Archiv článků TV-Nora

Oficiální Archiv TV-Nora spol. vás vítá!

Jiný Svět

Jiný Svět - 14. kapitola

Březen 2010

Kurda před sebe vrhl kudlu a trefil jednoho ze Strážců do nohy. Ten ale vypadal, jako by kudlu v holeni vůbec necítil. Kurda se na to němě díval a ani si nevšiml Démona, který se za ním valil po čtyřech. Gavner s Topolem se rozběhli dopředu směrem ke Strážci, který držel Shancuse. Ten ale najednou zmizel. Do slova a do písmene zmizel. I s Shancusem. „Shancusi!!!!“ zařval Gavner a mihnul se k jednomu ze Strážců. Ten se ani nestačil rozkoukat a už mu z břicha trčel zakrvácený krátký meč. Topol jakoby ani nebojoval. Byl několika násobně rychlejší než normální Upír. Nebyl skoro ani vidět. Jako by se na Strážce jen podíval a ti už leželi na zemi. Za pár desítek sekund se všichni Strážci váleli na zemi mrtví, nebo omráčení. „Nedorazíme je?“ zeptal se Kurda a podíval se na Gavnera. „Ne. Jakmile je někdo v boji porazí, zabijí se sami. Pro ně je to potupa, když je někdo v boji porazí. Já jsem mezi nimi vyrůstal. Znám je lépe než vy. S nimi si už nemusíme dělat starosti,“ řekl Topol a klekl si k jednomu z nich a zatáhl mu víčka. Takhle to udělal se všemi z nich. „Moment, kam zmizel ten démon?“ vyjekl najednou Gavner a rozhlížel se kolem sebe. Kurda dělal to samé.

„Zmizel,“ řekl tiše Topol a dál klečel a zavíral mrtvým Strážcům oči. Měl hlídat toho Strážce. Je to něco jako jeho hlídací pes. Bude ho doprovázet všude. Dokud nezemře, tak bude jako jeho ocásek,“ dokončil větu Hibernius. „Nechcete nám už o sobě konečně něco říct? Víte toho o nich nějak podezřele moc. Co když k nim patříte? Co když jste jejich špeh? Jak vám můžeme věřit?“ řekl Gavner a poněkud pevněji sevřel svůj meč. Zavládlo ticho. Bylo slyšet pouze kapání krve na zem z oblečení tří bojovníků.

Pan Topol měl na sobě dlouhý černý plášť a svůj typický cylindr. Občas se na něm objevila skvrna krve. Cípy pláště měl ale úplně promáčené krví. Kurda měl na sobě také plášť, ale světle fialový. Pod ním měl bílou košili, na které už ale nebylo vidět téměř žádné bílé místo bez rudé krve. Gavner se svou obvyklou hnědou plátěnou košilí, rovněž od krve, rozcuchanými vlasy a padajícími hnědými tepláky vypadal jako vandrák. „Tak jak ti můžeme věřit?“ zopakoval svou otázku Gavner. „Nežádám po vás, abyste mi věřili. Chci jenom, abychom našli Shancuse. Můžete se mě pokusit zabít. Nebyla by to ale dobrá volba. Za prvé byste přišli o dalšího člověka, který vám pomáhá a za druhé riskujete, že vás zabiji. Nedoporučuji vám to. Ale můžu vám klidně odpřísáhnout, že udělám všechno pro to, abych vám pomohl a abychom našli Shancuse. Toť vše,“ promluvil dlouze Hibernius. Oba dva upíři se na něj jen chvilku dívali a pak se na sebe podívali. „Dobrá, věříme vám. Ale chceme po vás ještě jednu věc. Řekněte nám vše, co víte o těch Strážcích. Mohlo by nám to dost výrazně pomoci. Řekněte nám všechny jejich slabiny, jejich historii, kde žijí, odkud přišli a tak dále. Souhlasíte?“ řekl mu Kurda a tázavě se na něj podíval. „Dobrá. Řeknu vám vše, co o nich vím. Tohle není ale zrovna vhodné místo. Měli bychom si najít něco...tajnějšího,“ řekl Pan Topol a vstal ze země. „O jednom takovém místě vím,“ řekl Kurda, otočil se a zamířil směrem ke Knížecí Síni.

 

*

 

Harkat, Darren, Arra a Vandža utíkali směrem ke starým dřevěným ztrouchnivělým schodům. Vandža se občas otočil a vrhnul po démonech šuriken. Nebylo mu to ale nic platné. Kůže Démonů byla tvrdá jako kámen. „Pospěšte si!“ ječela Arra a utíkala nahoru po schodech směrem ven z nitra téhle smrtící hory. „Kam hodláte běžet potom? Démoni za námi, Démoni před námi. Kam poběžíme?“ řval za běhu Darren. „Neni to jedno? Prostě..." musel se na chvilku vydechnout Harkat částečně kvůli běhu a částečně kvůli jeho “alergii“ na kyslík. Potom pokračoval: „Prostě utíkejte!“

Všichni utíkali nahoru po schodech, co jim nohy stačily. Schody ale nevypadaly, že takový nápor vydrží. Každou chvíli bylo slyšet praskání dřeva. Úplně vepředu běžel Harkat, hned za ním v těsném závěsu za ním běžel Vandža s Darrenem. Asi dva metry za nimi Arra, která už skoro nemohla. Přes pleskot křídel nebylo skoro nic slyšet. Ani řvaní Darrena, ať Harkat zrychlí. Arra najednou upadla. Zakopla levou nohou o jeden z dřevěných schodů a upadla tvrdě spánkem přímo na dřevěné zábradlí. Před očima jí najednou vyrašily hvězdičky. Asi tři sekundy neviděla vůbec nic. Slyšela jen pleskot křídel a ječení Ocků a Démonů. Najednou se ji zrak vrátil. Podívala se nad sebe, jestli tam Darren, Vandža a Harkat pořád jsou. Ale ti už tam nebyli. Nejspíš už vyběhli nahoru a ležící Arry si nevšimli. To byl její konec.

 

Cítila, že Démoni jsou čím dál blíž a blíž. Vrávoravě vstala, ale zase upadla od rány do hlavy.

Potom už se jí povedlo vstát. Jednou rukou se přidržovala zábradlí a v druhé držela krátký zkrvavený meč. První Démon už byl asi jen pět metrů daleko a blížil se k ní téměř nadzvukovou rychlostí. Arra se potichu pomodlila k Upířím Bohům a naposledy švihla mečem po Démonovi. Potom uslyšela obrovskou ránu a najednou tma a ticho.

 

*

 

Kurda, Gavner a Topol seděli ve “sprchách“ Upírů. Byla to síň Perty Vin-Grahla. „Takže, bude to na dlouho, takže se pohodlně usaďte a nepřerušujte mě. Jasný?“ Oba dva Upíři mlčky přitakali a napjatě poslouchali. „Jak už jsem řekl, vyrůstal jsem mezi Strážci. Narodil jsem se vlčici. Patřil jsem mezi čtyřčata. Dvě děti byly vlci, ti zemřeli, dvě z těch čtyřčat ale přežily. Jedno z těch dvou žijících jsem byl já. Neptejte se mě, jak jsem se mohl narodit vlčici. To je na dlouho,“ řekl Topol když viděl, jak Kurda otevírá pusu s tázavým výrazem. „No, ale ta vlčice také nebyla jen tak obyčejná. Myslím že pořád ještě žije. Byla obrovská. V podstatě kouzelná,“ Pan Topol se na chvilku odmlčel a napil se vody, která tekla po podlaze. Potom zase pokračoval: „Jednou do našeho stáda přišla skupinka Strážců a odvlekla mou matku i se mnou. Mou sestru tam nechali. Odvlekli nás do nějakého tábora. Bylo jich pár. Kolem padesáti. Většinou jenom tak posedávali a potichu spolu komunikovali svým “mrtvým“ jazykem a nebo se trénovali v boji. Byli ale naprosto nemotorní. Bojovat neuměli vůbec. Mě a mojí matku si přinesli kvůli tomu, že si mysleli, že bychom oba dva mohli mít zvláštní schopnosti. A měli pravdu. Oba dva jsme se projevovali zvláštními schopnostmi. Má matka už jen proto, že porodila člověka a já jsem se po roce začal přemisťovat. Měl jsem obrovskou sílu a byl jsem strašně rychlý. Chtěli z nás vycvičit bojové tvory. Naučil jsem se jejich řeč. Lidskou řeč jsem tehdy ještě vůbec neuměl. Vůbec jsem tehdy nevěděl, že existuje něco, jako lidé. Pro mě existovali jen Strážci a vlci. Proto jsem se také velmi divil, když mi jednou jeden ze Strážců řekl, že vedou už dlouhou válku s rasou jménem lidé. Ten, kdo mi to řekl tam byl můj jediný přítel. Kromě mé matky samozřejmě. Tihle dva byly jediní, kteří se ke mně chovali normálně. Ostatní mě tam pořád mlátili, nebo na mě řvali a nadávali mi. Jeden z těch Strážců, jmenoval se myslím Jughead, my vysvětlil o Strážcích všechno. Řekl mi, že kdysi žili v podzemí, ale lidé je odtamtud vytlačili. Proto jsou tak bledí. Nebyli zvyklí na sluneční svit. Proto nebyli vůbec opálení,“ Pan Topol se na chvilku odmlčel a podíval se na Kurdu s Gavnerem, kteří ho pořád se zaujatým výrazem poslouchali a občas přikývli.

 

„Jughead tedy byl jediný, kdo se o mě staral. Hrál jsem s ním různé hry, učil mne bojovat a vysvětloval mi o nich vše. Můj vcelku poklidný život ale přerušil příchod jednoho Upíra, jménem Paris Nebess.“ „Paris?!“ vyjekl najednou Gavner, „On k vám přišel Paris?“

„Ano. Přišel s nabídkou, která se nedala odmítnout. Za to, že jim budeme dávat svou krev nám budou dávat orgány svých mrtvých druhů jako potravu a budou nám pomáhat v bojích. Všichni Strážci s nadšením přijali. Tehdy to vlastně nebyli Strážci. Tehdy si říkali Dharmové. Já společně s Dharmy a Jugheadem jsem odešel do Upíři hory. Má matka se ale vrátila ke svému stádu. To jsem ji viděl naposledy,“ Topol se znovu odmlčel. „V Upíří hoře jsem se měl jako v ráji. Strávil jsem tam dvanáct let. Perfektně jsem se naučil ovládat lidskou řeč. Upíři mě naučili své zvyky a tradice. Byl jsem v podstatě něco mezi Upírem a Strážcem Krve. Pak se ale stala ta strašná věc,“ Topol se dlouze zadíval do země a zmlknul. „Co se stalo?“ zeptal se Kurda a posunul se o něco blíž k Panu Topolovi. „Strážci mě zničehožnic vyhnali z hory. Ani jsem se nemohl rozloučit s Jugheadem ani s Upíry. Jednou v noci mě prostě vzbudili, zavázali mi oči a odvedli mě z hory. Oči mi rozvázali až uprostřed lesa a nechali mě tam. Bylo mi asi dvacet. Neměl jsem vůbec ponětí, kde to jsem. Byl jsem sice vychováván v tvrdých podmínkách, ale tohle bylo i na mě moc. Tímhle způsobem jsem doopravdy poznal Strážce. Na Jugheada jsem ale nikdy nezapomněl. To je celý můj příběh. O nich ale vím to, že se velice bojí světla. Ani tolik jim neubližuje, ale bojí se ho. To je jejich Achilleova pata. Jako zbraně používají buďto ty takzvané bodáky, které určitě už znáte a nebo používají luky a otrávené šípy. Jsou to v podstatě kanibalové. Živí se orgány svých zemřelých. Jinak mají v podstatě ten samý jídelníček jako normální lidé. Jak už jsem řekl, pocházejí z podzemí. Žili zhruba 100 metrů pod hladinou moře. I když to bylo v horách, tak si našli jeskyni kde žili. Měli tam stany, ale trénovali se venku. V noci. A ještě jedna velice důležitá věc, voda je zabíjí. Jedna kapka vody na ně dopadne, a rozežere se jim kůže a roztaví maso. Musí to ale být pouze voda. Krev, nebo třeba mléko jim neublíží vůbec. Vodu ale nemohou pít. Proto pijí pouze mléko nebo krev, jako Upíři. To je to hlavní, co byste měli vědět.“

 

To be continued - maybe!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

 

By Slečna Mannová!

 
Děkujeme vám za návštěvu! Dotazy směřujte sem.