Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 30. kapitola

21. dubna 2011 / 25. kvetna 3

„Christophe? Můžeš na chvilku?“ nakoukl do dveří Carlosova pokoje Gabriel. Na hlavě měl naraženou čepici tak, že mu skoro nebylo vidět do očí. Christoph se rozloučil s Carlosem a společně jsme vyšli do vstupní haly, která se zdála být čím dál víc zakouřená.

„Co se děje?“ zeptal se albín, jakmile se za námi zavřely dveře.

„Nahoře,“ ukázal Gabriel na výtah, „tam nahoře jsme viděli na ulici postávat dva chlápky v kabátech. Stáli tam asi minutu a sledovali nás, jakmile jsme je uviděli, tak rychle odešli. Vypadali jako zaměstnanci centrály.“

„Rozpoznal jsi jejich obličeje? Jak vypadali?“ ptal se Christoph zaraženě.

„Jeden byl černoch. Plešatý. Druhý měl spíše světlé vlasy, ani jednoho jsem nikdy neviděl a nikdo z ostatních taky ne,“ kroutil hlavou Gabriel. Malá hnědá očka pomrkávala, poněvadž na řasách měl Gabriel stále ještě sněhové vločky. Okamžitě mi v mysli vyrašily vzpomínky na člověka, který mě sem přivedl, říkal jsem si ale, že to nemohl být on.

„William…“ ozvalo se za mnou zničehožnic. Zprudka jsem se otočil, Christoph zrovna tak.

Stál tam Carlos s obvázanou půlkou hrudníku a ramene. Dokázal stát na nohou.

„Prosím?“ vykulil oči Christoph.

„Byl to William,“ zopakoval Carlos trpělivě odpověď.

„Jak to víš, že to byl zrovna on?“

„Nevím, tuším. Neznám nikoho jiného, kdo by věděl, kde je naše útočiště a kdo by odpovídal popisu. S Williamem jsem už týdny nemluvil, nejspíš mě hledá.“

„Ano, myslím, že jsem slyšel, jak se o někom bavili. Někoho tu hledali,“ přikývl Gabriel se zamyšleným výrazem.

„Jestli byli z centrály, hledali mě,“ řekl jsem já.

„Ne. Oni už dávno vědí, že tu jsi. To už jsme řešili. Tihle nebyli z centrály, ta nás sleduje čtyřiadvacet hodin v kuse. Tohle byl někdo jiný,“ řekl Christoph.

„Musel to být William. Jen by mě zajímalo, kdo byl ten člověk, co byl s ním,“ drbal se Carlos pravou rukou na bradě. Levou ruku nemohl používat kvůli svému zranění.

„Můžeme ho ještě stihnout?“ otočil se Christoph na Gabriela.

„Nejspíš ne. Před Vánoci jsou venku davy lidí, je to asi minutu, co odešli. Teď je už nenajdeme,“ zakroutil hlavou.

„To je škoda,“ vzdychl si Christoph, „Carlosi, máš nějaký kontakt s Williamem?“ směřoval své otázky pro změnu na Carlose.

„Už dlouho ne. Naposledy jsem ho viděl, když Desmond utekl z centrály.“

„No nic, teď je pro nás prvotní se připravit na invazi centrály,“ řekl, se všemi se mlčky rozloučil a pomalu odkráčel.

 

*

 

„Kam mě to vedete?!“ škubal sebou Tolan, ale nebylo mu to nic platné. Drželi ho pevně. I kdyby se jim vysmekl, nedokázal by utéct. Neměl ponětí, kde se právě nachází. Prvních pár odboček a chodeb měl ještě jakžtakž přehled o tom, kde se právě nachází, tady však nikdy nebyl. Najednou se s ním muži, kteří ho vedli, zastavili. Bylo slyšet, jak zadávají nějaký kód. Poté otevření dveří. Tolanovi náhle došlo, kde jsou. Sám tu nedávno byl. Avšak při úplně jiné příležitosti. Zadával sem kód, který neměl znát, který mu oznámil jeden ze zaměstnanců, který už chtěl skoncovat s centrálou. Před pár dny tu Tolan sám zadával kód, aby se dostal na chodbu, která vede do kanceláře Alana Blunca. Tam ho vedli. Tušil, co ho tam čeká. Odhalili ho.

Strážní vykročili i s Tolanem na mramorovou podlahu, která dodávala této chodbě typický zvuk kroků. Každý, kdo na chodbě nyní stál, rázem přestal tyto zvuky vydávat. Každý se zastavil, aby se mohl lépe podívat na zajatce, kterého vedli do kanceláře. Dovedli ho až ke dveřím, které vedly přímo do kanceláře. Otevřeli mu a on vešel dovnitř. Tentokrát sám, žádní strážní. Rázem všechny zvuky ustaly. Bylo slyšet jen nervózní oddychování.

„Pojďte blíž,“ ozvalo se najednou. Tolan se vylekal. Byl to hlas Alana Blunca. Nikdy předtím ho neslyšel, ale byl si jistý, že je to on. Tolan uposlechl jeho příkazu, či spíše žádosti. Popošel o pár kroků blíže. Najednou ho někdo jemně uchopil za předloktí a odvedl ho o pár kroků dopředu.

„Natáhněte pravou ruku před sebe,“ ozval se znovu Bluncův hlas. To on Tolana držel.

Tolan opět poslechl. Natáhl dlaň se slabě sevřenými prsty. Narazil na sklo. Na skle bylo znát, že je venku chladno.

„Cítíte to?“ Zeptal se Blunc.

„Myslíte…Myslíte okno?“ zeptal se překvapeně Tolan.

„Ano, přesně tak, okno,“ kývl Blunc, to však Tolan nemohl vidět. „Jestlipak víte, co se za tímto oknem nachází?“ na chvíli se odmlčel. „Je to Washington D.C. Jistě ho velmi dobře znáte, je to překrásné město. Čerstvě nasněžilo, je to překrásný pohled. Má kancelář je v nejvyšším poschodí, mám výhled na celé město,“ pyšnil se.

„Pane, nerozumím, co tu po mně vlastně chcete. Proč jste mě přivedl?“ Tolan sám ale tušil odpověď. Věděl, že odhalili spiknutí, jeho zradu, krádež. Připravoval se na trest. Cítil, jak se mu stahuje žaludek.

 

*

 

„Je to opravdu překrásný pohled. Krásnější neznám. Miluji to. Vždy, když mám na srdci smutek či trápení se podívám z okna a rázem je mi na světě o mnoho lépe.“

„Pane, proč mi tohle říkáte?“

„Je obrovská škoda, že toto nemůžete vidět. Bez tohoto pohledu bych nepřežil. Kdybych o něj přišel, zemřel bych. Miluji toto město jako nic na světě, udělal bych pro něj cokoliv. Velice lituji, že nemůžete spatřit tuto překrásnou scenérii,“ napil se horkého skořicového čaje, který měl položený na stole. Jeho vůně se rozplývala celou místností.

„Dáte si šálek?“ nabídl Alan Tolanovi.

„Proč ne,“ pokrčil rameny Tolan. Rázem bylo slyšet přelívání teplého čaje z konvice do hrnku. Alan ho Tolanovi podal i s podšálkem a dvěma cukry. Tolan si oba hodil do čaje, vycáknutá voda mu lehce pařila ruku. Tolan zamíchal lžící a napil se. Byl to výborný čaj. Alan se napil také a poté se slastně nadechl.

„Jak jste oslepnul?“ Blunc se posadil na pohodlné křeslo pro hosty, které stálo naproti jemu pracovnímu stolu. Bylo to poprvé, co na tomto místě seděl, jinak vždy sedával jen ve svém křesle zády k oknu. Své schůze začínal vždy v určitou hodinu tak, aby mu slunce svítilo do zad a jeho kolegům na schůzi do očí. Nebyl tak vidět Alanův výraz ve tváři, jeho mimika.

„Stalo se to při mé první akci. Už si nepamatuji, kde to bylo. Jel jsem tam společně s Williamem. Obklíčili jsme budovu a naši vtrhli dovnitř, já a jistý Desmond Ford jsme hlídali boční východy. Neuhlídali jsme je. Dveře se rozrazily zrovna, když jsem stál za nimi. Uhodily mě do hlavy, já oslepl. Sám nevím, jak je to možné,“ pokrčil Tolan rameny a opět se zlehka napil, aby si nespálil rty.

„Tragické. Ale jak vidím, velmi dobře jste se s tím vypořádal. Kdo je vaším cvičitelem?“ ptal se se zájmem ředitel centrály.

„Jmenuje se Evelynn. Je skvělá, velmi mi pomohla, pane,“ kývl Tolan.

„To rád slyším.“

 

*

 

Chvilku bylo ticho. Každý srkal svůj čaj. Tolanovi v mysli stále lpěla jedna myšlenka. Kdy? Kdy už se zeptá na to, co dělal v ten a ten večer, kde byl, až ho chytnou silné ruce a odvedou ho do cely či rovnou na popraviště. Nic takového však nepřišlo.

„Jaké to je, být slepý?“ zeptal se Blunc.

„Prosím, pane?“ nerozuměl otázce.

„Jaké to je, být slepý? Co cítíte, je něco jinak? Zhoršil se váš život?“

„No...To je těžká otázka, pane. Zprvu to pro mě bylo velmi těžké se přizpůsobit, ale jakmile mě začala Evelynn cvičit, začínalo se to zlepšovat. Ale ano, myslím, že se můj život zhoršil, dost podstatně. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vidět jako každý jiný člověk,“ zasnil se Tolan.

„Chápu vás. Nemohl bych bez zraku žít, je to ten nejkrásnější smysl, který máme. Povězte mi, říkal jste, že se váš život zhoršil?“ Blunc opět vstal. Šálek byl z půlky plný. Tolan se sotva dvakrát napil.

„Ano, zhoršil, pane. Ale dá se s tím žít.“

„Máte pravdu,“ odmlčel se na chvíli. „Poslyšte, chtěl byste se pomstít tomu upírovi, co vám to udělal?“ Tolan se zamyslel a zarazil. Něco takového nečekal. Odpověď sám neznal.

„Nejsem si jistý, pane,“ zlehka se dotkl okna.

„Výborně. Já totiž vím, kdo to udělal. Ten upír, co ten večer byl u vás je jeden z nejhorších, co na široširém světě existují. Jeho srdce je plné nenávisti. Vybíjí si zlost na nevinných lidech, jako jste vy.“

„Pane, já...“ Nedokončil Tolan větu, poněvadž ho Blunc přerušil.

„Ten upír se nyní nachází v bunkru pod zemí, zalezlý jako krysa. Čeká na náš další útok, bojí se cokoliv udělat. My neútočíme, chceme ho nechat vypěnit, ať se naplní strachem a zlobou, pak bude snadná kořist.“

„Pane, nebudu se nikomu mstít, nechci znovu otevírat staré rány. Je to za mnou, žiji současností,“ zakroutil Tolan hlavou.

„Myslíte si, že je možné, aby vás oslepily dveře?“ položil další zvláštní otázku Alan.

„Ano pane, je to možné, jak vidíte,“ Tolan nevěděl, co odpovídat. Začínaly ho štvát takovéhle otázky, jako kdyby se mu Blunc vysmíval.

„Dobrá. Vás ale dveře neoslepily,“ zakroutil hlavou.

„Prosím?“ zakuckal se Tolan čajem.

„Ne, byl to jed, který vám někdo vlil do oka. Žádné dveře.“ Tolan mlčel. Nevěděl, co říct. Nevěřil Bluncovi, ale často přemýšlel nad tím, jestli je vůbec možné, aby na následky takovéhoto zranění člověk oslepnul. „Jak jsem říkal, tento upír sen nyní nachází v bunkru pod starým skladištěm v centru D.C. Za pár dní provedeme útok, jestli chcete, můžete se ho zúčastnit.“

„Ne, nechci, pane. A když dovolíte, rád bych nyní odešel,“ otočil se Tolan a mířil směrem ke dveřím, stále se šálkem v ruce.

„Ten, kdo vám vlil jed do oka, se vydával za vašeho přítele. Znáte ho. Jel s vámi autobusem do akce. Vy jste seděl s ním. Je to upír už od začátku, chtěl se jen infiltrovat. Poté se na něj ale přišlo, tak uprchl,“ Blunc věděl, že tohle Tolana zastaví. A taky že ano. Pomalu se zastavil a vstřebával to, co mu Blunc řekl.

„Jmenoval se Desmond Ford. To on vám zničil život!“

 

To be continued!

All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.