Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 25. kapitola

11. ledna 2011 / 15. unora 3

„Tak se ptej,“ řekl tiše Carlos a promnul si čelo. Seděl u mě na posteli a já pochodoval po pokoji. Brune taktéž seděl u sebe na posteli. Výjimečně neboxoval. Christoph stál v rohu místnosti. Oba dva chtěli být u mých otázek přítomni.

„Dobrá...Tak začneme. Za prvé: Jsi vážně upír?“ zeptal jsem se podezíravě.

„Jo,“ stručně a výstižně odpověděl Carlos.

„Dál...Víš něco o centrále? Jsi s ní nějak blíž seznámen?“

„Něco vím.“

„Takže víš, proč mě zajali a trénovali?“

„Ano.“

„A řekneš mi důvod?“ Carlos si hlasitě povzdychl.

„V centrále pracoval tvůj otec. A bohužel tam stále pracuje. Je to jejich nejlepší voják, protože je upír a to oni moc dobře vědí. Proto tě chtějí. Doufají, že máš stejně schopnosti, jako tvůj otec a že bys jim mohl pomoci proti nám.“

„A já ty schopnosti mám, že?“ ptal jsem se, i když už jsem dávno znal odpověď sám.

„Ano, máš. Proto jsi tak důležitý, proto tě musíme chránit. Kdyby tě získali, upíří rod by nejspíš padl.“

„Já bych proti vám nebojoval,“ odpověděl jsem mu sebejistě.

„Tvůj otec nedávno říkal totéž,“ řekl bez jakéhokoliv výrazu ve tváři Carlos. Já jeho poznámku přešel beze slova, jako bych ji neslyšel. To bohužel nebyla pravda.

„Takže upíří krev se dědí...Jsem já upír?“ ukázal jsem na sebe.

„Zčásti. Máš upíří schopnosti, plnohodnotný nejsi.“

„Dá se toho nějak zbavit?“ vyptával jsem se dál s nadějí v hlase.

„Ano.“

„Jak?“  rozsvítila se ve mně naděje.

„Přiložíš zbraň ke spánku a stiskneš,“ odpověděl jednoduše.

 

*

 

„Jiný způsob není?“

„Nevím o něm,“ zakroutil hlavou Carlos.

„Dobře. Dál. Kde je William? Už jsem ho neviděl několik týdnů.“

„V bezpečí.“

„Co? jak to myslíš v bezpečí? Co je s ním? Je v centrále?“

„Ne. William musel centrálu opustit kvůli tomu, aby tě ochránil. Tu noc na Arlingtonském hřbitově zabil jednoho muže centrály. Pamatuješ si to? Přijel tam v autě a začal se vyptávat, William ho zastřelil. Ten muž se jmenoval Ralph,“ Carlos se na chvíli odmlčel, odkašlal si a pokračoval: „Byl to jeden z nejvýše postavených členů centrály. Původně si ředitel společnosti myslel, že jsi to udělal ty, pak se zjistilo, že to byl William a že spolupracuje s upíry. Patří mezi tři nejhledanější osoby, hned po tobě a Miraltě. Takže proto se musí schovávat. Je hledaný ve všech amerických státech.“

„Ve všech státech? To má centrála takový vliv?“ ptal jsem se vyděšeně. Často jsem přemýšlel, že bych mohl utéct za hranice, takže to, že bych byl hledaný po celé Americe se mi opravdu nelíbilo.

„Nemluvím o centrále. Copak ti to William neříkal? Centrála spolupracuje s policií, hasiči, prostě s celým státem. Jakmile se v centrále něco přihodí, policie o tom ví.“

„Takže jsem hledaný i policií?“ ptal jsem se zděšeně.

„Ano, ale nejen díky centrále.“

„Jak to myslíš?“ nechápal jsem jeho poznámku.

„Copak si to neuvědomuješ? Zmizel jsi z domu, když tě odtáhla OENO. Prostě jsi najednou zmizel, v tvém bytě zůstaly stopy po zápase. Tvá matka to samozřejmě dala vědět policii, takže si teď každý myslí, že jsi byl unesen. Což je vlastně pravda,“ dořekl Carlos.

„Tak v čem je problém? Proč teda utíkám před policií, když mě vlastně chtějí zachránit?!“ opět ve mně svitla naděje.

„Oni tě NECHTĚJÍ ZACHRÁNIT! Centrála jim řekla, že to ona tě unesla. Jakmile jsi ale s Williamem a tady s Brunem utekl,“ mezi řečí ukázal na Brunea, který seděl na posteli a zaujatě poslouchal, „tak o tobě centrála opět dala vědět policii. A když zemřeli na hřbitově ti dva lidé,  centrála to svedla na tebe a na Williama. Takže se z uneseného chudinky stal krvelačný vrah. Nechtějí tě zachránit, snaží se tě zatknout a poté předat centrále,“ vypadal, že je mu téměř špatně z toho, co mi tu musí říkat. Snažil jsem se jeho pesimistickou řeč nevnímat a zeptal jsem se tedy na něco dalšího.

„Když už mluvíme o hřbitově, o co tam šlo? Kdo byli ti dva, co tam mě a Brunea omráčili?“

„Dva? Byli tři, chlapečku...Pořád se ještě máš co učit. Počítání je základ...“ konečně se nepatrně usmál.

„Tři? Jakto? Jeden na vozíčku a jeden, co omráčil Brunea! A jak vůbec víš, kolik jich tam bylo?“ ptal jsem trochu vyděšeně a zároveň nakvašeně.

„Byli to upíři. Všichni do jednoho. Proto to vím. A opravdu byli tři. Jak už jsi říkal, jeden na vozíčku,“ zvedl palec. „Poté jeden, co praštil Wayce,“ zvedl i ukazováček. „A poté jeden, díky kterému jsi zjistil, že na hřbitově nejste sami. Copak si nepamatuješ, jak jsi házel ty sněhové koule a trefil jsi někoho do obličeje? Byli tři, jak vidíš,“ Měl pravdu. Došlo mi to až teď.

„Moment, jak víš, že jsem ho trefil? A jak víš, že to bylo přesně do obličeje?!“ opět jsem zvýšil tón hlasu.

„Protože mě to dost bolelo a poznám, když mě někdo trefí do ksichtu! Pěkně jsi mě tenkrát naštval. Pak jsem na radu Williama odešel do památníku, kde jsem na vás dva počkal.“

„Takže to jsem trefil tebe?“ zeptal jsem se překvapeně. Carlosovi začalo cukat v koutku, ale přikývl. „Promiň,“ řekl jsem a zasmál jsem se. Christoph i Brune se smáli taky.

„A co jste na tom hřbitově vlastně dělali?“ poprvé za tu dobu promluvil Brune.

„Byli jsme tam kvůli Desovi. Když jsme tě uspali, tak jsme ti poté odebrali krev, aby jsme zjistili, jestli jsi opravdu upír a syn svého otce. Z tvé krve jsme zjistili velice silnou reakci s adrenalinem a i když nejsi upír, tak ta reakce byla dvakrát silnější než u upírů,“ pronesl a prohrábl si černé vlasy. Poté si zapnul knoflík na rukávu tmavě modré košile, který se mu rozepnul.

„A čím to je, že je ta reakce tak velká?“ ptal jsem se udiveně. Opět mi bylo řečeno, že jsem něčím výjimečný...Bohužel.

„To je právě to, co nikdo neví,“ řekl a pokrčil rameny. Napadla mě další otázka, pro mě velice důležitá.

„Víte něco, o mojí matce?“ otázku jsem prohodil velice tiše, jako kdybych se bál odpovědi.

„Žije normální život, jako předtím. Je v bezpečí a pod ochranou upírů, poněvadž nám bylo jasné, že jakmile tě William z centrály unese, bude se pátrat u tvé matky. A protože by Blunc mohl něco podniknout, myslím styl únos a vydírání, dali jsme jí pod ochranu. Takže neboj, tvá matka je v bezpečí. Bezpečnější a více hlídané místo je jen tento bunkr...“

 

*

 

„Kolik je v tom bunkru lidí?“ ptal se žoldák uvnitř helikoptéry, která zrovna přelétávala nad východní částí města. Přímo pod nimi byl komplex budov, pod kterým se měl údajně nacházet onen bunkr.

„Něco kolem šedesáti ozbrojených a asi třicet neozbrojených žen a dětí,“ odpověděl mu jeho velitel.

„A ty děti, s těma co?“ ptal se podezřívavě voják, i když tušil odpověď.

„Naším rozkazem je všechny zabít,“ oddechl si lítostivě muž.

„Doufal jsem, že to neřeknete...“

„Když to uděláme, každý ze skupiny bude finančně zajištěn do konce života. Ta organizace věděla, že budeme proti, ale má hodně co nabídnout. Je to naše práce.“

„Zabíjení dětí není žádná práce...“ špitl tiše muž a povolil si límec uniformy. Jeho šéf dělal, jako by poslední poznámku neslyšel.

„Kolik nasadíme lidí?“  vyptával se jiný muž ve vrtulníku velitele. Dohromady bez pilotů jich uvnitř bylo asi pět.

„Hodlám nasadit něco kolem stovky lidí, každému plnou výbavu.“

„Cože? Neříkal jste, že jich tam je jen šedesát bojeschopných? Na co tolik lidí?“ udiveně se ptal zase jiný muž.

„Bylo mi řečeno, že tolik lidí potřebujeme. Alan Blunc nám všechno financoval.“ První muž nevěřícně kroutil hlavou.

„Tolik lidí s plným vybavením na padesátku bezdomovců zalezlých v podzemí? Ten Blunc musí být blázen...“

„Naším úkolem je to splnit, když už zaplatil. Prostě budeme plnit rozkazy. S plány vás seznámím na zemi. Teď mlčte a pište všechny detaily, které uvidíte,“ řekl a opět zapsal něco do bloku, který měl na koleni.

 

*

 

„Smím se za ní jít podívat?“ tato otázka mi v hlavě tkvěla už dlouho, ale bál jsem se na ni zeptat.

„Co prosím?“ vytřeštěně na mě zíral Carlos.

„Moc dobře jsi mě slyšel.“

„Máš pravdu, slyšel, jen jsem myslel, že žertuješ,“ dál kýval nevěřícně hlavou Carlos.

„Proč bych žertoval? Tak půjde to, nebo ne?“

„Ne, samozřejmě to nepůjde!“ začal Carlos švihat rukama ve vzduchu, jako kdyby to byla bůhvíjak šílená otázka.

„Proč ne?“

„Proč ne?!“ zopakoval nejméně dvakrát hlasitěji mou otázku Carlos.

„Protože jakmile opustíš tenhle bunkr, všichni, co se pohybují v tvé blízkosti jsou rázem hledané osoby centrály! A když je někdo hledaný, většinou to neznamená ho odchytit, ale na místě ho zastřelit!“ řval Carlos naštvaně.

„Nechápu to,“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou.

„Nechápeš to?! Dobrá, objasním ti to znovu...“ nadechl se Carlos. „Jakmile jsi centrálu opustil, centrála se vydala tě pátrat, posílala pro tebe dokonce své lidi, což jsem nikdy neviděl, pátrá po tobě i policie a jak už jsem ti řekl, jakmile tebe nebo někoho v tvé blízkosti uvidí, zastřelí ho! Tvou matku sledují, stejně tak jako tebe, jakmile se hneš z tohoto bunkru! Nemůžeš už se stýkat s nikým, koho jsi kdy znal! Pochopíš to konečně?!“ řval Carlos. Já jen pokýval hlavou. „Výborně,“ řekl Carlos a opět se posadil zpátky na postel.

„Když mě sledují, jakmile vyjdu z bunkru...“ zamyslel jsem se: „To znamená, že oni vědí, kde jsem? Kde se všichni skrýváme?“ V tu chvíli se mě zmocnil nesmírný strach, že každou chvíli někdo na bunkr může zaútočit.

„Pochopitelně,“ přikývl Carlos.

„Proč něco nepodniknou, když tak moc touží Desmonda zabít? Proč na nás už nezaútočili?“ zeptal se pro změnu Brune a podrbal se na krátkých vlasech.

„To je to, co my nevíme. Teoreticky nás tu mají na talíři, nemáme kam utéct, my můžeme jen čekat a doufat, že nezaútočí,“ vmísil se do rozhovoru Christoph.

„Proč by útočili?“ ptal jsem se nechápavě.

„Kvůli tobě, blboune,“ odpověděl mi Brune a odfrknul si.

„Takže..takže dokud tu budu, je jisté, že zaútočí?“ otočil jsem se na Christopha.

„Už to tak vypadá,“ kývl Christoph smutně.

„Ti lidi v bunkru kvůli mně ale můžou zemřít, ne?“ došlo mi najednou. Nechtěl jsem mít na svědomí více než padesátku lidských životů.

„A právě kvůli tomu je tu Carlos,“ ukázal Christoph na upíra, který seděl přede mnou.

„Jak to myslíš? Já myslel, že mě má chránit před centrálou, ne?!“ pomalu jsem začínal chápat.

„Nejen před centrálou. Ti lidé tady v podzemí se bojí o svůj holý život, a to kvůli tobě. Už několikrát mě žádali, vyhrožovali a vydírali kvůli tomu, abych tě vydal centrále. Drtivé většině se nechce kvůli tobě umírat.“ Christoph se přestal opírat o zeď a vyšel směrem ke dveřím. Já jsem ho ale zarazil.

„Proč mě teda před nimi chráníte? To chcete vyměnit můj život za životy nevinných žen a dětí?! Proč mě tu držíte?!“ řval jsem mu do obličeje. On se mi vysmekl a dal mi ránu do obličeje, až se mi spustila krev z nosu. Se svou ránou by mohl konkurovat i Williamovi.

„Jednou všechno pochopíš...“ sykl tiše Christoph, zakroutil nade mnou hlavou a odešel z místnosti.

 

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.