Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 22. kapitola

30. listopadu 2010 / 3. letna 3

„Takže ty tomu vážně věříš?!“ zařvala Juliet na Owena přes celý byt. Nikdy se nehádali, i když spolu chodili už šest let, teď to bylo poprvé.

„Ano, věřím! Copak Ty si to neuvědomuješ? Všechno to, co jsem Ti tu říkal?! Snažím se Ti to vysvětlit!“ snažil se trochu klidněji Owen, ale nešlo mu to.

„Ne, ty se mi to nesnažíš vysvětlit, Ty mě chceš prostě přesvědčit, že ty Tvoji ,upíři‘ nebo co to je existují!“ řvala opět Juliet.

„Ale oni existují!“ Owen to vykřikl tak rázně, že převrátil umělohmotný stůl, který stál před ním. „Mluvil jsem s několika lidmi, kteří je znají! Mám důkazy, že existují! Vím o tom víc, než TY!“ Na Juliet bylo znát, že téměř brečí. Oči měla rudé a navlhlé. Téměř nebyla schopna mluvit.

„Uvědomuješ si, kvůli čemu ničíš náš vztah?“ dívka slzy už neudržela. Kapaly jí na její krásnou tvář. V Owenovi se hnulo svědomí a konečně procitl.

„Omlouvám se,“ řekl zkroušeně a na tváři se mu objevil výraz lítosti. Posadil se na gauč a vložil si obličej do rukou.

„Já...nechci, aby jsme se dál hádali. Obzvlášť ne, kvůli takovéhle věci,“ promluvila s lítostivým tónem v hlasu Juliet. „Až s těmihle blbostmi přestaneš, vrátím se,“ poté odešla do ložnice sbalit si věci. Owen si ze začátku myslel, že ho Juliet v jeho plánu bude podporovat. Ze začátku se taky tak dělo. Když začali vyšetřovat zmizení Fordových, šli do toho spolu. Spolu vyslýchali svědky, spolu prohledávali místa činu, spolu to celé šetřili. Až když se Owen dozvěděl, že Christopher pracuje pro neznámou vládní organizaci, začal vše více prošetřovat. Na úřadech její existenci rázně popírali, v tu dobu Juliet začala pochybovat, že je moudré plést se do toho. Owen ale pokračoval v pátrání po účelu organizace dál, až se nakonec bohužel dopátral. Jakýsi černoch mu vyzradil všechno, co potřeboval vědět. Kdy byla organizace založena, kdo jí spravuje, kde získává finance a hlavně k čemu slouží. Po roce pátrání se Owen odhodlal k nějaké akci. Chtěl zjistit alespoň pár dalších informací na vlastní pěst. No a dopadlo to podle očekávání Juliet. Fiasko.

„Juliet, zůstaň...“ špitl ještě Owen, když jeho snoubenka odcházela. „Prosím,“ podíval se na ni. Ona mu pohled oplatila, ale to bylo vše. Poté se jen rozplakala, vzala malý kufr, zaklapla za sebou dveře a odešla.

 

*

 

„No konečně!“ řekl Brune, když jsem celý skleslý vešel k nám do provizorního pokoje. „Kde jste proboha byli? A proč se tváříš, jak kdyby ti ulítly včely?“ zeptal se trošku posměšně a sčísl si světlé a zpocené vlasy na stranu. Opět mlátil do pytle.

„Byli jsme za Miraltou,“ řekl jsem mu a posadil jsem se na postel. Uvědomil jsem si, že mám stále v kabátu zbraň, ale nechtěl jsem ji před Brunem vytahovat. Nechal jsem ji tam, kde byla.

„Aha. A copak se tam dělo?“ vyptával se Brune dál, mezitím co mlátil do pytle vycpaného slámou a podobným haraburdím. Trénoval takhle pořád a bylo to na něm dosti znát.

Nechtěl jsem mu říkat, co mi pověděl Carlos. Nevěřil by mi, že jsem zčásti upír. Zbytek s Miraltinými obrazy a o letadlu jsem mu ale řekl. „Říkáš letadlo padající na Washington?“ Wayce přestal do pytle mlátit a zadíval se na mě potom, co jsem mu vše vypověděl.

„Jo,“ stručně jsem mu odpověděl a lehl jsem si. Mezitím jsem si sundal kabát a zbraň jsem v něm nechal.

„Kam padalo?“ ptal se dál.

„To nevím. Nebylo to poznat.“

„No dobře. A co ještě ta ženská říkala?“ začal opět mlátit do pytle.

„Nic moc. Jen jsme se seznámili a ona pak odešla s Carlosem do zadní místnosti. Ten mi pak řekl, že prý probírali nějaké plány. Víc neřekl. Já si celou dobu prohlížel ten obraz.“

„Jak dlouho si na to čuměl, prosím tě?“ zeptal se a na tváři mu pohrával úsměv.

„A víš, že ani nevím? Tak kolem čtvrt hodiny,“ řekl jsem poklidně.

„Ty si čtvrt hodiny koukal do stěny, chlape?“ teď už se doopravdy přímo smál.

„Já nekoukal do stěny. Já celou dobu sledoval to letadlo. A celkově ten obraz.“ Brune jen nevěřícně a zároveň posměšně pokýval hlavou a začal zuřivěji mlátit do pytle. „Proč pořád do něčeho mlátíš? Nebo proč tolik trénuješ?“ ptal jsem se ho a zpod polštáře jsem vytáhl knížku, kterou mi dal ten albín, Christoph. Prý bych si ji měl přečíst. Často mi dával nějaké knihy, většinou historická dramata nebo naučnou literaturu. Samozřejmě jsem to za týden vše nestihl přečíst, ale byla to dobrá zábava.

„No, sám nevím. Od té doby, co jsme vypadli z centrály jsem moc často netrénoval, tak nechci vypadnout z formy,“ řekl, přestal mlátit do pytle a otřel se do ručníku, který měl připravený na židli.

„Vždyť je to asi týden. To chceš být jak Rambo?“ zeptal jsem se trochu posměšně a našel jsem v knize stranu 36. Na to Brune neodpověděl, jen na sebe hodil tričko a odešel z místnosti. Nejspíš asi zase někam trénovat. Já jsem na to přestal myslet a začetl jsem se do knihy...

 

*

 

Juliet rychle kráčela po ulici a prodírala se davem. V ruce držela malý kufr s oblečením, peněženkou a dalšími důležitými věcmi. Na rameni měla navléknutou kabelku. Hodlala jít ke své matce. Tam jedině teď mohla žít, dokud Owen nepřestane bláznit s těmi upíry a tajemnou organizací. Nechtěla, aby se z jejího budoucího manžela stal vyšinutý blázen, který věří takovýmhle hloupostem. Až se uklidní a přestane po nich pátrat, vrátí se k němu. Jen doufala, že to bude brzy.

Z kabelky na rameni vytáhla modrý mobil a vytočila číslo své matky. Přiložila ho k uchu a asi minutu poslouchala pípání. Nikdo to nebral. Zkroušeně vložila mobil zpět do kabelky a dala se vlevo. Kousek od ní se k nebi tyčil velký Washingtonský památník. Právě procházela kolem Arlingtonského hřbitova, kde byli asi před týdnem zavražděni dva lidé. Juliet se při vzpomínce na to otřásla. Bylo tu nalezeno mnoho důkazů, stopy po krvi, ale ta nepatřila ani jednomu ze zavražděných. Podle všeho byli lidé chladnokrevně zastřeleni. Budoucí McBrianová si přála, aby byl vrah chycen. Přímo nesnášela vraždy a vůbec zločiny. Velmi to prožívala. Kdyby věděla, kdo stojí za ní, nejspíš by utekla daleko odsud zpátky k Owenovi. Přímo za ní stál totiž jeden z vrahů.

 

*

 

„Desmonde? Můžeš na chvilku?“ ozvalo se z uvítací haly. Byl to hlas Christopha. Zavřel jsem knihu a opět ji dal zpět pod polštář. Myslím, že to bylo už pozdě večer. Brune už celý znavený tréninkem ležel v posteli a hlasitě pochrupoval. Vyšel jsem skrčený z mého pokoje. Opět jsem ucítil zápach kouře, který se rozléval po celé hale od barelů a hořících krbů. Kouř se v místnosti díky šachtě ve stropě nehromadil, ale cítit byl dost. Uprostřed místnosti stál Carlos s Christophem a pár dalšími lidmi, které jsem znal jen od vidění. Došel jsem až k nim. „Desmonde, chtěl bych ti někoho představit,“ řekl a ukázal na skupinku, která stála vedle něj. Jedna žena a dva muži. Jednoho z nich jsem znal. Byl to ten plešatý, kterého jsem se ptal, kde je Carlos. Další dva lidi jsem neznal. Já jsem jen pokývl hlavou a podíval jsem se na ně.

„Tak tohle je Paul,“ představil mi Christoph prvního člověka, který stál přímo vedle něj. "Má tu na starosti jídlo, oblečení a všechny tyhle věci. Pokud by jsi cokoliv z toho potřeboval, dej mu vědět,“ potřásl jsem si s Paulem rukou a Christoph mi poté představil ženu, která stála vedle Paula. „Tohle je Elizabeth. Její funkce tady je obstarávat zbraně, takže kdyby jsi měl problém tohoto typu, běž za ní,“ Elizabeth mi taktéž potřásla rukou. Byla to žena střední postavy s hnědými vlasy svázanými do culíku. Měla znavený, ale přesto veselý výraz. Poslední byl na řadě holohlavý muž, který měl v puse cigaretu, na sobě měl tmavě zelené tričko a džíny. Tvářil se, jako by každého nesnášel, jako by mu vadila přítomnost každého, kdo se dostane do vzdálenosti metr od něj. „Tak a tohle je Samael,“ řekl Christoph nakonec a ukázal na něj. Uvědomil jsem si, že také stál společně s albínem venku u barelu, když jsme k „bunkru“ v podzemí s Brunem poprvé přišli. Na hlavě měl vytetován nějaký čínský znak. Podal jsem mu ruku, on ale stál dál bez hnutí. Podal mi ji až po tom, co na něj Christoph sykl. Vypadalo to, jako by to dělal s velkým znechucením. „Má na starosti hlídání bunkru společně s Gabrielem, ten je ale venku. S tím se potkáš později. Tak ses seznámil, teď můžeš jít,“ řekl a usmál se. Přišlo mi to dost divné. Ne to seznamování, ale že to bylo tak krátké. Čekal jsem, že by jsme si mohli ještě chvilku povídat, ale na to se tady asi nehrálo.

Když už jsem procházel otvorem ve zdi do svého pokoje a všichni se opět rozprchli, zavolal za mnou ještě Christoph, ať se za ním ráno stavím. Já jen přikývl a vešel jsem do svého kamenného pokojíčku.

 

*

 

„Madam! Madam, promiňte!“ ozvalo se najednou za Juliet. Ta se rychle a vyděšeně otočila. Stál tam vysoký holohlavý černoch v obleku a klobouku. „Mohl bych s vámi mluvit?“ řekl, přišel blíž a sundal si klobouk.

„No...A o čem?“ zeptala se zmateně a posunula si kabelku výše na rameno.

„Víte, nelekejte se prosím, jde o důležitou věc, nemohli bychom si jít někam sednout, prosím?“ zeptal se. To Juliet přišlo podezřelé. Myslela si, že je to nějaký úchyl.

„No, to asi ne. Musím jít, sbohem,“ řekla, otočila se a kráčela pryč.

„Prosím vás, vyslechněte mě! Nejsem žádný pouliční prodavač nebo úchylák, jde o důležitou věc, poslouchejte mě prosím!“ trochu hlasitěji a prosebněji řekl muž a chytil ženu za loket.

„Pusťte mě!“ vysmekla se mu Juliet a zuřivě se na něj podívala. „Nechte mě na pokoji!“ řekla výhružně a otočila se na podpatku.

„Ano, máte pravdu. Nejspíš vás nechám na pokoji. V tom případě se ale stane nechtěná tragédie,“ zašeptal potichu černoch.

„Nechte mě na pokoji nebo zavolám policii!“ zařvala Juliet tak, že se po ní dívali všichni kolemjdoucí. To přesně chtěla, aby na sebe upoutala pozornost a kolemjdoucí jí poskytovali jakousi „ochranu“ před neznámým.

„Policie bude potřeba, ale jen pokud mě nevyslechnete,“ snažil se muž Juliet uklidnit a popošel opět o krok blíže.

„Co tím sakra chcete říct?“ Juliet byla naprosto vytočená, když ji v takovéhle situaci začal obtěžovat nějaký cizí chlap.

„Chci tím říct to, že když mě nevyslechnete, tak váš snoubenec zemře...“ sykl potichu.

 

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.