Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 28. kapitola

16. února 2011 / 21. presna 3

Potemnělou místnost zničehonic osvítilo na pár setin ostré světlo, poté zhaslo. Jen to místností prosvištělo. Po chvíli znovu, znovu a znovu.

Postava s kšiltovkou a slunečními brýlemi se krčila u velkého pracovního stolu. Přímo proti ní bylo velké okno, ze kterého bylo možno vidět celý Washington. Budova nebyla až tak vysoká, ale výškou se téměř rovnala Kapitolu. Pod oknem vedla frekventovaná silnice, která i teď v noci hýřila životem. Na ulicích postávali klepoucí se postavy, zachumlané do kabátů či bund.

Muž v brýlích si neohrabaně narovnal čepici na hlavě a dál fotil papíry, které ležely na stole. Byly tam nákresy nejnovější zbraně centrály, to ale muž nevěděl. Byl totiž slepý.

Začal se přehrabovat mezi papíry na stole. Bylo jich velmi mnoho. Muž ale neměl čas, vyfotit všechny. Ty vyfocené si skládal na hromádku nalevo, nevyfocené napravo. Fotil tak rychle, jak to jen šlo. Právě se nacházel v samém srdci centrály. V kanceláři Alana Blunca. Zde se shromažďovaly veškeré mozky organizace, veškeré dokumenty a spisy. Přímo před velkým oknem se nacházel velký pracovní stůl z masivního dřeva, jehož okraje byly pozlacené. Za stolem stálo několik kožených křesel, které hleděly přímo směrem k hlavnímu stolu a z okna ven. Při jakýchkoliv schůzích tady přes světlo vyzařující z okna do místnosti nebylo vidět Bluncovi do obličeje. Návštěvníkům to nahánělo strach, Bluncovi pocit moci a uspokojení.

Muži zbývalo pouze pár papírů. Všechny je rychle vyfotil. Mohl jen doufat, že blesk z místnosti nikdo neuvidí. Dveře na chodbu však byly utěsněné, jedinou možností, jak mohl někdo vidět blesk bylo tedy obrovské okno. Na ulici si mohl blesku kdokoliv všimnout a dát vědět hlídačům, kteří stále přecházeli po chodbě. V tu chvíli by byl muž mrtvý. To však nesměl. Ne proto, že by samozřejmě zemřít nechtěl, ale proto, že na těchto papírech závisely životy stovek, ba i tisícovek lidí. Nemohl si dovolit chybovat.

Muž srovnal vše na své místo tak, jak to bylo předtím. S obtížemi našel veškeré šuplíky, vše srovnal do předchozí polohy. Nemohli si dovolit, aby Blunc pojal byť jen podezření, že někdo zjistil jeho plány. Nyní si nemohli dovolit riskovat.

Kamery ho naštěstí zachytit nemohly. V kamerovém středisku centrály měl přítele, který mu pomohl. Ve chvíli, kdy se dostal do kanceláře jeho přítel pustil záznam z minulé noci, při které se samozřejmě nic nestalo. Vypadalo to tedy, jako kdyby v místnosti nikdo nebyl. Se vstupem do místnosti to však tak snadné nebylo. Trvalo velice dlouho, než našel někoho, kdo by byl ochoten se přidat ke spiknutí proti centrále, podařilo se mu to však. Jeden hlídač mu poskytl klíče a čas na to, aby se mohl dostat dovnitř. 

*

 

Jakmile srovnal vše zpátky, strčil fotoaparát do vnitřní kapsy od bundy. Poté přešel ke dveřím z těžkého dřeva. Jindy bývávaly zamčené, nyní však ne. Muž přiložil ucho ke dveřím a pečlivě naslouchal. Jeho sluch byl vyvinutější, než u běžných lidí. Všechny jeho smysly byly díky postižení zraku potřebnější a tudíž i vyvinutější.

Na chodbě se ozývala pravidelná chůze, po každém pátém kroku krátké a nenápadné zapísknutí. Domluvený signál muže s hlídačem, který zrovna obcházel po chodbě. Muž rychle otevřel dveře kanceláře a vyšel na chodbu. Tam už na něj dozorce čekal. Muž za sebou rychle zamkl a díky sluchu našel hlídkujícího muže, který čekal před ním. Poté mu vrátil klíče. Ten jen mlčky přikývl, to však muž nemohl vidět. Vydal se rychlým krokem dlouhou chodbou. Každou chodbu a místnost v této budově, každou píď, každý milimetr měl odpočítaný na kroky. Moc dobře věděl, kam má teď jít, kolik kroků to tam je a jak se tam dostat. Nikoho nepotřeboval. Dokázal sám přejít přes celou budovu bez jediného zaváhání. Po několika minutách dorazil ke dveřím. Nemusel ani ohmatávat zeď a okolí, moc dobře věděl, že se dveře nachází přímo před ním. Rázně zaklepal a vešel dovnitř.

„Tolane!“ ozvalo se. Byla to Evelynn. Už na něj čekala v jeho pokoji a popíjela z keramického hrnku kávu. Ten teď položila na světle modrý podšálek, který ležel na stole.

„Evelynn,“ přikývl Tolan a podal jí fotoaparát, který mezitím vytáhl zpod bundy. Ta si jej rychle vzala do ruky a posadila se zpět na židli. Tolan došel až ke své posteli, kde se usadil a čekal na názor na fotky, které vyfotil. Svou kšiltovku hodil na malý stolek u čela postele. Evelynn  si pečlivě prohlížela fotky, které Tolan nafotil. Na každou se dívala několik desítek sekund. Chtěla znát každý detail o plánu útoku na bunkr. Každý výstřel, o kterém budou vědět dopředu by mohl pomoci. Hledali cokoliv, co by jim mohlo pomoci odvrátit rostoucí hrozbu.

„Jsou to všechny papíry, které jsi tam našel?“ ptala se.

„Ano,“ přikývl Tolan a natáhl se na měkkou postel.

„Takže jsi tam nic víc nenašel…“ ujišťovala se Evelynn.

„Už jsem říkal, že ne.“

„Nevadí,“ kývla Evelynn hlavou a přejela na další fotku. U té se zarazila. Chvilku přemýšlela a poté se pomalu zeptala. „Tolane? Neslyšel si někdy něco o robotech tady v centrále?“

„Prosím?“ zaujatě odpověděl Tolan.

„Na tomhle papíře je…něco jako ruka nějakého robota,“ prohlížela si pečlivě fotku, přibližovala a oddalovala jednotlivé části papíru.

„To je hloupost. Možná jsem to jen špatně vyfotil.“

„Určitě je to ruka. Je to dlouhé, kovové, na konci zakončené nějakými dvěma malými tyčkami. Po celém obvodu té ruky jsou nějaké šrouby, závity a podobné věci. Nepřipomíná ti to nic?“

„Myslím, že ne…“ zamýšlel se v duchu Tolan. O něčem takovém slyšel poprvé v životě. Musel to určitě být jen nějaký časopis, co se Tolanovi v Bluncově pracovně omylem přimíchal pod ruku.

Evelynn zakroutila hlavou a překlikla na další obrázek. Na něm už nic zajímavého nebylo, jen mapy bunkru. Proto fotoaparát odložila a dala se do řeči s Brunem.

„Co myslíš, že by to mohlo být?“ ptala se.

„Netuším, možná se zajímá o techniku. Nebyl to nějaký časopis?“ odpověděl Tolan a prázdnýma očima hledal Evelynn.

„Není. Je to jeden z papírů ohledně útoku na bunkr. Počkej, pro jistotu se podívám znovu,“ řekla a opět uchopila fotoaparát. Zapnula ho a přejížděla fotky s tím, že se chce opět podívat na kovovou ruku. U jednoho z obrázků se však zarazila.

„Co se stalo?“ zaregistroval Tolan to, že Evelynn zničehonic přestala klikat a zarytě mlčela, jako kdyby se snažila něco přečíst.

„Co to má být?“ divila se a nevěřícně kroutila hlavou. Na obrázku před ní byl záznam o koupi starého letadla a obrázek velkého černého dopravního letounu.

 

*

 

„Christophe!“ ozvalo se najednou z hlavní místnosti bunkru. Byl to Gabriel. Celý uřícený se vypotácel z výtahu. Christoph vběhl mezi přihlížející dav, který se u něj shromáždil. Gabriel podpíral krvácejícího Carlose, který se držel za levé rameno. Vypadal, že ho to nesmírně bolí. Byl celý promočený a taktéž uřícený, jako kdyby právě uběhl maratón. Pravou ruku měl přehozenou přes Gabrielovo rameno. Jeho typický energický výraz byl ten tam, byl schován pod rouškou bolesti a únavy.

„Carlosi!“ přiběhl k nim Christoph společně se mnou. Když přišli, já si s Brunem povídal u nás v pokoji. Christoph vypadal velmi zděšeně z toho, co viděl. „Carlosi, příteli, co se Ti stalo?!“ vzal ho do náruče a odnesl do jakéhosi „zdravotnického“ pokoje. Tam ho posadil na postel, mezitím k němu přiběhlo mnoho dalších lidí, kteří mu strhli rukáv jeho promáčené košile. Déšť téměř smyl krev, bylo však vidět, že rána velmi krvácí. Carlos měl proděravělé rameno. Vypadalo to, jako kdyby mu kulka proděravěla kost. Snažil se nic nedávat najevo, ale každý z nás věděl, že nesmírně trpí. Musel běžet velmi dlouhou trasu, proto se ho prozatím nikdo nevyptával, co se mu stalo. Věděli jsme však, že ho nikdo nesledoval. Carlos by se do bunkru nevracel, kdyby věděl, že ho někdo sleduje.

„Kulka proletěla skrz!“ řekl jeden ze zdravotníků. „Ztratil mnoho krve.“

„Jak dlouho potrvá rekonvalescence?“ ptal se zlomeným hlasem Christoph. Mezitím se díval Carlosovi do přivřených očí.

„Týden, možná dva,“ pokrčil neurčitě rameny.

„Carlosi? Carlosi, vnímáš mě?“ ptal se Christoph Carlose.

„J-jo…“ odpověděl zmoženě Carlos.

„Co se ti stalo?“

„Postřelili mě…“ jakmile to dořekl, vyjekl, poněvadž mu do rány nalili dezinfekci. Nejspíš zažíval nesmírná muka.

„Kdo?“ vyptával se dál Christoph. Vypadal velmi ustaraně a vystrašeně.

„Nevím…“ řekl zmoženě Carlos.

„Nebyli z centrály?“ snažil jsem se pomoct já.

„Kdyby byli z centrály, řekl by to. Carlos muže z centrály pozná, tohle byl někdo jiný,“ kroutil hlavou Schmankott a podrbal se na bílé hlavě.

„Běžte radši pryč, potřebuje si odpočinout,“ začali nás odhánět zdravotníci z bunkru, kteří se ke Carlosovi seběhli. Christoph jen kývnul hlavou a začal odvádět všechny lidi z místnosti. Poté jsme vyšli my dva. Zaklaply se za námi těžké, železné dveře. Byla to jedna ze dvou místnosti v bunkru, která měla zavřený vchod a měli do ní přístup jen určití lidé, pokud ovšem někdo neměl nějaké zranění.

„To centrála?“ vyhrkl jsem na Christopha, jakmile se za námi zavřely dveře.

„Netuším. Až bude schopen mluvit, promluvíme s ním. Teď si potřebuje odpočinout. Nevím, z čeho může být tak zmožený. Nejspíš dlouho běžel nebo ho něčím praštili do hlavy, něčím ho omámili, vážně nevím,“ Christoph se na chvíli zamyslel. „Tohle ale nevypadá na dílo centrály,“ zakroutil hlavou.

„Jak to myslíš?“

„Sám jsi slyšel. Carlos tvrdil, že to centrála nebyla.“

„Kdo by to byl jiný?“ zděsil jsem se, že by nás hledal ještě někdo jiný, než centrála. „Co policie?“ napadlo mě.

„To je možné. Ale jako nejlepší možnost mi to nepřijde. Policie by hned nestřílela a Carlos by jim snadno unikl. Tohle byl někdo jiný,“ kroutil stále hlavou.

„Myslíš, že nás objeví?“ ptal jsem se.

„Už dávno jsme ti říkali, že o našem úkrytu vědí. Kolikrát ti to mám ještě říkat? Oni vědí, že se schováváme tady,“ řekl a přiblížil ke mně svůj obličej. Zblízka jeho bledá tvář vypadala strašidelně.

„No jo, dobře,“ pokrčil jsem rameny. Christoph se poté otočil a odešel za ostatními, kteří už diskutovali, co se stalo. Všiml jsem si, že se najednou Brune někam vytratil, ale nevšímal jsem si toho.

 

*

 

„Samaeli!“ zakřičel jsem na plešatého muže, který šel přede mnou. Otočil se a zastavil. Já za ním doběhl. Na tetování na jeho hlavě se leskly kapičky potu. „Samaeli, co dělal Carlos venku?“ zeptal jsem se ho.

„Zeptej se Christopha,“ odpověděl ledabyle a otáčel se, já ho ale chytl za rameno a zastavil.

„Samaeli, prosím, pověz mi to. Každý tu přede mnou něco tají,“ naléhal jsem na něj jako malé dítě. Na mnoho otázek jsem neznal odpovědi a rozhodl jsem se, že konečně chci vědět víc.

Samael si hlasitě povzdychl.

„Slyšel jsi už o tom, že Christoph rekrutuje nové lidi na obranu bunkru, ne?“ Já jen mlčky přikývl. „Dobrá. To Carlos dělal venku,“ řekl jednoduše a čekal, co odpovím.

„Takže on byl venku rekrutovat nové, neznámé lidi, aby se k nám přidali?“ přišlo mi divné, že by jen tak nabírali nové lidi, nové bezdomovce, které jen tak potkají na ulici.

„Ale ne, nabíráme staré lidi, aby se k nám přidali znovu. Je jich spousta, většina se ale přidat nechce,“ kroutil Samael hlavou a díval se zamyšleně do země.

„Aha,“ řekl jsem zmateně. Ve vzduchu se mísila vůně deště, který do bunkru tekl skrz tunel, společně s kouřem, který unikal z barelů a z krbů, zapálených uvnitř děr ve zdech. V poslední době jsem byl cítit jen kouřem a zprvu mě z toho dosti bolela hlava, pak jsem si ale začal zvykat.

„Jak vidíš, zřejmě mu ale přemlouvání nevyšlo,“ pokrčil rameny a znovu se chystal odcházet. Mně ale tkvěla v mysli ještě jedna otázka. A to velmi zásadní.

„Samaeli, počkej ještě,“ řekl jsem potichu. Samael Gorrany se jen neochotně otočil.

„Můžu se zeptat ještě na něco?“

„No, do toho,“ pokynul rukou, ať pokračuji, ale z jeho obličeje bylo jasně poznat, že ho otravuji.

„Centrála ví, že jsem v tomhle bunkru, chtějí mě zabít, i když nevím proč. Nevím, proč mě ještě nesebrali a proč mě nechávají téměř volně vycházet a odcházet, to pro mě až tak zásadní není. Mě zajímá jedna věc,“ odmlčel jsem se na chvíli. Na Samaelovi bylo znát, že ho to začínalo zajímat.

„Proč jsem tak důležitý? Proč mě chce centrála zabít a proč mě sakra chráníte a nevydáte mě?“ vyhrkl jsem to velmi rychle, ale Samael mi přesto rozuměl. Bylo na něm poznat, že tušil, že se zeptám na něco takového.

„O tom já nic nevím,“ pokrčil rameny a otočil se. Věděl jsem, že lže. Nedíval se mi do očí, snažil se svou lež zamaskovat. Já ale věděl, že jméno Gorrany v bunkru něco znamená. I když mezi ostatními nebyl vůbec oblíbený a nikdo ho tu neměl rád, každý věděl, co dokáže a Christoph, jediný, kdo mu v bunkru věřil, mu svěřoval většinu tajemství, které se ve zdech skrývalo.

 

*

 

„Samaeli, záleží mi na tom!“ křikl jsem na něj. On se zastavil a zády ke mně se nadechl a podíval se do stropu. „Prosím,“ špitl jsem. Samael se otočil.

„Když ti to řeknu, slíbíš mi, že neuděláš žádnou vylomeninu? Myslím něco v tom smyslu, že by si odsud utekl nebo něco takového. Můžeš mi to slíbit, Desmonde?“ Jeho otázka mě zděsila. Začal jsem čekat velmi špatnou odpověď, na mou otázku.

„Slibuji,“ kývl jsem a přešel jsem blíž k němu, abych ho slyšel.

„Dobrá,“ řekl Samael, nadechl se a začal mluvit.

„Centrála tě chtěla, protože doufala, že bys mohl mít stejné schopnosti jako tvůj otec.“

„To je všechno?“ vyděšeně jsem zíral. Připravoval jsem se na bůhvíco a navíc mi to stále neobjasnilo to, proč mě chtějí zabít, proč ještě nezaútočili a proč mě tu vedení bunkru drží proti vůli obyvatel podzemí.

„Ne, to bohužel zdaleka není všechno,“ zakroutil Gorrany hlavou a podíval se mi zpříma do očí. „Centrála tě chce zabít. To už víš. Má proto jeden důvod. V žilách ti koluje krev tvého otce.“ Já se nadechl, abych opět řekl něco na protest, ale on mi gestem ruky pokynul, ať zmlknu a poté dále pokračoval. „Máš stejné schopnosti, jako tvůj otec. Ten nyní pracuje pro centrálu, jak už víš. Oni ale chtějí oba dva z rodu Fordů. Vaše krev je totiž speciální,“ Samael se na chvilku odmlčel a přemýšlel, jak by pokračoval. „Nevíme, proč ještě nezaútočili. Možná si připravují zbraně, možná přemýšlejí nad plánem, nevím. Obyvatelé bunkru odsud chtějí odejít. Nechtějí pro tebe pokládat život. Chtějí však položit život pro tvou krev. To je jedna z věcí, která je tu drží. Ty věci jsou tři. Bez těchto věcí by tu bylo pusto.“

„A…jaké jsou to věci?“ přestával jsem tomu rozumět.

„Jedna je tvá krev,“ řekl a zvedl ukazováček. To jsem vůbec nechápal, proč by tu někdo zůstával kvůli mé krvi, ale teď jsem se na to neptal. Chápal jsem to tak, že tu zůstávají jen pro mého otce. „Druhá je Christoph,“ zvedl prostředníček a odmlčel se. „Třetí je naděje,“ zvedl prsteníček. Sledoval jsem jeho tři vztyčené prsty.

„Dobrá. Takže tu zůstávají kvůli těmhle třem věcem. Teď mi to vysvětli, jak to myslíš, prosím,“ stále jsem tomu nemohl porozumět. Naději ano, ale zbylým dvěma věcem ne.

Samael si hlasitě povzdychl.

„Christoph,“ řekl a ukazovákem ukázal na albína, který právě stál mezi hloučkem bezdomovců a vyptával se na něco Gabriela. „Lidé věří, že nás odkáže ochránit. Věří mu to, že si opravdu tak důležitý. Protože to tvrdí on.“

„Dobrá,“ další věc jsem pochopil. Poslední mi ale stále vrtala hlavou.

„A co moje krev? Co je na ní tak zvláštního?“ Ukázal jsem zmateně na své žíly u zápěstí.

„To je to nejdůležitější. Proto si tak důležitý, kvůli tvé krvi,“ rozhlédl se, jestli nás nikdo neposlouchá. Zřejmě o tom lidé v bunkru neradi mluvili. „Jediná baňka s tvou krví má cenu zlata,“ lomcoval mi se zápěstím.

„Cože?“ Vyděsil jsem se.

„Víš, komunita v bunkru je jako jedna velká rodina. I když je tu upír zhruba každý třetí, počítáme se mezi ně. Když něco pomůže upírům, pomůže to i nám, běžným lidem,“ Samael byl obličejem jen pár centimetrů ode mě. Cítil jsem jeho dech, který byl cítit po cigaretách. Všiml jsem si také, že v tu chvíli, kdy mi Samael začal lomcovat rukou, se na nás Christoph významně díval. Jako kdyby věděl, o čem se bavíme. Sledoval mě, jako kdyby čekal, jak zareaguji, až se to dozvím.

„Dobrá, ale řekneš mi už konečně, ČÍM je má krev tak významná?“ řekl jsem bezmocně.

„Desmonde…“ odmlčel se Samael a zhluboka se nadechl. „V tvé krvi je lék na to, jak z upíra udělat nazpět běžného člověka,“ sykl mi přímo do obličeje.

 

To be continued!

All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.