný dům, vlastně to byl spíš zámek. Zatáhli nás dovnitř. Zámek měl čtyři patra a dvě velké věže s vyhlídkou. Kolem dokola byl vysoký železný plot a všude spousta stráží. Když jsme vešli dovnitř, interiér byl ještě luxusnější. Odvlekli nás do místnosti ve třetím patře. Muhajfu, který byl stále v bezvědomí zase odvlekli někam jinam a mě nabídli, ať se posadím na židli. Udělal jsem tak. Pak zavřeli dveře. Spolu se mnou v místnosti zůstal Muweon, s tváří stále zakrytou kapucí a jakýmsi neprůhledným stínem. I když v místnosti bylo světlo a Muweon měl kapuci sotva na čelo, nebylo mu do tváře vidět, jakoby žádnou neměl. U dveří stáli dvě stráže vyzbrojené dlouhými meči. Muweon se také posadil.

„Víš, proč jsme tě sem přivedli?“ zeptal se mě.

„Protože jsem Muhai a chcete ze mě dostat informace?“ odpověděl jsem.

„Ne, to ne. Tvé informace o umístění Muhaginovy pevnosti už stejně máme a nic jiného nevíš. Jsi tu kvůli něčemu docela jinému.“ řekl.

 

[B]N[B]evěděl jsem vůbec o co mu jde, až pak mi to došlo. Zabil jsem přece Mučadona! To bude asi ono, ale co s tím chtějí oni dělat?

„Jsem tu, protože jsem zabil Mučadona? Zeptal jsem se.

„Ne, to také ne. Ten starý blázen si to zasloužil. Půjčili jsme mu ho a on tě skoro nechal zdrhnout, hlupák jeden stará.“ odpověděl mi.

Pak konečně přestal pokládat otázky a začal vysvětlovat.

„Mohli jsme tě zabít, ale nezabili, protože víme, že nám budeš ještě relativně dost užitečný. Teda alespoň náš pán si to myslí. Neví se jak, ale předpokládám, že nám budeš užitečnější živý než mrtvý. Aby toho náš pán zjistil víc, musel by tě vidět a o to mi taky přesně jde.“ pronesl svým monotónním hlasem.

„Jaký váš pán?“ zeptal jsem se nesměle. „A co se mnou bude, až to zjistí.

„Náš pán, Velký Mučai jak ho znáte vy Muhaiové. Velký vůdce a učitel našeho národa, Muhaginův bratr.“ odpověděl.

„A co s tebou bude, až to zjistí? To záleží na tom co zjistí, taky může zjistit, že se mýlil a pak tě hned zabijeme“. Z toho jsem teda valnou radost neměl. Pak mě stráže chytili a vlekli pryč. Nebránil jsem se, šel jsem dobrovolně. Pak jsem si vzpomněl. „Co bude s Muhajfou?“ křikl jsem na Muweona (měl mimochodem legrační jméno, byl to Mučai a jeho jméno nezačínalo na Muča, toho museli mít rodiče tedy dost málo rádi, ale netroufl jsem si o tom mluvit, ještě by mi něco udělal).

„Muhajfa? To je ten druhej? Jo, toho zabijeme“ křikl na mě přes dveře a lehce se zasmál.

 

[B]P[B]okusil jsem se vykroutit se strážím, ale nešlo to. Odtáhli mě pryč ze zámku do jiného sídla. Ještě podstatně bohatšího. Byl to obrovský palác, většina zdí byla pozlacená a všude byly rozvěšeny obrovské obrazy. Bylo tu přítmí a nepůsobilo to tu ani trochu sympaticky. Všude bylo ticho a naše kroky se odrážely od zdí a zase zpět k nám. Byl tu černý koberec. Došli jsme až nahoru do vysoké věže po mramorových schodech. Otevřeli jsme zdobené dubové dveře a vstoupili dovnitř. Byla tu možná třicet metrů dlouhá místnost. Na druhé straně bylo velké okno se zataženými závěsy. Před oknem byl stůl a za ním křeslo, nebo spíš trůn. Ke stolu vedl koberec po jehož stranách stálo dvacet vojáků, všichni v černo - stříbrném a s dlouhými meči. Na trůně seděl jakýsi muž. Byl oblečen v černém a skrze tmu mu nebylo vidět do tváře. Na hlavě měl něco jako korunu a na trůnu mu visel meč. Zamrazilo mě v kostech. Celé to tu působilo nepříjemně a strašidelně. Stráže mě strčili ať jdu dál, uklonili se a odešli. Šel jsem nesměle po koberci směrem k trůnu. Přišel jsem až těsně před stůl za kterým trůn stál a podíval se na Velkého Mučaie. Byl nízký, ne moc silný a měl zcela bílou kůži. Oči měl černé a v tváři ostré rysy. Byl vyhublý. Vlasy měl černé, rovné, spíše delší. Na hlavě měl korunu z jakési bílé látky zapletenou do složitých tvarů a na krku se mu houpala černá půlka amuletu na masivním řetězu. Jeho pohled byl zcela nemilosrdný a koukal se přímo na mě.

„Ty jsi Muhara!?“ zařval na mě naplno.

„Ano“ odpověděl jsem mu potichu.

Na stole mu ležela křišťálová koule na stojanu z kostí, velká černá kniha a nůž.

„Nastav ruku“ šeptl mi potom. Lekl jsem se. Co mi chce udělat? „Doháje tu ruku!!!!“ zařval na mě zplna hrdla. Nesměle jsem směrem k němu vztáhl pravici. Nůž sám vzlétl ze stolu a sekl mě do žíly na ruce. Vykřikl jsem, bolelo to. Pak mi bleskovým pohybem ruky chytil tu mojí a držel jí nad knihou. Když moje krev pokapala knihu, pustil mi ruku a rána se na ní okamžitě zahojila. Knihou projel blesk a Velký Mučai jí otevřel. Pak chvíli četl.

„Kdo je to Muhala!!?“ zaječel na mě svým neúprosným hlasem, z nějž bylo cítit zlo a vztek.

„M-m-m- můj děda“ odpověděl jsem nesměle.

„A kde je!!!?" zječel na mě.

„Nevím“ odpověděl jsem polohlasně.

„Řekni mi to!!! Koukej mi to říct!!!“ Začal nelidsky ječet. Jeho hlas se ozýval všude okolo.

 

[B]D[B]oteď nehybně seděl na židli, teď se ale odrazil rukama od opěrátek židle, vymrštil se, přeskočil stůl a než jsem stihl zareagovat, kopl mě do hrudi. Odlétl jsem možná deset metrů, dopadl na zem a převalil se do kotoulu vzad. On se odrazil od stolu a skočil až ke mně. Dopadl na mě a bolestivě mě povalil na záda. Každý jeho dotek příšerně bolel a vysával ze mě život. Pak dal ukazováček a prostředníček s dlouhými rudými nehty k sobě, ostatní prsty schoval do dlaně. Jeho prsty zazářily a přitiskl mi je na krk. Bolelo to. Bolest a čisté zlo, které stálo, nebo spíš klečelo nade mnou mě přinutilo zavřít oči. Viděl jsem černou půlku amuletu, všude tmu a dokola se opakoval jeho hlas.

„Řekni to!!!! Kde je?!!“. Ozývalo se mi v uších.

„Ne – ne – já nevím“ vykoktal jsem ze sebe.

Pak ještě přiostřil a začal vyhrožovat. „Zabiju tě, zničím tě, roztrhám tě na malý kousky, vytrhám ti vnitřnosti nohou a narvu zpátky rukou!!!!“ řval na mě neustále.

„Já nevím“ řekl jsem popravdě. Ještě trochu zesílil.

„A kde alespoň myslíš, že je!!?“ ozývalo se mi v hlavě.

„V naší vesnici, tam na jihu“ odpověděl jsem.

Cítil jsem, jak se mi had v jeho mysli vkrádá do mé. Snažil jsem se bránit se, ale nešlo to. Sám jsem si vzpomínal na všechno, co jsem o Muhalovi věděl a vzpomínky se mi ztrácely před očima. Pak všechno ustalo a já otevřel oči. Rychle jsem dýchal a koukal stále do neúprosných očí Velkého Mučaie.

„Děkuji ti pěkně“ řekl posměšně.

„Co s ním chcete udělat? Zeptal jsem se ho.

 

[B]Z[B]ačal se nenávistně šklebit a smát. „Vyrvu mu srdce, utrhám mu končetiny a roztrhám mu břicho.“ pronesl posměšně a nenávistně. Neměl jsem sílu mu odporovat, ani bych to nijak nedokázal. Pak skočil salto dozadu a hladce usedl na své místo. Vstal jsem a přišel zpět k němu.

„A co bude teď se mnou?“ zeptal jsem se nesměle. Velký Mučai se zasmál svým odporným hlasem. „Teď vypadni, nebo tě roztrhám na malinkatý kousky. A ať tě ani nenapadne se někdy vidět s Mučačou!“ zařval na mě nemilostně a pak se uvelebil v křesle. Dal nohy na stůl a ukázal na dveře. Byl jsem trochu zmatený, dost jsem přemýšlel o tom, co se teď stalo. Vyšel jsem ze dveří. Vedle mě šly stráže a hlídali abych neutekl. Byli čtyři, zbylí zůstali u Velkého Mučaie. Pak jsem si vzpomněl, že musím zachránit Muhajfu. Když jsme byli v přízemí, zahlédl jsem oknem Dva muže vedoucí Muhajfu už při vědomí kamsi pryč. Nečekal jsem ani půl vteřiny. Strčil jsem vší silou do strážce, který vypadal nejnebezpečněji. Ten to zcela nečekal a přepadl na záda. Nemohl vstát, tížilo ho masivní brnění. Sebral jsem mu meč a rozmáchl se po dalším Mučaiovi. Ten překvapivě rychle uskočil a všichni tři tasili meče. Neměl jsem čas, chuť ani prostředky je zmalovat, tak jsem se rozeběhl k oknu, za kterým byl Muhajfa a skočil. Sklo mě ani nepořezalo a už jsem stál venku. Když mě Muhajfa spatřil, dal pěstí jednomu za strážců a natáhl ruku směrem ke mně. Hodil jsem mu meč a on hladce probodl druhého Mučaie. Začali jsme utíkat k vratům. Mučaiové nás sice pronásledovali, ale nevypadalo to, že jim na nás nějak záleží. V klidu jsme přišli zpět na náměstí s mapou a vydali se směrem k Muhaginově pevnosti

 

#Muhara 9

 

[V]Část devátá-Král[V]

[B]O[B]pustili jsme město a šli neznámou krajinou směrem asi na sever do hor. Neměli jsme s sebou zásoby jídla a vody ani oblečení, ve kterém by nám nebyla zima. Šlo se nám značně nepohodlně. Jedli jsme jen to, co jsme našli nebo ulovili a pili jen vodu z potoků. Za pár dní jsme našli pěšinu a šli po ní. Muhajfa našel na větvičce u pěšiny kousek černého pláště, takového, jako nosí Mučaiové. Pravděpodobně nás tudy nesli. Mezitím jsme si povídali kdo se jak měl a co se stalo se zbytkem Muhaiů co s námi byli. Dozvěděl jsem se, že Muhajfu někdo omráčil asi deset sekund po mém probodnutí a že toho neví o moc víc jak já. Když upadl do bezvědomí, naši lehce vyhrávali, ale ztráty byly těžké. Po pár dnech jsme se dostali na paseku, kde se bojovalo. Supi a hyeny si dali práci s odklízením mrtvol, jinak tady ale všichni zůstali. Procházeli jsme se kolem mrtvých těl a hledali jsme někoho, koho jsme znali. Nikdo známý tady ale neležel a tak jsme se vydali k Muhaginově pevnosti. Našli jsme ji docela rychle. Z komína se kouřilo, takže v ní stále někdo byl. Přišli jsme ke vratům a Muhajfa zaklepal. Dveře se otevřely a mi vstoupili dovnitř.

„Muharo, Muhajfo! Věděl jsem, že se vrátíte“ pravil Muhagin sedící na svém křesle jako vždy naproti dveřím a popíjející vodu.

 

[B]N[B]ěco se tu ale změnilo. Stěny byly vymalovány a všude bylo živo. Nehořelo tu pár svíček jako minule, ale u stropu byl velký lustr. Všude tu chodili sem a tam spousty různých Muhaiů, civilistů i vojáků. Přišli jsme k Muhaginovi. Měl kolem očí zavázanou bílou pásku a byl plešatý, jinak to byl ale stále on. „Co se vám stalo, mistře?“ zeptal jsem se ho.

„Při boji jsem přišel o oči“ odpověděl prostě. „Utíkal jsem a zavadil o větvičku s trny, která mi vypíchla oko. O druhé jsem přišel při pádu. Narazil jsem si ho na pařez“ odpověděl s úsměvem. Nechtělo se mi věřit, že mistr Muhagin je takový nemotora, ale stále to bylo možnější, než že si dělá legraci. To nikdy nedělal. Ještě ten den jsem mu vyprávěl o Velkém Mučaiovi, o Muweonovi, Mučadonovi a Mučače.

„Vážně Velký Mučai ani nenaznačil, jak jim máš být užitečný?“ zeptal se.

„Ne“ odpověděl jsem mu. Zeptal jsem se ho, jestli to neví on, ale nevěděl. Pak jsem si vybavil, že Velký Mučai naznačil něco jako, že jsou s Muhaginem bratři. Zeptal jsem se ho na to.

„Ano, je to tak.“ pronesl. „Oba žijeme už přes devět set let a vedeme své národy proti sobě. Kvůli amuletu. Já mám jednu půlku a on má druhou. A to nedělá dobrotu. Pak jsem se ho zeptal na Muweona, co je to zač. Bylo zvláštní, že si dokázal stínem zakrýt tvář a ovládal i magii vzduchu, která je pro Mučaie skoro nenaučitelná.

„On není Mučai“, vyvedl mě z omylu Muhagin. „Je skoro stejně starý jako já nebo Velký Mučai. Táhne to tak nějak zvláštně. Připojí se vždy na stranu, která vyhrává. Není ani Muhai ani Mučai, proto ovládá bezproblémově všechny druhy nejrůznější magie. Není ani živý, ani mrtvý. Kdysi dávno sice zemřel, ale síla amuletu ho vrátila zpět na svět. Ani spojený amulet ale nemá takovou sílu, aby někomu dal tělo.“ vysvětlil mi.

„On tedy vlastně nemá tělo?“ zeptal jsem se mistra. „Nemá tělo, je to jen duch. Nenech se tím ale zmást! Je mnohem mocnější než by si mnohý smrtelník kdy dovedl představit. Přesvědčením není ani dobrý, ani zlý. Uvítal bych ho, kdyby se k nám přidal, dělal by nám dobrou posilu.“ odpověděl dlouze.

„A jakto, že je tak silný, když ani nemá tělo?“ zeptal jsem se ho.

„Protože pohlédl kdysi dávno na spojený amulet, který mu dal neskutečnou moc. Vlastně Muweon není postava ani osoba. Možná by se dal kategorizovat jako bytost. Amulet mu dal sílu, ale i poslání. Jeho životním úkolem je držet válku a nechávat amulet osudu rozpůlený.“

 

[B]P[B]ak jsem se ho zeptal, jak je možné, že znal naše jména ještě před tím, než jsme promluvili, když je slepý.

„Poslední dobou mi zrak stejně už moc nesloužil, proto tu bylo jen pár svíček a přítmí, aby mi oči ještě chvilku sloužili. Stejně jsem si ale přivykl všechno dělat i bez očí.“ vysvětlil.

„A jaktože Velký mučai, když je stejně starý jako vy vidí dobře a vypadá mnohem mladší?“ zeptal jsem se zase.

„Díky lektvarům, které vyráběl Mučadon ve své továrně. Mučadon byl šlechtic, který tě měl se svou skupinou za úkol přivést.“.

To jsem netušil, že jsem tak důležitý pro Mučaie, dost mě to překvapilo. Pak Muhagin luskl a přiběhl nějaký mladý páže.

„Ten meč“ rozkázal Muhagin. Páže odešel, hned se zase vrátil a podal mi Surisagamu. Ještě si k tomu tak hezky poklekl a sklonil hlavu, až mě to skoro dojalo. Vzal jsem jí a poděkoval.

„Příště si jí líp chraň. Našli jsme jí ležet v trávě na bojišti potom co tě odtáhli“ pravil můj slepý mistr. Poděkoval jsem mu. Zvědavost mě nenechala jen tak stát a tak jsem se začal vyptávat. „Mistře, jak jste ale přišel o vlasy a proč je tu najednou tolik lidí?“ zeptal jsem se. Muhagin si povzdechl.

„Věděl jsem, že se zeptáš“ řekl skoro smutně. „Vlasy jsem si ostříhal sám, protože jsem tehdá po dlouhé době vyšel na světlo a všiml si, že je mám šedivé (už je měl šedivé víc jak tři sta let!) a ty lidi sem šli sami, připojí se k nám na cestě do města.“ vysvětlil, i když jsem z toho moc nepochopil. „My někam půjdeme?“ zeptal jsem se jako hlupák.

„Ano, půjdeme do královského města, kde se král nechá znovu korunovat. Spory s Mučai přerostly přes určitou mez a bez krále Muhaiů a centralizace to dál nepůjde.“ řekl.

„A kdo bude ten král Muhaiů a kde leží to město? Ptal jsem se dál.

„Víš, já jsem právoplatný král všech Muhaiů a to město leží daleko na západě, u moře“.

 

[B]T[B]o mě docela vzalo. Starý mistr Muhagin byl králem všech Muhaiů! Pak jsem se ho zeptal, jestli se Velký Mučai také nechá korunovat králem Mučaiů. Odpověděl, že pochopitelně ano. „Mučaiové nepřipustí, abychom byli centralizovaní a oni ne. Budou s námi dál válčit a co hůř, nebudou sami, mají spojence. Spousty spojenců. Naštěstí ještě nedorazili na naši zem, ale oni přijdou a až přijdou, bude to stát doopravdy zato“ pronesl potom tiše.

„Kdo jsou ti jejich spojenci?“ zeptal jsem se.

„Démoni, všelijaké zrůdy žijící předaleko od naší země na východ. Není jisté, že dorazí. Ale docela bych se divil, kdyby nedorazili.“ řekl vážně.

Pak jsem se s ním rozloučil a odešel spát zase do své obvyklé postele po dlouhé době cestování. Dlouho do noci mi vrtaly hlavou události posledních pár dnů. Muhagin jako král, neznámí démoni z východu, kteří nás přijedou zničit a hlavně Mučača. Proč se k ní nemám přibližovat? A proč jsem jí nezabil, když přísahala, že ona mě zabije? Splní to? Uvidím jí ještě? Bylo to zvláštní, ale nedokázal jsem si popsat pouto spojující mě a Mučaču. Nenávidíme se, přinejmenším ona mě a přesto se nemáme sejít a nechceme si ublížit. Kdyby mi ona chtěla ublížit, byla by mě tehdy na té střeše tím obouručákem snadno zabila. Bylo to nepochopitelné. Usnul jsem až pozdě, netušící co mě čeká v budoucnu. Kdybych to věděl, asi bych se zamkl někam do sklepa a zapomenul na všechen svět kolem sebe...

 

#Muhara 10

 

[V]Část desátá – Mučarix[V]

 

[B]R[B]áno jsem se vzbudil odporně pozdě. Vstal jsem a hned po snídani se stavil za Muhaginem. Seděl tam jako vždy – v hale na svém trůně pod oknem proti dveřím. Byl oblečen do královského hermelínu a měl ostříhané vousy. Pozdravil jsem ho, on mi pozdrav letmo opětoval. Celý den jsem strávil povídáním si s ostatními cvičenci o tom, co se nám s Muhajfou stalo. Pak z nepochopitelných důvodů Muhagin zavelel sbalit si věci a rychle se přichystat k odchodu. Celá pevnost byla vyklizena během pár minut. Vzali jsme kočár tažený dvěma koňmi – jedinými, co tu v pevnosti byli – a vydali se rychle pryč. Cestou jsme se vyptávali Muhagina, co se děje. „Ví, kde jsme a pokusí se nás všechny zabít. Velký Mučai vyslal stovky Mučaiů jen proto, aby mě zabili, ukradli mi moji půlku amuletu a tebe pravděpodobně odvedli za Velkým Mučaiem.“ Ta představa se mi nelíbila, tak jsem raději přidal do kroku. Už dlouho jsem si ale lámal marně hlavu s jednou věcí. Nedalo mi to a zeptal jsem se Muhagina, jak je to s těma dvěma půlkama amuletu. Muhagin si odkašlal a pak začal vyprávět. „Kdysi příšerně dávno byl amulet, byl spojený a lidé se měli dobře. Pak ho ale někdo rozpojil, neví se kdo a neví se proč, když se tou dobou všichni měli díky němu dobře, ale na tom ani nesejde. Jednu půlku jsem dostal já, náčelník jednoho z tehdá žijících kmenů a druhý můj bratr – Velký Mučai. Od té doby je tady na zemi trvalá válka. Válčí v ní nesčetná množství Muhaiů a Mučaiů. A k tomu amulet sám povolává nejrůznější příšery a stvoření z dalekých krajů i jiných světů, které se ho nesnaží spojit, ale získat ho a s ním i moc, kterou má. Amulet musí být spojen, ale ne jen tak. Kdyby ho spojil Velký Mučai, udělal by peklo na zemi. Kdysi jsme oba dva byli dobří, ale černá půlka amuletu umí rozsévat jen zlo, zatímco bílá dobro. Amulet osudu může být nástrojem míru i teroru, záleží jenom na tom, které ze spojených půlek dá uživatel přednost.“ vysvětlil král.

 

[B]V[B]ěděl jsem, že na jih od nás jsou statisíce dalších Muhaiů a Mučaiů, kteří žijí víceméně v míru mezi sebou, dokonce spolu bydlí ve městech a tady na severu je situace horší, Muhaiové a Mučaiové se na potkání zabíjí a vedou proti sobě výpravy, ale kdyby se do války zapojil i jih, jak Muhagin naznačil, že se stane... a k tomu ty démoni. Viděl jsem pár mrtvých démonů vystavěných u dědy v domě a nechtěl bych se s nimi setkat, když ještě žili. A pak ještě ti útočníci z cizích světů, co vidíme v noci na obloze. Neměl jsem chuť se Muhagina dál vyptávat na to, co jsou zač, ale věděl jsem, že z toho nic dobrého koukat nebude. Pochodovali jsme dál a když jsme se dostali na kopec naproti od pevnosti, uviděli jsme jak se z místa, kde stála pevnost valí kouř. Všichni jsme se ani nehnuli a chvíli zmlkli a poslouchali. Byl slyšet dusot tisíců bot, viděli jsme v dálce kopí trčící do vzduchu blížící se k nám a spousty Mučaiů s jediným cílem – zničit nás a získat amulet. Odhodili jsme nepotřebné věci a rozeběhli se. Za běhu jsem se navlékl do kyrysu a nasadil helmu. Surisagamu jsem si odepnul od pasu a přivázal na záda, aby se mi lépe běželo. Z žebřiňáku taženého koňmi jsem si vzal štít, luk a toulec šípů. Věděl jsem, že když, nebo spíš až nás doženou, výsledek stejně nezvrátím, ale přece. Po možná deseti kilometrech jsme měli přestávku. Muhagin si dřepl a přitiskl ucho na zem. Pak vstal. „Vyslali jezdce na koních, musíme značně přidat“. To byla špatná zpráva. Štít, kyrys i přilbu jsem vrátil do žebřiňáku a rozeběhl sprintem na jih spolu s ostatními. Muhagin navzdory svému stáří běžel nejrychleji jako první a všechny nás poháněl. Ti, co už doopravdy nemohli si sedli na žebřiňák a nabírali nové síly. Pak to přišlo. Jeli jsme po pasece a z lesa za námi se vyřítil jeden jezdec. Byl sám – nejrychlejší z Mučaiů. Na sobě měl černý plášť a stříbrnou masku a rukavice. Nebál se nás, i když byl sám a nás bylo bezmála padesát. V ruce držel dlouhé kopí a hnal se přímo na Muhagina. Ten se zastavil a otočil. Byl slepý, ale vsadil bych se, že věděl, co se děje. Pomalu mu vycházel naproti. Mučai jel vší rychlostí s kopím před sebou na Muhagina, připraven ho propíchnout. Až teď mi došlo, že Muhagin sice ví o jezdci, ale nemůže vědět o tom kopí. Rozeběhl jsem se mu na pomoc, ale nestihl jsem to. Jezdec bodl vší silou v trysku po Muhaginovi.

 

[B]T[B]en kopí ale chytil těsně za hrotem do pravé ruky a škubl s ním na stranu. Mučai s křupnutím dopadl na zem a kůň se zastavil. Muhagin ho tam jen tak nechal ležet a sténat nad zlomenými kostmi. Pak Muhagin nasedl na Mučaiova koně. „Pojedu s dovolením napřed sehnat pomoc a zachránit amulet. Z toho, že nevidím si nic nedělejte, do města trefím. Utíkejte co nejrychleji a zachraňte se.“ křikl na nás ze sedla a odjel tryskem. Z toho jsem moc radost neměl, na jednu stranu zachrání amulet, na druhou stranu byl ale naší největší oporou v případě napadení Mučai. Rozeběhli jsme se za ním. Další jezdci byli naštěstí dostatečně vzdálení, abychom se ještě chvíli mohli snažit zachránit.

Zanedlouho nad námi osud vynesl ortel. Běželi jsme lesem a museli kličkovat, aby nás nedostali smrtící šípy. Někteří z nás ztratili trpělivost nebo vytrvalost a pokusili se jezdcům vzdorovat násilím, ti pak ale měli jen málo času uvědomit si, že to byla hloupost. Běžel jsem vepředu, vedle Muhajfy hned za žebřiňákem taženým koňmi. Vedle mě se do kmenů stromů zabodávaly šípy. Slyšel jsem za sebou rychlá kopyta koně jak se blíží, ale nemohl jsem se v tom spěchu otočit. Ještě jsem zrychlil. Nemělo to smysl, kůň byl mnohem rychlejší, ale pokusil jsem se mu prostě utéct. Když už jsem cítil, jak mi dýchá na záda a jak se jezdec připravuje k úderu, který zkoncuje můj život, rychle jsem udělal kotoul do strany a přitom si ze zad bleskovým pohybem serval luk a vytáhl z toulce šíp. Zasazení šípu do tětivy mi netrvalo ani půl vteřiny a hned jsem vystřelil. Měl jsem štěstí, jezdce jsem zasáhl do zad. Luk jsem jen pustil na zem a toulec si odepnul ze zad, aby se mi lépe běželo. Dohnal jsem dohnal Muhajfu a běželi jsme dál. Chvíli na to nás přestali mordovat za běhu a předjeli. Snažili jsme se kličkovat a dostat se z jejich sevření, ale bylo jich moc a nás málo. Obklíčili nás. Jezdci sesedli z koní a zablokovali nám cestu pryč. Vydechnul jsem si a připravil se na boj a následnou smrt. Hledal jsem, kudy bych mohl utéct, ale nešlo to. Bylo nás tu něco přes čtyřicet. Stáli jsme v kruhu v jejímž prostředku byl žebřiňák, který nám kryl záda. Mučaiů bylo možná sto a přijížděli další. Dokonce už začali i přibíhat ti, co neměli koně a přesto stačili našemu tempu. Mučaiové čekali na posily aby nás mohli vyřídit beze ztrát, To jsme nesměli připustit, napadlo mě. Z žebřiňáku jsem si vzal štít a dva nože. Nože jsem si zastrčil do bot a vytáhnul Surisagamu. Pak jsme se rozhodli zkusit útok.

 

[B]V[B]yběhl jsem dopředu. Surisagamu napřáhl a štít dal před sebe. Oheň Surisagamy se rozžehnul do obrovských rozměrů. Udělal jsem poryv větru, tak silný, že tři Mučaie stojící vepředu povalil. Napřáhl jsem Surisagamu před sebe. Vyšlehl z ní obrovský plamen spalující vše přede mnou, včetně Mučaiů. Pak jsem se rozehnal naslepo Surisagamou. Rozbil jsem štít, který mi Mučai dal do cesty a pak jsem bodl. Jeden Mučai se odhodlal a sekl po mě vší silou obouručním mečem. Praštil jsem do jeho letícího meče štítem. Oba celky se srazli, zakousli do sebe a spadli na zem. Ohnal jsem se po něm svým mečem a zasáhl ho. Svalil se na zem. Podíval jsem se po svých spolubojovnících. Vedli jsme si moc dobře, i když jsme všichni věděli, že dlouho vzdorovat nemůžeme. Přiběhl jsem na pomoc Muhajfovi. Stáli jsme zády k sobě a sráželi hordy nepřátel na kolena. Zanedlouho jsme je – i když to zní neuvěřitelně – pobili. Respektivě ty, co sem přijeli jako první. Pak jsme si všimli falangy pěšáků blížících se relativně rychle k nám. Chtěli jsme nasednout na koně zabitých Mučaiů, než jsme tak ale udělali, ze stromu se spustil Mučai. Nebyl jako ostatní. Měl černý plášť prošívaný stříbrem a neměl ani kapuci ani masku. Rukavice i boty měl stejné jako ostatní a to stříbrné. Měl středně dlouhé rozcuchané černé vlasy, černé oči a velmi ostré rysy. Byl relativně hubený, ale velmi svalnatý. Mohlo mu být tak sedmnáct, osmnáct jako mě. Nejblíž jsme od něj byli já s Muhajfou. Oba jsme instinktivně tasili meče a namířili je na něj. On nereagoval a blížil se k nám. Už byl tak daleko, že kdybych ruku prudce natáhl ještě víc, probodl bych ho. Zkusil jsem to. Meč mi ledabyle srazil do strany. Bývali by jsme ho už dávno zabili, ale zaráželo nás, jak se nás nebál. „Vy dva musíte být Muhara a Muhajfa, žejo?“ řekl. Muhajfa přikývl. „Ale to ti může bejt jedno, leda že bys chtěl vědět, kdo že tě to zabil“ dodal. Mučai se ušklíbl. Pak hrozně rychlým pohybem ruky udeřil ze strany do Muhajfova meče a vyrazil mu ho z ruky. Muhajfa se pokusil odporovat, ale nestihl to. Než si uvědomil, co se děje, už mu neznámý Mučai tiskl nůž na krk. Držel ho pevně zezadu. „Vyměnim tady tvýho kámoše za to tvý skvostný párátko“ a pokynul na Surisagamu. Souhlasil jsem s podal jsem mu Surisagamu. Vzal jí za jílec a prohlížel si jí. Prudce zapálil její oheň a pak ho zase nechal klesnout. Prohlížel si jí.

„Teď ho pusť, řekl jsem zvolna“. Zakroutil hlavou. „Říkal jsi, že ho pustíš!“ křikl jsem na něj rozzlobeně.

„Lhal jsem, odpověděl chladně a pomalu podřízl Muhajfovi hrdlo“

 

[B]V[B]ykřikl jsem a pokusil jsem se Muhajfu zachránit. Skočil jsem k nim, ale bylo pozdě. Muhajfa bezvládně spadl k zemi. Zvedl jsem ho a podíval se mu do očí. Čekal jsem, že ještě něco řekne, něco jako „Muharo, sbohem“ nebo tak něco. Neudělal to – byl mrtvý. V očích měl vyděšený výraz a krev z jeho krku mi takla po rukou. Pak jsem se podíval na toho Mučaie, který mě za tu dobu už dávno mohl zabít. Stál tam nade mnou se založenýma rukama. Nesmál se, ani se netvářil smutně. „Ty mizero!“ zařval jsem na něj. Jediným pohybem ruky jsem mu vytrhl Surisagamu. Pustil jsem bezvládného Muhajfu a vztek ve mně rozžhavil Surisagamu do běla. Mučai nezměnil pozici, o něčem usilovně přemýšlel. Pak se usmál a podíval se na mě. Vší silou jsem se rozehnal Surisagamou po něm. On to sice zblokoval nožem, ten mu ale vylétl z ruky. Sekl jsem po něm znovu a on musel couvnout. Pokusil jsem se toho mizeru propíchnout skrz naskrz, ale zase couvl. Zahnal jsem ho až k pahýlu vyvráceného stromu. Nemohl dál couvat, jen tam tak stál a prohlížel si mě. Napřáhl jsem meč s úmyslem zavraždit ho. Pak jsem se zastavil. On nereagoval. Kdybych ho teď zcela chladnokrevně zamordoval, nebyl bych svým způsobem o nic lepší než on. No, to je jedno, stejně ho zabiju. Vztek vyhrál nad solidárností a já jsem bodl před sebe. Meč se zastavil těsně před ním. Zapíchl se do jakési ohnivé poloprůhledné stěny, kterou on rychle přičaroval. Zesílil jsem a špičku meče ještě o něco přiblížil k němu. Koukal jsem se mu přímo do těch jeho nenávistných černých očí. Měl je stejné jako jedna Mučaiská dívka, se kterou jsem se nedávno střetl. Přetlačovali jsme se dál. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Já jsem Mučarix, Mučaiský šlechtic a jeden z upřednostňovaných vojáků velkého Mučaie“ odpověděl vztekle.

„Proč jsi zabil Muhajfu? Vždyť jsem ti dal Surisagamu“ zeptal jsem se pak.

„Protože mám rozkaz vás všechny vykosit, byla to jen lest“ odpověděl zase suše.

„Nebyla to lest, byla to lež!“ namítl jsem vztekle. On se usmál. „Ano, lhal jsem“ připustil. Pak jsem ze vzteku ještě zesílil. Dal jsem všechnu svou sílu do Surisagamy, která jakoby vybouchla a všude kolem začala sršet plameny. Bylo tu hrozné horko. V mžiku jsem prorazil jeho kouzelný štít a bodl dopředu. Jen tak tak uhnul do strany. Setrvačnost mě přinutila zarazit meč až po rukojeť do pahýlu stromu. Toho on využil a kopl mě ze strany. Spadl jsem na zem a převalil se na nohy. Instinktivně jsem zvedl ruce před obličej a jednu nohu dal dopředu. Pomalu jsem se k němu přibližoval. On se narovnal. Jednu ruku vztáhl dopředu a druhou se kryl. Ruka, kterou se kryl spolu s vlasy házela stín na půlku jeho obličeje. Opět jsem v něm rozpoznal rysy Mučači. Na to jsem ale nemyslel. On udeřil první. Vykryl jsem jeho úder a pokusil se ho kopnout do hlavy. On se uhnul a než stihl udělat cokoliv jiného, kopl jsem rychle ještě zdvihnutou nohou podruhé a zasáhl ho do zubů. Spadl na záda a zaklel. Nečekal jsem a skočil do vzduchu. Pokusil jsem se mu dupnutím rozdrtit žebra, převalil se ale do strany a kopl mě do holeně nohy, která dupla naprázdno. Zabolelo to a přinutilo mě to jít k zemi. Hned jsem se ale narovnal. On také. Pak kopl on, směrem mě na hlavu. Jeho nohu jsem chytil a škubl s ní vzhůru. Neudržel rovnováhu a spadl do sedu. Kopl jsem ho do břicha a hned na to do hlavu. Dal ruce před sebe a pokusil se vstát. Kopl jsem ho ještě jednou a od zase spadl. Zase jsem kopl a on to zase schytal a až pak se dokázal převalit dozadu. Tekla mu krev z nosu, z pusy a z čela. Držel se za břicho. Pokusil jsem se ho v takhle omámeném stavu dorazit a udeřil jsem vší silou pěstí do jeho obličeje. Ruku mi chytil oběma svýma a otočil mi ji jednou dokola. Zařval jsem a bolest mě přinutila spadnout k zemi. Ležel jsem na zemi a držel se za zápěstí. Měl jsem ho zlomené a to docela ošklivě. Bolest byla hrozná. Pak mi udělal to samé, co já předtím jemu. Kopl mě do břicha, do hlavy a zase do hlavy. Než jsem se stačil dát na útěk, kopl mě do hlavy ještě jednou. Vstal jsem a zbaběle utíkal. Konečně jsem se stihl porozhlédnout, jak to vypadá s ostatními. Asi pětadvacet se nás ještě drželo naživu. Nepřátel bylo mnoho.

 

[B]P[B]ak mě Mučarix chytil zezadu za krk a začal škrtit.

„Vidíš to, všechny vás pobijeme do jednoho a časem i získáme amulet“ pošeptal mi do ucha. Ohnal jsem se po něm zdravou rukou, ale nešlo to. Už mi docházel dech a já ztrácel vědomí, nebo spíš život. Pak se z lesa ozval lesní roh a začaly vybíhat stovky vojáků. Myslel jsem, že mám vidiny, ale neměl jsem. Mučarix mě pustil, vzal dlouhý pevný klacek a zlomil mi ho o krk zezadu. Naštěstí mi to nepoškodilo vaz, jak původně zamýšlel. Na druhý úder už se neodvážil a začal utíkat. Z posledních sil jsem se otočil směrem, odkud se ozýval roh. Všichni vojáci byli ve fialovo – zlatém a v jejich čele běžel Muhagin – král Muhaiů. Divil jsem se, že je tu tak rychle, ale zachránil mi život. Mučaiové se obrátili na útěk. Neměl jsem sílu ani chuť je pronásledovat. Pak jsem uviděl Mučarixe. Zrovna vraždil nějakého Muhaie, který právě přišel.

„Zabiju tě Mučarixi! Ty mizero jeden mizerná!“ zařval jsem na něj. On sebral ze země kámen a hodil ho po mě. Ledabyle jsem zvedl vítr a kámen odfoukl. Na další útok se Mučarix nezmohl. Dav Muhaiů dychtící po jeho krvi byl toho příčinou. Seděl jsem tam na zemi a sténal bolestí nad zpřelámanou rukou. Pomalu jsem bolestí ztrácel vědomí. Viděl jsem Muhaie, jak proásledují prchající Mučaie a pak mistra Muhagina, jak se ke mně sklání, jak něco hladá po kapsách a jeho amulet, nebo spíš polovinu, která se mu houpala na krku, stále tam, kde být měla, nedotčená žádným Mučaiem...

 

[I]KONEC PRVNÍ SÁGY...[I]

[I]konets prvni saki…[I]

 

#Muhara 11

 

[V]Část jedenáctá – vězení[V]

 

[B]M[B]učarix utíkal rychle pryč ze zbytků bitvy pronásledován spoustou nepřátel. Měl zlomený nos a vyražené dva zuby, jinak mu nic vážného nebylo. Muhagin se k bitvě dostal překvapivě rychle, celá ta armáda musela čekat blízko připravená k útoku. Na to se teď Mučarix snažil nemyslet a utíkal. Neměl šanci. Místní terén neznal a pronásledovatelů bylo mnoho. „Dostal jsem jediný úkol, zabít hlavně Muharu a Muhagina a rychle se vrátit živ“ říkal si Mučarix v duchu. Nepovedlo se mu ani jedno a vypadá to, že se mu nepovede ani to poslední. Jezdci mu už byli v patách. Slyšel natahování tětivy. Mučarix to vzdal. Otočil se a dal ruce nad hlavu. Horda jezdců pronásledující cíleně jeho se zastavila, neustále připravená udeřit. Pak tři jezdci seskočili, zavázali Mučarixovi ruce za zády a vysadili na koně. Neměl na vybranou. Pak zahlédl Muharu a Muhagina, jak stojí vedle sebe a povídají si. Muhagin kouzly ošetřoval Muharovu raněnou ruku a Muhara se rozhlížel v řadách prchajících mučaiů. Pak Mučarixe napadlo, že by se mohl snadno uvolnit ze sevření muhaiů, kteří ho drží, zpřetrhat pouta , splnit alespoň první dvě části úkolu a zemřít se ctí. Mučarix ale nepatřil k těm lidem, kteří apelují na cti, pravdě a hrdosti, tak tomu tak neučinil. Nechal se pokojně odvést od muhaiů pryč. Muhaiové ho odvlekli do blízké vesnice. Cesta na koni trvala necelých tři čtvrtě hodiny. Tam ho ani nijak nesoudili, nevyslýchali a rovnou zavřeli do kobky v podzemí. Ještě ho zbavili jeho skvostného pláště, rukavic a bot.

 

[B]K[B]obka měla jedno malé okénko u stropu, asi dva krát dva sáhy a trochu slámy na zemi. Mučarix se posadil na zem a začal kout plány na úprk. Pak vstal, sebral ze země všechnu slámu a začal ji systematicky házet skrz okénko u stropu ven na povrch, kde se rozkládala tržnice až k sudu plným tvrdého muhaiského vína. Když tomu tak udělal, zdvihl ruku a začal se soustředit. Z konečků jeho prstů začaly šlehat drobné plaménky, kterými zapálil slámu. Sláma jako zprvu nechtěla chytnout, pak se podvolila a začala hořet. Netrvalo dlouho, a oheň se dostal až k sudu s vínem. Ten začal též velice progresivně hořet, skoro by se dalo říct, že vybuchnul. Mučarix pak jednoduše kouzlem přemístil všechnu tu energii a oheň na masivní, ale trouchnivějící dveře jeho kobky, které brzo podlehly. Mučarix měl volnou cestu ven z kobky. Vyběhl ven a rozhlédl se. Přímo proti němu běžel žalářník a na stranách byla spousta dveří, stejných, jako ty, ze kterých Mučarix právě vyšel. Žalářník byl vyzbrojený pochodní a palcátem. Byl to už starší muž, měl prošedivělé černé vlasy a vrásčitý obličej. Po Mučarixovi jednou udeřil palcátem tak, že byl Mučarix nucen couvnout. Pak šlehl pochodní zeširoka zleva. Mučarix pochodeň v klidu chytil holou rukou za hořící konec.

 

[B]S[B]trážce to nadmíru udivilo. Chvíli na sebe udiveně koukali. Mučarixe oheň nepáli, naopak sbíral sílu ze svého nejoblíbenějšího elementu. Pak konec pochodně ještě silněji stiskl po celé délce a zhasl oheň, jímž planul. V místnosti se rozhostila tma. Mučarix toho využil. Jeho oči i ústa se rozžehla a svítila ve tmě. Strážný se polekal a dal se na útěk. Než se mu to ale povedlo, zloba trčící v Mučarixovi si na něm vylila svůj šílený hněv a spálila ho na popel. Mučarix ho zbavil palcátu, dechem rozžehl pochodeň a nechal zhasnout svá ústa a oči. Vydal se směrem dopředu a pak po točitých schodech nahoru. Tam ho čekaly jen velké masivní dřevěné dveře. Mučarix se je pokusil vyrazit ramenem, pak udeřil vší silou palcátem a zkusil to i nohou. Nezabíralo to. Položil ruku na palcát a začal zase čarovat. Palcát se rozžehl a začal vydávat světlo a teplo. Pak s ním udeřil na dveře, přímo doprostřed. Ozvala se rána a všude se rozlétlo splašené světlo. Dveře praskly. Mučarix vběhl dovnitř a rozhlédl se. Stál v malé místnůstce, byl tu stůl a židle z obou jeho stran, jinak nic. Na stole ležely pergameny. Mučarix si sedl za stůl a zažal jimi listovat. Všechno to byly spisy o jednotlivých vězních zde vězněných. U většiny starších bylo razítko s lebkou. Pak našel to co hledal – svůj spis. Prý byl uvržen do vězení nadosmrti, bez jídla a vody a to vše za mučaiství a boje proti mučaiské jednotě. To ho docela popudilo. Jak mohou někoho nechat takhle odporně zemřít za to, že je mučai? Pak si ale vzpomněl na to, co provedl Muhajfovi, usmál se a opět list položil na stůl. Už chtěl na svůj spis natisknout „propuštěn za dobré chování“, ale pak si uvědomil, že je to nesmysl a že mu to nikdo nesežere. Vrátil se dolů, vzal žalářníkovi klíče a vyměnil s s ním oblečení a všechny věci. Pak ho uzamkl do své cely, ve které vše co mohlo hořet hořelo od požáru nad zemí. Při troše štěstí si muhaiové budou myslet, že je to on sám. Pak se vydal ven. Vyšel ze dveří vězení. Nikdo si ho nevšímal, všichni hasili požár. Odkráčel vstříc neznámému městu a obtížnému úkolu – zavraždit Muhagina a asi i Muharu.

 

#Muhara 12

 

[V]Část dvanáctá – střet[V]

 

[B]M[B]učarix šel rovně ulicí. Vedla ho intuice. Obyčejně na tohle moc nedal, ale teď ten pocit byl tak silný, že jej nešlo potlačit. Jakoby ho sama půlka amuletu volala k sobě a žíznila po krvi jeho nositele – Muhagina. Nad tím ale Mučarix ani moc neuvažoval. V duchu si stanovoval priority. Došel k názoru, že nejdůležitější je odpravit Muhagina, pak ukrást amulet, pak zabít Muharu a až pak zůstat naživu.

Po chvíli si uvědomil, že vstoupil do slepé uličky. Rozhlédl se a spatřil hospodu. Napadlo ho, že by se skrz ní možná dalo projít do dalších uliček a co líp, možná tam získá informace o umístění jeho cílů. Otevřel tlusté dubové dveře a vstoupil. Vevnitř byl cítit tabák. Všude se ozýval charakteristický smích mužů nad padesát zim s pár korbely piva v žaludku. Hospoda byla rozlehlá a plná. V přízemí bylo deset stolů, u nichž starší muži hráli mariáš, nahlas rozprávěli a smáli se. V druhém patře pak vysedával zbytek obyvatelstva, který nelze zařadit jako alkoholické či mariášové závisláky. Mučarix se rozhlédl a pak přešel k pultu na druhé straně prvního patra. Loktem se opřel o pult a v odrazu lahve naproti sobě přes pult si prohlížel sám sebe a posléze hlavně věci za ním. Bylo by přiliš nápadné zůstat otočen čelem k hospodě, třeba ho tu už někdo zná...

 

 

[B]Z[B] jeho pozorování a úvah ho vyrušil hrubý mužský hlas.

„Dáš si něco mladej?“ zahromoval hospodský.

Mučarix zvedl oči a rohlédl si ho. Byl vysoký, silný, tlustý a hnědovlasý. Mučarix si chvíli prohlížel polici s alkoholem za pultem. Pak došel k názoru, že nejlepší odlesk poskytuje lahev od rumu a tak si objednal celou flašku rumu. Trochu upil, ale ne moc a začal se s ní rozhlížet po hospodě. Pak zahlédl více, než doufal zahlédnout. Ve vrchním patře přímo naproti němu seděl otočený zády k němu Muhara. Přes díru pro schody mezi prvním a druhým patrem mu byla vidět jen polovina těla, přesto se ale Mučarix nemohl splést. S někým si povídal, ale ten někdo nebyl z tohoto úhlu vidět. Mučarix nepozorovaně vstal, spustil si pracně rukou učesané vlasy přes jedno oko aby byl obtížněji identifikovatelný a vydal se nahoru po schodech. K Muharovi zůstal zády a snažil se z odrazu z lahve s rumem poznat, s kým se to baví. Po chvilce zpozoroval, že hrají vrhcáby a že ten druhý je pravděpodobně náhodný hráč z hospody. Vlastně se spolu ani nebavili, jen stále házeli kostky a drobnou sumu peněz přesouvali z jedné strany stolu na druhou. Mučarix si stoupl ke sloupu těsně za tím, co s Muharou hrál vrhcáby. Předstíral, že si čte nějakou vývěsku na sloupu. Pozdvihl lahev rumu do výše svých očí a prozkoumal ještě lépe Muharu. Musel to být on! Pak našel další stopu, že se nespletl – Surisagamu. Měl ji u pasu po levé straně, tak jako minule, když se setkali. Muhara seděl zády u dřevěného zábradlí na kraji plošiny druhého patra. To Mučarixovi vnuklo další nápad. Dopil skoro celou lahev rumu a následně se prudce otočil a vší silou ji rozbil o hlavu Muharovému spoluhráči. Ten se svalil na stůl. Muhara instinktivně sáhl k pasu, ale nestihl to. Mučarix vší silou strčil do židle s neznámým mužem v bezvědomí. Židle vrazila do stolu, ten se rozlétl dopředu a udeřil Muharu svou hranou silně do břicha. Ten i s židlí vyletěl dozadu a s řachnutím přerazil zábradlí a i s židlí spadl dolu do prvního patra. Mučarix nečekal, doběhl ke hraně patra a stůl, který zůstal v pozici balancujíce na hranici zhroucení dolů postrčil. Ten spadl dolů, na Muharu.

 

[B]P[B]ak se konečně Mučarix podíval dolu. Celá hospoda utichla, klavírista naproti němu ve druhém patře přestal hrát a ohlédl se. Všichni se podívali nejprve na Muharu sténajícího dole a následně na Mučarixe nahoře. Hospodský pro něco sáhl pod pult. Po skoro deseti neuvěřitelně dlouhých vteřinách napjatého ticha dole v patře prudce vstal jeden starý šedivý evidentně silně opilý muž a převrhl stůl. „Rvačkááá!!!!“ zařval z plných plic a v celé hospodě začal neuvěřitelný chaos. Všichni začali sbírat lahve, židle, stoly, svícny a všechny možné improvizované zbraně a mlátit s nimi do nejbližších lidí. To se mučarixovi náramně hodilo. Sám podpálil několik stolů pod sebou. Nedopitý tvrdý alkohol na nich začal prudce hořet a posléze začalo chytat i vše okolo. Pak se Mučarixova pozornost obrátila zpět na Muharu dole pod ním. Zrovna vstával. Mučarix skočil dolů patra s úmyslem dorazit Muharu. Ten si ho ale všiml dříve, než by bylo potřeba a uskočil do strany. Mučarix dopadl. Hned jak se chodidly dotkl země, dostal prudkou ránu do hrudi od Muhary. Spadl na zem. Muharovi tekla krev z nosu a ucha, ale jinak vypadal v pořádku.

„Mučarix?“ zeptal se Muhara nesměle.

„To si piš, a teď už tě dostanu!“ odpověděl vztekle Mučarix a kotoulem vzad se znovu dostal na nohy. Naplnila ho zuřivost. Zaťal pěsti a vyšel vstříc Muharovi. S tím to ale ani nehlo a též odhodlaně kráčel naproti Mučarixovi. Začali se nejdříve obcházet, pak po sobě kopali, bušili pěstmi a nakonec se na sebe vrhli a přepadli na zem. Škrtili se a zmítali, převraceli se jeden přes druhého a pak zase vstali. Mučarix zkusil Muharu podpálit, ten ale oheň odvál pomocí magie. Všude kolem stále zuřila tvrdá rvačka. Pak Muhara zalovil v hromadě suti a vytáhl Surisagamu. Vysunul ji z pochvy a namířil před sebe. Odhodlaně kráčel k Mučarixovi. Ten ale necouvl. Šel stále dopředu, jakoby byl také ozbrojen. Muhara po něm sekl. Mučarix přecejen musel couvnout a pak to šlo jedna rána za druhou. Muhara sekal a bodal vší silou a Mučarix jen taktak uhýbal. Musel couvat. Posléze se dostal ke zdi. Muhara se zeširoka rozpřáhl mečem nad hlavou připraven ukončit Mučarixův život. Mučarixe v tu chvíli napadlo jen „zklamal jsem“. Schoulil se k zemi a ze zvyku se kryl rukama. Zavřel oči.

 

[B]T[B]ěsně před ním se ozvalo cinknutí. Pozvolna oči zase otevřel. Někdo Muharův úder zablokoval. Než si Mučarix uvědomil kdo to je, už Muhara ležel na zemi. Toho Mučarix využil a zaměřil pohled na neznámého zachránce. Měl červený plášť a kápi. V jedné ruce meč na konci zahnutý nahoru a v druhé jakousi podivnou zářící dýku. Měla dvě tenké čepele těsně vedle sebe a zelený jílec. Mučarix využil krátké pauzy a sebral ze země nohu od stolu. Pak ti dva – neznámý zachránce a Muhara začali bojovat. Boj byl zhruba vyrovnaný, i když Muhara byl přecejenom pravděpodobně silnější. Mučarix s nohou od stolu přiběhl blíž. Muhara ustoupil krok od svého neznámého soka a za pomoci magie vzduchu se spirálovitě vznesl do hořícího druhého patra. Druhé patro bylo již v dezolátním stavu, schody nahoru se už zřítily a nikdo tam nebyl. Neznámý zachránce odložil kápi. Mučarix strnul překvapením, když zpod pláště vykoukli ladné rysy, červené hedvábné oblečení a černobílé vlasy – Mučača.

Mučača skočila salto vzad vzhůru a dopadla do druhého patra. S Muharou na sebe řvali něco nesrozumitelného a ostře bojovali. Mučarix přiběhl ke krbu a sebral z jeho římsy sekeru. Pak se důkladně odrazil a rovně skočil nahoru – nahoru do těch hořících pekel druhého patra, kde ho zcela jistě nečekalo nic dobrého. Dostal se sem ale příliš pozdě. Muhara již odzbrojil Mučaču a teď jí tiskl ke krku svůj meč a něco jí šeptal do ucha. Mučača se nezmítala, v klidu poslouchala a odpovídala.

„Nech jí být“ vykřikl Mučarix na Muharu.

„Ale já jí nechci ublížit, opravdu“ odpověděl v klidu Muhara. To Mučarixe trochu zarazilo. Pomalu přistupoval blíž a čekal, až mu další kroky Muhara zakáže a vezme si Mučaču jako rukojmí. Nestalo se tak, Muhara jí pustil, sebral ze země její dýku a podal jí ji.

„Co se to děje? Vy nejste proti sobě?“ vyhrkl ze sebe Mučarix spěšně. Muhara s Mučačou se na sebe podívali. V jejich pohledu se přes všechny přísahy nepřátelství a schválnosti nezjevila zloba ani hněv, bylo to něco jiného, nepopsatelného. Muhara chvíli přemýšlel nad odpovědí. „S holkama se neperu“ pronesl následně sarkasticky. Mučarixe to podivilo. Rozhodl se nad tím nepřemýšlet a vrhl se se sekerou po Muharovi. Ten se začal letmo bránit. Mučača chvíli jen pozorovala, pak se také vrhla do boje, se záměrem dva nesmiřitelné soky od sebe spíše rozdělit, než někoho z nich zavraždit, přecejen se ale držela spíše Mučarixe. Zatlačili Muharu až k plápolajícímu ohni. Muhara skočil do zadu na hořící podlahu, která se pod jeho váhou propadla, bez problémů dopadl kotoulem a skočil ke zdi. Mučača a Mučarix za ním skočili stejnou cestou, dopadli ale hůř jak on, Mučarix do předklonu tak, že si musel mnout nohy a Mučača do kleku, kde si natloukla koleno. Muhara doběhl ke zdi, odstrčil opilce jež mu stál v cestě a sejmul ze zdi v rohu místnosti oštěp. Vzal si ho do pravé ruky podhmatem a Surisagamu zabodl do ohořelého stolu vedle sebe. Pozvolna se otočil a nalezl svůj cíl. Mučarix s Mučačou zrovna vstávali ze země. Muhara nezaváhal a mrštil oštěp vši silou před sebe. Oštěp letěl velice dlouho, než našel svůj cíl. Bohůžel se cíl oštěpu a cíl Muhary neshodovali. Netrefil se. Oštěp se namísto do Mučarixe zarazil do Mučačy. Trefil ji těsně pod pravou klíční kost a vylezl hrotem na druhé straně. Muhara s Mučarixem naráz vykřikli. Mučarix chytil prudce padající Mučaču za záda a podíval se jí do jejích skelných černých očí. Něžně ji položil na bok a několikrát zatočil nad hlavou sekerou. „Tys jí zabil, ty mizero!“ zařval na Muharu.

 

„[B]J[B]á...já...já jsem nechtěl“ vykoktal ze sebe zmatený Muhara. Mučača se za pomocí rukou vzepřela a znovu spadla na zem. Mučarix se obrátil a přispěchal k ní. Zjistil, že stále žije. Sáhl na kopí a chystal se ho vyndat. „Ne, to nesmíš!“ vykřikl Muhara. „když jí to vytáhneš, umře“. Mučarix si Muharu chvíli prohlížel, pak usoudil, že má asi pravdu a stáhnul se do pozadí scény. Muhara přiběhl k Mučače. Zjistil, že oštěp pravděpodobně ani nepropíchl plíci, zato poškodil nějakou žílu či tepnu a Mučača pravděpodobně vnitřně krvácela. Byla skoro v bezvědomí. Musel to zariskovat. Chytil oštěp za konec a jemně a hladce ho vytáhl nahoru. Byl celý od krve. Hodil ho za sebe a rychle přiložil Mučače ruku na ránu. Stále žila, což byla přinejmenším velmi dobrá zpráva. Krev jí začala téct ven z rány. Muhara si serval košili a začal ji vázat napevno kolem dokola vrchní části Mučačiny hrudi. Krev se snad zastavila, nebo alespoň zpomalila. Muhara na chvíli přestal pozorovat Mučarixe. Hned jak s Mučačou skončil, uslyšel za sebou zlověstné ticho. Otočil se. Za ním stál Mučarix, v ruce držel onen zkrvavený oštěp a mířil s ním na Muharu.

„Teď tě zabiju, propíchnu tvý tělo skrz naskrz a necham tě tu chcípnout!“ řekl rozezleně Mučarix. „Klid, vždyť jsem ti zachránil sestru“ namítl Muhara.

„To je jedno! Taky žes jí to zranění způsobil!“ nedal se ukecat Mučarix a chladnokrevně mrštil po Muharovi kopím. Muhara ledabyla zdvihl ruku a magií větru kopí zastavil těsně před sebou, otočil o 180 stupňů a chytil za konec. Mučarix se nezastavil. Neozbrojený se rozeběhl naproti Muharovi. Svíral pěsti, měl vztek. Muhara chvíli přemýšlet, zdali zakusí čestný boj pěst proti pěsti, nebo zdali využije jeho vzteku a chladně ho zabije zbraní. Nakonec vyhrála druhá možnost, Muhara před sebe na poslední chvíli natáhl oštěp i Surisagamu. Mučarix pravděpodobně chtěl zabrzdit, ale nestihl to. Oštěp projel jeho břichem a Surisagama jeho hrudí. Zastavil se až u jílce Surisagamy a u Muharovy ruky na oštěpu, těsně u Muhary. Jeho tělo ztrácělo vládu, opřel se čelem o Muharovo rameno. „Postarej se prosím o Mučaču, prosím...“ sykl ještě Muharovi do ucha. Pak krok ustoupil, smýkl se do strany, že z něj Surisagama vyjela a zůstala v Muharově ruce a oštěp se zlomil. Mučarix padl k zemi na břicho. Muhara se skrčil až těsně k němu, obrátil ho obličejem, z kterého pomalu odcházel život k sobě. „Bude v bezpečí, nezabiju jí ani to nikomu nedovolím, slibuju“ pošeptal mu Muhara. Nato se z Mučarixových černých očí vytratil veškerý život, jeho hlava klesla a krev se rozlila po podlaze.

 

#Muhara 13

 

[V]Část třináctá – souboj vůlí[V]

 

[B]M[B]uhara nechal zakopat Mučarixe, zlotřilého vraha Muhajfy a Mučaču odnesl do nemocnice. Chvíli přemýšlel, jestli by jí neměl raději nechat zavřít do vězení, ale nakonec z toho sešlo, pouze upozornil ranhojiče, ať jí nedá příležitost natropit paseku. Přežila to, ale jen taktak. Hned další den zrána zašel za Muhaginem, který se připravoval na cestu do hlavního města – Jirenenty.

 

[B]K[B]dyž za ním přišel do jeho malého pokoje v odlehlém hostinci, Muhagin měl na sobě královský hermelín a něco balil do ošoupaného pytle. U hrubě tesaných dveří pokoje stáli dva strážci. Pustili mě dál. Muhagin bohužel asi neměl příliš času. Muhara ho chvíli pozoroval jak poslepu balí věci a přemýšlel, zdali o něm navzdory své slepotě ví.

„Proč si přišel, Muharo?“ zeptal se najednou Muhagin, aniž by se otočil či aniž by cokoliv zaslechl.

„Jak jste poznal, že sem někdo přišel a jak jste poznal, že jsem to já?“ podivil se Muhara.

„Stejná chůze, stejný zápach...i když teď je z tebe cítit i krev a pot...moment, ty jsi se popral, že?...ne neodpovídej mi, bylo to v nějakém zakouřeném hostinci, spíše větším. Nebyla to ale určitě klasická rvačka, tvé srdce buší nepravidelně, napjatě, ne hrdě...zase jsi jí potkal?“ zeptal se nakonec, i když Muhara nepochyboval, že Muhagin zná odpověď. Muhara s Muhaginem nikdy o Mučače nemluvili, zaráželo ho, že toho tolik ví jen z nasání nosem trochy vzduchu, ale na to teď neměl čas. Chvíli přemýšlel, jestli se má zeptat koho to zase potkal, ale pak tuto otázku označil za zbytečnou. „Ano“ odpověděl.

„Muharo, nikdy jsem jí neviděl, i když...vidím jí. Ano, už ano. Je krásná, v tom máš pravdu, ale pozor na ní. Pokusila se tě už jednou zabít, nenech si ji příliš přirůst k tělu!“ zavaroval Muhagin. Teď už Muharovi došla tolerance a chápání.

 

„[B]J[B]ak jí můžete vidět? Nikdy jste jí přece neviděl! A jak můžete vědět, že se mi tak trochu líbí?“ zeptal se Muhara lehce zvýšeným hlasem.

„Tvá mysl je pro mě jako otevřená kniha“ řekl a vstal „nedovol Mučaiům, aby pro ně číst tvé záměry a vzpomínky bylo tak snadné, jako je pro mě teď.“ Stáli blízko sebe. Muhara se mu díval přímo na jeho červený šátek, jímž měl obvázané oči.

„Takhle se tedy Velký Mučai dozvěděl o mém dědovi?“ zeptal se Muhara.

„Ano, přesně tak. Není to složité, hlavně když má někdo emoce vyryté na kůži, ne v mozku. Muharo, tvůj výcvik je již skoro u konce, umíš bojovat i v praxi, jak jsem viděl, ale tyhle věci ani zdaleka neovládáš.“ řekl Muhagin.

„A jak to děláte?“ zeptal se Muhara prostě.

„Stačí se zklidnit, nevnímat svět okolo tebe, ani svět uvnitř tebe, pouze svět uvnitř pozorovaného předmětu. Nebuď chvíli sebou, staň se jím a dozvíš se nejvíc...stejně tak můžeš přestat vnímat všechno v sobě a vnímat jen bojiště, přilétající zbloudilé šípy či třeba pokoj v hostinci“ vysvětlil Muhagin. Muhara to hned zkusil. Zapomněl na vše, dokonce i na Mučačiny černé oči a myslel jen na Muhagina, vrtal se do něj jako červ do jablka. Muhagin se bránil, ale pak asi úmyslně povolil a dovolil Muharovi nahlédnout do něj. Bylo to zvláštní. Všechny vzpomínky dlouhého života stály před ním jako svazky v knihovně, průstupné, ale nijak netříděné, všechno to na něj padalo jedno přes druhé. Pak se ho ale najednou ujal pocit velkého nebezpečí. Přerušil spojení, nevěděl co se děje. Jakmile otevřel oči, dostal od Muhagina úder pěstí do čela. Muhara spadl na zem.

 

„[B]I[B] k tomuhle může sloužit čtení myšlenek“ řekl vítězoslavně Muhagin. Muhara rychle udělal ze země kotoul vzad do kleku a stoupl si. Zaťal pěsti a stál, připraven konečně v souboji porazit svého mistra. Pokusil se o něco podobného jako minule, zapomněl na všechno, jen ne na Muhagina, a tentokrát i na sebe. Obcházeli kolem sebe v kruhu. Muhagin pak natáhl ruku.

„Na co myslíš!?“ ozvalo se mu v hlavě nahlas. Projela jím bolest. Začal si vybavovat krvavé události svého života. Nekokázal se plně soustředit a než se zmohl, dostal druhou ránu do obličeje. Teď už nespadl. Otočil se a praštil vší silou po Muhaginovi. Ten to předpokládal a ohnul se. Muhara udeřil opět a ještě po svém mistrovi kopl a ohnal se loktem. Muhagin se všemu vyhnul a když už Muhara opět udeřil, chytil jeho ruku, kopl ho bolestivě do břicha, pak ho pustil, přeskočil roznožkou a kopl zezadu. Muhara spadl na zem a zhluboka vydechl. Muhagin mu poklekl na záda a obrátil hlavu o devadesát stupňů doleva.

„Nenech se ovládnout vztekem, všechno je to o soustředění“ pošeptal pak Muharovi. Ten se ještě jednou nadechl a začal znovu soustředit. Pak se prudce nohama i rukama odrazil od země. Muhagin nadletěl do vzduchu a Muhara získal čas se otočit na podlaze a uniknout mu. Udělal sklopku a dostal se na nohy. Muhagin dopadl též do stoje. Pak po něm kopl, ne silně, jen tak mimochodem směrem na obličej. Muhagin jeho ránu zablokoval levou rukou a chystal se Muharu praštit do lýtka kopající nohy. Muhara ale udělal něco nečekaného. Zdvihnoutou nohu položil Muhaginovi na rameno a odrazil se od ní. Letěl. Ve vzduchu se otočil a namísto toho, aby se naplácl na zeď se od ní oběma nohama odrazil. Přelétl Muhagina a dopadl těsně za ním. Muhagin se velice rychle otočil, ale když tomu tak udělal, dostal prudký úder do žeber. Vylétl a zabořil se do prkenné zdi. Muhara zvítězil. Muhagin si oprášil hermelín a pogratuloval mu. Nadále nečekal, popadl napěchovaný pytel, dal ho jednomu ze strážců a pokynul jim k východu. Oba se uklonili a odešli.

„Jedeme do Jirenenty! Zavelel.

 

#Muhara 14

 

[V]Část čtrnáctá – Přepadení[V]

 

[B]„[B]Vyjeli hned za úsvitu. Jeli do hlavního města říše. Spěchali. Bylo jich odhadem třicet. Vedl je král Muhagin, měli s sebou amulet osudu, nebo alespoň jeho bílou polovinu, jeli rychle, nehledali cesty, jeli rovnou lesem. Spěchali, velmi spěchali.“ řekl onen podivný muž bez tváře, který se umí tak dobře ztratit lidským očím uprostřed černého sálu na severu říše.

„Hmmmm!“ Zařval Velký Mučai vztekle.

„Sejmeme je a pak je vykucháme! Jaký je plán?“ zeptal se jen tak do vzduchu sám sebe, všichni zúčastnění ale věděli, že kdyby mu přerušili monolog, zabil by je pohledem a tak mlčeli. „Čapneme je v lese na samotě v noci ze zálohy, někde na cestě a rozsekáme je na malý kousíčky!“ zařval. „Dnes zase opustím svůj hrad a pojedu na to osobně dohlédnout!“ při těchto slovech se všichni přítomní generálové vylekali. Vždy, když Velký Mučai opustil svůj hrad, byl z toho oboustranný krvák.

„Osedlejte mi vozítko a připravte deset tisíc jezdců!“ zavelel. Jeden z generálů opatrně povstal ze židle.

„Můj pane, když dovolíte... my máme sotva sedm set vojáků tady na severu a maximálně dalších tisíc na jihu“ Velký Mučai se pomalu otočil. Anonymnímu generálovi začalo pozvolna docházet, že asi zachyboval.

„Říká ti něco pojem poslušnost bez námitek!?“ zahromoval Velký Mučai.

„Omlouvám se můj pane, již se to nebude opa...“ nedořekl generál. Velký Mučai bleskovým pohybem sebral ze stolu kalamář a mrštil s ním po něm takovou silou, že se mu zastavil až v hrudním koši. Muž upadl na zem a z rány se mu řinula krev s inkoustem.

„Deset tisíc jezdců se u mě hlásí odpoledne!“ Nikdo si již nedovolil nic namítat.

 

[B]M[B]uhara seděl ve svém pokoji na židli. V náručí držel pospravovanou Mučaču. Chvíli přemýšlel, zda je ona host či zajatec, pak zdali být galantní či negalantní, zdali o ní povědět někomu jinému a hlavně co s ní bude, až zítra za úsvitu vyjedeme. Nakonec se rozmyslel, položil jí do své postele a přikryl. Lehl si na zem. „Doháje, málem jsem na to zapomněl“ řekl si Muhara a zase rychle vstal. Stáhl ze stále tvrdě spící Mučačy peřinu a prohledal jí záhyby červených šatů, které měla stále na sobě. Na vnitřní straně stehna měla upevněný nůž. Vytáhl ho ven. Byl dlouhý a velice zvláštní. Měl dvě hrozně tenké čepele těsně vedle sebe a ve škvírce mezi nimi ozubení. Byl tak tvrdý a pevný, že i přes tenkost by byl jistě schopen odrazit meč. Rukojeť byla vysázená drahokamy a pro lepší držení obmotaná provázkem. Na půlměsícovém jílci otočeným ostřejším úhlem od ruky posázeného černými granáty měl vyryto „Ratakara“. Muhara ho schoval pod svůj vlastní polštář a šel si lehnout. Nechtělo se mu Mučaču nějak svazovat, ale přecejen si připadal v nebezpečí tak pod peřinou svíral Surisagamu.

 

[B]J[B]eště než se rozednilo se Muhara vzbudil. Nejdřív se mu nechtělo vstávat, ale pak si vzpomněl, co že se to má dneska stát a tak se vykopl na nohy. Něco ho překvapilo. Mučača neležela na jeho posteli, nýbrž stála u pultu sloužícího k vaření a cosi vyráběla. Nevypadala nebezpečně. „Dobrý jitro“ pozdravil nesměle Muhara. Mučača se otočila. Podala sedícímu Muharovi hrneček s čajem a opětovala pozdrav. Muhara poděkoval a pak Mučača začala. „Víš, promiň, že jsem se tě pokusila zabít...“

 

[B]C[B]hvíli se bavili o tom, co se stalo v té zakouřené hospodě a o Mučarixových posledních slovech. Pak Muhara změnil téma.

„Za chvíli odjedu pryč, do hlavního města na korunovaci Muhagina králem všech muhaiů. Co bude s tebou?“ zeptal se Muhara.

„To nevím, asi pojedu pryč, domů ne, tam už nechci a asi by mě ani nepřijali, najdu si práci někde tady ve vesnici“ zauvažovala nahlas. Muhara by byl raději, kdyby jela s ním, nebo kdyby měla alespoň nějakou životní jistotu.

„Víš co, jdi do naší vesnice Muhafopar, je to na jih kousek odtud, možná dva dny cesty. Vezmi si jednoho z koní ze stáje, přinesu ti nějaké jídlo a peníze. Je to poblíž Okilandu, nemůžeš to minout. Jdi do hostince „temný pajzl“ a počkej tam na mě. S nikým se moc nebav, přijedu tam do týdne, slibuju.“ řekl Muhara. Mučača kývla a šla si opatřit potřebné věci na cestu. Muhara byl vděčný za ukončení rozhovoru a odebral se svou cestou. Vzal si své sváteční šaty a přes ně si navlékl brnění. Za pas si dal Surisagamu i Ratakaru a utíkal k bráně. Už měl skoro zpoždění. Stálo tam už spousta lidí, ale naštěstí nebyl poslední. Pozdravil se s Muhaginem a zanedlouho vyrazili.

Jak Muweon předpověděl, jeli vskutku rychle, terénem a přímou čarou. Jednotce složené z pěti set mučaiských jezdců a Velkého Mučaie netrvalo dlouho, než narazili na stopu odhadem třiceti cválajících jezdců. Jel s nimi i Muweon na svém dávno mrtvém koni, kterého den předtím vykopal.

 

[B]S[B]kupina se na noc utábořila mezi stromy. Nerozdělávali oheň, netoužili po tom, aby si jich někdo všiml. Jeli v utajení. Na noc postavili hlídky, vždy dva muže na dvě hodiny. V noci nemělo smysl pokračovat v cestě, ještě by narazili do stromů, zabloudili či uštvali koně.

 

[B]P[B]ři druhé hlídce chvilku před půlnocí Muharu vzbudil hluk, hrozný hluk. Otevřel oči, chňapl po luku a bleskově zasadil šíp do tětivy. Vstal a rozhlédl se. Všude okolo hořely spousty stromů, muhaiové se pozvolna budili. Všude se ozýval smíšený hurónský řev stovek mučaiů a něčeho hrozného, vysoký nepříjemný křik nějaké obludy. Když Muhara zjistil, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí, povolil luk a utíkal budit ostatní, kteří se malátně zvedali. Spletl se, hrozilo mu bezprostřední nebezpečí, stejně jako všem okolo. Ze vzduchu ze středu hrozivého kvílení se snesl plamen, ohnivý sloup hořící neskutečným horkem. Muhara nečekal a skočil do strany. Plamen ho lehce ožehl zezadu a spálil půdu za ním na škvarek. Muhara obrátil oči nahoru a spatřil děsivé monstrum. Nad jejich hlavami se vznášelo obrovské zvíře, mělo obrovská netopýří křídla a hlavu velkou, samý osten a výběžek končící ostrým zobákem. Nohy to mělo jen dvě silné velké vzadu, to vepředu by se dalo považovat spíše za jakési opičí dlouhé ruce s dlouhatánskými drápy na konci. Ocas to mělo dlouhý, ostnatý na konci zúžený. Celé to bylo černé, jasně leskle černé až na červený zobák a oči. Řvalo to hrozně nahlas a chrlilo sloupy ohně. V místě, kde dlouhý krk přecházel v tělo někdo seděl a Muhara dost dobře věděl kdo – byl malý, vlál za ním dlouhý černý plášť a černé vlasy a v ruce držel lesklý dlouhý meč, podstatně delší jak on sám. Několik duchapřítomných muhaiů se po něm snažilo střílet, ale od příšery se šípy jakoby odrážely. Monstrum se opět odletělo připravit na další střemhlavý nálet a Muhara tak získal trochu času. Zjistil, že jezdci přijíždějí ze severu a je jich dost. V jejich čele jel Muweon na svém přízračném koni. Muhara doběhl k blízkému stromu s rozlehlou a širokou korunou. Strom sice už začínal hořet, ale to nevadilo. Jediným očarovaným úderem Surisagamy strom přeťal a kouzlem nasměroval, aby spadl na zem kolmo k přijíždějícím mučaiům.

 

[B]K[B]dyž strom spadl, klekl si s napjatým lukem za něj a čekal. Několik muhaiů se k němu přidalo. Byl to hrozný pocit. Bylo jich málo, mučaiů naopak hodně. Vedle sebe zahlédl Muhara krčícího se slepého mistra a krále. Nebyl ozbrojen, ale i tak Muhara věděl, že je pro mučaie smrtelně nebezpečný. Pozdvihl oči k nebi a něco začal drmolit asi v elfštině. Pak do zužujícího se místa mezi stromem a muhai udeřil blesk a s ohromující ránou vybouchl. Některé mučaiské koně se splašili a obrátili se pryč, shodili ze sebe své zlotřilé jezdce a utekli. Veprostřed se rozhořel mohutný magický plamen, ze kterého se začali rojit houževnatější jezdci. „Palte!“ vykřikl Muhagin a sám před sebe poslal větrné tornádo. Muhara přejel dlaní po hrotu šípu a zakouzlil. Kouzla magie země byla obtížnější, ale některé už Muhara ovládal. Svůj šíp připojil k překvapivě strhující salvě. Jakmile jeho šíp dopadl na zem před mučaie, v zemi se s praskáním objevilo množství trhlin, ve kterých neopatrní koně zakopli a shodili své jezdce přímo do křížové palby. Muhara hned vzal další šíp a střelil jím, tentokrát cíleně. Mučai zařval a spadl z koně pod nohy přibíhajícím. Přes veškeré úsilí se ale nepodařilo rychlý a zběsilý útok mučaiů zadržet. Pak se za nimi začalo ozývat svištění křídel a řev a následně místo krytu muhaiů pohltil plamen. Skoro všichni se sice stihli dostat do bezpečí, ale přišli tak o úkryt. Šípy už začaly létat i ze strany jezdců. Všude se ozýval křik. Pak Muhagin sebral ze země kopí a mrštil s ním po monstru, jež se jim stále vznášelo nad hlavami. Kopí prorazilo tvrdou hroší černou kůži a zabodlo se zvířeti do hrudi. To zasténalo a spadlo do houfu přijíždějících mučaiů.

 

[B]V[B]šichni muhaiové se hnali ke koním a utíkali. Jen Muhagin ne. Shodil ze sebe šedou pláštěnku a odhalil svůj hermelín a zlatem vykládaný kyrys. Tasil dlouhý jedenapůlruční meč a šel směrem ke spadlé příšeře a mučaiům. Na krku se mu houpala bílá půlka amuletu. Vyletělo po něm několik šípů, ale minuly se. Zpod křídel vzpínajícího se monstra vystoupila snadno a přesto obtížně přehlédnutelná postava. Velký Mučai držel dlouhý a těžký obouruční meč a pomalými odměřenými kroky postupoval k Muhaginovi. Na krku měl černou půlku amuletu osudu. V očích mu plála nenávist a odhodlání. Muhara tasil meč a popošel za Muhaginem. Ten se k němu otočil a vtiskl mu do ruky obálku. Muhara se na nic neptal a uschoval si ji do vnitřní kapsy pláště. Ti dva byli už skoro u sebe. Všichni čekali, že začnou mluvit, ale nezačali. První udeřil Velký Mučai velmi prudkým reverzem a následným výpadem bodnutím. Muhagin to asi bral jako navázání rozhovoru a jeho rány ledabyle odstrčil. „Zdravím bratře, hodláš o osudu říše rozhodnout tady a teď, nebo zase zbaběle utečeš až tě porazím?“ pronesl Muhagin polovýsměšně. Velký Mučai ještě přidal do svého trvalého hněvu a jediným skokem Muhagina přeskočil a následně udeřil zezadu. Sekl ze strany v úrovni svých očí vší silou, možná až moc silně. Muhagin nadskočil jenom o kousíček, víc nebylo třeba, neboť Velký Mučai mu sahal zhruba po kolena. Za skoku se otočil čelem ke svému bratrovi a poprvé udeřil. Velký Mučai nastavil záštitu svého meče. Chvíli na sebe nenávistně hleděli a pak se přestali oťukávat a pustili se do skutečné brutální pranice. Velký Mučai stál necelých čtvrt sáhu od Muhagina, svým vysoko zdviženým mečem mu stále útočil na hlavu a na ramena zatímco svými nízko položenýma nohama se snažil kopat Muhaginovi do kotníků. Pro Muhagina nebylo zrovna snadné se mu bránit, bylo to jakoby na něj útočili dva protivníci najednou ze dvou stran najednou – jeden malý, vzteklý, šílený a kopající zezdola a jeden silný, vytrvalý a fanaticky bodající a sekající ze shora. Nakonec se Muhaginovi podařilo získat alespoň rovnováhu sil, ne-li vedení tím, že nic nečekajícího Velkého Mučaie kopl kolenem do nosu a následně vší silou sekl do shrbených nekrytých zad. Muharu nepřekvapilo, že rána, který by přesekla dubový trám Velkému Mučaiovi moc neublížila, ale Muhagin tím alespoň získal čas na svůj další úder. To ale nestihl, protože ho shrbený Velký Mučai silně sekl do holenního chrániče svým těžkým mečem. Muhagin spadl – přímo na něj. Chvíli se tam tak zmítali, až přecejen pažemi silnější Muhagin získal převahu a bratra odzbrojil, položil na něj nohu a sám si stoupl. Dav přihlížejících mučaiů se obrátil do vzteklého řevu a ohromnou rychlostí vyrazil na pomoc svému zlotřilému pánu. Muhagin bodl, ale Velký Mučai se převalil a Muhagin minul. Byl donucen opustit svou pozici, krůček od vítězství války a stáhnout se do bezpečí. Za běhu naskočil na koně, kterého mu již Muhara připravil a rozjel se pryč.

 

[B]Z[B]anedlouho je dav mučaiů s odpočatými koňmi dostihl, na pasece. Už svítalo. Velký Mučai si „půjčil“ koně od jednoho ze svých podřízených a jel v čele. Muhagin zastavil. Skokem se dostal na vrcholek poblíž stojícího stromu a zvedl polovinu amuletu nad hlavu. Mučaiové se shromáždili pod stromem, napjali tětivy a sledovali ho. „Vidíte to? Jak myslíte, že vás váš pán odmění, když mu přinesete něco, díky čemu získá absolutní moc?“ dav pod ním si začal šuškat. „Chcete bílou polovinu amuletu? Vemte si jí!“ zařval a vší silou jí i s řetízkem hodil co nejdál jak dovedl. Dav mučaiů se odtrhl od zbytku a vyjel bleskově za ním. Velký Mučai ale nejel. Spolu s Muweonem a asi dalšími padesáti mučai zůstal stát na místě. Muhagin seskočil ze stromu. „Uvidíme, jak ti to půjde bez kumpánů“ pronesl k Velkému Mučaiovi a tasil meč. Velký Mučai sestoupil z koně a zlostně na něj zasyčel. Pak se začali mlátit. Čepele svištěly vzduchem s neuvěřitelnou rychlostí a silou. Muharu napadlo, že v takovémhle souboji s někým z nich by nevydržel asi ani dvě rány. Muweon také sestoupil z koně. Svojí kostnatou pravačku natáhl kolmo do vzduchu a odkudsi mu do ní přiletěla kosa, dlouhá, černá, ostrá. „Tu obálku Muharo!“ zasyčel a blížil se. Muhara chvíli přemýšlel, zdali bude lepší utéct a zachovat tajemný obsah obálky či se Muweonovi postavit. A zvolil dobře...

 

#Muhara 15

 

[V]Část patnáctá – Sind-grenlíf[V]

 

[B]M[B]uhara pomalu vykročil k oné podivné postavě bez tváře. Surisagamu držel před sebou, se špičkou zdvihnutou na úroveň Muweonovy hlavy. Postupoval nesměle vpřed. Velký Mučai a Muhagin se už do sebe opodál zplna pustili. Muweon udělal tři rozvážné dlouhé kroky vpřed. Tráva v místech, kam došlápla jeho okovaná černá bota zvadla a zplihla. Sáhl hluboko pod svůj plášť na bok a vytáhl svojí zbraň na blízko. Bylo to cosi na způsob šavle, mělo to kulatý nepatrný jílec, na hrušce vytepanou lebku a záštitu neobyčejně úzkou, asi jako ukazováček a prostředníček vedle sebe. Muhara nepochyboval o tom, že by ji jediným seknutím na záštitu přeťal. Špičku a útočnou část čepele měl nad očekávání širokou, na konci skoro jako dvě dlaně vedle sebe. Postupně se rozšiřovala a končila jakýmsi zvláštním útvarem. Ke konci se zvyšoval úhel zahnutí a namísto špičky ještě o kousek po čepeli byl jakýsi kulatý zub v široké čepeli. Pak se zbraň ke svému jílci zase ztenčovala. Nebyla špičatá, zato ostrá byla po obou stranách a to i na záštitě, pouze ten zub skoro u domnělé špičky vzhlížel poněkud otlučeně. Na místě, kde se čepel začínala rozšiřovat Muhara přečetl archaickýcm písmem „Sind - grenlíf“. Celá zbraň byla dlouhá asi dva a půl lokte, takže asi jako Surisagama nebo každá jiný jeden a půl ruční meč. To nejzajímavější bylo, že až na bílou tepanou lebku na hrušce meče byla zbraň celá jasně černá, jako Muweon.

 

[B]K[B]dyž se soupeři dostali k sobě na dosah ruky, Muweon ledabyle udeřil střechou ze shora. Nedal do toho sílu a Muhara to stejně ledabyle vykryl. Nenechal se ale otupit mrtvým broukem a i když to nevypadalo, že bude zapotřebí se ihned vrátil ve střehu do obranné pozice. Na tohle ho při výcviku nachytali již snad stokrát, byla by ostuda, kdyby to vyšlo právě teď Muweonovi. Jeden odlákávací sek střechou, pak velmi rychlé stočení meče a prudký a rychlý rubový sek do břicha... Muhara instinktivně dal meč před sebe a očekával rychlý rubový sek. Ten se mu ale nedostal. Namísto toho Muweon stále zdviženým mečem udeřil podruhé ze shora. To Muhara nečekal. Prudce zdvihl Surisagamu a pokusil se úder vykrýt záštitou. Byl moc pomalý, přestože se Muweon evidentně příliš nesnažil. Meče se minuly. Surisagama zůstala stát ve vzduchu a těžká černá čepel udeřila Muharovi do hlavy. S kovovým zacinčením se mu promáčkla helma. Ten černý meč měl jakousi výhodu, sice se s ním pravděpodobně Muweon vůbec nemohl krýt, protože při prvním úderu Muhary do jeho záštity by se přelomil, při útoku ale meč působil spíše jako sekera, s těžkým těžištěm na konci a tak byl při útoku smrtící. Napůl omráčený Muhara spadl na zem. Surisagamu nepustil a rychle se odkulil.

 

[B]Z[B]novu vstal. Muweon k němu již byl otočený. Muhara serval svou nepoužitelnou helmu a prohlédl si jí. „Kdyby Muweon zatlačil třeba jen o trošičku víc, už bych měl rozťatou lebku!“ pomyslel si. Chvíli přemýšlel, zdali to Muweon neudělal schválně aby se s ním ještě chvíli pobavil, ale pak to vyloučil. Rozhodl se přizpůsobit svojí taktiku Muweonovu ofensivnímu stylu boje a vrhl se na něj. Pomyslel si, že když dá dostatečnou ránu, jeho chabo – silnou čepel rozetne. Udeřil kosým sekem vedeným zleva ze shora vší silou. Muweon tam opravdu dle Muharova předpokládání dal svou zbraň. Muhara zlomek vteřiny před dopadem meče zavřel oči, aby je chránil od jisker. Ozvalo se cinknutí, ne tiché cinknutí kovu o kov, ale hlasité burácející ohlušující odporné zarynčení kovových těles. Uvolnila se sprška jisker. Muhara spěšně otevřel oči a zjistil neblahý slet událostí. Muweon nastavil namísto své záštity vnitřní stranu zbraně, tam, kde čepel šla do špičky, ale tvořila onen podivný zakulacený velký zub. Muharův meč byl de facto uvězněn v rafinované skulině Sind – grenlífu.

 

[B]M[B]uweon povytáhl snadným pohybem oba meče vzhůru. Měl větší páku. Muhara nemohl dělat nic jiného než nečinně přihlížet vlastní zkáze. Pak se rozhodl tomu za každou cenu zabránit a Muweona kopl do holeně. Poprvé za celý souboj jakoby z Muweonovy prázdné tváře zmizel zlomyslný úsměv. Pohybem ruky obě čepele uvolnil, ustoupil a mnul si poraněnou nohu. Muhara zatím usilovně přemýšlel o další taktice. „Je mnohem rychlejší než já, nesmím ho nechat útočit, to by byl můj konec, zato má slabou záštitu, takže bych ho jediným úderem dokázal odzbrojit... kdybych udělal něco podobného, jako on na začátku, kdybych vedl pomalý výpad střechou na špičku jeho meče, kterou mi asi sám nastaví a na poslední chvíli prudce zesílil a ztočil na záštitu, byl by Muweon v koncích.“ řekl si nakonec. Rychlým, ale ne podezřele rychlým krokem vyšel Muhara vpřed a sekl do střechy. Ale pomalu. Muweon asi nevycítil léčku a nastavil obrannou část své podivné zbraně. Muhara zareagoval rychle. Ránu stočil na záštitu a udeřil vší silou. Muweonova zbraň se sice neroztříštila, vlastně ani nepoškodila, ale tento druh úderu Muweon neočekával. Zbraň mu klesla svou velice těžkou špičkou k zemi. Muharova Surisagama Sind – grenlíf následovala. Obě zbraně se zastavily až na zemi.

 

[B]M[B]uharova Surisagama byla ale na vrchu a k tomu s těžištěm blíže úchopové části, takže měl přes veškerou Muweonovu rychlost nespornou výhodu. Zvedl Surisagamu a vedl prudkou ránu do výpadu špičatou špičkou zbraně. Muweon se evidentně chvíli rozmýšlel, jestli zbraň upustit a couvnout před jistou smrtí, či se pokusit o zoufalou obranu. Zvolil třetí, pro Muharu nejhorší možnost. Nedbal na svojí vlastní obranu, ani pud sebezáchovy a o necelou vteřinu pomalejší černou čepelí ťal po Muharově levé noze. Obě zbraně trefily svůj cíl. Surisagama se zanořila do černého pláště i do Muweonova boku a vylezla na druhé straně. Muweonův Sind – grenlíf se zabořil Muharovi do holeního chrániče a prošel jím jako sekera máslem. Muhara ucítil bolest v noze – v kůži, později v mase a nakonec se mu černá čepel zabořila do kosti. Vyjekl a upustil Surisagamu. Spadl na zem a doufal, že jeho protivník udělal totéž. Neudělal. Vstal, několikrát kolem sebe mávl Sind – grenlífem. Z boku mu stále čouhala Surisagama a vytékala nepatrným pramínkem jasně černá krev. Pak udeřil. Muhara se zmohl na obranné kouzlo, ale to selhalo ještě předtím, než mělo zapůsobit. Otočil se na bok a pokusil se krýt loketním chráničem, věděl ale, že ho Sind – grenlíf přetne i s jeho rukou. Pak se ozvalo kovové drnknutí těsně nad ním. Zpozoroval nenávistnou prázdnou tvář Muweona a až příliš zblízka jeho černou zbraň, byla těsně nad ním. Něco tu ale nesedělo, jeho zbraň se přes veškeré snahy vlastníka ne a ne zabořit do Muhary a ukončit jeho život. Bylo tu něco, co mu v tom vadilo. Bledě modrá přes tři lokte dlouhá tenká čepel. A samozřejmě její tajemný vlastník...

 

#Muhara 16

 

[V]Část šestnáctá – zachránce[V]

 

[B]M[B]uhara ležel na zemi a stále jen tak tupě zíral na zkřížené čepele nad sebou. Po chvíli záhadný muž vyhrál a jeho modrá čepel odstrčila Sind – grenlíf dozadu. Muweon udělal tři kroky zpět a ze svého černě krvácejícího boku vyrval Surisagamu. Muhara se zatím ledabyle převalil do kotoulu vzad a stoupl si. Noha ho bolela. Vytáhl si Ratakaru – Mučačin nůž a pozoroval vývoj situace. Onen tajemný zachránce se vzpřímil, svým mečem naznačil jakési starobylé gesto, jež mu Muweon opětoval. Pomalu se smrákalo a noc přicházela. Velký Mučai stále usilovně zápolil s Muhaginem a většina mučaiů stále hledala zahozený amulet osudu.

 

[B]M[B]uharův tajemný zachránce byl oděn do brnění strážců, ne ale takového, jako měli všichni ostatní, on měl své brnění pozlacené a vlál za ním červený plášť. Do obličeje mu kvůli přilbě nebylo vidět, koukaly mu jen bystré, moudré modré oči. Muweon udělal několik rychlým kroků vpřed a pak sekl zeširoka ze strany. Strážce jeho ránu zablokoval a úder opětoval. Chvíli se oťukávali a přemýšleli o strategii. První udeřil onen tajemný strážce. Vší silou sekl ze shora. Když mu Muweon nastavil svojí zlověstnou obrannou špičku zbraně, strážce ještě zesílil. Byl to chytrá plán, Muweonovu meči sice nemohl nic udělat, ale kvůli tomu, že se Muweon kryl špičkou meče měl při nárazu a v následném zaklesnutí mnohem menší šanci na úspěch díky páce. Meče se se sprškou jisker srazily a Muweonův šel dolů první. Z ruky mu nevypadl, ale Muweon měl co dělat, aby se s ním omylem nesekl do nohy. Strážcův meč šel také k zemi, ale pomaleji. Modrá čepel se vyšvihla opět do vzduchu a se vší silou opět spadla střechou dolů, jako poprvé. Muweona z předchozí rány brněla celá paže, ale přecejen stihl zareagovat včas. Znovu nastavil svůj Sind – grenlíf k obraně. Meče se znovu srazily a Muweonův šel k zemi dříve. Třetí úder vedený stejným způsobem Muweon též zablokoval, ale po tvrdém nárazu mu černá čepel vypadla z ruky a on sám se svezl na kolena k poslední obraně. Těsně před ním ležel Sind – grenlíf a kousíček za ním pohozená Surisagama. O té ale strážce netušil. Pravou nohou zašlápl Sind – grenlíf a meč zdvihl vysoko nad hlavu. Muweon tam klečel, předstíral, že čeká na smrt, ve skutečnosti si ale za zády chystal Surisagamu. Muhara to zpozoroval. Tajemný strážce byl ale pravděpodobně natolik rozrušený touhou tím rychle zkoncovat, že tento osudný fakt přehlédl. Modrá čepel padala táhlým obloukem směrem na Muweonovu hlavu. Muweon byl ale rychlejší. Chtěl zpozazad vytáhnout Surisagamu a probodnout s ní strážce ještě než ukončí jeho vlastní „život“, nebo alespoň to, co mu z něj zbylo.

 

[B]„[B]Pozor!“ zakřičel Muhara a běžel k nim. Za běhu nadhodil Ratakaru do vzduchu a chytil jí stejnou rukou za konec čepele. Levou ruku zatím nastavil před sebe a soustředil se na kouzlo. Za zlomek sekundy strážce odvál do strany poryv větru způsobený Muharou a na místě kde stál se vytvořila přístupová cesta k napřahujícímu se Muweonovi. Kdyby Muhara nebyl dostatečně rychlý, i přes magický vítr by Muweon onoho strážce propíchnul. Muhara se odrazil pravou nohou a veškerou svou sílu i energii pohybu usměrnil do Ratakary, kterou vší silou vrhnul po Muweonovi. Když opustila jeho ruku, ještě za ní vyslal vítr, aby jí dodal další energii a lépe nasměroval. Ratakara letěla vpřed neuvěřitelnou rychlostí, těch možná dva tucty metrů, co dělili jeho a jeho cíl překlenula za zlomek sekundy. I přesto za ní však Muhara stihl vyslat další kouzlo. Přestože magie ohně byla pro muhaie nejobtížnější, občas to vyšlo. I Muharovi se párkrát podařilo pouhou myslí zapálit oheň. S Ratakarou to ale bylo něco jiného. Jak Muhara věděl, Ratakara byla očarovaná zbraň, stejně jako Surisagama, která hořela ohněm, jež nikdy nevyhasl a dal se ovládat myslí. Hned jak na to Muhara pomyslel a zapojil celou svou sílu vůle, Ratakara jakoby za letu vybouchla obrovským ohněm. Po celý zbytek jejího letu za ní jako ocas komety šlehaly dlouhé plameny. Když dopadla doprostřed Muweonovy prázdné tváře, jakoby podruhé vybouchla a vše okolo zalily plameny. Muhara klesl na zem vysílením a chytil se za hlavu. Muweonovi z obličeje čouhala dýka, rozžhavená doběla. Z místa v kápi, kde by měl mít svůj obličej se mu proudem vylévala černá krev. Celý jeho plášť hořel a osvětloval okolní krajinu. Dokonce i Muhagin s Velkým Mučaiem na něj obrátili své zraky. Muweon ze sebe vydal jakýsi nelidský řev a skácel se na kolena. Pak se nad ním sevřel mrak stvořený z jakýchsi cárů černého plynu, hadrů a zlověstné mlhy. Všude se ozývalo nadpřirozené kvílení a jakési nesrozumitelné promlouvání cizím jazykem odněkud ze záhrobí. Muweonův plášť uhasl a rozlétl se na cáry, které zalétly do mraku a připojily se k reji nemrtvých duší. Pak se mrak zase rozplynul a paseku, na které se rozprostřelo napjaté ticho znovu začaly osvicovat malé plamínky všude okolo způsobené Muharovým kouzlem. Na zemi, kde stál Muweon byl v zemi zabodnutý svou podivnou špičkou Sind – grenlíf. Jeho úchopovou část stále křečovitě svírala Muweonova kostěná ruka utržená v předloktí a pokapaná černou krví, stejně jako všechno okolo. I Muhara, stojící daleko od toho všeho byl najednou pocákaný černou tekutinou, o kterou zde nebylo nouze když byl Muweon vtahován do mraku. Do poblíž stojícího hořícího stromu byla zabodnutá stále rozžhavená Ratakara, též od Muweonovy krve. Když byl Muweon vtahován do mraku, vyletěla z něj takovou silou, že odlétla navzdory své váze skoro dvacet metrů. Tajemný strážce se opíral o svůj dlouhý modrý meč a hleděl na Muharu.

 

[B]D[B]louhé ticho přerušil déšť. Z mraků vytvořených nad nimi do studené jarní noci začaly padat kapičky deště. Nebyl to však ledajaký mrak a nepadal z něj jen tak ledajaký déšť. Nad nimi se tyčila obrovská prázdná tvář z poletujícího prachu, mlhy a útržků černého pláště. Teď ale nebyla tak prázdná, jako předtím ta Muweonova. Obličej měla kostnatý, vypadal jakoby patřil mrtvole – taky patřil. Oči to mělo zapadlé, plné nenávisti a ústa až nepřirozeně moc rozevřená, úpějící do noci nesrozumitelné výkřiky a sténání. Z celého mraku padaly kapičky ... krve!

Ne jasně černé Muweonovy krve, ale zcela normální temně rudé lidské krve. Rozhodně to nebyl příjemný pocit. Další věc, co se udála až chviličku na to bylo, že se Velký Mučai ohnal mečem po Muhaginovi, který mu rány začal vracet a opět se do sebe nesmiřitelně pustili.

Na oba dva dopadalo značné množství krve, plášť Velkého Mučaie jím už byl nasáklý a Muhaginův cestovní oblek nápodobně. Kroužili kolem sebe do těsného kruhu, snažili se najít výhodnou pozici a přemýšleli o taktice boje. Každý z nich udělal sem tam drobný výpad myslí, který byl hned odražen.

 

[B]P[B]ak mezi ně začaly padat i blesky. Nebyly jako za normální bouřky, padaly jen na paseku a neuvěřitelně hustě. Zasáhly už pár mučaiů. Oheň z okolního lesa podnícený Muharovým kouzlem a všudypřítomnými hromy ozařoval krajinu spolu s náhlými a prudkými osvětlenými blesky. Krev jakoby oheň nehasila, naopak když dopadla, začala se vypařovat a do mraku nad nimi se opět připojovala temně rudá pára. Už na začátku byla tvář mraku pohublá a kostlivá, teď ale jakoby jí déšť vysával a rudá pára pouze přidávala na vzteku a nenávisti. Hromy začaly padat ještě intenzivněji. Pak Muhagin dostal výborný plán. On sám měl úchopovou část meče obmotanou kůží, aby se mu lépe držela. Velký Mučai ale ne. Chvíli mával mečem nad hlavou, Velký Mučai nějak nepochopil, co dělá a setrval v obranné pozici. Pak do Muhaginova meče dle očekávání udeřil blesk. Pravděpodobně lehce ublížil i Muhaginovi, ten byl ale opatřen protikouzlem. Jeho meč na krátkou dobu zasvítil ohromnou energií a nevodivá látka na jeho úchopové části zabránila uzemnění. Této krátké chvilky Muhagin využil pro útok a silně udeřil mečem po svém bratrovi. Ten útok čekal a nastavil záštitu svého meče. Co ale nečekal byla elektřina. Bleskově se přenesla z Muhaginova meče do dlouhého obouručního meče Velkého Mučaie a přes ten i do něj samotného. Okolí osvítila záře vycházející z Velkého Mučaie. Chvíli mu prosvítala celá kostra a ozývalo se neskutečné bzučení a zvuk jako když se něco škvaří. Pak Velký Mučai spadl na zem a upustil svou zbraň. Vlasy měl až komicky zježené a celý byl umouněný od něčeho na způsob sazí. Nevydával žádné známky života. Muhara chvíli nedbal na bolestivou nohu a rozeběhl se k nim. Všude bylo napjaté ticho. Muhagin si serval zelený cestovní plášť a odhalil svou překvapivě svalnatou postavu oděnou v tričku bez rukávů a v kalhotách. Na plešatou hlavu mu skapávala krev z oblak. Muhagin zabodl svůj meč do země, ohnul se k Velkému Mučaiovi a serval mu z krku temnou polovinu amuletu. Zdvihl jí do vzduchu a začal se nahlas smát. To bylo vůbec poprvé, co Muhara slyšel Muhagina se upřímně smát. Těch pár zbylých muhaiů včetně tajemného strážce vybuchli v radostný pokřik. Zbylí mučaiové, všichni dezorientovaní a úzkostlivý se začali překřikovat a propukli v paniku. Pak Muhagin došel k ostatním muhaiům, kde stál již už i Muhara a tajemný strážce.

„Tu obálku prosím Muharo“ poprosil klidně Muhagin.

 

[B]M[B]uhara se rozpomněl a vytáhl zpoza svého zakrvaveného pláště též umazanou zažloutlou obálku s tajemným obsahem, kvůli kterému Muweon položil to, co mu z života zbylo. Než ji ale stihl podat Muhaginovi, něco mu jí vyškublo z ruky a odneslo bleskurychle pryč. Muhara se vylekal a podíval se nejdříve na místo, odkud podivný předmět vylétl a pak na strom, na který byla obálka přišpendlena. Byl to pečlivě vyřezaný hnědý dlouhý šíp s labutími perutěmi na konci a neskutečně špičatou ocelovou špicí. Z místa, odkud pravděpodobně vylétl vycházely postavy. Vysoké, šly elegantně a jistě. Bylo jich relativně hodně, možná přes dvacet. Všichni až na jednoho měli světle modré elegantní pláště, stále nezašpiněné od krápající krve a na hlavách měli něco mezi extravagantní sponkou na dlouhé plavé vlasy a lehkou přilbou. V rukou měli velice dlouhé bílé luky, na zádech toulce dlouhých šípů a u pasů středně dlouhé šavle, krásně tvarované. Jako první šel sám, vybočující z dvojřady nějaký strážce, ve zlatém brnění, stejně jako onen tajemný strážce, který zachránil Muharu. Když Muharův uchvácený pohled na chvíli spadl opět na doposud opodál ležícího Velkého Mučaie, zjistil, že již stojí znovu s mečem v ruce. Pak z jejich řad vylétl další šíp a do stejného stromu se zabodla k obálce i černá polovina amuletu, kterou Muhagin doposud svíral v ruce.

 

[B]M[B]uhagin a tajemný strážce jim vyšli naproti.

„Vidím, že jsi vše stihnul, výborně“ pronesl muž ve zlatém brnění strážců k umazanému tajemnému strážci.

„Nakonec vše dopadlo dobře, Wiloí – tine“ odpověděl mu tajemný strážce. Pak všichni obestoupili skupinku muhaiů. Někteří včetně Muhary vztáhli zbraně na obranu, ale Muhagin pokynul, že nebude třeba. Všichni tajemní lukostřelci si najednou organizovaně stáhli své přilbice a uklonili se. Muhagin jim věnoval jakési neznámé gesto a Muhara spolu s duchapřítomnějšími muhai jim pokynul na pozdrav. Pak si oba zvláštní strážci v pozlaceném brnění – zakrvavený tajemný zachránce i muž, který se tvářil jako velitel přítomného regimentu lukostřelců sundali přilby a odhalili své tváře a Muharu zachvátilo nekonečné překvapení a začalo mu pomalu docházet, co se to tu teď stalo a jaký zásadní význam to bude mít...

 

#Muhara 17

 

[V]Část sedmnáctá – Elf, démon a stařec[V]

 

[B]T[B]ěžká přilbice onoho tajemného zachránce spadla s žuchnutím na zem. Něco málo suché trávy, jež ještě nebyla zmáčená krví všude okolo se zabarvila. Muhara mu vzhlédl přímo do očí a chvíli si ho upřeně prohlížel. Nejdřívě mu nedocházelo, odkud tuto postarší sympatickou tvář zná. Znal ji ,ale to cítil hluboko v sobě. Pak mu to pomalu docházelo, v souvislosti s jeho dětskými lety a vším, co zažil než zapadl do ustavičného kolotoče ohrožení života a ostrých soubojů.

 

[B]„[B]Dědo!“ vykřikl Muhara a vyběhl k němu. Muhala ho objal a chvíli pevně svíral.

„Jdeš přesně včas“ řekl Muhara, když ho konečně pustil.

„My staří strážci chodíme vždycky včas, nepřizpůsobujeme se světu, ale on nám“ řekl svůj častý výrok, kterému Muhara předtím nerozuměl. Vždycky si myslíval, že děda Muhala prostě mluví z cesty nesmysly, jak to starci občas dělávají. Nemluvil ale.

Pak Muhara pohlédl na druhého odmaskovaného, který přišel spolu s těmi lukostřelci. Byl to nějaký pohledný cizí člověk. Byl velice pohledný a i když je to zvláštní, byl i velice cizí. Nepatřil sem. Navzdory veškerému snažení mraku na nebi na jeho dlouhé bílé rovné vlasy nedopadla ani kapička krve a navzdory tmě jakoby zářil. Vypadal něco jiného, než běžný člověk. I tak stál – vzpřímeně a sebejistě. Měl ostře řezanou tvář, úzké rty, tmavě modré, pronikavé a bystré oči a nezřetelné obočí. Pak si toho Muhara konečně všiml! Zpod vlasů mu po stranách koukaly možná dva palce dlouhé uši. Celé špičaté, trčící až na úroveň vršku hlavy. Nepochybně se jednalo o elfa, tu pohádkovou bytost, o níž mu již tolikrát vyprávěli. Při druhém pohledu na jeho uši uprostřed úvah byl ale Muhara nucen k úsměvu. Vypadal komicky. Stál tam tak vážně a vypadal tak divně. Skousl si špičku jazyka, aby se nerozchechtal a pozdravil ho. On na něj jen tak kývl, ne ale tak, jak kývají běžní lidé na pozdrav. Uklonil se na úroveň vlastních kolen a něco zamumlal. Vypadalo to legračně.

Pak začalo docházet k drobným potyčkám mezi pozůstalými mučai a muhai spojenými s elfy. Vlastně to nebyla potyčka, jenom dvě salvy dobře mířených šípů. Muhara sám sebe měl za relativně dobrého lukostřelce. Dokázal trefit muže na sedmdesát metrů a vložit šíp a natáhnout luk zhruba za čtyři vteřiny. Když ale pozoroval elfy, značně mu kleslo sebevědomí. Jejich ruce sahaly do toulců tak koordinovaně a zároveň tak přirozeně, že je ani nebylo vidět. Natažení hrubé tětivy dlouhého luku, se kterým by měl i silný lukostřelec potíž zvládali jediným táhlým pohybem. Přestože to bylo rychlé, nebylo to škubnutí, jenom velice rychlý tažený pohyb. Všichni jednali zcela současně na povely vydávané v elfštině od jejich vůdce v brnění strážců. A pak ta střela. Muhara by nevěřil, že luk dostřelí na tu vzdálenost, s jakou oni neomylně strefovali utíkající mučaie do hlav a skulin ve zbroji.

 

 

[B]K[B]dyž byli všichni mrtví až na Velkého Mučaie, který stále ležel opodál, houf lidí i elfů se vydal pryč. Tedy až na vůdce elfů, Muhagina a Muharu, kteří se seskupili kolem Velkého Mučaie. „Vídíš, nakonec jsi to všechno prohrál. Máme celý amulet a ty s tím nic nezmůžeš.“ pronesl Muhagin a čekal na odpověď stále začernalého a zježatělého Velkého Mučaie.

„Celý amulet? Máte jen mojí půlku, druhou jsi zahodil. A nejsem tak bezmocný, jak myslíš“ dostala se mu odpověď. Muhagin natáhl ruku a přilétla k němu temná polovina amuletu na řetízku a nažloutlá ohořelá obálka ze stromu, kam je zabodl elfí šíp. Pak dotykem prstů uhasil oheň a vytáhl onen tajemný obsah zažloutlé obálky, jež svěřil Muharovi.

Byla tam bílá polovina amuletu!

 

[B]M[B]uhagin obě poloviny vítězoslavně vzal a zdvihl nad hlavu. Okolo stále bily blesky a „cákala“ krev z úzkostlivého mraku Muweona nad nimi. Okolo něj ale byla zvláštní záře. Oba mocné předměty vydávaly záři, která se jejich blízkostí násobila. Byl krůček od vítězství, konečného vítězství. V tom se Velký Mučai zasmál a Muhagin na něj tázavě pohlédl.

„Děje se něco, co je z tvého hlediska k smíchu?“ zeptal se jako vždy klidně Muhagin. „ale vůbec ne, pokračuj a nenech se rušit“ vyprskl nevrle Velký Mučai. Muhagin se opět zasněně podíval na dvě půlky amuletu a počal je dávat dohromady.

Než to ale stihl provést, z hustého lesa vyjela skupinka postav. Jeli na koních a to velice rychle. Svým koním dávali nesrozumitelné povely pravděpodobně vybízející k rychlosti a nad hlavou mávali podivnými zbraněmi. Koně to byli obrovští, černí a silní. Jejich jezdci nosili tvrdé a masivní pancíře různých barev a tvarů, neměli stejnokroje jako elfové. Nevypadali přátelsky. Muhara ač nevěděl ,co se to děje ,instinktivně vytáhl šíp a založil ho. Než tomu však ale udělal, vůdce elfů dal svým nervózním společníkům povel ve znění zhruba:

„Sikartní anfilít!“ a na dav jezdců se snesla sprcha šípů. Neměly ale tu samou efektivitu jako na mučaie. Pancíře těchto jezdců byly tvrdé a nic nepustily.

 

[B]„[B]Sikartní frasealit anfilít!“ vykřikl podruhé. Elfové namísto do toulců na zádech jako jeden muž zanořili ruce pod své pláště a vytáhli šípy, ale jiné, jiné a větší. Pak natáhli tětivy, přední poklekli a všichni sborově zamířili a čekali na příležitost. Teď měl konečně Muhara šanci si své nové nepřátele prohlédnout. Nebyli to ani lidé ani elfové. Byly to zrůdy. Každý měl jiný obličej a žádný nebyl ani pololidský. Muhara vyjeveně koukal na přehlídku prasečích, krokodýlích či všelijakých nezařaditelných obličejů s dlouhými zuby a očima plnýma nenávisti. Těla měly různé, nad nimi letěly dokonce i nějaké okřídlené zrůdy. Všichni sice měli zhruba humanoidní obrysy, ale občas jim přebývala ruka či chyběla hlava. Muhara se odtrhl od této hrůzné podívané a vystřelil šíp po jezdci v popředí, který měl dvě krátké sekery a plechově lesklý obličej s velkýma očima a ohromnou pusou plnou ostrých zubů. Nejvýznamnější byly asi dva dlouhé trčící kolmo dopředu z koutků úst. Šíp mu projel kroužkovou košilí a zabodl se do jeho pravé plíce. Netvor zařval bolestí a netečně pokračoval dál. Pak kolem zasvištělo množství elfích protipancéřových šípů a velké množství netvorů srazily z koně. V následujících pár vteřinách začaly pršet kromě krve i šípy, tentokrát nekoordinovaně a rychle, ale přesto smrtonosně. To ale vražedný účinek příliš neodvrátilo. Masa křičících démonů se zabořila do špatně chráněných muhaiů a většinu přinejmenším zranila. Muhara rychle tasil Surisagamu a záštitou bleskově odrazil vržený nůž z bezprostřední blízkosti. Pak přiběhl k raněnému démonovi a klekl si mu na hruď. Démon prskal krev a snažil se vyprostit. Měl nahnědlou kůži a na hlavě dva rohy. Oči jako štěrbinky a neviditelný nos.

„Kdo jste? Co tu chcete? Proč proti nám bojujete?“ vychrlil na něj. Démon neodpovídal, pouze nasadil zvláštní výraz. „Třeba mi nerozumí“ napadlo Muharu a tak démona omráčil Rozhlédl se po situaci okolo a zapojil se do boje. Muhala se zrovna zády opíral o Muhagina a rozháněl se svým modrým obouručním mečem. Muhagin již odložil nespojený amulet a bojoval svým mečem proti urputně se bránícímu netvorovi. Elfové byli stále v původním počtu v semknutém útvaru a za pomoci svých šavlí vzdorovali přesile. Muhagin zavelel k ústupu a všichni si začali uvědomovat, že nemají šanci a počali opouštět své pozice.

 

[B]V[B] tom se Muhara postavil znenadání čelem k vzrostlému démonovi. Měl hlavu černou a plnou ostnů a čtyři ruce. Svíral v nich něco podivného – čtyřruční meč. Byl dlouhý asi půl čtvrtého metru a velice široký. Za normálních okolností by byl neskutečně těžký a neovladatelný, démon s ním ale zacházel zcela přirozeně. Muharu celý jeho zjev, zjev ohromného netvora, namakaného a s vypracovaným svalnatým tělem, vysoký možná tři metry a sám těžký odhadem tři sta kilo. Na sobě měl těžký pancíř chránící celé tělo až na hlavu, ten mohl vážit okolo sedmdesát kilo a hlavně ten meč, ten obrovský pracně vyráběný masivní meč. Celé to působilo neuvěřitelně hrozně. Pak se rozeřval a rozeběhl překvapivou rychlostí k Muharovi. Muhara chtěl utéct, ale nemohl. Stejně by mu neutekl. Rozžhavil čepel Surisagamy doběla a připravil se vykrýt úder. Věděl, že úder půjde střechou. Muhara nepochyboval, že démon umí s mečem zacházet obratně, ale přece jen mečem těžkým skoro sto kilo nelze nějak blafovat či naznačovat ,dokonce možná ani útočit reverzem. Úder doopravdy šel střechou, Muhara na něj byl připravený. V duchu si opakoval veškeré lekce s mistrem Muhaginem. Nohy lehce pokrčil a zdvihl meč k obraně. Úder nechal jít až úplně těsně k jílci, aby měl co největší páku. Úder dopadl se sprškou jisker. Muharovi se podlomily nohy a dopadl do kleku. Veškerou tělesnou sílu dal do meče a veškerou duševní sílu do ohně, jímž plála Surisagama. Úder ale rychle pokračoval. Muhara myslel, že jistě zemře. Vykřikl a cukl nahoru v momentě, kdy meč dopadl největší silou. Surisagama se mu otřásla v rukou a celým jeho tělem projela bolest a zabrnění. Ruce mu ochromly, ale přesto křečovitě svíraly meč. Muhara pomalu otevřel oči a vyhlédl situaci. Nad sebou držel stokilový meč. Nikdy by nevěřil, že něco takovéhohle unese i s náporem, s jakým mu to démon naservíroval. Pak Muhara nečekal, vší silou se zapřel a protivníkův meč vedl nejdříve do strany aby sám sebe dostal z ohrožení a následně dolů. Pomohl si nohou a nepřítelův meč svalil na zem. Démon zahekal překvapením a námahou. Pak se stalo něco, co Muhara nepředpokládal. Démon se do meče opřel takovou silou, že ho Muhara, držící mu ho u země mečem a nohou vylétl do vzduchu a s žuchnutím přistál. Ač to bylo zcela nevysvětlitelné a nelogické, démon plynule zvedl meč a několikrát s ním zatočil, jakoby byl pírko. Muhara si překvapený jeho silou uvědomil, že šlo pouze o začátek souboje.

 

[B]B[B]yl už celý unavený a paže ho bolely jako ďas. Rozhodl se s tím skoncovat. Natáhl ruku a mocný vítr mu do ruky hodil Ratakaru zabodnutou stále do stromu. Nadhodil si jí do vzduchu a chytil za špičku. Démon se zrovna napřahoval k druhému, silnějšímu a zcela jistě i smrtícímu úderu. Muhara vrhl Ratakaru vší silou před sebe a neomylně zasáhl netvorovu hlavu. Ten se zřítil a obrovský meč mu vypadl ze všech čtyř rukou. „Proč jsem doháje neudělal rovnou tohle“ povzdechl si Muhara a sesunul se na zem. Vzápětí si ale uvědomil, že není čas nabírat síly. Rozeběhl se bleskurychle dopředu a dohnal klusajícího černého koně. Jeho majitel střílel z kuše všude okolo a za sebe se nepodíval. Muhara zasunul Surisagamu i Ratakaru a ještě přidal. Když byl těsně za koněm, odrazil se, skočil koni na záda a démona shodil dolů. Démon spadl, otočil se na záda a namířil kuší nad sebe, na Muharu. Muhara pobídl koně, démonovi přistálo na hlavně jedno masivně okované kopyto a kuše mu vypadla z rukou. Muhara znovu tasil Surisagamu a šel pomoci Muhaginovi organizovat ústup.

 

[B]M[B]uhagin zrovna otáčel svého bílého koně pryč, cosi křičel v elfštině na elfy a metal kouzla všude kolem sebe. Amulet osudu překvapivě nespojil, bílou polovinu držel v ruce a o černou polovinu, o kterou záhadným způsobem přišel zrovna bojoval Muhala s Velkým Mučaiem, který byl znovu na nohou. Muhara se k nim rozjel. Za jízdy vytáhl z poblíž ležící mrtvoly kopí a mrštil jím po Velkém Mučaiovi. Ten byl donucen uskočit a Amulet osudu rychle sebral Muhala. V tom Muhara zpozoroval přijíždět k Muhalovi jednoho démona na černém koni. Tenhle byl tak zakuklený do své tvrdé plátové zbroje, že bylo nemožné odhalit jeho nelidské tělo. V ruce držel dlouhé kopí a ujížděl tryskem na Muhalu, který ho asi ještě nezpozoroval. Muhara si uvědomil, že musí zasáhnout. Strhl ze zad luk a okamžitě vložil do tětivy šíp. Bleskově natáhl luk jak nejvíce to šlo a vypustil šíp, který zasáhl protivníka. Mělo to ale háček. Démon měl na sobě tak tvrdé brnění, že šíp pouze zacinkal o hrudní pancíř. Muharovi došlo, že tak jednoduché to neubude, tasil Surisagamu a rozjel se démonovi vstříc. Muhala zatím černou polovinu amuletu přivázal řetízkem ke svému opasku, naskočil na koně a následoval ujíždějícího Muhagina. Velký Mučai stál se svým obrovským obouručním mečem uprostřed mýtiny a pomáhal démonům v boji. Elfům se již též podařilo ukořistit koně, ujížděli pryč a stříleli za sebe do démonů. Démoni byli všude okolo. Křičeli, stříleli a snažili se dohnat elfy a muhaie.

 

[B]M[B]uhara se přestal koukat okolo sebe a počal se soustředit pouze na Surisagamu a kopí, které se k němu tak rychle přibližovalo. Nepřítel měl kromě toho dlouhého a pevného kopí i široký štít a zbroj. Muhara měl Surisagamu, Ratakaru a poloviční zbroj strážců. Přemýšlel o tom, co udělá. Závisel na tom nepochybně jeho život. Pak se rozhodl pro asi jedinou možnost, tedy kromě útěku. Ještě zrychlil a Surisagamu napřáhl před sebe. Když byli v okamžiku tvrdého úderu, Muhara rozžehnul čepel Surisagamy, levou rukou si kryl obličej a hlavu a zároveň držel uzdu, pravou rukou velice silně a prudce ťal před sebe. Podařilo se mu utnout zlověstný hrot nataženého kopí. Hrot odletěl doleva a Muharu zasáhla dřevěná tyč. Udeřila ho doprostřed kyrysu a promáčkla ho skoro o půl druhého palce. Muhara zahekal a levou rukou se chytil za břicho. Vlastně mu tyč nijak nepoškodila tělo, to jeho vlastní kyrys se do něj zabodl až do masa a bolel. Z rány se mu řinula krev ven nepatrnou skulinkou ven, na těle pod kyrysem mu jí též pramínek stékal dolů a věděl, že největší podíl v něm zůstává a za chvíli ho zabije. Rána ho taky skoro srazila z koně. Muhara odletěl až úplně do zadní části sedla a skoro přetrhl uzdu. Kůň bolestí zahekal. Dobrá zpráva ale byla, že démon takovýto vývoj situací nepředpokládal. Jeho kopí se nárazem roztříštilo na třísky a jeho pravá ruka zchromla nárazem. Muhara toho využil a navzdory bolestí ťal Surisagamou znovu, tentokrát rubovým sekem vedeným na hlavu. Démon se snažil svojí ochromenou rukou tasit meč, ale nestihl to. Surisagama mu diagonálně rozsekla čelo. Démon s výkřikem spadl z koně. Muhara pobídl koně do cvalu pryč. Za jízdy schoval Surisagamu a serval si rukavici. Hodil jí na zem a dva prsty odhalené ruky strčil do své rány, až hluboko do hrudního koše. Hrozně to bolelo, ale musel to vydržet.Silou svých prstů a přemáháním vlastní bolesti svůj kyrys znovu ohnul do původní podoby. Vrstvu plechu si vyndal z těla a mnohonásobně rozšířil štěrbinu v brnění. Krev se mu vyřinula. Najednou znovu mohl dýchat. Zhluboka se nadechl a záhy vykašlal krev. Musel mít porušenou plíci. Dýchalo se mu špatně, ale mnohem lépe než před chvíli.

 

[B]Z[B]novu se rozhlédl, situace se nezměnila. Pobídl svého koně do trysku a přidal se ke stále početnému houfu utíkajících muhaiů a elfů. Démonů bylo stále víc, ale jejich vítězství by bylo možné s čistým svědomím nazvat Pyrrhovým vítězstvím. Za necelých pět minut jízdy zahlédli v dáli vysokou bílou skálu, se spoustou přístupových cest. Na celé skále se tyčila ohromná spousta domů, věží a opevnění. Víc, než kdy Muhara viděl. Jejich pronásledovatelé si je netroufli hnát tak blízko jejich hlavního města a s kletbami a spoustou přání smrti se otočili a s poslední salvou šípů zajeli zpět do hustého lesa, kde společně byli tak krátko na to, kolik se toho stalo a zároveň tak dlouho...

 

#Muhara 18

 

[V]Část osmnáctá – trůn[V]

 

[B]Z[B]anedlouho dojeli do rozlehlého města vítajícího své návštěvníky dokořán otevřenou silnou branou v kamenných a velice pevných zdech. Město bylo stavěno po vzoru hradů, vlastně to byl jeden obrovský hrad. Nejprve hradby se strážnicí, branou a drobným suchým příkopem, pak vlastní město skládající se ze stovek namačkaných tří až čtyřpatrových domů. Nebyly to jen domy, ale i obchody, tržiště, hostince, továrny, všelijaké dílny a prapodivné budovy. Zhruba veprostřed toho všeho se tyčila druhá hradba, menší než ta první. Za ní byly převážně kovárny, kasárny a vojenské objekty. Vše bylo stavěno z cihel. Uprostřed sekundárního opevnění stála vlastní velká budova královského opevněného paláce. Tvořila jí jedna věž, vysoká tak, že nahoru nebylo kvůli mrakům a nedokonalostem lidských očí vidět. Okolo ní stály další čtyři věže, znatelně menší určené k obraně. Všechny věže byly pospojovány lešením, terasami, ze kterých až skoro na zem visely dlouhé červené závěsy a můstky. Na nich se tyčil nespočet katapultů, střílen a obranných zařízení.

Všichni společně dojeli až k nejvyšší věži uprostřed a sesedli z koní. Okamžitě se jich ujali místní vojáci, zraněné odvedli někam pryč a ostatní (kterých ovšem byla menšina, vlastně to byl pouze Muhagin, Muhara, Muhala a elfové se svým vůdcem) uvedli dovnitř.

 

[B]H[B]lavní jednací a trůní sál byl ve stoosmdesátémšestém poschodí. Byl zde naštěstí zvláštní mechanismus v podobě lana vedoucího z nejvyššího patra až do sklepa, na obou koncích daný do kladky a pak znovu spojený, který se díky prastarému zaříkávadlu jednoho mudrce stále protáčel dokola, lidi zezdola vozil nahoru a lidi zeshora dolů. Dalo se ho přichytit a nechat se vytáhnout v každém patře velké věže, ve dvou místech vybočoval z dráhy a šel přes důležité terasy nahoře. Kdyby byla věž napadena, pověřený strážce nahoře by provaz zastavil.

 

[B]D[B]íky této vymoženosti jim všem trvala celá cesta nahoru pouhých pár minut. Nahoře je netrpělivě vyčkával prazvláštní malý a tlustý člověk v přehnaně elegantních šatech a s holí s okovaným dolním koncem v ruce.

„Starosta a správce vás již neprodleně očekává“ přímo vykřikl, aniž by se přímo koukal na kohokoliv z nich. Pak přešel ke dveřím, napomenul stráž ať drží lépe kopí a rozrazil dveře. Dvakrát praštil svou okovanou holí do země a počkal, až se hlasitý zvuk odrazí ode všech klenutých obrovských zdí a oblouků hlavní místnosti.

„Pán Muhagin, utajený vládce naší země, jeho společníci a elfí vyslanci žádají o audienci u jeho nejvyšší výsosti!“ rozeřval se pak.

„Pojďte dál“ ozvalo se na to sotva slyšitelným hlasem z přední části místnosti. Podivný mužík s holí se energicky otočil k hostům.

„Pán Muhatrion vás očekává, prosím vstupte a zachovejte slušnost!“ pronesl k nim monotoním hlasem. Muhagin neotálel a směle vykročil vpřed. Všichni ostatní ho následovali. Muhatrion byl starší muž, lehce prošedivělý, velice silný. Měl jasné, prozíravé a bystré oči, oblé rysy tváře a vlastně celého těla, úzké rty a prošedivělý vous. Podivný tajemník poklekl a sklonil hlavu až komicky nízko. Muhagin sklonil hlavu a přistoupil blíž. Elfové strnule stáli.

„Co vás sem přivádí, veliký válečníku?“ zeptal se Muhatrion Muhagina.

„Zlé časy můj pane, mučaiové se rojí a volají na pomoc své démony. Potřebujeme silnější vládu. Přišel jsem ovládnout Bílý trůn. Teď si toho Muhara všiml. Muhatrion seděl vlastně v jakémsi červeném spíše větším křesle, ale za jeho zády byl obrovský zdobený bílý trůn, přikrytý velkým kusem látky, lehce zaprášený.

„Staniž se, je to vaše právo a povinnost. Zítra odstoupím od vlády a proběhne vaše korunovace, výsosti“ odpověděl Muhatrion. Muhagin kývl hlavou na souhlas. Pak se znovu sklonil a bez dalších domluv se otočil a vypochodoval z místnosti. Ostatní ho následovali. V tom z druhého konce chodby před hlavním sálem vyběhl voják, v poloviční kroužkové zbroji se zkrvavenou a zkroucenou rukou. Celý byl vyčerpaný a umazaný.

„Muhalo, Muhalo!“ křičel. Stráže vykročili vpřed, natáhli kopí před sebe a zapříčili štíty. Muhala je však odstrčil a běžel vojákovi naproti.

 

[B]„[B]Muhaswere!“ křikl Muhala. Nepochybně ho znal. „Co se děje, co se ti stalo? Stalo se něco důležitého?“ křičel na něj přes chodbu. Muhaswer doběhl až k Muhalovi a vtiskl mu do ruky papír, který svíral ve své zdravé ruce. Pak si Muhara uvědomil, že toho muže vlastně také zná. Byl to Muhaswer, vrátný, ponocný a hlídač brány z jejich rodné vesnice v jedné osobě. Byl to starší muž, vyhublý a vysoký, šedivý a nepříjemný. Muhara ho neměl zrovna v lásce z důvodu častého zatrhávání klukovin z jeho dětství. Muhala rozvinul zprávu a četl. Vypadal vyděšeně. Muharovi to také pomalu začalo docházet. S jejich vesnicí je asi něco v nepořádku. Pak Muhala ukázal na Muharu a pohybem ruky si ho zavolal k sobě. Muhara pohotově přiskočil a podíval se mu přes rameno na dopis. Muhala ho ale svinul a podíval se Muharovi do očí.

„Vesnice má problém, veliký problém. Já jako nejstarší strážce musím zůstat zde a být svědkem korunovace. Kdyby korunovace proběhla netradičně, spousta náčelníků a starostů z řad muhaiů by dle zákona ani nemuseli přijmout Muhagina za svého právoplatného krále. Musíš tam jet ty, vezmi si několik mužů a odpočaté koně a uháněj." Pak vložil Muharovi do rukou zprávu a začal usilovat o urychlení korunovace. Muhara poodstoupil o kousek dál a rozvinul zprávu. Stálo na ní:

 

[C]„Krutá pomsta za vyhoštění z těla zahrnuje i přátele, staré známé a spolubydlící. Mého těla se možná zbavíš, duše nikdy. Strachuj se“[C]

 

A pod tím vším otisknutá černá pečeť skládající se z temné poloviny amuletu, lebky a ... Sind – Grenlífu!

 

#Muhara 19

 

[V]Část devatenáctá – Bolest a její otroci[V]

 

[B]M[B]uhara pochopil význam výhružného dopisu velice dobře. Vzal odpočatého koně, spěšně si upevnil na záda Surisagamu a na lýtko Ratakaru, oblékl si poloviční zbroj a vyrazil tryskem z obrovského hlavního města. Doprovázela ho skupinka slíbených mužů. Vlastně to nebyli muži, byli to elfové. Bylo jich deset a jeli na rychlých bílých koních. Měli své luky na zádech s již napjatou tětivou a své dlouhé nože na sedlech koní. Muhara s sebou luk neměl, vlastně si ho spíše zapomněl vzít, uvědomil si, ale to už bylo pozdě. Jeli několik hodin v tichosti, když začal Muhara matně poznávat krajinu kolem sebe. Už přes rok tu nebyl, ale přece... a pak se dostal na skálu s vyhlídkou, nechal odpočinout koně a vyběhl nahoru pro lepší výhled. Před ním se mu rozprostřela rodná travnatá rovina, široká i dlouhá asi kilometr. Uprostřed ní se tyčila chabě palisádami chráněná rodná vesnice. Z komínů se kouřilo, brána byla otevřená, všude vládl klid jako když odjel. Nasedl na koně a pobídl do střemhlavého trysku ze skály přímo dolů. Věděl, že se nepochybně shledá se spoustou starých tváří, že ho budou vítat jako hrdinu a že by tam měla být i Mučača. Nemohl se dočkat. Navzdory tomu, že sráz byl ostrý a neopatrný jezdec by se zde mohl i s koněm zabít, elfové udrželi tempo a vyrovnali Muharův trysk.

 

[B]K[B]dyž dospěli k bráně, strážný Muhabier spal, opřený o svojí halapartnu ve stoje za bílého dne. Muhara ho tak znal, vlastně ho nikdy neviděl, když byl vzhůru, ani ho nikdy neviděl v jiné pozici či kdekoliv jinde. Muhara se tomu zasmál, nechal ho spát a i se suitou elfů nacválal na náves. Pohybovala se zde spousta muhaiů, známí i ti, kteří se Muharovi již vykouřili z hlavy. Všichni se tvářili ohromeně a jezdce nedůvěřivě sledovali, něco si šeptali a divili se. Muhara zabočil doprava, k nejkrásnějšímu domu z vesnice. Muhalův dům byl zamčený, se stále pečlivě okopanou zahrádkou. Muhara i elfové zde uvázali své koně a vešli do hospody za Muharou.

 

[B]B[B]ylo zde plno známých tváří, kteří si Muhary asi ani nevšimly. U pultu stála osoba v černém plášti, nic nepila, všichni se jí lehce stranili. Muhara v ní poznal Mučaču a přistoupil k ní. Posadil se vedle oné zakuklené osoby aniž by na ní pohlédl pro zachování nenápadnosti a ledabyle zdvihl ruku na znamení, že chce pivo. Když lidé spatřili elfy, s jekotem utekli od nejbližších dvou stolů kam se elfové pohodlně usadili.

„Jakou si měla cestu?“ zeptal se Muhara mimoděky Mučačy. Když se mu nedostavila odpověď, pomalu na ni pohlédl. Zakuklená osoba pomalu otáčela hlavu. Místnost zachvátil chlad, dva elfové vstali a tasili luky, zbylí se pouze tvářili znepokojeně. Navzdory zcela mírnému počasí se ozvala meluzína svištící okolo. Zvedl se mrazivý a bodavý vítr. A pak ona osoba otočila hlavu. Nebyla to Mučača.

 

[B]N[B]a Muharu se zpod kapuci a nepřirozené roušky stínů usmívala šklebící se ústa, ne mile se šklebící, spíše zcela nepřirozeně se šklebící ústa lebky. Byla to lebka, měla na sobě ale tenounkou vrstvu kůže. Oční důlky mělo stvoření nepřirozeně prázdné a přesto v nich mělo oči, zlé a neúprosné oči. Muhara vyjekl, nechal stát pivo na pultě a skočil vzad. Skoro všichni lidé z hospody bleskově utekli. Skoro všichni. Doposud nezpozorovaná skupina zakuklených postav na druhé straně hospody vstala a začala se přibližovat k Muharovi, až nebezpečně rychle. Elfové tasili luky a zasadili do tětiv šípy, vstali a zamířili systematicky na nepřátele.

 

[B]„[B]Představ si, že tě nějaký nevychovaný zmetek zabije. Jak by ses mu pomstil?“ promluvil nenadále kostlivec hlasem, který jakoby nevycházel z jeho úst, spíš jakoby ho šeptala meluzína všude okolo. Muhara už docela dobře chápal, s kým má tu čest a jeho podezření ještě utužilo, že si osoba vytáhla nechvalně známý meč Sind – Grenlíf z pouzdra na zádech. Muhara sice netušil, kde ho vzal, když sám viděl, jak ho jeden z muhaiů nenápadně stopil na bojišti po boji. Vlastně to ani nechtěl vědět, ještě by zjistil jak moc je Muweon mocný. Muweon pomalu vstal, sundal si kapuci a cvičně mávl Sind – Grenlífem. Elfové na nic nečekali a vypustili po něm salvu šípů. Muweon sebou cukl, lehce zprůhledněl a povylétl do vzduchu. Šípy jím prolétly skrz naskrz aniž by se ho dotkly. Elfové okamžitě vsadili do tětiv další šípy a Muhara se po Muweonovi rozmáchl Surisagamou, jejíž oheň nechal vzplanout. Muweon mu dal do cesty rozeklátou špičku svého Sind – Grenlífu, jak Muhara očekával. Chvíli spolu ledabyle bojovali, elfové se zatím pustili do dalších zakuklených kostlivců v místnosti. Pak se Muharovi podařil výpad hrotem a bodl Muweona do hrudi, do pravé strany hrudi. Meč jím projel jako máslem až po jílec. Muhara v duchu zajásal a zakroutil mečem. Pak si uvědomil, že meč není v Muharově těle, jen v jeho plášti, mezi jeho kostlivými žebry.

 

[B]P[B]ak ho něco napadlo. Rozžehl čepel Surisagamy jak jen to šlo. Muweonův plášť zprvu vzplál, pak ale zhasl. Muhara šokovaně vytáhl Surisagamu ven a spěšně pohlédl na její čepel. Byla studená, neustálý plamen neplápolal. Chvíli se snažil, po něco málo vteřinách se mu podařilo prolomit ledovou krustu a vzplanout ohněm. Pak Muweon přešel do série svých úderů. Bušil na Muharu tlustým, těžkým a nesmírně smrtícím koncem své zvláštní a smrtonosné zbraně. Jeho údery byly zcela zmatené, chaotické, neočekávané, nepravidelné, zvláštní, cizí... třikrát za sebou udeřil střechou a namísto toho, aby jak Muhara čekal znaveného nepřítele čekajícího nejspíš další úder střechou sekl rubovým či spodním sekem a ukončil jeho život (a asi by se mu to i povedlo) tak se prostě stáhl do obrany, jakoby mu došel program či se unavil. Nebo když se Muharovi podařilo dostat se do útoku, Muweon namísto krytí se rozeklálým hrotem své zbraně zkusil úder hlavicí meče. Kdyby něco takového udělal kdykoliv předtím v pevnosti Muhara, Muhagin by ho jistě pokáral co to vyvádí za nesmyslné chvaty. A v tom to právě spočívalo.

 

[B]M[B]uweon byl zcela nevypočítatelný. Na cokolov podobného Muharu nikdo nepřipravil, nikdy předtím nebojoval se soupeřem, který namísto nastavení záštity při úderu střechou chytil svůj meč za špatný konec a nastavil na obranu část meče, kde se většinou meč drží. Následně Muweon udeřil Muharu tupou stranou své zbraně přímo do pravé tváře. Muweon byl nepochybně výborný šermíř, který kdyby používal alespoň podobný styl boje jako Muhara, byl by vyhrál. Jenže on ne, on ho prostě nesekl do hlavy, ale udeřil tupou stranou. Zanedlouho dostal Muweon silně navrch, byl teď mnohem silnější než předtím té nedávné noci, když ho Muhara zabil. Elfové naproti tomu vyhrávali, zatím žádný z nich nebyl ani těžce zraněn a dva kostlivci již nehybně leželi na zemi. Pak se Muharovi podařil jeden výpad a přesekl provázek spínající Muweonův plášť. Ten s žuchnutím spadl na zem a odkryl Muweonovo tělo. Muweon měl na sobě černý oblek, na rukou měl černé kožené rukavice. Byl neskutečně vyhublý, vlastně byl opravdu jen kostra. Jediné, co měl a co kostry nemívají bylo něco jako srdce. Muhara viděl záhyby na Muweonově košili, jak pulsují a tepou jako srdce pod nimi. Bušilo pomalu, chladně a vyrovnaně.

 

[B]P[B]ak Muweon udeřil Muharu do břicha opět tupou stranou své zbraně překvapivou silou. Muhara odlétl naznak a prorazil zeď hospody. Dopadl na polovylidněnou náves na záda, se Surisagamou v ruce. Elfové za ním skočili a kryli ho semknutým útvarem proti dotírajícím zakuklencům. Pak přišel i Muweon. Muhara se rozhodl změnit strategii. Když viděl způsob boje elfů s jejich noži, napůl přivázanými k zápěstí, řekl si, že by možná proti Muweonovi obstáli lépe než on. Naproti tomu zakuklenci bojovali zcela všedně a předvídatelně, jako každý řádový voják. Elfové evidentně ale do této jejich primitivní taktiky krytí se záštitou a kombinací tří sestav úderů nepronikly.

„Vemte si ho, já je zvládnu!“ křikl na elfy Muhara. Ti se rozeběhli k Muweonovi, obestoupili ho a počali ho zasypávat sérií úderů. Muhara se ze země dostal sklopkou, dvakrát kolem sebe mávl Surisagamou a tasil ji. Zakuklenci si zcela synchronizovaně sundali kápí, tasili své zahnuté katany a udělali kolem něj napůl sevřený půlměsíc.

 

[B]N[B]eměli zcela klasické lebky jako Muweon či každá normální mrtvola. Měli ve hlavách zatlučené hřebíky, zámky na ústech, trnové koruny, potrhaná pouta a následky nemilosrdného mučení. Většině něco chybělo, končetina nebo kus kostry. Měli rozdrásané obličeje a nezřetelné nápisy vypálené do čel. Neměly též prázdné oči jako Muweon, jejich oči rudě plály. Plály nenávistí a touhou po neurčité pomstě světu za své zjevné silné utrpení. Na pláštích měli zvláštní nezřetelné symboly, nepochybně cizím jazykem. Bylo jich sedm. Byli napůl éteričtí, lehce průhlední. Sálala z nich tma, zima a pocit nezřetelné nenávisti. Pak s řevem meluzíny začali bušit do Muharovy obrany. Měli všichni obouriční katany, meče z východu. Tyhle ale nebyly jako ty z obrázků z učebnic v pevnosti. Nebyly krásné, zdobené a smrtící. Byly orezlé, staré, otupělé, zubaté a špinavé. Při každém úderu ocele o ocel se z nich kus odsypal nebo ulomil. Muhara ale zanedlouho poznal, že to nejsou klasické staré a neefektivní zbraně do šrotu. Plála z nich magická energie, Muhara zřetelně slyšel jejich pláč a řev kdykoliv se na nějakou z nich soustředil a jejich démonický a zlý smích pokaždé, když nějaká z těchto zakletých čepelí narazila do jeho brnění. Muhara je dosti silně podcenil. Tito duchové vůbec nebyli slabí a všední nepřátelé. Byli nepřekonatelní, sálal z nich neskutečný strach a bojovali velice obratně. Když Muhara některého z nich zasáhl, buďto to jím hladce prošlo bez zranění nebo mu prostě usekl kus kosti či jejich koženého brnění pod plášti. Po chvilce se jednomu z nich, tomu se zámkem na ústech a obrovským počtem ran a vypálenin na kostech podařilo seknout Muharu do již nekrytého ramene. Rána by sama o sobě nebyla tak strašná, vlastně to bylo jen škrábnutí. Hrozně to ale bolelo. Z rány mu šel nazelenalý dým a celé to pálilo. Muhara neslyšel nic jiného než ukrutný ztrápený smích. Jeho doposud pohodový boj se změnil v noční můru.

 

[B]S[B]mály se na něj spousty ztracených duší, duší z jejich zbraní a jejich vlastních duší. Přály mu nesmírně bolestivou ukrutnou smrt, alespoň tak ukrutnou, jako potkala je samotné. A přesně to se zatím Muharovi dostávalo. Kdykoliv se špatně kryl, z kterékoliv strany, přišel úder. Dostatečně tvrdý na to, aby Muharu sekl až do masa a schválně příliš měkký na to, aby mu vážně ublížil. Z každé jeho nezhoubné, ale přesto velké rány mu šla zelená pára do oblak a bolest do celého těla. Už to nevydržel. Po dalších snad deseti ranách do pravé paže upustil Surisagamu a svalil se na zem. Rukama si kryl hlavu a byl schoulený do klubíčka. Rány se stupňovaly, dopadaly všude. Neexistovalo nic jiného než ukrutná bolest a slepá nenávist. A všechen ten smích okolo. Stále se smál, čím víc Muhara trpěl, tím víc. Jeho bolest těm stvůrám prospívala, osvobozovala je, neprahly po ničem jiném než po tom udělat někomu to, co kdysi někdo udělal jim. Pak bolest ustala, seance nenávisti polevila. Muhara si uvědomil, že pravděpodobně umírá, že opouští své trpící tělo. Cítil přibližně to samé, co asi cítili jeho pomstychtivostí šílené vrazi. Cítil nenávist k nim a ke světu. Chtěl se vrátit do těla, ne do svého, ale do těla, které s těmi sedmi pořádně zatočí, pak je všechny dát na skřipec a přidělat jim do hlav pár hřebíků.

 

[B]P[B]ak ho někdo chytil za ruku. Muhara si teprve teď začal uvědomovat co vidí. Viděl kolem sebe nepravidelné podivné tvary a barvy čehosi zpřeházeného a rozostřeného. A přímo před ním byly dveře. Nebyly to dveře, vlastně to byl disk. Světle zářící disk, v průměru asi tři metry. Muhara ale věděl, že do něj lze vstoupit. Vlastně by přesně to udělal, kdyby ho nechytila něčí ruka. Pořád ho držela. Ten disk byl krásný, lákavý. Naproti tomu rozostřená krajina za ním byla ošklivá. Stále v ní převládal pocit bezcílné nenávisti a bolesti. Pak se nad podivnými předměty začalo objevovat sedm hlav, sedm neskutečně zmučených hlav. Všechny volaly Muharu k sobě, chtěly ho roztrhat. Pokusil se vykroutit se ruce, která ho táhla zpět do světa živých a vstoupit do portálu. Zabral ze všech sil. Ne, ruka ho držela moc pevně. Nakonec se rozhodl se vrátit. Ruka mu pomohla. Pak ucítil zase staré známé pocity. Bolest, nenávist, utrpení, bezmoc... ale mezitím ještě něco jiného. Ruka stále svírala tu jeho, nebylo mu to nepříjemné. A mezi těmito pocity světa ucítil další pocit, kvůli kterému mu možná stálo za to se sem vrátit.

[I]...lásku[I]

 

#Muhara 20

 

[V]Část dvacátá – Vražda a pomsta[V]

 

[B]M[B]uhara ležel na hrubé zemi. Její hrubost vlastně ani nevnímal. Cítil dva pocity – lásku a něhu kombinovanou s nenávistí a bolestí. Byl v polovědomí, tak akorát mezi životem a smrtí. Houpal se nad propastí, jejíž dno by znamenalo konec všech dosavadních a zejména nastávajících dobrodružství mladého bojovníka. Pak se mu podařilo otevřít oči. Spatřil scenérii, jak dva zmučení duchové leží nehybně na zemi a zbylých pět bojuje s vesničany a dvěma strážci, kteří se zde, těžko říct jak, vzali. Muweon stále zápasil s elfy, kteří měli značně navrch. Pak přímo před sebou uviděl něčí tvář. Byla krásná, napůl se usmívala. Byla to Mučača. Držela ho za ruku, seděla vedle něj a ošetřovala jeho četné stále zeleně kouřící rány. Muhara se na ní usmál a pokusil se zvednout. Moc to nešlo, okamžitě zase upadl do ukrutné agónie a skoro ztratil vědomí. Zůstal ležet a na chvíli znovu zavřel oči.

 

 

[B]P[B]otom je zase otevřel. Nic se příliš nezměnilo, boj probíhal stále relativně stejně. Mučača u něj stále dřepěla a ošetřovala jeho rány. Muhara si všiml, že má u pasu Ratakaru, kterou jí kdysi vzal. Neodporoval ale. Tentokrát nezkoušel vstát. Vedle sebe nahmátl Surisagamu a přivinul si jí k tělu. Pak se situace boje vyvinula k horšímu. Na náves přijelo něco málo mučaiských jezdců na zcela vyžízených koních. Všichni byli udýchaní a unavení. Muhara jich napočítal dvanáct, klidně se ale mohl splést, všechno jakoby teď viděl dvakrát. Mučaiové znaveně slezli z koní a se svými zbraněmi se belhali k potyčce. Elfové ihned nechali Muweona Muweonem a energicky se proti nim vyřídili. Možná to byla chyba. Muweon upoutal svojí pozornost k Muharovi. Muweon měl již velice roztrhaný plášť, byl lehce unavený a šel přímo k Muharovi.

 

[B]N[B]aproti němu vyšla Mučača.

„Nestav se mi do cesty, mučaiská-dívko-jež-emigorvalas“ sykl nepříjemně Muweon. Mučača jeho výzvy ovšem evidentně nedbala, rozmáchla se Ratakarou před sebou a přistoupila k němu. Muweon bleskově zakroužil ve vzduchu svým Sind – Grenlífem. První udeřil on. Mučača to evidentně neviděla na dlouhý boj a tak hodně zariskovala už napoprvé. Sind – Grenlíf se zabořil mezi dvě čepele Ratakary a uvízl. Mučača škubla Ratakarou a obě zbraně s cinknutím dopadly na zem. Tentokrát náležel první úder Mučače. Vyskočila do vzduchu se silnou levou rotací a velice silně kopla Muweona do hlavy. Muweon doslova odletěl. Jeho hlava by nebýt kapuci asi odletěla, ale neodletěla. Muweon se ze země vznesl do vzduchu a ze vzduchu zase na nohy. Hlava mu trčela nepřirozeně zdvižená a doprava ohnutá na polozlomené páteři. Zdvihl své ruce s nepřirozenou nemotorností a hlavu si narovnal. Když se ho Mučača pokusila udeřit do hlavy pěstí, chytil ji za zápěstí a škubl do strany. Navzdory své kostlivosti a vyčerpanosti měl nepochybně Muweon velice silný stisk. Mučača vykřikla, upadla na zem a snažila se Muweonovi vykroutit. Muweon se do její ruky zarýval svými černými dlouhými nehty až na kost, Mučačina ruka jakoby hořela a plamen z ní se přenášel do zbytku těla. Pak se jí začalo zeleně kouřit z úst, očí, nosu i uší. A také z ruky, jež svíral Muweon. Za chvíli se Mučača jen zmítala v bolestech na zemi, kouř jí šel z celého těla a Muweon se jen pobaveně šklebil a svíral její ruku.

 

[B]M[B]uhara se zvedl. Bylo to bolestivé, nepříjemné a vysilující, ale sedl si. Surisagamu stále pevně svíral. Teď přišla ta nejhorší část. Muhara zapřel svojí bolest a postavil se na nohy. Hrozně to bolelo. Měl zlámaná snad všechna žebra, děsně ho bolel jeden kotník a měl chuť si znovu lehnout. Ale ne. Dobelhal se až k Muweonovi a Mučače. V tom se jeden z posledních duchů vytrhl z boje kousek od nich a běžel za Muharou. Zjevně odhalil jeho úmysl. Muhara zdvihl s těžkostí meč k obraně. Vyměnili si dva údery. Pak mu Muhara se zuřivostí vrazil meč až po jílec do srdce. Otočil jím o tři sta šedesát stupňů a znovu vytrhl. Duch nezemřel podruhé, ale dal se na útěk. Muhara chvíli přemýšlel, zda za ním má vrhnout meč, nebo jestli má pomoci Mučače. Láska okamžitě zvítězila nad pomstychtivostí a Muhara ho nechal běžet. Muhara se dostal do klusu a přiběhl k Muweonovi. Ten ho však spatřil, pustil polomrtvou Mučaču a zdvihl Sind – Grenlíf. Muhara se proti němu rozběhl s napřaženou Surisagamou. Muhara vlastní rukou odklonil útočící Sind – Grenlíf a bodl. Ruka ho zabolela, Sind – Grenlíf se mu zasekl až do masa na předloktí. Muhara přesto dokázal korigovat směr letu Surisagamy. Na poslední chvíli zažehl její plamen pro zvýšení efektu.

 

[B]Š[B]pička Surisagamy projela celým Muweonovým srdcem, přímo jeho prostředkem. První Muhara uviděl oslepující modré světlo vycházející z Muweona. Šlo všemi jeho skulinkami v plášti. Další přišla na řadu tlaková vlna. Odhodila Muharu dozadu, vyrazila mu z rukou Surisagamu a rozbila všechna skla na návsi. Poslední se objevil jekot. Ukrutný jekot všeho možného, zněl odporně. Muhara omylem udělal následkem tlakové vlny salto vzad a dopadl na nohy. Muweon se opět transformoval do pršícího a vřeštícího mraku. Tentokrát byl ale mrak nabitý obrovskou energií. Vtáhl do sebe Sing – Grenlíf ležící pod ním a začal se zvláštně kumulovat do podivných tvarů.

 

[B]N[B]akonec z toho vzešla lebka. Namísto jednoho špičáku měla Sind – Grenlíf. Vypadala tak opravdově... A upřeně se koukala na Muharu. Něco na něj křičela v nesrozumitelném jazyce.

Potom vyletěla dopředu ohromnou rychlostí – letěla přímo na Muharu. Muhara chtěl utéct, ale nešlo to. Byl zhypnotizovaný těma jejíma prázdnýma očima. A k tomu si asi dolomil nohu tím dopadem ze salta. Lebka dolétla až k němu a s ohromnou silou se zuby zabořila s kvílením do jeho hrudi. Mezi jejími zuby byl i Sind – Grenlíf. Projel Muharovou hrudí a jeho jílec zůstal mezi jeho žebry. Muhara chtěl vykřiknout, ale nešlo to. Namísto toho se mu z úst vyřinula krev. Spadl na kolena a ztratil zrak i sluch. Zůstal v kleče. Věděl, že když ztratí rovnováhu, zarazí si Sind – Grenlíf ještě dál a zemře. Byl v něm až po polovinu své paranoidní čepele, trčel přímo mezi dvěma posledními žebry spíše napravo. Všude okolo něj se kumuloval mrak z Muweona. Muhara vykřikl bolestí, chytil Sind – Grenlíf a pokusil si ho vyndat z těla. Skoro se mu to podařilo. Ta rozeklaná špička se mu ale zasekla mezi dvě žebra. Muhara věděl, že ji bude muset dát vodorovně, jestli ji chce vytáhnout. Šla dovnitř, musí jít i zpět. Muhara se zbraň zakleslou v něm pokusil pootočit o devadesát stupňů. Též se mu to podařilo – ale za jakou cenu. Hned vedle rány měl Muhara nějakou důležitou tepnu. Bohůžel se to dozvěděl až po svém nešťastném činu. Hned jak vyndal Sind – Grenlíf mu z břicha vystříkl pramen temně rudé krve. Muhara zaječel, téměř okamžitě následkem ztráty krve se mu zatemělo před očima tak, že již neviděl nic. V uších mu šustilo, cinkalo a praskalo. Mimoděky si dal ruku na ránu na dolní části hrudi aby zastavil krvácení. Potom ztratil vědomí.

 

[B]P[B]řekvapivě se probudil. Ležel na lavičce na návsi. Kolem sebe rozpoznával postavy. Bolela ho pravděpodobně zlomená levá noha, až na kost naseknuté předloktí levé ruky a hlavně dolní část hrudi. V postavě nad sebou zanedlouho rozpoznal Muhagina. Byl překvapen, ale ne moc. Muharova zdravá pravačka lpěla na otevřené, čímsi omotané ráně na dolní části hrudi. Zanedlouho si Muhara uvědomil, že je mokrý. Měl promočené oblečení, vlasy a vlastně i vše okolo něj bylo mokré. Celý svět okolo páchl po krvi. Muhara zprvu myslel, že jde o jeho krev. Nebylo tomu úplně tak. Z mraku na obloze opět kapaly velké kapky velmi temně rudé krve. Muharovi se již úplně vrátil zrak. Kolem něj byla spousta elfů a muhaiů, všichi sbírali krev do věder a podávali ji Muhaginovi. Ten jí nějakým podivným způsobem začaroval a lil do Muhary, přímo do rány. Poblíž nich byla i Mučača, seděla na zemi, opřená o zeď domu. Byla obklíčena elfy, kteří na ni mířili luky. Muhara chtěl vstát a překvapivě se mu to podařilo. Vlivem Muhaginových kouzel byl překvapivě fit.

„Pane, nečekal jsem vás tu. Co se stalo?“ zeptal se Muhara nesměle Muhagina.

„Již jsem byl právoplatně korunován, věděl jsem, že budeš potřebovat mojí pomoc...“ začal Muhagin.

„Ano, to jsem asi vskutku potřeboval. Proč jste ale přijel sám?“ vyptával se mistra Muhara.

„Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že jsem tu, ale na tom opravdu nesejde. Něco málo pro tebe mám a tušil jsem, že to tu sami nezvládnete, i když jsem se vlastně napůl spletl.“ pronesl Muhagin. Muhara se zatím odbelhal k Surisagamě a zamířil k místu, kde zabil Muweona. „Víš Muharo, mohl jsem už dávno předpokládat, že Muweona konečně zabiješ ty. A kvůli tomu právě hlavně přicházím, abych ti něco vysvětlil“ začal znovu Muhagin pozvolna. Muhara sebral ze země velice zakrvavený (jako ostatně všechno okolo) Sind – Grenlíf a sedl si na lavičku, kam se právě posadil i Muhagin.

„Co tím myslíte pane?“ zeptal se obratem Muhara.

„Víš, existuje cosi jako osud. Ne takový, jak si představuješ a hlavně se nevztahuje na všechny. Například na mě nic jako osud neplatí. Mám ale silné podezření, že ty máš svůj osud sepsaný. Já, Velký Mučai a Muweon totiž nejsme jediné bytosti žijící od stvoření amuletu až dodnes. Tedy alespoň znám ještě jednoho člověka ze starých časů. Jmenuje se Mutryon.

 

[B]S[B]tejně jako Muweon si zachoval neutralitu ve velké válce. Bydlí ve své věži velice daleko, až za mořem, tam kde bydlí ti nejhorší démoni. Odtamtud nepřímo řídí osudy všeho, co má osud. Moc do toho prý nezasahuje, ale klidně by mohl. Mám určitá podezření, že tvůj osud bude velice pestrý. Každopádně mám pro tebe úkol. Teď se spolu vrátíme do Jirenty, ty se zregeneruješ a hned potom vyrazíš zcela sám za moře, do magické pustiny za temný les. Tam vyhledáš Mutryona a prohlédneš si svůj osud. Nezapomeň, že všechno co uděláš s jeho „loutkama co řídí svět“ se skutečně stane. Můžeš svůj osud změnit, ale jen když ho vyhledáš. Mutryon není zlý, ale pravděpodobně ti nedovolí změnit svůj osud. Je mocný, ale ne víc než Muweon a toho jsi jak vidím zabil, takže by to nemělo být nad tvé síly. Přes moře se dostaneš lodí s civilním obyvatelstvem, asi jako černý pasažér. Musíme ti taky sehnat zbroj, tvůj děda prý něco má... a vyrazíš co nejdřív.“ S těmito slovy Muhagin ukončil rozhovor, nasedl na bílého koně a ujel. Muhara se zvedl z lavičky a zamířil k Mučače a elfům.

„Pane, je jasné, že vám ani nám nechtěla ublížit, ale je to mučaika a proto jsem si jí dovolil zatknout,“ ohlásil jeden elf.

„V pořádku, můžete ji pustit,“ řekl Muhara. Elfové odstoupili, pomohli Mučače na nohy a začali jí ošetřovat nepřirozeně bledou a lehce krvácející ruku. Muhara k ní přiběhl a objal jí. Mučača ho asi pět vteřin svírala v objetí. Oba dva byli mokří od krve, jak vlastní tak pršící.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ pošeptala Mučača Muharovi.

„To já taky,“ pošeptal Muhara a usmál se. Oba dva se mimoděky dobelhali pod záhyb střechy radnice.

Potom se Muhara chvíli koukal do Mučačiných očí a ona do jeho. Nikdo nic neříkal. Mučača měla jasně černé oči, zrovna teď se usmívala. Byla krásná, i přes tu krev všude okolo. Chytila Muharu kolem ramen. Muhara jí obtočil ruku kolem boku a druhou rukou jí pohladil po vlasech. Potom se políbili, setrvali tak asi čtyři vteřiny. Potom toho Mučača nechala a opřela se hlavou o Muharovo rameno.

„Zachránila jsi mi život, víš to?“ pošeptal Muhara.

„To ty mně taky,“ hlesla neslyšně Mučača, stále se opírající o Muharu. Potom se odbelhali do Muharova starého domu. Na prahu dvěří se zastavili a podívali na sebe. Muhara chtěl Mučaču pozvat k sobě domů, ale věděl, že vlastně nemůže, že musí co nejdříve odjet do Jirenty a za moře.

 

[B]P[B]otom Muhara začal mluvit o své misi zadané Muhaginem. Mučača na to zareagovala nepřekvapivě.

„Pojedu s tebou,“ řekla na rovinu. Muhara se jí to pokusil vymluvit, pochopitelně neuspěl. Nesmířil se s tím ale, věděl, že ona nemůže jet s ním. Jejich rozhovor málem propukl v hádku. Muhara se toho ale vyvaroval a navrhl jí, ať klidně jede, ale že na loď, kterou načerno pojede Muhara nesmí, ať jede jinak jestli chce, ale že to není chytré. Mučača to nějak akceptovala.

„Kdy vyrazíš?“ zeptala se pak.

„Za pár hodin,“ odpověděl Muhara. Mučaču to evidentně zamrzelo.

„Nenechám tě tam jet samotného, někde se tam určitě sejdeme,“ řekla potom. Muhara dovolil Mučače bydlet v jeho domě. Potom si Muhara šel zabalit věci potřebné na cestu do Jirenty. Když balil, našel u sebe v předsíni na zemi Sind – Grenlíf. Už si nevzpomínal, jak se tam vzal, bylo to ale jedno. Muhara si ho připevnil na záda. Potom k němu ve dveřích přistoupila Mučača.

„Chci aby sis ode mě vzal jednu věc,“ začala Mučača. Potom si z krku sejmula prazvláštní šperk. Bylo to něco jako miniatura Ratakary na řetízku. „dokud ho budeš nosit, moc Ratakary tě ochrání,“ řekla prostě a vložila ho Muharovi do ruky. Potom jí Muhara políbil. Nechtělo se mu odcházet, ze všeho nejraději by tu zůstal, oženil se s Mučačou, měl děti a zapomněl na všechny mučaie, démony, boje a vše okolo vsi. To ale osud Muharovi nedopřál.

 

[B]M[B]uhara nasedl na koně, nechtělo se mu dál loučit. Vyrazil rovnou tryskem. Na návsi se spěšně ohlédl. Mučača tam stála u jeho domu, mávala mu a na tvářích měla slzy. Okolo zapadalo slunce nad bojem otřesenou vesnicí.

 

[B]M[B]uhara jel přibližně tři dny. Směr si zhruba pamatoval. Na noc se vždy utábořil v lese. Čtvrtého dne k úsvitu dorazil do Jirenty. I když ji už jednou viděl, stále ho ohromovala její velkolepost, hlavně té nejvyšší věže uprostřed. Jeho kůň byl velmi znaven, tak ho Muhara svěřil do péče stájí kousek před branami města. Do města vešel pěšky, pokusil se popoběhnout, ale i přes Muhaginovu magii byl zcela zničený a unavený. Dobelhal se do věže, nechal se propustit strážemi a chytil se lana. Jel nahoru asi minutu, potom dospěl do požadovaného patra a opustil lano. Stál přímo před trůnním sálem. Musel vypadat mnohem hůř, než čekal, protože stráže okamžitě jak ho spatřili upustili halapartny a běželi mu pomoci. Oba se ho na nic neptali a podepřeli ho z obou stran. Muhara jim poděkoval a odbelhal se do trůnního sálu, kde se sesunul na nejbližší židli u velkého stolu. Na trůně naproti němu seděl král Muhagin v hermelínu, na židlích poblíž zasedalo spousta muhaiů včetně Muhaly a o něčem diskutovali. Když si všimli Muhary, sborově ho pozdravili a lehce se uklonili. Všichni to pravděpodobně byli vysoce postavení velitelé a jejich úcta Muharu zaskočila.

„Opravdu jsi zabil Muweona?“ zeptal se jeden z nich. Muhara přikývl a všem v místnosti opětoval pozdrav. Potom Muhala vstal a chtěl Muharu někam odvést. Muhagin ho ale zastavil a naznačil ať Muhara zůstane.

„To co jsi udělal bylo úžasné Muharo, Muweon nám dělal potíže více než šest set let a až tobě se ho podařilo definitivně ho odstranit. Myslím, že si zasloužíš drobný dar, vlastně se ti bude docela hodit na tvé cestě za osudem.“ Potom Muhagin vstal z trůnu, došel k Muharovi, potřásl mu rukou a podal velký předmět omotaný hadrem, který celou dobu ležel na zemi poblíž trůnu. Muhara mu poděkoval a následoval Muhalu.

 

[B]M[B]uhala ho zavedl do svého pokoje na druhé straně patra. Muhara se vděčně svalil na Muhalovu postel a přijal jídlo i pití. Potom Muhara rozbalil balík od Muhagina. Muhara čekal, že v něm bude nějaká věc potřebná pro boj, znal Muhagina dost dobře na to, aby se spolehl, že mu nikdy nedá třeba něco k jídlu, nějakou hračku nebo tak něco. Byl to luk a toulec šípů.

Luk byl velice dlouhý, podobný těm elfím. Byl vlastně ze dvou oblouků se zpětným zakřivením na koncích. Tětivu měl velice silnou a napjatou. Mezi dvěma zakřivenými oblouky uprostřed, kam se zasazuje šíp bylo vyryto a obarveno „Apathamesios“. Celý luk byl černý, tedy až na zlatý nápis. Byl z nějakého zcela neznámého dřeva, vlastně byl z více druhů dřeva, zvláštním způsobem smíšených do sebe. Byl velice pružný, ale i tak se natahoval nesmírně obtížně. Potom Muharův zrak utkvěl na toulci s šípy. Toulec byl relativně obyčejný, kožený, černý a s bílou polovinou amuletu na zadní části. Zvláštnější byly šípy v něm. Bylo jich tam snad okolo padesáti. Většina byly normální, s pírky na koncích a ocelovými hroty na špičce. Potom zde byly velice tlusté a dlouhé šípy s podivným tvarem hrotu, pravděpodobně určené k prorážení pancéřů. Další byly relativně dlouhé, tenké a výborně vyvážené šípy se čtyřmi pírky, pravděpodobně určené pro střelbu na velkou vzdálenost. Potom zde byly šípy namočené do jedů. Muhara si všiml, že v hadru je kromě toulce a luku ještě několik lahviček. Vymotal je a přečetl nápisy na nich. Byly tři, ve všech byly jedy, každý jiný. Pokud byly nápisy na lahvičkách pravdivé, zelený roztok člověka okamžitě zabije, fialový ochromí a červený způsobí neskutečné halucinace. Na každé lahvičce byl i návod na výrobu prostředku, většinou na to ale byly potřeba všelijaké exotické rostliny které Muhara ani neznal.

 

[B]„[B]Myslím, že ti Muhagin říkal něco jako že mam pro tebe zbroj...“ začal nenadále Muhala.

„Ano dědo, něco takového naznačil,“ souhlasil Muhara. Muhala odešel někam do komory a začal se dle zvuků padajících věcí pravděpodobně hrabat ve velké hromadě. Muhara zatím vstal, zasadil do tětivy luku cvičně jeden běžný šíp a zkusil luk natáhnout. Vlastně to nebylo tak těžké, Muhara sice musel vynaložit větší úsilí, ale tenhle luk se držel o moc lépe než kterýkoliv jiný, co kdy Muhara měl. Potom namířil na dveře a vystřelil. Původně Muhara myslel, že se nic nestane a že se šíp do dveří prostě zabodne. Nebylo tomu tak. Šíp zcela hladce vylétl z luku a nesl se přes celý pokoj. Šíp neklesl ani o milimetr. Potom s velkou ránou projel dveřmi jako máslem a odšítpl několik velkých třísek. Muhara zděšeně vyběhl ven z pokoje. Stráže stáli na chodbě v bojovné pozici a hned jak zahlédli Muharu, utíkali k němu. Ten se jim ale omluvil a vysvětlil, že jenom zkoušel luk. Stráže jeho výmluvu akceptovali a šli zase postávat před dveře trůnního sálu. Muhara přišel k protější zdi. Pohled, který se mu naskýtal byl zajímavý. Šíp byl zaražený v silné kamenné zdi tak, že z něj koukal jen peřím posázený konec. Když se ho pokusil vyndat, šel ven skoro sám. Teda až na špičku, kterou musel složitě vyprošťovat. Navzdory očekávání nebyl šíp poškozený a jeho hrot byl stále špičatý. Užaslý Muhara se vrátil do pokoje vrátil šíp do toulce.

Potom se vrátil děda Muhala. V ruce nesl jakýsi ošoupaný ruksak. Položil ho před Muharu na zem a pokynul mu. Muhara otevřel ruksak a začal na stůl vyndavat jeho obsah. První vyndal kroužkový kyrys. Byl světle modrý, docela podobný jako ten co nosí cvičenci strážců. Jeho váha byla uspokojivá a tvrdost ještě víc. Muhara si ho oblékl přes košili. Docela mu seděl. Další vyndal helmici. Byla velice zaprášená, asi dlouho nepoužívaná. Byla v podstatně horším stavu než kyrys. Byly na ní zcela čitelné známky dávných šrámů z bitev, hlavně byla promáčknutá a rozříznutá na čele. Tvar měla zcela jiný než mívají přilbice strážců, chránila celou hlavu a měla hledí. Když si ho Muhara sklopil, jeho výhled se silně zmenšil, ale bylo takřka nemožné ho zranit do hlavy. I helma i kyrys byly jasně světle modré. Další byly rukavice sahající až k lokti. Zápěstí měly plátové a tvrdé se zahnutými ostny na od těla odvrácené straně paže. Na ruce a dlani byly z černé kůže. Muhara cvičně zvedl levou rukou Surisagamu a sekl s ní do krytu předloktí na pravé ruce. Skoro to ani neucítil. Potom tu byly boty, vysoké černé kožené boty. Muhara všechno opět zabalil do zteřelého ruksaku a poděkoval Muhalovi. Potom se s ním rozloučil a odešel do pro něj připravené ložnice.

 

[B]R[B]áno se Muhara probudil skoro v deset. Byl za poslední dny velmi nevyspalý a celé tělo ho z posledních událostí bolelo. Ze židle vedle sebe ještě ležíce sebral přívěsek od Mučačy a přivázal si ho okolo krku. Potom vstal, oblékl se a rovnou si na sebe vzal bledě modré nové brnění. Na záda si připevnil masivní luk od Muhagina. Toulec se šípy si pomocí dvou řemenů připevnil k pravému stehnu a Surisagamu v pochvě zase na své místo po levé straně opasku. Teď když se odhodlal vstát se cítil docela odpočatý. Vzal si velký ruksak, ve kterém měl původně brnění a začal si do něj balit věci potřebné na cestu. Potom se ještě stavil v kuchyni pro jídlo na cestu. Nechtělo se mu moc loučit, tak jenom spěšně pozdravil Muhalu a Muhagina a odběhl. Dle Muhaginových instrukcí by měl Muhara jet daleko na západ do města jménem Kerena ovládaného jak muhai tak mučai žijícími v míru. Tam najít kapitána jedoucího za moře a zaplatit mu za cestu, případně se nechat najmout jako posádka. Muhara si s sebou vzal nějaké peníze, ale moc jich neměl. Doufal, že to bude stačit.

Odjel žalostně pozdě, okolo poledne. Jel na půjčeném koni, kůň byl velice dobře rostlý, silný a rychlý, což se teď Muharovi velice hodilo. Za necelé dvě hodiny se dostal do území běžně okupovaného mučai. Přes své nápadné brnění si přehodil svojí starou zelenou pláštěnku a natáhl si kapuci. Snažil se jet rychle a vyhýbat se místům kde by na někoho mohl narazit.

 

[B]P[B]otom to přišlo. Docválal na rozcestí kde stála čtyřčlenná ozbrojená mučaiská jízdní hlídka a o něčem diskutovala. Muhara chtěl zabrzdit a objet je, ale už bylo pozdě, zpozorovali ho. Muhara se snažil jet ledabyle, sklopil hlavu a jel ani ne rychle ani ne pomalu. Moc to ale nepomohlo. Potom Muhara zaslechl útržky jejich rozhovoru. Už z prvních tří vět pochopil, že zde nejsou na výletě, ale na válečné výpravě.

„Hej ty, pojď sem!“ křikl jeden z nich na Muharu. Muhara byl na vahách jestli na to má přistoupit, nebo jestli má začít ujíždět. Přecejenom bylo ale mučaiů víc a jejich koně byli přinejmenším odpočatější než Muharův, tak Muhara zbrzdil a přiblížil se ke mučaiům. Všichni měli dlouhá kopí a štíty, u pasů i meče a nože a na sedlech luky. Jeli v těžkých pancířích – další známka toho, že nebyli na výletě. Muhara si chvatně přehodil plášť přes Surisagamu, zakrýt toulec a luk ale nedokázal.

„Kam jedeš a kdo jsi?“ zeptal se zostra jeden z mučaiů.

„Jmenuji se Mučara, jsem lovec divoké zvěře a jedu na lov,“ odpověděl Muhara ne moc přesvědčivě. Mučai se na něj zamračil a přijel blíž. Pro jistotu tasil meč. Muhara měl pokušení udělat to samé, ale asi by to pro něj znamenalo jistou zkázu. Mučai špičkou meče odkryl Muharovu kapucu. Na mučaii sice bylo vidět, že Muharovi alibi nezbaštil, ale i tak ho značně překvapilo, když na něj vykoukla rytířská bledě modrá přilba se znakem muhaiů. Mučai vykřikl zděšením a namísto útoku se otočil a stáhl se do zvládnutelné vzdálenosti.

„Muhala temnotyvrah!“ vykřikl jeden z mučaiů a zděšeně oběma rukama začal úzkostlivě svírat kopí. Muhara pochopil, že teď je nejlepší příležitost.

 

[B]M[B]učaiové evidentně znali jeho dědu a měli z něj strach. Brnění na Muharovi kdysi patřilo Muhalovi. To byly teď Muharovy strategické výhodu. Muhara bleskově vytáhl Apathamesios a zasadil do něj běžný šíp. Byl to krásný pocit, jak se luk rovnoměrně a krásně natahuje. Potom Muhara vypustil šíp přímo na mučaie, který ho prohledával. Ten sice nastavil štít, ale to mu příliš nepomohlo. Mučai se s žuchnutím svalil na zem s děravým štítem a následně i břichem. Muhara nadšený jednoduchostí porážení nepřátel s takovouhle zbraní okamžitě zasadil do tětivy další šíp. Jeden z mučaiů s černou přilbou přes celou hlavu a červeným pláštěm ale zareagoval pohotově a mrštil po Muharovi své kopí. To ho sice trefilo do hlavy, ale přes výbornou přilbu nemělo šanci zranit. Muhara ale ztratil rovnováhu, upustil luk i s šípem na zem a měl co dělat, aby nespadl ze sedla. Muhara si rychle narovnal přilbu, která mu posunem dosti nepříjemně skřípla nos a tasil Surisagamu. Jeden ze zbylých mučaiů to psychicky nevydržel, když se Muharova čepel rozzářila a její světlo se odráželo od lesklého brnění známého nepřítele mučaiů a utekl. Ten mučai, co po Muharovi prve hodil kopí za ním zařval nadávku, též tasil meč a vyjel Muharovi vstříc. Další zbylý mučai zprvu váhal, potom ale nesměle tasil svůj krátký meč a vyjel za svým spolubojovníkem proti Muharovi.

 

[B]M[B]uharu lehce překvapila nebojácnost mučaie v černé přilbě. Reagoval pohotově, z Muhary navzdory pověsti jeho zbroje neměl strach a z jeho hodu kopím pochopil, že rozhodně není špatný bojovník. Muhara ale moc dobře věděl jak silnou zbraní je strach, proto rozvířil vzduch okolo něj, soustředil všechno sílu okolo do čepele Surisagamy a rozžehl její plamen. Potom pobídl koně aby si stoupl na zadní. Následně vší silou udeřil do nastavené záštity meče odvážného mučaie. Meč mu vypadl z ruky a roztříštil se. Muhara na mučaie následně poslal proud plamene ze Surisagamy. Ten ho sežehl a shodil ze sedla. Druhý mučai vykřikl zděšením a odklusal o kousek dál. Neprchl ale, jen začal ze sedla odvazovat luk. Mučai na zemi očividně neměl dost. Muhara se proti němu rozjel a znovu sekl, tentokrát se mučai vyhnul, prokutálel se kotoulem mezi nohama koně a strčil do Muhary z levé strany. Muhara spadnul z koně. Veškerá jeho sebejistota a strašlivost byla hned pryč. Muhara se ale ubezpečil, že situace je stále pevně v jeho rukou. Několikrát se kolem sebe rozmáchl Surisagamou a šel naproti mučaiovi v černé přilbě. Mezitím na muharovo předloktí dopadl šíp od dalšího zbylého mučaie, ale to Muhara ani neregistroval. Mučai v černé přilbě si z kapsy vytáhl malý nožík a šel Muharovi neohroženě vstříc. Muhara se s ním odmítal párat a začal sérií výpadů. Před prvníma dvěma mučai ustupoval, před třetím se vyhnul a na čtvrtý nastavil nožík. Ten mu ale velká a oproti této srandovní zbrani těžkopádná Surisagama vyrazila z ruky. Potom Muhara udeřil znovu a zasáhl mučaie do přilby. Mučai upadl na zem držíce se za obnaženou hlavu. Rána mu rozštípla přilbu. Teď se na Muharu zarputile mračil čísi lehce povědomý obličej. Muhara si ho jen nedokázal zařadit. Měl černé lehce zvlněné neudržované vlasy, ve předu zčísnuté z obličeje nalevo. Oči měl černé, stejné jako Mučača. Byl urostlý, ale hubený, relativně vysoký.

 

[B]N[B]akonec to Muharovi došlo. Nepřítelův zarmoucený nenávistný výraz se změnil v úšklebek nad Muharovým zděšením.

„Jakto? Viděl jsem tě naposledy vydechnout, slyšel jsem tvá poslední slova, to já jsem ti vrazil oštěp a Surisagamu do těla!“ vykřikl na něj Muhara. Mladík si rozepnul prvních pár knoflíků u červeného pláště a obnažil svoji hruď. Měl na ní dvě rány, jednu dole – tlustou a přímou a jednu nahoře – tenkou, ale pořádnou. Muhara to nechápal. „Jak to někdo mohl přežít?“ ptal se sám sebe.

„Pamatuješ si na mě?“ vychrlil ze sebe mučai. „Mě se nikdy nezbavíš, teda vlastně ses mě už jednou zbavil a na docela dlouho, konkrétně do předvčerejška!“ pokračoval lehce rozezleně a pohrdavě mučai.

„Jak do předvčerejška?“ zeptal se Muhara.

„Víš, na to aby si definitivně zabil někoho jako je Muweon, musel bys bejt menší ťulpas než jsi. Muweon nezemřel, jen měl příliš málo životní energie na řízení vlastního těla, tak zavítal za jedním přítelem,“ vychrlil na něj mladý mučai.

„Takže ty jsi mrtvola Mučarixe s duchem Muweona?“ nedala Muharovi zvědavost. „A jak jsi poznal, že jsem Muhara?“ zeptal se ještě jednou Muhara. Mučarix namísto odpovědi přišel blíž k Muharovi. Jeho černé oči rudě zableskly. Mučarix teď vypadal úplně jinak než při jejich posledním setkání. Hlavně byl ještě bledší a šlachatější, než minule. Muhara do něj nenadále bodl hrot Surisagamy, rychle jej zase vytrhl a odskočil. Mučarix tam jen tak stál a upíral na něj oči. Z jeho rány steklo pár kapek jasně černé krve. Potom Mučarix udělal něco zvláštního. Zvedl ruku do vzduchu a čekal. Muhara nevěděl přesně co dělá, ale pravděpodobně kouzlil. Muharovi došlo, že by raději měl zasáhnout, ale odhodlal se moc pozdě. Když už na něj šel, Muweonovi odkudsi zdálky přilétl do ruky nechvalně známý Sind – Grenlíf. Mučarix využil toho, že mu šel Muhara původně vstříc a vykročil proti němu. Muhara byl na rozpacích, jeho poslední souboj s Muweonem nedopadl zrovna dobře, i když v něm nakonec zvítězil. A Muharovi něco říkalo, že s Mučarixem s Muweonovou duší to nebude jiné.

 

[B]M[B]uhara nenechal Mučarixe ani jednou udeřit a dal se na ústup. Za běhu naskočil na koně a pelášil pryč. Mučarix ho nepronásledoval. Ten druhý mučai vyslal za Muharou šíp, ten se ale minul. Za Muharovými zády se ozýval pouze zvrhlý vítězoslavný křik Mučarixe.

 

[B]M[B]uhara si na noc netroufl zastavovat. Jel celou dobu, málem uštval koně. K poledni dalšího dne dorazil do Kereny, rozlehlé sítě přístavů aby se nalodil na loď, odplul kamsi hrozně daleko a uzřel svůj osud, osud bojovníka.

 

[I]KONEC DRUHÉ SÁGY...[I]

[I]konets true saki…[I]

 

#Muhara 21

 

[V]Část dvacátá první – černý pasažér[V]

 

[B]Z[B]a pár dní dojel Muhara do přístavního města jménem Kerena. Město to bylo malé, ale zcela zalidněné, plné malých hospůdek na každém rohu a davů lidí, kamkoliv se Muhara podíval. V docích to bylo ještě horší, mraky námořníků se tlačily jeden na druhého, nastupovaly a vystupovaly z lodí, nosily hromady předmětů a opravovaly rozbité lodě. Muhara chvíli hledal loď, která by měla plout na východ. Nakonec se na nějakou musel doptat starého námořníka, který ho nasměroval na obrovskou trojstěžňovou galéru.

 

[B]N[B]a její palubu proudily desítky námořníků. Na palubě na kapitánském můstku zahlédl Muhara kapitána vydávajícího pokyny všude okolo. Muhara se pokusil zapadnout mezi posádku proudící na loď. Aby byl nenápadnější, přehodil si kapuci přes hlavu a schoval zbraně pod plášť. Kupodivu nikdo nahoře námořníky nekontroloval, pouze jakýsi důstojník křičel cosi jako „dělej, makej...!“ na všechny nastupující. Muhara očima hledal na lodi nějaký úkryt. Žádný nenašel, tak šel s davem do skladu v podpalubí.

Dole byla obrovská spousta všeho možného. Muhara šel do zadního rohu a prohlížel si krabice s cennými kůžemi, které námořníci vezli na východ. Potom nenápadně aniž by ho někdo viděl vlezl do nejprázdnější krabice, odepnul si luk i meč, načechral kůže a ulehl.

 

[B]P[B]robudil se za docela dlouho, naštěstí stále nezpozorován v krabici. Krabice měla víko, takže ho nikdo nemohl spatřit aniž by ji otevřel a zase nebyla vzduchotěsná, takže neriskoval, že se udusí. Měl ale z toho relativně malého prostoru ztuhlé končetiny a špatně se mu leželo. Chvíli naslouchal, když zjistil, že ve skladu asi nikdo není, nadzvedl víko a vyklouzl ven. Zbraně si pro jistotu nesl s sebou. Došel ke krabicím s jídlem a vzal si docela dost na cestu, potom si nabral vědro pitné vody z kádě, protáhl se a vrátil se do krabice. Takhle tam žil okolo tří dní.

Po třech dnech se stala nemilá věc, krabici s jídlem přestěhovali nahoru ke kuchyním. Muhara se vždy když dostal hlad musel plížit dvě patra, prolézt okolo míst, kde spali plavčíci až do kuchyně aniž by ho uviděl kuchař a sebrat jídlo. K tomu měl pocit, že kuchař nabyl podezření, že mu jídlo mizí.

 

[B]V[B] noci na čtvrtý den dostal Muhara zase hlad. Sebral Surisagamu, připnul si ji k pasu a do rukou si vzal luk s šípem již zasazeným v tětivě. Sundal víko krabice, došel až ke schůdkům ze skladu vedoucím přes podpalubí, kde spali plavčíci, až na palubu. Pomalu se plížil po schůdcích. Do podpalubí se dostal v pohodě. Okolo bylo zavěšených okolo dvaceti houpacích sítí a na všech spali plavčíci. Muhara je ignoroval a lezl dál nahoru. Dostal se až k dvířkům na stropě vedoucím na palubu. Potichu je otevřel a vyplížil se ven. Na palubě bylo zcela mrtvo, u kormidla zahlédl Muhara kapitána v polospánku udržujícího východní kurs. Na nejvyšším stěžni byl námořník v koši, ale ten navzdory své povinnosti spal. Muhara se přikradl k opuštěné kuchyni, vlezl dovnitř, vzal poblíž ležící pytel a nabral do něj nějaké suchary, mrkev a další věci, co našel. Potom vylezl ven.

Když se dostal ke dvířkům do podpalubí, uviděl něco velmi nezvyklého. Na obzoru se v noční obloze tyčily dva stěžně cizí lodi. Muhara si říkal, že to bude v pořádku, že to jsou nějací jiní námořníci jedoucí na východ nebo z východu do Kereny a tento fakt ignoroval.

 

[B]P[B]otom odkudsi z dálky ze směru, kde plula tato loď přilétl šíp. Byl vidět celou dobu co letěl, byl totiž hořící. Dopadl na první plachtu, která začala hořet. Nikdo kromě Muhary si toho ale evidentně nevšiml. Muhara přemýšlel, když varuje posádku svojí lodi, budou moci bojovat a asi tu cizí loď přemohou, je zde ale také velké riziko, že spatří Muharu. Naproti tomu když nechá Muhara cizí loď zaútočit, určitě si toho někdo za chvíli taky všimne a vyhlásí poplach. Muhara se pak snadněji schová v bitevní vřavě někde v opuštěném podpalubí. Muhara se odplížil mezi kajuty a čekal na vývin událostí. Už deset minut se nic nedělo, pouze cizí loď jela přímo vstříc té, na které byl Muhara. Už zkusili i několik dalších zapálených šípů, ty se ale většinou netrefily. Muhara vzhlédl k nejvyššímu stěžni. Námořník nahoře stále neprojevoval známky duchapřítomnosti. Potom Muhara zpozoroval šíp zabodnutý v jeho hrudi a pochopil. První plachta již skoro shořela, hořela ale tiše a ani moc nesvítila, nepřátelé museli použít nějaký neznámý druh ohně. Po chvilce váhání Muhara založil do svého luku Apathamesios, zamížil na zvon umístěný u druhého stěžně u námořníkova koše a vystřelil. Trefil se na první pokus, zvon se rozezněl, všude okolo Muhary na palubě i pod palubou se začaly budit spousty námořníků tápajících po zbraních, nepřátelé se již přestali tajit se svým útokem, počali cosi křičet jeden přes druhého a házet lana s úchytkou na konci na palubu. Bitva začala.

 

#Muhara 22

 

[V]Část dvacátá druhá – otevřený chřtán moře[V]

 

[B]M[B]uhara se uklidil k pravé palubě, která byla doposud nezasažena bitvou a nechal námořníky okolo probíhat do boje. Námořníků na lodi, na které se skýtal Muhara, byla ale asi polovina, co oněch útočících. Muhara založil do tětivy luku od Muhaly další šíp, tentokrát šíp s namáčeným hrotem v neznámé chemikálii, která prý po dopadu vybuchne a rozdmýchá magický oheň nebo alespoň tak nějak to děda říkal.

 

[B]M[B]ířil na nepřátelskou loď, na stěžeň. Když vypustil šíp, měl zatajený dech. Musel se trefit. Uprostřed letu šíp začal svítit zeleným a hned zase modrým světlem. Nebo spíše jen zableskl, ale nešlo si toho nevšimnout. Když dopadl, opravdu vybouchl. Muharovo podceňování tohoto šípu se ale ukázalo jako opravdu hloupé. Namísto slabé přehlédnutelné rány uprostřed vřavy a lehkého trknutí a možná zapálení plachtoví se nejdříve uvolnilo světlo. Do vzduchu vyšlehly dva kulové blesky a celý obzor od moře k moři pokrylo jasně bílé světlo. Námořníci obou lodí přestali bojovat a vytřeštěně zírali na stěžeň druhé lodi. Ani ne pět vteřin nato se ozvala rána. Taková rána, že vysklila okno do kajuty vedle Muhary a vzedmula plachty obou lodí jako vichřice, jedna se dokonce utrhla. Muhara si zacpal uši, stejně ale neunikl dočasnému ohlušení. Potom se stalo to hlavní. Stěžeň, kam se šíp zabořil, vylétl několik metrů do vzduchu a plachty jež byly na něm utrhal s sebou. Letěl velmi vysoko, třikrát se otočil. Muhara úžasle pozoroval nevysvětlitelný bengál s otevřenou pusou. V uších mu stále jen slabě hvízdalo. Potom stěžeň dopadl, opět na nepřátelskou loď. Strhl sebou další stěžeň a svojí dolní a těžší částí udělal do trupu díru jako vrata od stodoly. Potom se převážil do vody a s ohromnou vlnou se zabořil do svíravých údů hlubin. Zavládlo ticho, napůl způsobené ohluchnutím všech okolo a napůl způsobené fascinovanou strnulostí všech zúčastněných. Nikdo se ani nepohnul.

 

[B]P[B]rvní se vzmohl kapitán lodi na níž se Muhara skýtal. Sekl sekerou stále ještě udiveného a cosi koktajícího protivníka do hlavy a vydal ze sebe mocným hrdelním řevem hurónský bojový pokřik. Po jeho příkladu spousta námořníků začala nadšeně jásat, sekat do blekotajících protivníků se stále otevřenou pusou a vytlačovat nepřátele z paluby. Během asi dvou minut se iniciativa výrazně otočila, nad Muharovou lodí zavládla výborná morálka a nepřátelé se snažili utéct, skákali do vody, nastupovali na svojí skorozničenou loď nebo se schovávali na palubě i v podpalubí Muharovy lodi. Muhara zůstal stát s otevřenou pusou nejdéle ze všech a to bylo opravdu co říct. Sám tohle čekal ze všech nejméně. Jako byste sekli do hradby kudlou a zbořili tím hrad. Nebylo pochyb o tom, že Muhara zvrátil výsledek bitvy. Po půl hodince nepřátelská loď klesla ke dnu a zbytky mužů z lodi plavící se na východ prohledávali podpalubí a zajímali v koutech nalezené nepřátele, kteří se zde pokusili skrýt. Muhara už zavřel ústa a skočil rozbitým oknem do doutnající kajuty, neboť na pravou palubu kde stál Muhara přišel muž s dlouhým kopím bodající do těl plavajících ve vodě a snažících se zachytit některého z četným prken vznášejících se na hladině.

 

[B]L[B]oď plavící se na východ nesoucí hrdé jméno „Arta“, na které byl Muhara jako černý pasažér, ale též nevyvázla beze ztrát. Zemřelo na patnáct námořníků, jedna plachta shořela na popel, jeden stěžeň byl nalomen a zkřiven a jeho výdrž značně snížena. Do podpalubí zatékalo, ztratilo se obrovské množství zásob a šance na přežití uprostřed širého oceánu se snížila zase o pár desítek procent.

Muhara vyvázl bez šrámu, pouze lehce psychicky otřesen a stále zcela neslyšící na pravé ucho.

Seděl na podlaze a vydechoval. Kajuta okolo hořela, ale ne moc. Když mu kouř v místnosti začínal přijít nepříjemný, vypotácel se k oknu, neboť dveře byly doslova v jednom ohni.

Vyklonil ven hlavu a zakašlal. Potom se začal soukat ven.

Ke vší smůle si ho všiml první důstojník. Asi dvě vteřiny si Muharu bedlivě prohlížel, potom vytasil meč, přiběhl k němu a položil mu meč na krk již čouhající z malého okénka.

„Tebe tu neznám, že ty si ňákej z nich co se tu schoval!?“ zařval na Muharu. Ten se ze sebe pokusil vydat alespoň pouhé „ne“, ale zmohl se pouze na kašlání z všudepřítomného kouře. Místnost se pomalu začínala proměňovat z doutnající na akutně hořící. Muhara věděl, že jestli nic nepodnikne, první důstojník mu klidně utne hlavu čouhající z okna. Bohužel nemohl Muhara oknem provléci ruku s mečem a důstojníka zabít než vyvolá poplach. Mohl ho tak nanejvýš kousnout do kolene. Provléci se dál by se mu též nepodařilo v rychlosti dostatečné k tomu aby si zachoval život. Zbývala tedy poslední varianta. Bleskově schoval hlavu zpět dovnitř. Důstojníkův meč promáchl ve vzduchu naprázdno.

„Tady je ještě někdo, jděte někdo taky ke dveřím“ zavolal první důstojník. Teď už Muhara věděl, že má vážný problém. V místnosti již začínalo být silně nedýchatelně. Venku slyšel jen zmatené pokyny ztrácející se ve stálé hluchotě a v praskání ohně olizující stěny i strop kajuty. Muharova už se nemohl pořádně nadechnout, začínal mít popáleniny. Nevěděl, co ho čeká venku.

 

[B]V[B]ytáhl poslední svojí možnou spásu – luk od dědy a Surisagamu. Nejprve ho něco napadlo se Surisagamou. Ta údajně mohla manipulovat s ohněm, doposud to Muhara využíval pouze k vytvoření ohně, ale toho měl nyní až moc tak to zkusil obráceně. Surisagama do sebe vtáhla jazyky plamenů lízající Muharovy kotníky. Kolem Muhary se udělalo nehořící pásmo, nic ale nedokázalo odstranit jedovatý kouř naplňující místnost. Ti venku si pravděpodobně uvědomovali Muharovu situaci a jakýmsi hadrem ucpali okno, aby se Muharovi ještě hůř dýchalo.

Muhara ještě rychle vzal luk. Měl ještě dva výbušné šípy. Už chtěl jeden použít pro odstřelení zdi, ale pak si vzpomněl co se stalo se stěžněm nepřátelské lodi, jak letěl do vzduchu a točil se a uvědomil si, že by to i pro něj znamenalo jistou smrt. Vzal alespoň pět obyčejných šípů a všechny vystřílel přes zeď do mužů stojících u planoucích dveří a blokujících je zvenčí. Nakonec si luk připevnil na záda, dvakrát kolem sebe protočil Surisagamou a vrhl se do akce, jež velmi dobře mohla být jeho poslední. Sprintem doběhl k hořícím dveřím a vší silou do nich kopl. Už mu došel dech, muselo to vyjít. A vyšlo to. Sice nepřetlačil bránící námořníky tlačící na dveře z nehořící strany, ale alespoň rozbil jejich silně narušenou konstrukci, vyrazil se z pantů a nechal je rozpadnout se na jednotlivá prkna, z nichž byly dveře sestrojeny. Vyběhl ven s řevem a zhluboka se nadechl za běhu. Naslepo vší silou ťal do bránících námořníků. Jednoho zasáhl obrovskou silou do břicha, skoro ho přeťal. Muhara utíkal dál až na záď lodi. Svištěly za ním šípy. Hořelo mu oblečení. Nezmohl se na nic lepšího než skočit do vody. Zahučel do jejích hlubokých útrob, chvíli nevyplavával. Měl ale zcela vydýchané plíce, což ho přinutilo vyplavat na hladinu a začít usilovně dýchat. Když ale spatřil skupinu námořníků mířících na Muharu pomocí kuší a oštěpů, okamžitě se vzdal. Prohrál to, byl odhalen. Druhý důstojník se chvíli dohadoval s kapitánem, nakonec Muharovi jeden plavčík nevrle spustil do vody provazový žebřík. Muhara stihl ještě obezřetně uložit Surisagamu, luk i Sind - Grenlíf do velké škvíry mezi prkny na zádi lodi aby zabránil jejich zcizení a pak vylezl na palubu. Byl ihned svázán, prohledán a odveden do podpalubí...

...k ostatním zajatcům.

 

#Muhara 23

 

[V]Část dvacátá třetí – břeh[V]

 

[B]P[B]o další týden byl Muhara na lodi jako zajatec. Vykonával různé práce, spal v podpalubí, nosil pouta a jedl mizerné suchary. Kapitán se Muhary dlouho vyptával kam se poděly jeho kouzelné zbraně které Muhara ukryl do prken lodi. Nakonec se musel spokojit s historkou, že je Muhara vytrousil ve vodě a teď jsou utopené někde hluboko daleko.

Dvanáctého dne krušné plavby hlídka v koši ohlásila zpozorování pevniny. Všichni běhali po palubě, zkoumali kompasy a mapy, zvedali kotvu a všelijak se připravovali na přistání, že nikdo nevěnoval přílišnou pozornost zajatcům. Muhara nenápadně opustil oblast kterou měli obývat a kde je plavčík zapomněl přivázat a došel na příď. Vypadalo to, že loď pluje směrem k přístavnímu městu. Zanedlouho už byla shozena kotva a námořníci začali vytahovat loď na břeh. Muhara se vrátil zpět k zajatcům a nechal se odvést. Zatím ho přivázali spolu se třemi dalšími zajatci ke sloupu na břehu.

 

[B]N[B]acházeli se v relativně rušném přístavním městě, kotvilo zde možná na sto lodí. Všichni místní lidé se vlastně nelišili od muhaiů nebo mučaiů, akorát mluvili prapodivným nesrozumitelným jazykem. Podnebí zde bylo výrazně teplejší než v horské pevnosti mistra Muhagina či v Jirentě.

Plavčíci zatím vynášeli bedny s nákladem, upevňovali a opravovali loď a hledali možné ubytování v četných přilehlých hostincích. Muhara se rozhodl této chvíle využít.

Magií ohně přepálil svá pouta a skočil mezi dav za ním. Zajatce měl sice hlídat jeden námořník s kuší, ten se ale svojí slabou znalostí cizího jazyka používaného zde snažil cosi vyjednat s nějakým vedle stojícím obchodníkem. Muhara se proplétal davem ve snaze zůstat nezpozorován směrem k lodi, na které připlul. Dostal se až k můstku na palubu. Dál to očividně nešlo bez násilí, neboť vstup na můstek hlídal důstojník s mečem a štítem a kontroloval náklad odnášený z lodi. Muhara vyčkal když zrovna nikdo nechodil a pak vyšel naproti důstojníkovi. Ten ho bohužel asi poznal a vykročil obezřetně proti němu.

„Nejsi ty zajatec? Co tu děláš? Kde máš pouta?“ začal zostra. Takovou reakci, kterou mu Muhara poskytl ale asi pravdu nečekal. Muhara vyskočil, kopl ho do hrudi až promáčkl jeho kyrys a odkopl ho až do vody. Důstojník neschopný nadechnutí kvůli svému tísnivému kyrysu zabořeným až v jeho plících žuchl do vody a už nevyplaval. Muhara se ohlédl a spatřil skupinu námořníků vracejících se pro náklad, tak raději vyběhl po můstku na palubu a ocitl se na přídi. Muhara proběhl přes palubu, cestou ho asi zpozorovalo několik lodníků, ale to Muhara musel ignorovat. Doběhl až na záď a skočil přes palubu. Chytil se ale rukama za okraj zábradlí. Slyšel, jak po zádi běhá nepočetná skupina plavčíků, kteří potom něco drmolili a nakonec odešli. Muhara se ze všech sil vzepřel a nahlédl přes zábradlí na palubu. Jeden námořník stále pátral s šavlí v ruce. Muhara se bleskově vyšvihl přes palubu, dopadl tiše jako kočka a začal se plížit k námořníkovi. Ten se naneštěstí otočil v nesprávný okamžik a Muharu zpozoroval.

 

[B]Z[B]ačal po něm sekat šavlí a pochopitelně zavolal pomoc. Muharovi nezbylo nic jiného než ustupovat před jeho výpady. Nakonec když přiběhly posily se Muhara odhodlal k riskování. Rozeběhl se k zábradlí a skočil přes něj. Za letu se snažil koncentrovat magií vzduch pod sebe. Dost to zbrzdilo jeho pád, ale nezastavilo ho to. Muhara usilovně vyhlížel prkno, pod které schoval své zbraně a zbroj. Potom ho asi našel. Magií vzduchu se popostrčil směrem k němu a zašátral po něm rukama. Povedlo se mu to a chytil se za ono vyčnívající prkno pravou rukou. Prkno se hned vyklopilo do pravého úhlu ke stěně lodi a Muharu ze sebe málem shodilo. Muhara se ho chytil i druhou rukou, celé prkno, které mělo ale určité tendence ulomit se. Přes okraj paluby se za visícím Muharou vyklonili dva námoříci a začali po něm střílet z kuší. Jeden šíp za zabodl do prkna na kterém Muhara visel a naštípl ho. Muhara se rychle chytil skuliny za prknem, hned potom se prkno ulomilo a se žblunknutím spadlo do vody. Muhara vzal ze skuliny Surisagamu a Ratakaru a oboje zabodl pod sebe do stěny lodě. Získal tak dva stupínky, na které se postavil. Rychle na sebe připevnil zbroj, vzal své věci a na záda si dal luk s toulcem. Potom povyskočil, propadl dolu mezi své zbraně ve stěně lodi a následně je chytil rukama. Začal je zabodávat do stěny a jejich pomocí šplhat nahoru. Moc vysoko se ale nedostal, byl totiž kvůli stále více přesným šípům ze shora donucen vymyslet plán jak se krýt. Potom byl donucen se na chvíli pustit Ratakary aby se vyhnul šípu, to jeho postup ale příliš nezastavilo. Když se Muhara dostal výš, udělal něco co námořníci nečekali. Mezitím přiběhl další. Muhara zůstal viset jen za Ratakaru a Surisagamu rozžehl. Přeťal s ní ztrouchnivělá prkna stěny lodi a skočil dovnitř. Potom se rozeběhl ke schodům nahoru. Kupodivu se všichni hromadili na zádi odkud Muhara tak zázračně zmizel, takže měl nyní volnou cestu.

Utíkal až k přídi s vyklopeným můstkem na břeh, skočil přes zábradlí, dopadl vedle můstku a hned zase běžel dál.

 

[M]Himbajs (c)2009 Všechna práva vyhrazena! Kopírování zakázáno![M]

[M]’impais (ts)2009 vsekna prava vi’rasena! kopirovani sakasano![M]

Žádné komentáře
 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.