Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Deník Desmonda Forda

Deník Desmonda Forda - 21. kapitola

17. listopadu 2010 / 25. prosintse 2

Myslel, že si to všechno za ten rok pečlivě zjistil a naplánoval, že ví, o co v organizaci jde, že ji dobře zná, ale v tom se zásadně mýlil. Owen kráčel za recepčním sluncem osvětlenou chodbou. Kolem nich procházelo mnoho lidí, kteří vypadali, jakoby pracovali v běžné společnosti. Tohle ale normální společnost nebyla, jak Owen moc dobře věděl. Setkal se s mnoha lidmi, kteří o problematice něco vědí, s mnoha spoluzaměstnanci, tedy policisty, kteří už někdy měli s organizací něco společného. Zjistil si, že policie a organizace vlastně úzce spolupracují. Buďto pomáhají organizaci upíry vyhledávat nebo spolupracují tím, že vlastně vůbec nespolupracují. Když se někde něco stane a má v tom prsty organizace, policie nijak nereaguje. Stejně tak záchranáři. Ale když už organizace potřebuje někoho vypudit, těžkooděnci jsou vždy připraveni. Owena překvapilo, že za celou dobu co pracoval u policie nikdy neslyšel ani zmínku o téhle skupině, i když to byl oficiální útvar, který byl státem dokonce dotovaný a přesto nikdy nevyšlo na veřejnost ani slovo o společnosti.

„Tudy prosím. Zde sídlí zástupce ředitele, k němu směřujte veškeré své prosby. Prosím,“ řekl muž a zaklepal na dveře. Zevnitř se ozvalo tlumené „Vsupte!“, recepční otevřel dveře a podržel je Owenovi, který vešel dovnitř. Dveře se za ním zavřely.

„Dobrý den. Posaďte se. Kdo jste a co tu chcete?“ zeptal se pohublý muž sedící za stolem, který se na příchozího ani neotočil a dále se díval z obrovské prosklené stěny ven na celé město. Owena přístup místoředitele překvapil. Nikde nezažil takhle rázné uvítání. Vypadalo to, že muž sedící za stolem vždy přichází hned k věci. Owen se posadil za stůl do kožené židle. „Jmenuji se Owen McBrian. Jsem od policie,“ řekl. Čekal, že se muž proti němu hned vyděšeně otočí s tím, že za nimi přišla policie, ale to on ne. Místo toho se dále díval z okna. Možná sledoval letadlo, které přistávalo na letišti, možná snad Owena ani nevnímal, každopádně ho to, co Owen řekl, nechávalo chladným. McBrian pokračoval: „Víte, nemusíte se ničeho obávat, jdu jen na běžnou kontrolu, chtěl bych prověřit zaměstnance, finance, organizace a-“ Owen nedokončil větu, poněvadž ho muž přerušil.

„Řekněte Owene, kdo vás poslal?“ řekl muž a konečně se otočil. Měl celkem pohublý obličej, temné černé oči, které vypadaly téměř jako nalíčené. Obočí a vlasy taktéž černé, špičaté uši. Vypadal vcelku mladý.

„No... Samozřejmě policie. Jsem tu na oficiální kontrole,“ řekl Owen zmateně a značně znervózněl.

„Vážně? Policie?“ zeptal se podezíravě muž a podivně se pousmál.

„No ano. Policie. Kdo jiný?“ Owen byl nervozitou celý zpocený.

„Víte, pane McBriane, řekl bych, že možná sice od policie jste, máte velice pěkný odznáček, ale rozhodně si nemyslím, že vás sem někdo poslal,“ dokončil větu a opět se otočil k oknu.

„A-a proč si to myslíte?“ zakoktal Owen.

„Protože stejně jako my jistě dobře víte, že městská policie se do našich věcí neplete a nechodí sem. To jste si jistě musel zjistit sám, když jste se tak pečlivě připravoval na tuhle vaši malou ,akcičku‘, která vám bohužel nevyšla. Takže pane McBriane, teď mám tři možnosti...“

Owen seděl v křesle jako zařezaný. Nebyl schopný slova. Jak si mohl neuvědomit tak hloupou chybu? „Zde jsou tři možnosti. Buď vás teď nechám odejít, jako by se nic nestalo. Další možností je nechat si vás tu a poněkud vás...zmanipulovat. Třetí možnost je vás zabít. A vzhledem k tomu, že mi tu pod stolem visí zbraň, myslím, že odpověď už mám rozmyšlenou...“ muž se usmál a začal šátrat v šuplíku.

„Já...No, víte...Radši půjdu...“ řekl Owen a pomalu se zvedl ze židle. Poté došel beze slova ke dveřím.

„Ano. Radši běžte...“ řekl muž, opět zbraň schoval a zase se otočil k oknu. Owen mezitím rychle otevřel dveře a co nejrychleji se vydal zpět k otáčecím vchodovým dveřím, které pro něj nyní byly v podstatě záchranou. McBrian rychle proběhl halou a vyšel ven na čerstvý vzduch. Jeho první a poslední pokus o bližší seznámení s organizací dopadl naprostým fiaskem. Owen si ale přesto oddechl, že toto setkání vůbec přežil...

 

*

 

„Proč s námi vlastně nejel i Brune?“ zeptal jsem se Carlose v letadle, když jsme opět vzlétávali.

„Ptal jsem se ho, jestli chce s námi, ale říkal, že ne. Prý má jiné věci na práci. Nejspíš chce opět trénovat ten jeho box nebo co to je. Poslední dobou po mně pořád chce, ať ho trénuji.“

„A trénuješ?“ opět jsem vyzvídal.

„Pokud mám zrovna čas, tak ano. Ty by ses taky měl něco naučit,“ řekl a podíval se na mě.

„Nechci. A co teda děláš, že tak často nemáš čas?“ dál jsem se ptal.

„Jezdím za Miraltou. V poslední době ji potřebujeme víc než dřív,“ řekl mi a vyrovnal letadlo, abychom už nestoupali.

„Proč zrovna v poslední době? A co spolu tak řešíte?“ Carlos k ní jezdil opravdu hodně často.

„Protože v poslední době se toho hodně mění. A neptej se, co se mění. To se dozvíš jindy. A co spolu tak řešíme? No, rozhodně závažné věci. Většinou to neprobíráme sami dva, upírů k Miraltě chodí hodně. A probíráme spolu...no, hodně důležité věci,“ řekl.

„Tak hele...Znám Tě něco kolem týdne? Asi tak. Za tu dobu jsi mi řekl pár vět o organizaci. Za to díky. Ale nepřijde ti to trošku málo? Už skoro rok jsem neviděl svou matku a to jen kvůli tomu, že můj otec je údajně mrtvý a organizace potřebuje náhradu. V té organizaci ale stejně nejsem, takže jsem vlastně bezdůvodně přišel o kontakt s matkou a vůbec s okolním světem a vlastně ani nevím proč! Já už potřebuji odpovědi! K-kdo to sakra je ta Miralta? A-a-a kde je můj otec? A co se to tu u všech čertů děje?!“ poslední větu jsem na Carlose přímo zařval. Ten se jen zaraženě díval dopředu na město.

„Já chápu, že jsi asi zmatený a naštvaný, ale-“

„To si piš, že jsem! A hlavně mi neříkej, že mi odpovíš potom! Chci odpovědi hned!“

„Dobře. Uděláme to takhle. Odpovím ti jen na jednu tvou otázku,“ řekl mi a v klidu se nadechl.

„Já nemám jen jednu otázku!“ zařval jsem na něj.

„Mlč sakra!“ vykřikl na mě tak hlasitě, až mi zalehly uši. Potom pokračoval: „Jen na jednu otázku! Já jsem upír, nezapomínej na to! Upíři nesnáší, když na ně někdo řve...“ poslední větu řekl s klidem, stejně tak jako pokračování: „Pokaždé, když jsou upíři naštvaní, když jsou v nebezpečí a nebo když se jim prostě chce, zvýší se jim hladina adrenalinu v krvi, srdce začne tepat rychleji, smysly zbystří a prostě se upír stane plnohodnotným upírem. To se právě teď stává se mnou, takže jestli na mě teď budeš dál řvát, tak bych se mohl naštvat a tohle letadlo by klidně mohlo spadnout. Jasný?“

Teď jsem se zeptal raději tišeji: „A co to má společného s mojí otázkou? Na nic takového jsem se tě teď neptal.“

„Teď ne, ale tu otázku sis jistě položil už mockrát...“ řekl mi Carlos a podíval se na mě. Já jsem mu to oplatil pohledem tázavým. „No tak, přemýšlej...Zrychlení smyslů, svalů, pohybů, bystřejší vnímání, nepřipomíná ti to něco?“ já jsem dál nerozuměl. „Dobrá. Tak si vzpomeň na tvou první akci. Tam jsme se poprvé setkali. Mě a mého přítele pronásledovala Evelynn. Poté z budky přímo vyletíš neskutečnou rychlostí ty a trefíš mého přítele do kolena. Tak co, už si vzpomínáš? Další věc. Na Arlingtonu, další dva moji přátelé na vás míří pistolí, ty se naštveš a rychlostí blesku jednomu z nich vezmeš pistoli a zastřelíš ho. Pořád nic? Nebo když vás tam William nechal a poté chtěl zase odejít, ty ses opět nesmírně naštval a vyrazil si za ním rychlostí světla...Tak už to chápeš?“ Nebyl jsem schopný slova. Dával jsem si dvě a dvě dohromady. Vzpomínal jsem na to, jak jsem tehdy v té budce přestal vše ostatní vnímat a jen jsem střílel, to samé na hřbitově, kde se ze mě stalo zvíře. Nechápal jsem to...

„Takže...Takže já jsem...upír?“

 

*

 

„Juliet, je to pravda!“ křičel celý udýchaný Owen své snoubence do mobilu cestou domů. „U nás Ti všechno řeknu!“ opět křičel. Lidé kolem něj si museli myslet, že to je nějaký blázen.

„Počkej, počkej. Uklidni se. Jak to myslíš? Co je pravda?“ mluvila příjemným a tichým hlasem Juliet do telefonu. Zrovna si doma vařila čaj.

„No to, co jsem si myslel! Organizace opravdu nejspíš loví upíry!“ řval Owen opět a dal se vlevo.

„Nebuď tak ukvapený, všechno mi to řekneš doma,“ odpověděla mu Juliet a sedla si s čajem k oknu. Mrzelo ji, že když je zrovna tak teplo, tak ona nemůže kvůli nemoci ven. Sněhu bylo ale venku stále dost na to, že byl začátek prosince. Venku zrovna pozorovala malé letadlo, které letělo nad řekou, které se zničehonic začalo třást. Poté to ale naštěstí přestalo. Juliet se napila z čaje.

„Dobrá. Budu u Tebe do deseti minut,“ ozvalo se z telefonu. „Miluju tě,“ řekl ještě Owen. Poté ho přehlušil hukot metra.

 

*

 

„Já jsem upír?!“ přímo jsem to na Carlose zařval. Bylo vidět, že značně znervózněl a určitě se přemáhal, aby nedostal záchvat vzteku.

„Ne, nejsi upír,“ řekl s klidem.

„Tak-tak co teda jsem? Co znamená to, co jsi mi tu právě řekl?!“ Vega už se neudržel, pustil řízení a praštil do sedačky. Letadlo lehce zakolísalo.

„Znamená to, že jsi zčásti upír! Ty tvoje záchvaty jsou způsobené reakcí adrenalinu s tvou upíří krví!“ řval Carlos, poté hluboce oddechl a opět vzal řízení do rukou.

„Aha...“ řekl jsem pro jistotu úplně potichu, aby letadlo opravdu nespadlo.

„A kde jsem tu upíří krev vzal?“ odpovědí na jednu otázku mi jich Carlos přidal několik dalších. Opravdu super.

„Od Tvého otce,“ řekl Carlos, jako by to nic neznamenalo.

„Od-od mého otce?!“ zděšeně jsem se zeptal.

„Ano. Tvůj otec je upír a tvá matka člověk. V žilách Ti koluje částečně upíří a částečně lidská krev. To způsobuje Tvou ,nadlidskost‘,“ říkal to, jako kdyby vyprávěl nějakou historku. Snažil jsem se reagovat s klidem.

„Řekněme, že ti věřím. Že jsem z půlky upír, že můj otec je taky upír a že mi celý život lhal. Proč by pak pracoval v organizaci, která upíry zabíjí?!“

„Dobře, měl bych ti to asi objasnit celé, protože jinak bychom tuhle cestu nemuseli přežít...Organizace se pod vedením Alana Blunca velice změnila. Přestala sloužit k utajování upírů, ale přímo k jejich vymýcení. Všichni upíří zaměstnanci byli brutálně zavražděni. Upíři byli vyhledáváni a ničeni, stejně jako teď. Jen hrstka upírů přežívá. Ti se snaží centrálu svrhnout, v horším případě zničit. Proto se všelijak pokoušíme infiltrovat do centrály. Tvůj otec je právě jeden z těch, kteří se nechali do centrály naverbovat. Trvalo nám velice dlouho, než jsme ho tam dostali, celých několik let. A bylo velice těžké utajit, že je vlastně sám upír. Ale povedlo se. Což byl pro nás velký úspěch,“ Carlos se na chvíli odmlčel a zmáčkl pár spínačů na desce. Poté pokračoval: „Tvůj otec byl úspěšnější, než jsme si vůbec mohli přát. Donášel nám mnoho informací o slabinách centrály, o tom, kdo je dotuje, kolik je v hlavním sídle centrály lidí a další podstatné věci. Díky němu jsme v jakési válce s centrálou opravdu hodně postoupili dopředu. Díky Christopherovi máme šanci,“ odmlčel se a nandal si sluchátka. Poté mi řekl ať mlčím, že už přistáváme.

„101666,“ řekl opět do sluchátek. Poté s lehkostí, jako by to dělal každý den, přistál na letišti a „zaparkoval“ své malé letadélko tam, kde jsme ho našli. Na hodinách svítilo 14:43. Vystoupili jsme z letadla a vydali jsme se zpět po kovových schodech. Jakýsi strážný, který tu stál už když jsme přicházeli nám pokývl na pozdrav. Carlos udělal totéž. Prošli jsme celým letištěm. Vyšli jsme z haly a poté jsme nasedli do taxíku, který zrovna přijížděl.

„Máš nějaké dotazy?“ zeptal se Carlos jako učitel dětí ve škole.

„No, pár by se jich našlo,“ řekl jsem. Můj „soukmenovec“ upír jen pokývl hlavou na znamení, abych se ptal. „Říkal jsi, že můj otec JE, ne že BYL, jeden z infiltrátorů. Copak on není mrtvý?“ zeptal jsem se, zatímco taxi vyrazilo z letiště zpět do středu města. Carlos se na mě s vytřeštěnýma očima otočil.

„Můžeš mně to zopakovat?!“ zeptal se vyděšeně.

„No...jestli je můj otec mrtvý?“ měl jsem co dělat, abych to řekl s takovým klidem. Zkuste si taky představit, že byste se někoho ptali na to samé, jako já tehdy Carlose.

„Jestli je Christopher mrtvý?“ opět s vytřeštěným výrazem.

„No, ano...“ trochu jsem sklopil uši.

„To Ti řekla centrála?!“ Upír vypadal, jako by nemohl uvěřit svým uším.

„Jo,“ odpověděl jsem jednoduše.

„No to snad není možný,“ řekl. Já jsem se na něj vyjeveně podíval.

„Proč, co se děje?“ Opět jsem začínal doufat v to, že mi lidé z centrály hned první den lhali.

„Děje se to, že tvůj otec vůbec není mrtvý.“ Trochu mi to vyrazilo dech.

„A co se s ním teda stalo?“ Divil jsem se, že mou otázku slyšel, poněvadž jsem to řekl hodně potichu.

„S tvým otcem se stalo něco mnohem horšího...“ Carlos se jen díval z okna a mě jako by si nevšímal.

„A co se teda stalo?“

„Tvůj otec bůhvíproč přestal dodávat upírům informace a....plnohodnotně se přidal k centrále s vyvražďováním upírů...“ zašeptal a povzdychl si.

 

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

 

By Mrs Mann

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.