Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Larten Hroozley

Larten Hroozley - 6. část

Listopad 2009

Nikdo nemohl strachem a úžasem ani dýchat. Pouze se na nebe dívali s otevřenými ústy a v očích se jim odrážela ta náramná podívaná. Svistot křídel těch démonů se rozléhal po celém, mrtvém kraji. Vřeštěli tak, že z toho lidem praskaly bubínky. Malá skupinka upírů se na to dívala z dálky s otevřenými ústy a napětím se nemohla vůbec hnout.

Vandža zareagoval jako první. Arra pořád klečela u mrtvého Lartena. Upíří kníže se zelenými vlasy zařval na Darrena a Harkata: „UTÍKEJTE!!!“, které se rozlehlo po celém kraji, stejně jako svistot křídel a řev těch obludných stvoření Osuda. Darrena s Harkatem ani nemusel nikdo pobízet. Proti takové přesile by nebojovalo snad ani milion těch nejodvážnějších upírů na světě. Darrenovi se naposledy zaleskla v očích slza a jeho oči naposledy klesly k zakrvácené postavě Lartena. Pak se už ale otočil a rozeběhl se k horám, které se za nimi znenadání objevily. Až teď si uvědomil, co se stalo s krajinou kolem. Žádné stromy. Žádné keře. Žádná zeleň. Všude jen pusto. Jako na poušti. Až na ty kaluže krve. Z nebe pořád kapala krev. Každý byl úplně zmáčený od krve. Ale normální krev to nebyla. Tahle barvila. Normální krev by pouze zmáčela a oblečení by se zabarvilo do ruda. Teď se ale zabarvovalo úplně všechno. Vandžovy zelené vlasy teď měly ohavně rudou barvu. Darren s Harkatem utíkali bok po boku. Darren se za běhu otočil a uviděl, jak jsou už démoni blízko. Vandža do nebe vrhl šuriken, chytl Arru za loket, hodil si ji na záda a začal míhat. Doběhli Darrena s Harkatem a zastavili se, aby jim oba stačili v tempu. Arra už slezla z Vandži a tak mohli začít míhat s Darrenem a Harkatem na zádech.

 

*

 

Démoni jim byli v patách. Suddovo „řehnění“ bylo slyšet pořád i na tak velkou dálku, jako kdyby se jim posmíval do ucha. Ti pekelníci už byly skoro nad nimi, když v tu chvíli najednou začala v některých místech pukat země a začaly se objevovat díry stejné velikosti.

Chvilku se s dírami nic nedělo, když z nich najednou začali vylézat obří červi, kteří se skládali z několika článků. Byly velcí asi jako když si k sobě lehnou dva dvoumetroví chlapi. Pohybovali se podobně jako hadi. Nebylo poznat, kde mají hlavu. Pouze když jste je prohlédli zblízka, tak bylo vidět, že na zadní části těla mají takový malý ostrý zahnutý hrot s jedem.

Všichni na to s úžasem při běhu zírali jako na osmý div světa. Ale tohle by se tam klidně dalo zařadit. Každý při běhu přemýšlel, co se to stalo a kde se to ocitli. Na Zemi už určitě nebyli. Cestou občas někdo spadl do kaluže krve. Démoni už byli úplně nad nimi. Nikdo nevěděl, proč na ně ještě nezaútočili. Zrovna ve chvíli, když všichni zaběhli do skal se démoni rozdělily na dvě poloviny a elegantním pohybem se obrátili a mířili zpátky. Démoni začali klesat. Trojice Upírů s jedním lidičkou běžela ve skalách suchou cestou. Tady krvi bránily skály, které vrhaly prapodivné stíny na cestu, po které tahle prapodivná skupinka běžela.

„Připadá mi to tu nějak povědomé,“ řekl Vandža a začal se rozhlížet kolem. Teď už jenom šli a neběželi, protože se domnívali, že už je démoni přestali pronásledovat. Tedy aspoň pro tuhle chvíli. "Mně taky," přitakala Arra. Darren si to taky myslel. Právě se nacházeli v úzkém úbočí mezi dvěma skalami. Na zemi, mezi skalami ležely trny, ale žádné křoví. Pouze trny. „Moment, není to náhodou cesta k...“ přemýšlel Darren. „UPÍŘÍ HOŘE!!!“ zařval Vandža vítězoslavně a při jekotu vyskočil do vzduchu. “On nezměnil svět. Přenesl nás do budoucnosti. Prý to Sudd umí. Umí přenášet do jiných světů, do jiných dimenzí. Dokáže přenášet i časem. Ale proč to udělal? To zas určitě bude nějakej jeho pitomej vtípek. Už mě s těma jeho “vtípkama“ pěkně štve,“ dokončil větu Vandža s nenávistí v očích. „Dobře. Předpokládejme, že nás vážně přenesl časem. Co teda budeme dělat? Budeme se jen tak nečinně potulovat po téhle krásné a úrodné krajině?“ řekl naštvaně Darren, kterému pořád slzely oči od smrti jeho učitele. „A co jako navrhuješ jiného? To nejlepší co můžeme udělat, je někde se utábořit. Upíří hora už je asi dávno troska. Musíme tu založit tábor. I kdyby jsme hodlali jít do Upíří hory a riskli bychom, že ještě existuje, je moc daleko. Tábor tu založit musíme,“ odpověděl mu zvýšeným hlasem Vandža. „Dobře. Ale chci se vrátit pro Larsena,“ řekl Darren a utřel si slzu, která mu tekla po tváři: „ZBLÁZNIL SES?!?!“ zařval Vandža. „Tam se vrátit nemůžeme. Pořád tam jsou ty zrůdy. Zabili by nás. Viděl jsi, kolik jich je? Nebo tam k nim hodláš přijít a říct: “Promiňte, ale mohli bychom si milostivě vzít tohoto mrtvého pána? Děkujeme a hned zase půjdeme. Na shledanou?“ Tohle jim hodláš říct? Tak si běž! Nikdo ti nebrání!“ ječel Vandža teď už zrudlý vzteky. „Nemluv takhle o Lertenovi!!!“ zaječel Darren, stoupnul si a došel, taky zrudlý vzteky, přímo k Vandžovi tak, že si dýchali do obličeje. Vandža zaťal ruce v pěst a jednou rukou si vytáhnul šuriken. Darren vytáhl meč z pochvy a napřáhl se s ním. „NO TAK TO BY SNAD STAČILO, NE???“ zaječela Arra s červenýma uslzenýma očima, vběhla mezi ně a odtrhla je od sebe. „Chováte se jako malé děti. Takhle by jsme k ničemu nedospěli. Teď musíme držet spolu. Založíme tu tábor a vy se už sakra přestaňte hádat!“ říkala Arra a otáčela hlavou od jednoho ke druhému.

 

„Musíme držet spolu,“ pravil Harkat, „jinak nepřežijeme!!! Tohle je něco jiného než jsme znali...tohle je Jiný Svět...“

 

All rights reserved! ©2009 by Cusatalon spol.

 

By Slečna Mannová!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.