Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 29. kapitola

29. března 2011 / 2. kvetna 3

„Můžete mi někdo vysvětlit, jak se tohle, setsakra, mohlo stát?!“ řval Alan Blunc na ochranku. Muž v modré uniformě se jen zaraženě díval do země, jako malé dítě, které stojí na hanbě.

„Odpovězte!“ zařval ještě jednou a přiblížil svůj obličej těsně k tváři muže, stojícího před ním.

„Nevím, pane,“ odpověděl, aniž by se na svého nadřízeného podíval.

„Vy mi tedy tvrdíte,“ řekl a rychle se otočil k obrovskému oknu ve své pracovně. Svůj projev směřoval na muže z ochranky, kteří stáli za ním. „Vy mi tvrdíte, že se do MÉ kanceláře, do nejhlídanější kanceláře budovy, někdo vloupal ve dvě ráno, i když za dveřmi stála ochranka a kancelář byla hlídána kamerovým systémem, ale přesto si nikdo ničeho nevšiml?!“ Díval se z okna na kopulovitou střechu Kapitolu a z jeho výrazu bylo poznat, že ho muži, kteří stojí za ním, přivádí k šílenství.

„Pane, nevíme, jak je to možné…“ nervózně řekl jeden muž z ochranky.

„Tak to okamžitě zjistěte! Chci vědět, kdo to byl!“ otočil se a zařval Blunc.

„Jistě, pane,“ přikývli všichni a co nejrychleji vyšli z kanceláře, jen se za nimi zaprášilo. Nikdo nechtěl schytat další ze záchvatů hněvu Blunca.

Tomu všemu přihlížel Morgan Borley, Bluncův pobočník.Také mu samozřejmě vrtalo hlavou, kdo to mohl udělat. Měl pár adeptů, které si chtěl „proklepnout“. Důvod však znal moc dobře. Znal ho i Alan Blunc, znal ho každý z centrály. Důvod, proč byla kancelář vykradena. Bylo to nad slunce jasné.

Centrála je infiltrována. Každý to věděl. Jen málokdo si to však chtěl připustit. A nejvíc ze všech Alan Blunc. Nejhorší odhady mluvili o deseti až patnácti infiltrovaných. Byl to neskutečný počet. Morgan se nervózně drbal na hlavě. Měl Bluncovi říct své tipy nebo ne? Nemohl ho zradit, nemohl zradit centrálu a neříct mu to, zároveň však nesouhlasil s jeho názory a přesvědčeními. Jeho způsoby řešení problémů především Morganovi neseděly. Nemohl jen tak nečinně stát a sledovat, jak chce vyhubit ženy a děti v tom bunkru. Právě stál na křižovatce. Na jakou stranu se měl dát? Na stranu maniaka, který ho však vytáhl z těžké životní situace nebo na stranu těch „lidí“, kteří žili dole v podzemí a nutně potřebovali pomoc?

„Pane?“ rázně se zeptal Morgan. Alan se na něj zuřivě otočil.

„Pane, myslím že vím, kdo se sem vloupal…“

 

*

 

Tolan se rychle zvedl z pohovky. Dříve se musel zvedat hodně pomalu, aby se mu něco nestalo, aby nešlápl vedle či něco podobného, nyní však měl pohyb naučený. Rázným krokem došel ke dveřím, na které před chvílí někdo zaklepal. Bylo to rázné a hlasité zaklepání, Evelynn to nebyla. Většinou však Tolana nikdo jiný nenavštěvoval.

Nahmatal kliku a otevřel dveře.

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Pojďte prosím s námi,“ ozvalo se. Tolan ani nestačil nic říct a už ho brali za oba lokty a odváděli ho kamsi do neznáma. Dveře za ním někdo zaklapl. Tolan sebou necukal, věděl, že by to bylo marné. Jen kráčel dál směrem, kterým ho vedli. Netušil, kam jde.

 

*

 

Byl jsem dost vyděšený z toho, co mi Samael řekl. Vyděšený a překvapený, samozřejmě. Něco takového jsem vůbec nečekal, ale vysvětlovalo to mnoho věcí. Proč mi tehdy na hřbitově brali krev, proč mě chce centrála zabít nebo přivézt na svou stranu a proč upírům jde tolik o mou záchranu. Hlavou mi však dumala jedna věc. A o té jsem si potřeboval promluvit s nějakým upírem. Jediný upír, kterého jsem v bunkru znal, byl Carlos, který konečně byl schopen mluvit.

„Carlosi?“ zeptal se potichu Christoph. U Carlova lůžka jsme seděli jen já a on, Carlos ležel do půl těla na nejpohodlnější posteli, která se v bunkru našla. Jeho ruka byla celá obvázaná, doktor však tvrdil, že jí za pár dní bude moci plnohodnotně používat díky jeho upíří krvi.

„Carlosi, můžeš mluvit?“ ptal se Christoph.

„Ano,“ kývl Carlos.

„Dobrá. Jak se cítíš?“

„Jak myslíš,“ řekl Carlos a pravou rukou si ukázal na zakrvácené rameno.

„Dobrá. Špatná otázka. Pamatuješ si, kdo na Tebe zaútočil?“ začal Christoph s výslechem.

„Ano, pamatuji. Zas tak špatně na tom nejsem, jen mě bolela ruka,“ zasmál se Carlos.

„Ne, byl si na tom hodně špatně, kulky byly nejspíš něčím napuštěné, byl jsi v bezvědomí. Doktorům se jen těsně podařilo Tě zachránit. A teď povídej, kdo Tě napadl a jak dopadl Joseph.“

„Joseph? Kdo je Joseph?“ zeptal jsem se já.

„Je to muž, kterého jsem měl kontaktovat, aby se k nám připojil v obraně bunkru,“ odpověděl mi pro změnu Carlos. Já jen přikývl.

„Nedopadl zrovna slavně. Narazil jsem na něj kousek od Jeffersonova památníku, nejspíš o nás ale centrála věděla. Byla by nesmírná náhoda, kdyby nás jen tak potkali,“ řekl Carlos.

„A jak teda dopadl. Je naživu?“ ptal se s nadějí v hlase Christoph.

„Ne. Napálili to do něj jak do Corleoneho u pomerančů, nestačil jsem mu pomoct,“ odvrátil hlavu Carlos.

„Byl to upír?“ zeptal jsem se já.

„Ne, kdysi žil tady v bunkru. Byl to výtečný bojovník, ale hlavně diplomat. Doufali jsme, že by nám mohl pomáhat s verbováním,“ odpověděl mi Christoph.

„Kolik lidí ještě máte na seznamu?“ ptal jsem se dál.

„Pět nebo šest,“ odpověděl Christoph trochu zaraženě.

„Pět nebo šest? Tolik lidí nám má pomoci ubránit bunkr?“ trochu mě to vyděsilo. Počítal jsem, že chtějí naverbovat desítky lidí, ne jen pár jedinců. Mé pochybnosti o tom, že bunkr ubráníme, se ještě více prohloubily.

„Každá pomocná ruka se hodí, tyhle lidi známe a mají zkušenosti s bojem, pomůžou nám více než dost. Ale stačit to v žádném případě nebude,“ zachmuřeně odpověděl Christoph.

„Říkali doktoři, kdy budu schopen boje?“ zeptal se Carlos.

„Byla to má první otázka na ně,“ řekl Christoph a pokračoval, „prý do pár dnů.“

„No vidíš, na Vánoce budeš fit!“ Zvolal jsem, abych trochu odlehčil situaci. Oba dva se slabě pousmáli. Na jejich tvářích však byl znát strach, zoufalství, bezmoc…

Aby taky ne. Útok na bunkr byl očekáván v každé chvíli. Žádný z obyvatel bunkru nevěděl, proč ještě nikdo nezaútočil, nikdo nevěděl, na co čekají. Bylo to čekání, na jehož konci byla jen smrt…

 

*

 

„Tady to je,“ řekl muž a zastavil se u malé postranní uličky. Owen se také zastavil a se zájmem do ní nahlédl. Tři nebo čtyři bezdomovci si ohřívali ruce u barelu, ve kterém hořel oheň. V této zimě se nebylo čemu divit. Byla to nejstudenější zima za poslední tři desítky let.

Ulička byla docela široká, na konci byla vysoká posprejovaná zeď. Vlevo bylo jen pár kontejnerů a kovové dveře, všechno pod kovovým schodištěm, které vedlo na střechu. Jeden z bezdomovců si všiml, že se Owen se svým společníkem zastavili a prohlížejí si uličku. Zpozorněl. Moc dobře věděl, co se v poslední době děje. Normální lidé se snažili bezdomovce a zapadlé uličky ignorovat, pokud se nejednalo o policisty, kterých tu bylo v poslední době taktéž požehnaně. Tihle nevypadali ani na jedno, ani na druhé.

„Je to jeden z nich?“ zeptal se Owen, aniž by se na muže, který stál vedle něj, otočil. Stále se díval do uličky a sledoval bezdomovce.

„Nemyslím si,“ zakroutil muž hlavou a podrbal se na holé hlavě rukou, velkou jako medvědí tlapa.

„Půjdeme tam?“ nedočkavě se Owen pořád ptal. Toužil po pomstě.

„Ne, ještě není čas, nejsi připraven,“ opět zakroutil hlavou.

„Jak tohle můžeš vědět?“ vyjel na něj Owen.

„Prostě to vím. Já tě učím, já budu rozhodovat, kdy jsi a nejsi připraven. Teď pojď. Už tak jsme vzbudili dost pozornosti.“

To byla také pravda. Bezdomovci už si všimli, že to nejsou jen běžní lidé, kterří si prohlíží ulice D.C.

 

To be continued!

All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.