Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 27. kapitola

1. února 2011 / 6. presna 3

„Chcete je použít už teď?“ ptal se zděšeně Morgan Borley svého jediného nadřízeného, Alana Blunca. Stáli na kovovém schodišti ve velkém sále s betonovými zdmi.

Alan Blunc stál jako vždy vzpřímeně a elegantně. I přesto, že byl spíše menší postavy, budil v každém respekt a oddanost. Nikdo nemohl pochybovat o jeho vůdcovství. I při chůzi se snažil chodit rovně jako pravítko, ale to nebylo možné kvůli tomu, že měl už dlouho zraněnou levou nohu, takže pokulhával. To byla však jediná vada na jeho elegantním postoji.

Borley i Blunc se dívali dolů na to, co se nacházelo pod nimi. Byly jich desítky, možná stovky.  „Vážně je chcete použít už teď?“ zopakoval znovu a hlasitěji svou otázku Morgan a nervózně se poškrábal na temeni. Morganovy černé vlasy na rozdíl od Bluncových byly trochu delší a nebyly tak uhlazené. Oči však měl naprosto jiné. Blunc měl světle modré, zatímco Morgan je měl tmavě hnědé, téměř tak tmavé, jako vlasy, zpod kterých mu trčely špičaté uši. Kolem očí měl tmavé kruhy, vypadal téměř jako nalíčený, jeho vystouplé lícní kosti ale minimalizovaly dopad „nalíčení“. Byl to velice pohledný muž kolem třicítky, všichni ho proto obdivovali, ale zároveň je udivovalo, jak mohl takto mladý člověk získat tak vysoký post hned pod Bluncem. On však všem svým, důstojným a poslušným vystupováním dokazoval, že si post zaslouží.

„Ano, jsou již otestováni a připraveni do akce,“ přikývl Blunc a dále upřeně hleděl na věci pod nimi.

„Testy  neproběhly nejlépe, pane,“ nepřesvědčivě zakroutil hlavou Morgan a také hleděl pod mřížované schody, na kterých stáli.

„Ale ano, proběhly skvěle. Všechny testované subjekty uspěly bez nejmenší chybičky,“ liboval si Blunc. Vyžíval se v každé větě, která se týká jeho úspěchů.

„Ale za jakou cenu…“ kroutil dál hlavou Morgan a nyní se podíval přímo do očí Bluncovi, což bylo na podřízeného dost odvážný výkon. „Pane, měl byste ještě zvážit jejich nasazení. Centrálu by to stálo nesmírné finanční prostředky a ty lidi venku by to stálo mnoho životů…“ řekl potichu, ale přesto rázně. Bluncovi se blažený výraz ve tváři proměnil ve výraz šílenství. „Nejsou to lidé!“ zařval, až se na něj všichni mechanici dole podívali. Poté se opět obrátili ke své práci.

Morgan už radši mlčel. Byl na Bluncovi záchvaty šílenství zvyklý, poslední dobou ale gradovaly. Kolikrát měl strach, aby Blunc neproskočil skleněnou stěnou ve své kanceláři na silnici dole pod budovou.

„Kdy hodláte provést útok?“ prolomil Morgan ticho.

„Čtyřiadvacátého,“ odpověděl bez mrknutí oka Blunc.

„Prosím?“ zamrkal nevěřícně Morgan a vytřeštil oči.

„Slyšel jste mě dobře, Morgana,“ Přikývl Alan a usmál se.

„Ale pane…Vždyť to je už za pár dní!“ vyděsil se Morgan.

„Já vím, proto se vás také chci zeptat: Jsou naši muži a žoldáci připravení?“ Morgan stále ještě vykolejen tou otázkou nešťastně odpověděl.

„Ano, všichni jsou připraveni.“

„Výborně. Takže nyní jen čekáme na zmapování terénu a připravení strojů,“ zahleděl se Alan do kovového davu, který nehybně stál pod ním a pohledem bez duše hleděl vzhůru, přímo na svého strůjce.

 

*

 

„Co to tam děláš?“ ozvalo se najednou za Owenem. Ten samým leknutím zaječel a okamžitě vstal od počítače. Za ním stál jeho kolega, Martin. Owen právě byl na policejní ústředně, kde každý den pracoval. Teprve nedávno si poprvé vzal volno, poté, co jeho snoubence zemřela matka. Policisté zjistili, že její matka nebyla bodnuta nožem, jak by se na první pohled zdálo, ale byla otrávena. Nikdo neví, kdo by to mohl udělat, nikdo neměl motiv, jen právě Owenova snoubenka, Juliet, stále tvrdila něco o jakýchsi upírech a že za to může Owen.

Od té doby se McBrian uzavřel sám do sebe, s nikým nemluvil, nekomunikoval, jen stále něco hledal na počítači. Jeho kolegové a přátelé se mu snažili pomoci, ale nikdo to nedokázal. Owen se odmítal s kýmkoliv bavit.

„Já myslel, že už jsi odešel,“ podezřívavě nadhodil Martin.

„Ještě tu musím něco dodělat,“ řekl Owen ve spěchu a začal sbírat papíry, které měl na stole. Martin si všiml, že to jsou plány nějaké budovy ve Washingtonu.

„Aha. Nechceš teda přinést kafe? Budu tu přes noc, tak si jdu jedno udělat.“

„Ne, díky,“ odpověděl jednoduše Owen a všechny věci hodil do šuplíku ve svém stole.

„Jak myslíš. Dobrou,“ řekl Martin, otočil se a odešel. Dveře se za ním s tichým klapnutím zavřely. McBrian si opět sedl k počítači. Konečně trocha klidu, myslel si v duchu. Vyťukal něco na klávesnici a opět začal zaujatě číst.

Od té doby, co se poprvé s tím mužem v hospodě potkal se stalo mnoho. Juliet na něj pořád sváděla vinu za smrt její matky. Nejspíš už se to mezi námi nezlepší, vzdával to bůhvíkolikrát Owen. Ale ten černoch toho změnil mnoho. Owen ho v životě neviděl, ale on mu nabídl ubytování, jídlo, pití. Poté, co Owena Juliet vyhodila totiž neměl kde bydlet. McBrian si říkal, že už nemá co ztratit, i kdyby ten černoch byl nějaký vrah, takže nabídku přijal. Ten byt, který mu muž dal byl mnohem lepší, než by se Owen vůbec opovažoval pomyslet. Byla to luxusní vila. Každý měl pro sebe jednu část domu. Owen sice netušil, co s ním muž zamýšlel, prozatím však byl spokojený. Až jednou mu muž vyjevil, co po něm vlastně chce. Owen z toho byl dost šokovaný. Celou dobu si myslel, že upíři existují, ale až teď dostal jasný důkaz. Důkaz toho, že jsou jich po celém světě stovky, důkaz toho, že mají opravdu takové schopnosti, co se o nich říká, důkaz toho, že musí pít krev a důkaz toho, že s jedním žije v domě. A to, co po něm vlastně upír chtěl bylo velmi šokující. Owen nečekal, že by se někdy do něčeho takového zapletl, natož za takových okolností. Upír ho začal obeznamovat se situací, do níž se Owen svým nerozvážným chováním zapletl.

 

*

 

Nejdřív si myslel, že nemá co ztratit, když už ho Juliet nemiluje, když si na něj každý ukazoval, že to je ten šílenec co věří na upíry a že to je on, co vlastně údajně může za smrt Julietiny matky, takže se rozhodl pro upíry. Připadal si jako puberťák, který poprvé zkusil drogu. Pocit euforie, že se nic nemůže stát a podobně. Jenže se mýlil. Pocit nadšení a bezstarostnosti rázem vystřídala bezmoc, stesk a zoufání. Chyběla mu Juliet, to věděl ještě předtím, než se s upírem setkal, teď to ale bylo mnohem horší. Stále také dumal nad tím, proč vlastně matka Juliet zemřela. Nemohl si připustit, že by za to doopravdy mohl, či že by to dokonce udělali upíři. Namlouval si, že nic takového nepřipadá v úvahu, i když sám moc dobře věděl, že tomu v hloubi duše věří. Proto měl na muže, který se ho ujal mnoho otázek.

Proč tu jsem? Co tu dělám? Co po mně chcete? Víte něco o upírech? Jste upír? Proč jste se mě ujal? Jak to, že toho o mně tolik víte? Nesčetněkrát se ho na tyto otázky ptal, na většinu z nich se mu odpověď také dostala, na ty nejzásadnější ale nikoliv.

Prý se mu muž snaží pomoci a na oplátku by Owen mohl pomoci jemu. Sice nevěděl jak, ale prý je to pravda. Dozvěděl se také, že muž, který s ním bydlí doopravdy upírem je, což ho trochu děsilo, ale zároveň nesmírně zajímalo.

Owen vyhnal z hlavy vzpomínky a opět se pozorně zadíval do počítače. Dělal přesně to, co po něm muž chtěl. Poslouchal jeho příkazy poslušně, jako pejsek, i když sám nevěděl proč.

Vyťukával do klávesnice jména, která mu William zadal. Desmond, Carlos, Evelynn, Tolan, Christoph a nesčetně dalších. Owen v životě slyšel jen o jednom z nich. Právě o tom člověku, který nepřímo zavinil to, že se s ním Juliet rozešla a že je její matka mrtvá. Desmond Ford…

Kdyby nebylo jeho, říkal si Owen, nikdy bych se nepustil do vyšetřování v té centrále a nikdy bych se o upírech nedozvěděl. Kdyby nebylo jeho, nejspíš bych už byl s Juliet spokojeně ženatý a chodil na otravné návštěvy k její matce. On ale existoval a Owen se do vyšetřování pustil. A za tohle všechno mohl ten Ford.

Takovéto myšlenky běhaly Owenovi hlavou každých pár minut. Nemohl na něj a na Juliet přestat myslet. To, že tohle všechno zavinil jeden muž si uvědomil až teprve, když mu to jeho nový „domácí“ řekl. Po vraždě totiž na předmět jeho vyšetřování úplně zapomněl a případ byl přidělen někomu jinému. Teď však znovu probublal na povrch.

Muž, u kterého Owen bydlel ho naplnil takovou nenávistí k Fordovi, že se to až nedalo vydržet. Pokaždé měl chuť něco rozmlátit a rozeřvat se, když si na něj vzpomněl. O Fordovi mu jeho spolubydlící navykládal takové věci, že to až nebylo možné. Prý to je sprostý vrah a zrádce, který schválně uprchl od matky a teď žije v ústraní a živí se krádežemi a vraždami a že možná on zavraždil Julietinu matku. Owen, pln nenávisti, tomu rázem uvěřil. Po tom, aby se mohl vrátit k Juliet toužil nesmírně, ale po tom, aby mohl Forda zabít, to byla přímo posedlost. Nedalo se to nijak ovládnout, ani potlačit.

Jedinou myšlenkou Owena bylo zavraždit Desmonda Forda, ať to stojí cokoliv.

 

*

 

 

Už tak dost promočené boty téměř nebyly slyšet v hukotu, které vydávaly kapky dopadající nesmírnou rychlostí na zem. Přes stěnu, kterou déšť vytvářel na každém kroku nebylo vidět na metr před sebe. I když bylo něco kolem druhé odpoledne, nikdo nyní venku nebyl, až na postavu, která před něčím nesmírně rychle utíkala. Mohl za to déšť, který byl na předvánoční časy dosti neobvyklý. Nebe bylo černé, jako kdyby žádné slunce ani měsíc neexistovaly. Za takovýchto podmínek by jen blázen někam šel.

Postava se rozeběhla přímo proti jediné stěně budovy, která nebyla rozbořená. Rázem se vymrštila od země a dopadla na svislou stěnu, kde se zachytila o místo, kde chyběla jedna cihla. Do stěny vedle něj se se zasvištěním zaryla kulka. Postava to nevnímala a obrátila se o 180 stupňů, takže visela zády na stěně a chvíli hleděla na siluety, které zrovna přibíhaly a střílely po postavě, jež lezla po stěně. Po otočce vrhla postava druhou ruku na okno, které bylo vedle a zachytila se. Celá se převrátila, aby se mohla na okno zachytit oběma rukama, což se povedlo. Poté, aniž by nějak pohnula rukama vyšvihla nohy nad úroveň hlavy a chodidly prorazila okno, které bylo nad ní. Tam se nohama zachytila a vyšplhala dovnitř okna. Vypadala jako pavouk, který leze po stěně zadkem vpřed. Siluety, které se rýsovaly mezi kapkami deště to vše s neuvěřením sledovaly.

Carlos, který právě vletěl oknem do téměř rozbořené budovy ze sebe jen oklepal malé skleněné střípky a poté se rychle schoval za stěnu, protože mu kolem hlavy prosvištělo několik kulek. Z jeho tmavého kabátu tekly na zem proudy vody, ale on to nevnímal. Nevnímal ani zimu, ani chlad, ani bolest hlavy, dokonce ani díru ve stehně, kterou mu udělala kulka. Vnímal jen to, co se děje venku. Snažil se vymazat z hlavy zvuk dopadajících kapek na zem, soustředil se jen na kroky a výstřely, které se zvenčí ozývaly. V duchu se snažil představit si situaci venku, kolik je tam útočníků a podobné faktory, které by mu mohly pomoci.

Útočníků bylo pět, to věděl velice dobře. Spočítal si je již při útěku před nimi. U tří z nich znal i jejich zbraň, podle intervalů mezi jednotlivými výstřely a podle zvuku střel. U zbylých dvou to ale nedokázal určit.

Carlos v duchu počítal. První útočník měl klasický samopal. AK-74, známější jako Kalashnikov. Toto však nebyl normální model, byla to verze AKSU-74B, pro speciální účely, vybavena granátometem a tlumičem. Vega moc dobře věděl, že v zásobníku má automatická puška 30 nábojů. Jakmile se ozval povědomý zvuk zbraně, Carlos začal počítat, jak byl zvyklý. Po patnácti vystřílených nábojích krátká odmlka, a poté dalších 11 nábojů vystříleno. Po takovémto počtu si muži přebíjejí, to Carlos moc dobře věděl. Během přebíjení však další muži přebíjejícího kryli, Carlos si tedy počkal na odmlku mezi střelbou. Stačilo mu pár setin. Díky střelbě přesně určil, že muž se nyní krčí schovaný za popelnicí na levé straně, asi osm a půl metru pod ním. Jeho zbraň však dokázala tenký plech prostřelit. Pár setinek volna se mu dostalo, Carlos nemeškal a rychleji než kterýkoliv jiný člověk vyrazil ze svého úkrytu, otočil se a vystřelil dvě rány do popelnic. Poté se schoval za druhý kraj okna tak, aby ho nebylo vidět.

Střely s naprostou přesností proděravěly útočníkovu hruď. Ten padl okamžitě mrtvý k zemi.

Útočníci dole na ulici na to jen vytřeštěně zírali. Carlos si všiml toho, že na chvíli přestali střílet. Nejspíš byli udiveni z toho, co právě viděli. Poté opět začali střílet do okna.

Carlos si odhrnul černé vlasy z čela. Hledal v místnosti místo, kudy by mohl uniknout. Jistě už do budovy někoho poslali, aby ho našel a zabil. V tmavé místnosti nebylo téměř nic, až na starý regál s knihami, pracovní stůl a skříň. Naproti Carlosovi byly dřevěné a prosklené dveře. Na skle zela tlustá vrstva prachu, ničím neporušena.

Upír se snažil zaposlouchat do zvuků uvnitř budovy. Snažil se pro změnu nevnímat střelbu, ani hustý déšť venku. Avšak nešlo to. Střelba byla stále intenzivnější. V uších mu zněly jen samé výstřely.

Zničehonic však střelba ustala. Najednou zavládlo v Carlosově hlavě ticho, přerušované pouze pravidelným bušením kapek deště do země. Carlos se vrátil zpět k oknu. Svou zbraň přitiskl ke hrudi a poslouchal dění venku. Zaostřil svůj sluch pouze na zvuky venku. Déšť mu to však znemožňoval. Neslyšel absolutně nic, kromě vytrvalého deště, který se na zemi mísil se sněhem, jež byl nyní po téměř celém D.C.

 

*

 

Najednou ticho přerušil výstřel. Jeden jediný. Nebyl to však klasický výstřel, ale znělo to, jako kdyby vzduch prorazilo něco mnohem většího. O pár setin později zeď pod oknem přímo do místnosti kde stál Carlos prorazila malá tyčka, která prokukovala na obou stranách. Carlos věděl moc dobře, co to je. Malé tyčce se najednou otevřel okraj, ze které vypadla malá kulička, kutálející se doprostřed místnosti. V průměru měla několik málo centimetrů a vypadala jako ložisko. Ložisko to ale vůbec nebylo.

Vegovi problesklo hlavou, co má v takovéto situaci dělat. William ho tenhle trik centrály učil, když se spolu ještě mohli stýkat. V malé kuličce byla schovaná nálož o síle jedné výbušniny C4. Buďto musel kuličku odkopnout co nejdál, což nepřicházelo v úvahu, odskočit někam do strany, ale zde se neměl kam schovat nebo prostě někam utéct. Z místnosti vedly ale jen dvě cesty. Dveřmi, do kterých by to nestihl, dokud by kulička nevybuchla, nebo z okna. To přesně útočníci chtěli. Aby vylezl z okna a pokoušel se lézt po zdi a oni ho mezitím rozstřílí. Neměl kam utéct. Měl pouze pár setin na rozhodnutí. Hlavou mu problesklo několik šílených nápadů, jako se probourat podlahou nebo stropem, či rychle doběhnout ke dveřím. To však nepřipadalo v úvahu, nic z toho by nestihl. Síla výbuchu by ho roztrhala.

Jediná věc připadala v úvahu. Nápad mu prosvištěl hlavou zničehonic, zachránil mu však život. Carlos se obrátil čelem k oknu a přehoupl se přes parapet. Pamatoval si, že přímo pod ním se nachází malá zídka a popelnice. Jeho nohy přeskočily okraj parapetu. Útočníci okamžitě začali střílet. Čekali, že použije okno, ne však, že vyskočí. Ve vzduchu Carlose trefily dvě kulky, jedna do ramene, druhá mu na té samé ruce roztříštila zápěstí. On se to ale snažil nevnímat. Jeho prioritou bylo dopadnout v pořádku na zem, aniž by si zlomil nohy. Ruce k útěku nepotřeboval tak nutně, jako dolní končetiny. Carlos spadl ze třetího patra přímo za zídku do popelnic. Naštěstí se mu s nohama nic nestalo, dopadl dobře přímo na popelnice a pytle s odpadky. Levá ruka však byla nepoužitelná.

V tu samou chvíli, kdy dopadl na zem budovou otřásl výbuch. Přehlušilo to veškeré jiné zvuky. Carlosovi to téměř protrhlo bubínky, z budovy vyrazila nesmírnou rychlostí tlaková vlna, která roztrhala vše okolo. Carlos by byl mrtvý, kdyby zůstal uvnitř. Toto byla jediná přípustná možnost a také mu vyšla. Ohnivá vlna vyrazila hned po té tlakové a dodělala dílo, které tlaková začala. Výbuch musel přivolat civilisty, to Vegovi neušlo.

Neušlo mu však také, že útočníci stříleli do zídky a popelnic jeden zásobník za druhým. Žádná z kulek ho však nezasáhla. Krčil se za cihlovou zídkou a plechovými popelnicemi. Věděl přesně, co teď udělat. Utéct. Přímo před ním byly skleněné dveře, vedoucí dovnitř budovy. Doufal, že by mohla mít zadní východ, popřípadě by se mohl probourat zdí, na tom teď nezáleželo. Hlavní nyní bylo zmizet, aniž by ho mohli sledovat, a to hodně rychle.

Okamžitě se zvedl a rozeběhl se přímo před sebe. Pravou rukou si kryl obličej, levá bezvládně plandala svěšená u boku. Prorazil už tak nakřáplé a zaprášené sklo a vběhl dovnitř. Kulky se zarývaly do všech možných míst vedle něj. Proto nemeškal a rozeběhl se do chodby před sebe. Co nejrychleji se rozeběhl a zahnul doleva, poté doprava. Před sebou spatřil slabý pruh světla, který do chodby prozařoval i přes hustou vodní stěnu, kterou déšť venku vytvářel. Skrz mraky začaly prosvítat první sluneční paprsky za celý den.

 

To be continued!

All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.