Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 23. kapitola

9. prosince 2010 / 12. letna 3

Ráno jsem se vzbudil celkem časně. Brune jako vždy chrápal. Každé ráno spal aspoň do jedenácti, vstal, šel trénovat a pak pozdě večer zalehl. To byl jeho pestrý program. Oblékl jsem se a vyrazil jsem za Christophem. Večer předtím mi řekl, ať se stavím. Byl jsem velice zvědavý, co mi to vlastně řekne. Nevěděl jsem přesně, kam že to mám za ním vlastně jít, tak jsem opět nastoupil do výtahu a vyjel jsem nahoru. Otevřel jsem dveře a vyšel ven do postranní uličky. Byl asi začátek prosince, takže sněhu bylo stále dost.

Došel jsem až ke dvěma lidem, kteří se opět nahřívali u barelu. Jeden z nich byl Christoph. Druhého jsem neznal.

„Á, Desmonde! Jsem rád, že jsi tu. Čekal jsem tě později,“ zvolal, když jsem přišel a usmál se. Oba dva se klepali zimou, poněvadž foukal ledový vichr. Já měl na sobě tlustou bundu, takže mi zas taková zima nebyla. „Dovol, abych ti opět někoho představil,“ řekl a o krok ustoupil, abych si mohl prohlédnout muže, který stál za ním. Byl to spíš chlapec, než-li muž. Vypadal o něco mladší než já. Měl nakrátko ostříhané hnědé vlasy, hnědé oči. Ničím se od ostatních lidí nelišil. „Tohle je Gabriel. Jeho úkolem je chránit vchod do bunkru, jen díky němu můžeme v klidu spát.“

„Nepřeháněj to,“ řekl Gabriel a usmál se. Já jsem se mu také představil a podal jsem mu ruku.

„Tak ses opět s někým seznámil, teď pojď se mnou,“ otočil se a vyšel z uličky do ranního šumu na ulici. Já se vydal za ním.

„Měj se!“ zavolal za mnou ještě Gabriel.

„Kam to jdeme?“ zeptal jsem se Christopha.

„Chci ti něco ukázat,“ řekl jednoduše.

„A Carlos s námi nepůjde?“ ptal jsem se dál.

„Ten tam na nás už čeká. A neloudej se tak!“ řekl, aby mě trochu popohnal, poněvadž jsem se pořád rozhlížel.

Zbytek cesty jsme šli pěšky. Pomalu jsem si začal zvykat na to, že mě vždy někdo někam vezme s tím, že mi chce něco ukázat. Nejdříve William, to jsem postřelil upíra, poté opět William a opět jsem zastřelil upíra, poté Carlos, to jsem viděl hořící a padající letadlo, teď zase Christoph. Doufal jsem, že tohle by mohlo poprvé být pro mě nějak pozitivní. A taky bylo.

„Můžu se na něco zeptat?“ zeptal jsem se ho za chůze. Christoph s úsměvem přikývl.

„Můžeš...teda....jsi nějak obeznámen s mým případem?“ přemýšlel jsem, jaká slova jsou vhodná.

„Jak to myslíš?“

„No, jako jestli víš, jak jsem se sem dostal, proč jsem tady a tak...“ odpověděl jsem mu.

„Něco málo vím,“ řekl jednoduše.

„A můžeš mi to něco málo říct?“ opět jsem vyzvídal.

„Co chceš konkrétně vědět?“

„No, hlavně, proč tu jsem a co tu dělám,“ řekl jsem mu a zrychlil jsem krok.

„Proč tu jsi, to nevím a co teď děláš, nejspíš jdeš po chodníku vedle mě. Už jsme tady,“ řekl najednou. Opět jsem se toho hodně dozvěděl. Stáli jsme u staré opuštěné budovy. Byla velice podobná té, u které jsem byl na své první akci. Vytřískaná okna, pomalované zdi, oprýskaná omítka a podobně. U zřejmě posledních nevysklených dveří stál Carlos v kabátu a s rukama v kapsách. Když jsme k němu přicházeli, tak na nás zamával.

„Zdravím,“ řekl nám, když jsme přišli až k němu. Oba dva jsme ho pozdravili pokývnutím. „Tak, můžeme začít?“ zeptal se najednou Carlos.

„Počkej, počkej! Já vůbec nevím, o co tady jde! Co se jako bude dít?“ vyjekl jsem najednou.

„Ty jsi mu to ještě neřekl?“ zeptal se s trochu posměšným tónem hlasu Carlos Christopha. Ten jen pokrčil rameny a pousmál se. „Naučíme tě další užitečnou věc. Ještě užitečnější, než střelba, kickbox, kung-fu a podobný blbosti. Tohle je mnohem efektivnější při ochraně života, tak doufám, že ti to půjde lépe, než střelba,“ řekl Carlos a začal se mi smát. Měl jsem chuť ukázat mu jeden z mých prstů, ale odolal jsem. Je to přeci jen upír. I když já vlastně taky, řekl jsem si v duchu a pousmál jsem se.

„A co to jako teda bude, experti?“ zeptal jsem se obou.

„Sleduj a uč se,“ řekl najednou Carlos. Poté udělal opět svůj upíří „tríček“. S upíří rychlostí se rozeběhl vstříc budově. Jakmile stál asi metr od zdi, tak vyskočil tak, že dopadl přímo nohama na zeď, po které s nesmírnou rychlostí vyběhl nahoru, kde se chytil parapetu, tam se zavěsil a poté ruku vyhodil tak vysoko, až se vyhoupl na další parapet a takhle až na vrch budovy. I když byla asi 25 metrů vysoká, Carlos tam takto vyšplhal během pár sekund. Nahoře se otočil a pyšně se na mě podíval. „Teď ty!“ zařval. Pokušení jsem neodolal a opravdu jsem na něho jeden z prstů ukázal. Opět se jen usmál a znovu mě popohnal.

„A jak tam mám asi tak vylézt?!“ zařval jsem nahoru.

„Jako já,“ řekl a pořád se usmíval.

„Teď se dívej pozorněji,“ řekl najednou Christoph. Šokoval mě ještě víc, než Carlos. Udělal naprosto totéž, také vylezl na střechu s tím rozdílem, že byl tak dvakrát rychlejší. Já jsem jen oněměný zíral. Ještě, že tato ulice byla liduprázdná, jinak by si asi lidé ťukali na hlavu, kdyby nás tu takhle viděli.

„Ty jsi taky upír?!“ zařval jsem na něj nahoru, jakmile se postavil na nohy.

„Ne, jen mám talent,“ řekl a usmíval se ještě potutelněji, než Carlos.

„Aha. Talent,“ řekl jsem a v duchu jsem je oba s jakýmsi humorem proklínal. „Já ten talent ale nemám, takže ahoj!“ zařval jsem nahoru a už bych se nejspíš otočil, kdyby Carlos neseskočil ze střechy přímo přede mě. Děsně jsem se vylekal, až jsem skoro zařval. Teda já vlastně zařval. A to dost hlasitě.

„Nikam nejdeš, kamaráde,“ řekl opět s úsměvem. „Teď zkusíš hezky udělat to samé, jako já a Christoph,“ pokračoval, otočil mě a popostrčil směrem ke zdi.

„Dobře. Sledujte, jak se to má správně dělat,“ řekl jsem pln sebevědomí a rozeběhl jsem se směrem ke zdi. Zapomněl jsem ale, že vůbec netuším, co mám vlastně dělat, když už letím směrem ke zdi. Vlastně ne ke zdi, ale k oknu. Takže jsem samozřejmě tím pěkným oknem u země proletěl do budovy, kde na mě čekala pohodlná pokrývka země v podobě prachu, špíny a krys. Můj trénink opět začal.

 

*

 

„Prosím?!“ pomalu se otočila Juliet na muže, stojícího za ní. Měl téměř dva metry.

„Jak jsem říkal, slečno, vyslechněte mě,“ řekl potichu.

„Takže vy mi tu vyhrožujete smrtí mého snoubence pod záminkou toho, abych si s vámi promluvila?! Víte co? Sbohem! Můžete být rád, že nezavolám policii!“ zařvala na něj a odkráčela. Nedbala na to, že na ni muž řval, ať ho vyslechne. Nehodlala ho poslouchat. Zahnula za roh a vstoupila do stanice metra.

 

*

 

„Však já to jednou zvládnu!“ řval jsem na dva posměváčky, kteří stáli na budově a pozorovali mé trapné pokusy o šplhání na domy. Už mi řekli vše, co o tom věděli, veškeré rady, tipy a triky. Řekli mi vše, co jsem potřeboval vědět. Já jsem se stejně vždy jen pověsil na první parapet a poté jsem spadl dolů do louže, bahna a sněhu, protože k mému štěstí samozřejmě začalo pršet, takže to ještě více klouzalo. Opravdu mi to velice zjednodušilo mé úsilí. Toto škrábání na budovu jsme trénovali celý den. Od rána, co jsme sem přišli bez přestávky až do setmění. Byl jsem nesmírně unavený. Ti dva do mě nejspíše vkládali velké naděje, poněvadž kromě posmívání mě také někdy i povzbuzovali. To mi také pomohlo. Asi v devět večer už Carlos nejspíš ztratil trpělivost a zařval na mě.

„Tak co, potřebuješ pomoct?“ řekl to s posměšným tónem v hlasu, samozřejmě.

„Ne, mně je krásně, jen relaxujte dál!“ zařval jsem celý promočený poté, co jsem opět spadl na zablácenou zem.

„Jak myslíš,“ řekl a opět se posadil. Měl jsem sice svou hrdost, ale potom, co jsem po několikáté plival z pusy bahno, prach a sníh se jakýkoliv náznak této vlastnosti vytratil.

„No jo, pojď mi pomoct!“ zařval jsem nahoru. Byl jsem opravdu zvědav, jak mi hodlal pomoci. Carlos se jen pousmál a opět seskočil za mnou dolů. Došel až ke mně a řekl mi něco, co mě opravdu povzbudilo.

„Hele, řekněme si to na rovinu. Ty jsi zoufalec. Ten nejzoufalejší zoufalec naší planety, který ani nedokáže vylézt na pitomou budovu, i když mu v žilách koluje upíří krev. Takže, buďto to teď vylezeš a já ti odpovím na vše, na co se mě zeptáš... Nebo to nevylezeš a já tě v téhle krásné a nové budově nechám přes noc. Platí? Tak běž do toho, experte!“ řekl a poplácal mě po rameni. Musel mít opravdu velkou upíří sílu, poněvadž mě to jeho poplácání dost bolelo. Ale povzbudilo mě to.

Nevím, čím to bylo, jestli těmi jeho povzbudivými řečmi, vydíráním nebo něčím podobným, každopádně s jeho poplácáním se mi opět vlila krev do žil. Cítil jsem najedou tlak v očích a rozbolela mě hlava. Co největší rychlostí jsem se rozeběhl proti zdi a vyskočil jsem na ni. Chodidly jsem dopadl přímo na omítku, která pod náporem mé podrážky opadala, mezitím co dopadla já už ale visel na třetím parapetu a vyhazoval jsem ruku na další, další a další, dokud jsem nevyšplhal až na vrch budovy. Tam mě s úsměvem na tváři přivítal Christoph. „No výborně,“ řekl mi. Podíval jsem se s hrdostí dolů na Carlose, který na mě ukázal zdvižený palec. Já mu gesto oplatil.

„Tak co, kdo je tu teď expert!?“ zařval jsem na něj dolů.

 

*

 

Juliet zvonila na matčiny dveře už něco přes minutu. Nikdo neotevíral. „To je divné,“ řekla si sama pro sebe Juliet a podívala se skrz skleněné dveře dovnitř. Uvnitř se svítilo, ale přesto nikdo neotevíral.

Juliet neměla své klíče, proto zvedla sošku tučňáka, která stála u dveří. Pod ní byl samozřejmě nouzový klíč, jehož skrýš znala jen Juliet a její matka. Svého otce Juliet nikdy nepoznala, utopil se, když plaval v moři. Často jí chyběl. Už si ale na to, že je polosirotek zvykla. Zastrčila klíč do zámku a otevřela dveře. Zamčeno nebylo, takže matka musela být doma. Nejspíš asi usnula nebo něco podobného, uklidňovala se Juliet v duchu. Pověsila kabát na věšák, odložila kabelku a tašku a vešla dovnitř.

„Mami?“ zavolala do domu. „Mami, jsi tu?!“ opět řvala. Podívala se do obývacího pokoje. Televize běžela, ale na pohovce nikdo neležel. Určitě je v kuchyni, řekla si Juliet. Jakmile ale vešla do kuchyně, zděsila se. V první chvíli byla v šoku, poté jí přejel mráz po zádech. Na zemi ležela její matka v kaluži krve a s nožem v ruce.

Z malého domku Julietiných rodičů se ozval jekot...

 

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.