Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 26. kapitola

25. ledna 2011 / 29. unora 3

V malém, zašlém a tichém baru sedělo jen pár osob. Malý, sešlý stařec, který usrkával z plného půllitru. Zřejmě tu takto vysedával každý den, stejně tak jako muž u stolku naproti, který si četl noviny. Toto místo si Owen vybral schválně. Mohl zde přemýšlet. A hlavně pít.

Seděl jako jediný přímo u baru. Tlustý, zpocený hostinský mu právě naléval dalšího panáka levné whisky. Házel do sebe jednu za druhou. Snažil se zapomenout na to, co zažil, co způsobil a co se mu stalo. V hlavě mu třeštilo tolik myšlenek a on doufal, že mu alkohol pomůže v jejich přetříbení. Nepomohl.

Owen se poškrábal na hlavě a opřel hlavu o pult. Začal pomalu pochrupovat. V tu chvíli zavrzaly staré, prosklené dveře a z rušné ulice vešel do tichého baru vysoký muž v klobouku a plášti. Na kost promoklou pokrývku hlavy pověsil na dřevěný věšák, stejně tak kabát. Pomalu z něj stékaly pramínky vody na dřevěnou podlahu. Přešel přes místnost a přisedl k pultu.

„Pane!“ pokynul rukou hostinskému, který právě utíral mokré sklenice. Ten na něj jen kývnul. „Vodu, prosím,“ hostinský kývnul. Owen se na muže, který právě přišel sotva podíval. Hostinský mu právě pokládal špinavou sklenici s vodou na pultík. Ten se párkrát napil a poté položil sklenici zpět. „Copak zapíjíte?“ zeptal se muž Owena, aniž by se na něj podíval a znovu se napil. Owen se jen pousmál a hodil do sebe dalšího panáka.

„Demenci…“ řekl posměšně.

„Co jste provedl?“ vyptával se dál muž.

„Do toho ti nic není, plešoune,“ odfrkl si Owen a pokynul hospodskému, ať mu přinese dalšího panáka. Druhý muž se jen zasmál.

„Čemu se směješ?“ zařval najednou Owen a vzpřímil se.

„Vám,“ řekl, napil se a pokračoval, „Myslíte si, že vám alkohol pomůže?“ opět se posměšně zeptal.

„Kdo jiný by mohl?“

„Třeba já…“ řekl a opět se napil.

„A jak, prosím tě?“ Owen se už přímo smál. Nikdo mu nemohl pomoci. Je z něj troska, která si zkazila život, říkal si.

„Když mi řeknete, co se vám stalo, možná vám dokážu pomoct,“ podíval se William zpříma do očí Owenovi.

„Řeknu to asi takhle…“ odmlčel se Owen na chvíli a pousmál se: „Začal jsem věřit v upíry, moje snoubenka mě za to seřvala a odstěhovala se ke své mamince,“ slova SVÉ a MAMINCE řekl značně posměšným tónem. Poté pokračoval: „Tam ji našla mrtvou a můžu za to já,“ řekl a hodil do sebe bůhvíkolikátého panáka.

„Vida, vida…“ řekl muž a poškrábal se na holé hlavě. Na chvíli se odmlčel, zhluboka se nadechl a pomalu začal: „Co kdybych vám řekl, že upíři opravdu existují a že jeden právě sedí vedle vás?“

„Řekl bych ti, ať jdeš někam,“ odmlčel se a poté dodal, „třeba do cvokárny, jako já!“ a v tu chvíli vyprskl smíchy přímo na hostinského, který zrovna procházel kolem. „Jako já! Taky patřím do cvokárny! Jsem blázen, věřil jsem na upíry!“ řval tato slova na celou hospodu. Prořídlé osazenstvo se na něj jen bez zájmu dívalo, jako by to byla v této hospodě běžná podívaná. Muž sedící vedle něj dělal, jako kdyby se nic nedělo.

„Pojďte se mnou,“ řekl zničehožnic a vzal Owena za límec kabátu, aby ho vytáhl od baru. Poté s ním vyšel ke dveřím, i když ho stále držel. Hostinský na něj jen zavolal, ať zaplatí. Muži v tu chvíli vypadla z kapsy desetidolarová bankovka.

 

*

 

Owen se vzpíral jak chtěl, ale bylo to marné. Ze sevření toho muže se nedalo vymanit. Držel ho moc pevně. Řval, ať ho pustí, že je od policie, že ho zabije a podobné řeči. Muž ho ale neposlouchal a táhl ho dál, dokud ho nevytáhl na ulici. Tam ho konečně pustil na zem přímo do kaluže. To vše bez mrknutí oka.

„Co to děláš?!“ ječel na něj Owen, i když stále ležel v kaluži. Byl by promočený i tak, poněvadž na ulici dost pršelo. Jemu to ale bylo jedno. Chtěl tomu muži dát pěstí do obličeje. Byl agresivní, jako všichni opilí.

„Zachraňuji vás,“ pronesl tiše.

„Rozbiju ti hubu!“ rozeřval se Owen a vrávoravě vstal. Černoch ho bez problému opět chytl za límec a odtáhl ho do postranní uličky. Tam ho posadil na popelnici. Owen se celou dobu vzpíral, ale bezvýznamně. Muž měl moc pevný stisk.

„Co to děláš?!“ řval už po několikáté  Owen na muže, který si cestou z hospody opět nasadil svůj klobouk.

„Poslouchej mě chvíli!“ zařval mu najednou do obličeje muž. Jejich nosy se téměř dotýkaly, koukali si do očí z pár centimetrů. Owen je měl uslzené a rudé, muž naproti němu naopak jasné a temně černé. Chvíli bylo ticho, pak muž promluvil: „Vím, co se ti děje, vím, že jsi hledal upíry a kvůli tomu tě Julie opustila, vím, jak zemřela její matka! Vím vše o tobě i tvém okolí, takže mě teď dobře poslouchej!“

Owen byl šokován. Myslel, že se mu to zdálo, nikdo nemohl vědět o tom, co se mu děje. To, že Juliina matka zemřela už ví každý, kdo se dívá na zprávy, ale to, že by se s Julií rozešel neřekl nikomu. NIKDO to nemohl vědět, opakoval si znovu, mezitím co vytřeštěně zíral na muže stojícího před ním. Opět se napřímil a mluvil normálním tónem.

„Vím toho tobě toho tolik, protože se umím dívat a vyvozovat. Neptej se mě, jak jsem to všechno zjistil, je to zbytečné,“ řekl a začal přešlapovat po mokré zemi, aniž by si všímal kaluží, do kterých šlapal. Boty měl krásně čisté a naleštěné, vypadal velice elegantně. To, že si boty a spodek kalhot a kabátu zašpiní mu bylo evidentně jedno.

„Proč?“ to bylo jediné, co ze sebe Owen dokázal vykoktat. Rázem začal opět vnímat a komunikovat normálně. Veškerý účinek alkoholu vyprchal, kromě motání hlavy. To mu teď ale bylo jedno.

„Proč tě sleduji? Protože toho moc víš. Protože by jsi mohl být nebezpečný a protože máš informace, které by neměl civilizovaný občan města vědět. Proto jsem tady.“

Owenovi to rázem došlo. Jako policista byl na vyhrožování zvyklý, ale nikdy se mu nikdo nepodíval do očí s tím, že ho musí zabít. Na to zvyklý nebyl.

„Vy…vy mě chcete zabít?“ vykoktal ze sebe vystrašeně. Ničeho jiného nebyl schopný. Kapky potu se na jeho tváři míchaly s deštěm, který na něj dopadal. Ještě stále seděl na té popelnici, lidé, co kolem nich na ulici procházeli si jich ani v nejmenším nevšímali.

„Nechci. Jak už jsem říkal, chci ti pomoci, Owene,“ a pomalu se usmál. ¨

„Pomoct? Právě jste řekl, že znám něco, co nesmí nikdo vědět…“ podivil se McBrian a podrbal se na hlavě.

„Mám dvě možnosti. Buďto tě zabít, nebo z tebe udělám něco, díky čemu už nebudeš normálním občanem,“ řekl mu muž. Owen se ho začínal bát. Na chvíli zauvažoval o tom, že uteče, poté si ale vzpomněl na jeho pevný stisk a sílu, tak raději jen dál seděl a naslouchal. Byl sice celý promočený a když všude kolem ležel sníh nebo pršelo, bylo pro něj velice složité vnímat muže, který stál před ním. Ale povedlo se.

„Co se mnou chcete dělat?“ vyjekl zmateně Owen.

„To se ještě uvidí….“ špitl muž naproti němu.

 

*

 

Pomalu jsem si začínal zvykat na život v bunkru. Můj domov a má matka mi sice chyběly čím dál víc, ale i tady se dalo přežít. Měl jsem tu jídlo, oblečení, svůj pokoj, pár lidí, se kterými se dalo komunikovat a dokonce občas i zábavu. Pokud se tomu tak dalo říkat. Bylo tu jen něco málo ke čtení nebo lezení po domech. Víc nic. A to lezení jsem většinou zvládl jen s adrenalinem v krvi. Takže nic moc.

Občas jsme také jezdívali za Miraltou. Někdy i s Brunem, který si u Miralty prohlížel její obrazy, jako kdyby něco usilovně hledal, občas si s ní i povídal,  já se však jen díval na její obrazy. Na některých byly výjevy z jejího života, na některých výjevy z životů úplně jiných lidí, které ona sama neznala. Měla velmi zvláštní schopnosti. Každý její obraz byl tak reálný a úchvatný, žádný však ale tak úchvatný, jako obraz hořícího letadla nad městem. Pečlivě jsem si ten obraz prohlížel. Každý detail byl na něm zaznamenán. Byl rozeznat dokonce i můj dům, dala se spočítat okénka v letadle, bylo to dokonalé dílo. Bylo v něm cosi děsivého, monumentálního. Vydržel bych se na ten výjev dívat celé hodiny a pozorovat to velké, sytě černé dopravní letadlo bez značky, z jehož zadní části šlehaly plameny a dým. Bylo jasné, že se letadlo řítí k zemi, to jsem věděl jistě, jen jsem nevěděl, kam přesně. Věděl jsem jen, že to byla východní část města, nic víc.

Mezi obrazy Miralty jsem našel i pár svých obrazů. Prý je namalovala dávno předtím, než jsme se vůbec setkali. Pár událostí z mého života bylo vyobrazeno tak přesně, až jsem myslel, že je to fotografie. Byl jsem tam na mých osmnáctých narozeninách, když jsem naposledy viděl svého otce a když mě zatýkala centrála. Byl rozeznat každý detail mého obličeje, včetně toho, když jsem se zrovna v dané dny ráno neoholil. Což mi také připomíná, že jsem měl za tu dobu v bunkru už docela slušný plnovous, poněvadž jsem se neměl čím holit.

Carlos většinou s Miraltou diskutoval o centrále, o tom, kam mě ukrýt, jak zabezpečit mou matku, jak mě převézt přes hranice nebo proč centrála ještě nezaútočila. Očividně toho Miralta o obou stranách hodně věděla, proto po ní centrála šla.

„Desmonde!“ ozvalo se najednou ze dveří za mnou. Vytrhlo mě to z přemýšlení o obrazu. Otočil jsem se a vešel dovnitř, kde stál Carlos s Miraltou u stolu nad nějakými seznamy. Brune si prohlížel obrazy.

„Pojď sem, Desi,“ pokynula mi rukou Miralta, i když se stále dívala do seznamů. Vlasy měla svázané do culíku a na sobě tmavě modrý rolák, na hlavě naraženou čepici. Tady v její skrýší v podzemí, i přesto, že tu hořelo v krbu, byla dost zima, takže oproti ní Carlos vypadal, jako by byl na pláži. Jako vždy měl tmavou košili a modré džíny, které mu zakrývaly kožené a černé boty.

 

*

 

Přešel jsem až k ní. Její tmavé oči těkaly po jménech na seznamu, něco hledaly. Zarazily se na jednom jméně. Miralta na něj poklepala nehtem ukazováčku.

„Znáš tohle jméno?“ zeptala se a upřeně se na mě podívala. Podíval jsem se, kam ukazovala. Zarazil jsem se. Proč chtěla znát zrovna tohle jméno?

„Ano, znám ji,“ řekl jsem trochu překvapeně. Carlos se také podíval do seznamů.

„Evelynn Gardroebová?“ podivil se také, „Já myslel, že je s upíry,“ divil se.

„Já taky,“ přikývla Miralta, zamyslela se a poté se mě zeptala: „Desi, co o ní víš? Setkal ses s ní někdy v centrále? Byli jste přáteli?“

„No, ano, myslím, že jsme byli přátelé. Měla mě naučit myslím že….Zbystřit moje smysly, ano, tak to říkala. Než mě ale stihla něco naučit, odešel jsem,“ pokrčil jsem rameny.

„A od té doby jsi o ní nikdy neslyšel? Nikdo se o ní nezmínil?“ ptal se pro změnu Carlos.

Já se na chvíli zamyslel. Vzpomněl jsem si na první noc, co jsem utekl z centrály. Na ten hřbitov, když tam přijel ten muž v uniformě centrály a chtěl nás zatknout.

„Vlastně slyšel…“ přitakal jsem, „Zmiňoval se o ní nějaký muž na hřbitově, který nás přijel zabásnout a dovézt zpátky do centrály. Říkal něco v tom smyslu, že nás zradila a že to ona nás vyzradila…“ až teď mi to došlo, že nás doopravdy podvedla, že to ona vyzradila naši pozici.

„Výborně. Díky,“ řekla Miralta a podtrhla jméno Evelynn. Většina ostatních jmen byla celá přeškrtnutá. Až na jedno zbývající. Na to jméno Miralta opět ukázala a opět se zeptala, jestli to jméno znám. Já jen přikývl.

„Ano, Tolana taky znám.“

„Co nám řekneš o něm?“ ptala se Miralta dál a poškrábala se na nose.

„No, byl to tam asi můj první nejbližší přítel. Při jeho první akci oslepl,“ při těchto slovech se na nás Brune se zájmem otočil. Já pokračoval: „A pak jsem s ním bydlel na pokoji. Evelynn ho učila používat i ostatní smysly, což se jí myslím také podařilo,“ pokrčil jsem rameny.

„Díky, můžeš jít,“ řekla Miralta a na rozdíl od všech ostatních jmen, Tolanovo jméno zakroužkovala zeleně.

„Na co to potřebujete?“ vyptával jsem se pro změnu já.

„Na obranu, jednoduše řečeno,“ odpověděla Miralta mezitím, co vracela seznamy zpět do jednoho z šuplíků.

„Jak to myslíš?“ ptal jsem se dál.

„Hledáme lidi, kteří by nám mohli pomoci při obraně bunkru a při zničení centrály,“ řekla jednoduše Miralta.

„Zničení centrály?! Vy ji chcete zničit?“ zděšeně jsem se zeptal. Velice mě to překvapilo. Myslel jsem, že si chtějí jen zachránit vlastní kůži a hlavně mou (což jsem dál nechápal), ale nikdy by mě nenapadlo, že by chtěli centrálu zničit.

„Slyšel jsi,“ jen pokrčila rameny.

„Dobře, a vy si myslíte, že je zastaví pár dalších lidí?“ nepřišlo mi, že by deset patnáct lidí navíc dokázalo zastavit stovky lidí (tedy aspoň v takovémto počtu jsem si představoval vojáky centrály, pokud tedy nějaké měla), kteří by útočili na bunkr.

„Nemyslíme, doufáme,“ odpověděla jednoduše.

„A čím jsou ti lidé tak výjimeční, že je tak potřebujeme?“

„Umí to, co my neumíme.“

„Jako například?“ mé otázky nejspíš Miraltu rozlítily.

„Neptej se, všechno sám zjistíš,“ přidala na hlase.

„Jako vždycky…“ špitl jsem si sám pro sebe.

 

To be continued!

All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Slečna Mannová!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.